Ráno jako malované. Bude vedro. Zahajuju bazénem a vydatnou snídaní v podniku s ambiciózním názvem Sano banano. Poté si nechávám vysvětlit cestu ke koupacím vodopádům. Je to kousek, ale očekávám bahno a brodění; mé očekávání není zklamáno, ale v keenech je to na pohodu.
Občas pár kořenů tvořících bahnité schůdky, občas pěšina. Když se člověk dívá, kam šlape a čeho se chytá, není to žádná věda. Voda v řece je trošku kalná po dešti v horách, ale celkem nízká, sotva po kolena, a při brodění ji shledávám velmi osvěžující. Sopečné kameny a plotny mají navíc tu výhodu, že nekloužou. S nostalgií si připomínám novozélandský Daskáč skoro na chlup před rokem. Tam tohle bylo tak 35x denně, akorát jako bonus kosa jako prase. Tohle je teplý čajíček, easy cheesy.
Po cestě nepotkám ani nohu (že bych tu po osmé byla moc brzo? Nebo lidi mají strach kvůli dešťům?), vodopády mám úplně pro sebe. Pak přiletí morfo a v tůňce se mihne modré klepítko sladkovodního kraba. Větší catarata je dost vydatná a kalná, ale z protisvahu se line jiná a čistá voda, kde se řádně vymáchám. Pak se roklí z kopce začne řítit skupina Amíků s místním průvodcem – na tu kilometrovou túru do džungle si ho evidentně najali, tváří se velmi důležitě. Jen projdou kolem, nikdo nejde do vody!
No nic, balím to, vidím se blížit další gringos s průvodcem v gumákách. Po cestě zpět potkám ještě několik skupinek, Němci absolutně neomylně rozpoznatelní podle svého Tatanka/Deuter vybavení a podle pohorek, jimiž jsou všichni na radu Rough guide/Lonely planet vybaveni. Nacházím si peřejky, co jsem si po cestě při brodění vyhlídla, a ráchám se v nich slastně pozorujíc cvrkot. Latinos jsou v žabkách nebo rovnou bosky. Amíci mají většinou profi plážové gumové botky. Němci a Francouzi v pohorách zděšeně pozorují vodu a nechápou, že suchou nohou nepřebrodí. Většinou se pak statná dívka jako první z páru jme poskakovat po kamenech, borec “gentleman” ji bez nejmenšího náznaku spolupráce následuje. Když se ona zmáchá, on hledá pro sebe lepší trasu. Všichni do jednoho mají pak ty pohory mokré a nechcu fakt vidět, jak jim plesniví (a čuchat už vůbec ne, v téhle tropické zemi, kde nic nikdy neuschne). Člověk jen dumá, kde udělali soudruzi chybu. Proč se, proboha, nevyzuli? Proč s sebou, proboha, tahají do Kostariky pohory? Jsem divná já, nebo oni?
Další část dne věnuju procházce po cestě kolem pobřeží s cílem “kam až se mi bude chtít”. Míjím několik pláží v podobném střihu jako ta moje domácí: vlny jak cyp (už se sjíždějí surfaři), naplavené dřevo, mezi tím naplavený plast při ústí řeky, občas zatoulaný pes, ještěrka, veverka, vedro, ale není se kde uvelebit, ve stínu mezi stromy jen ta asfaltka. Ta se brzy mění na štěrkačku. Míjejí mě fichtly, občas čtyřkolka, občas zaprášený jeep. Pak se z protisměru přiřítí asi 10-15 čtyřkolek, na každé dva pupkatí postarší chlápci s nablejskaným americkým úsměvem. Smradí, víří prach a projíždějí tak blízko, že mě málem smetou. Evidentně půlka z nich neumí moc řídit, ani jeden řadit. Na první se mračím, na poslední už ukazuju bezostyšně fakáče. Zjistím postupně, že to je tady oblíbený druh zábavy a jediný způsob, jak se po pobřeží turisti neevropského původu pohybují. Půjčení na den stojí přes 60$ a kola tu mají jen bahnem zacákané horáky za 30$ na půl dne. Je takové vedro a všude kopce, že bych tu zlodějnu stejně nepodpořila, ale původní plán půjčit si zítra skůtr a projet celé pobřeží Nicoye (kvůli němuž jsem si i aktualizovala mezinárodní řidičák) bere rychle za své.
Nicméně ve stínu stromů, když zrovna nic nejede, je to veskrze příjemná a zajímavá procházka, tak se kochám exotickými kytkami v příkopech, sympatickými bílými kravkami s hrby a dlouhými laloky na pastvinách, nádhernými majestátními košatými stromy všude kolem.
Až dojdu k obrovskému El Higuerónu, čili fikusu, který je dokonce i v mapě a má svou vlastní informační tabuli. Je tam o něm vše, kromě stáří, což by mě zajímalo nejvíce. Vznikl vlastně tak, že parazitní nálety úplně “snědly” původní strom a zapustily desítky vzdušných kořenů, na nichž to celé teď stojí. Krásné je to. Když se dostatečně vykochám, jdu si zaplavat hned vedle pod most do průzračné řeky s tůňkami tak akorát na ponoření. Potkám tam už zanořeného surfaře, co si tam myje své zasolené nádobíčko, a tak s ním zapředu konverzaci a zároveň nemůžu než bezostyšně zírat na jeho vysportovanou figuru. Možná u toho i slintám. Marná sláva, surfaři jsou nejvíc sexy sportovci, co znám, a to kdekoli na světě. A nemyslím tím ty americké kokoty na čtyřkolkách, co před sebou ostentativně vezou prkno, ale podle těch pupků a vyžilého výrazu už na sto honů poznáš, že je to vše určeno jen na insta.
Nemám ráda vracení se stejnou cestou, tak se nazpět rozhodnu stopovat. Mávnu na prvního fichtla, co smradí kolem, a jedu. Dredatý muzikant mě hodí až do Montezumy, jede si koupit k obědu nejlepší empanadu ve známém vesmíru. Nic jiného se od něj moc nedovím, bo mám místo konverzace plné ruce a nohy práce a) udržet se v sedle, b) nezamočit ho pokud možno celého svýma mokrýma plavkama, c) nevrazit nohy do špic, d) nepopálit se o výfuk. Přežili jsme oba, chcu ho pozvat na tu empanadu, ale podnik, před kterým zastavuje, je bohužel zavřený. Tak smůla, kámo, někdy příště, loučíme se jen rukypodáním. Už se mi sbíhaly sliny, dávám si teda empanadu u konkurence, ale byla drahá: jak jsem nedávala pozor, holka mě oholila o 1000 CRC – to je skoro 2$. Začátečnická chyba!
Zbytek dne už se jen tak poflakuju mezi bungalovem a bazénem, pak pro změnu lije. Nedávám pozor, ujede mi noha na kachlíkách a skopnu si palec do krvava. Ach jo, další začátečnická chyba! Jako kdybych to pořád klientům nemeldovala. Budu muset desinfikovat dvojnásob, vně i vnitřně. Nejen totiž, že tu nic neschne, v tom vlhku se tu taky vše hůř hojí. A zítra budu navíc furt ve vodě, pač jsem si, jako správný turista, zakoupila šnorchlovací výlet.
Už od covidu jsem nebyla v Pacifiku. Teda, když nepočítám Nový Zéland. A když nepočítám Indonésii…takže zpět: od covidu jsem nebyla v kostarickém Pacifiku. A jsem zvědavá, co se tu změnilo – protože všude se něco změnilo.
Klioše jsem odlifrovala na letiště a mám pár dní volna, než mi přifrčí další skupina. Dala jsem si tudíž malý narozeninový dáreček (apendix k velkému narozenino-vánočno-svátkodárku, který je zatím tajný!): pár dní volna na poloostrově Nicoya, což je mimochodem jedna z 5 světových zón dlouhověkosti. Nezdá se, že by si místní byli tohohle privilegia nějak zvlášť vědomi. Tůrují svoje motorky, myjou auta, poflakujou se po plážích a nabízejí tretky, výlety a koktejly (a počítám i něco ostřejšího) turistům – tak jako jinde ve zbytku Kostariky.
Jen je tu větší vedro než ve zbytku Kostariky. A to jak známo Lenceplence neprospívá, ona to ani neprozpívá, ani se tomu jinak nevyhne, takže jí to na dlouhověkosti rozhodně nepřidá. Eště že mám na pokoji ledničku. Když jsem se totiž majiteli ubytka zmínila, že jsem guía a trávím tu v městečku Montezuma, doporučeném kamarádem Jensem jako prdel světa, kam turista nepáchne, pár dní zaslouženého volna, okamžitě mě zadara, zřejmě s vidinou potencionálního davu českých turistů, upgradoval do manželské suite. Já jsem zase ledničku upgradovala pivy a ananasem (to o té prdeli jsem mu neprozradila), neboť jen tak lze tu přežíti.
Když se chcete dostat do tohoto koutu světa, musíte nejdřív v San José na pacifickém terminálu (ano, každá světová strana tu má svůj terminál umístěný strategicky na výjezdu z města, jinak byste cestovali tak leda v metropolitní zácpě) chytnout expres do Puntarenas. Cesta je to překvapivě svižná, dálnice je místy i čtyřproudová a furt z kopce, a tak mám víc než hodinu čas na prozkoumání ospalého městečka Puntarenas. Je to zcela dostačující. Z autobusáku na druhý konec města k trajektu do Paquery na Nicoyi je to asi kilometr. Přes všeobecné zděšení místních to jdu pěšky. Ne že by tu bylo nebezpečno, právě naopak. V tom všudypřítomném vedru je tu tak mrtvo, že bych tu uškvařena mohla uhnít padlá uprostřed promenády a nikdo by si ani nevšim. Puntarenas má léta své slávy už očividně za sebou. Z největšího pacifického přístavu Kostariky a oblíbeného letoviska “ticos” zbyl jen hotel Yadran, trosky jakéhosi snad kulturáku či hotelu a molo, které prý vždy na chvíli ožije při připlutí cruceros (ale mám na to jen slovo místních).
Při klidné 90minutové plavbě přes nicoyský záliv se dá jen zevlovat, popíjet pivo a sledovat pelikány, jak v brázdě za trajektem loví vyplašené rybky. U mola v Paqueře už čekají plečky (rozuměj repasované americké školní busy z roku 1-2) rozjíždějící se do všech směrů, jeden z nich překvapivě i bez přestupu až do Montezumy. Hrne to mravně, neb je plně obsazen a tudíž nestaví, nestaví, vůbec nikde nestaví, jen na požádání. Míjíme zemědělskou krajinu napůl zarostlou v džungli, hlavně pastviny s kravami a koníky, jimž vévodí nádherné stromy – solitéry v čele s majestátním guanacaste, po kterém se tu jmenuje celá jedna provincie.
V Cóbanu nás opouští dav německých baťůžkářů, řidič i dobrá asfaltka a zbývajících 7 km už se řítíme přes ďury do rokle jen ve čtyřech s dredatým týpkem, co někde po cestě ukrad náš autobus a nanuka.
Vypadá to nadějně: nikde žádný signál a Montezuma s honosným jménem evokujícím posledního aztéckého panovníka má honosné opravdu jen to jméno. Nicméně turismus dorazil už i sem a zdá se, že jediné mé štěstí je, že ještě nenastala hlavní sezóna. Obě 2 ulice se kromě fotbalového hřiště a supermarketu skládají jen z ubytování, kaváren, restaurací a agentur nabízejících předražené atrakce jako jízda po pláži na koni, jízda po cestě na čtyřkolkách a půjčení horského kola za 30$(!!!) na půl dne. No, taky šnorchl výlet na ostrovy Tortugas, který ale hodlám využít (bo co tu), tak si nestěžuju.
Hned při první procházce po pláži potkám Němce, Amíky, Frantíky a Poláky. Všichni jsou tu zalezlí v ubytováních nenápadně schovaných v křoví, ale jsou tu. Zjišťuju téměř katastrofální stav pláže (i všech okolo): hromady naplaveného dřeva a plastového bordelu z právě končícího období dešťů. Majitel mého ubytka (nepředstavil se, říkejme mu tedy třeba Pedro) mi později vysvětlí, že ten svinčík pochází z řeky Tárcoles na protější pevnině, která během své cesty Centrálním údolím vymete pár slumů nedaleko San José a všecko to pak teče do nicoyského zálivu a příboj to sem chrstne rovnou na zápraží jako nemístný předvánoční dáreček.
Moře bouří, koupat se nedá, příboj na skalách a špinavá zvířená voda s bincem, který fakt nechceš mít za plavkama. Ale hned od prvního momentu potkávám taky ještěrky, iguany, malpy. V dálce je ráno slyšet vřešťany, v noci pod střechou gekony, tuhle poletuje kolibřík, takže konstatuju, že z tohoto hlediska je tu svět v pořádku.
Na pláži po pár krocích narážím na dva německé dobrovolníky, říkejme jim třeba Hans a Uwe, ani v rukavicích a s přepravkami vykonávají bohulibou činnost: vypouštějí čerstvě vylíhlé želvičky zpět do moře. Zatímco Hans mi vysvětluje, jak se tu octli, Uwe klockem odhání dotěrné fregatky, které už si na želvátka dělají laskominy. Obvykle mají noční směny (Hans a Uwe, ne fregatky), ale někdy je potřeba počkat na želvátka- opozdilce a doprovodit je v druhé extra várce takhle navečer.
S příjemným pocitem (jejich) dobře vykonané práce sleduju poslední želvičky máchat se ve vlnách a snažím se nemyslet na to, co nám říkal zachránce želv Negro na ostrově Saona v Dominikánské republice: že do dospělosti jich to dá tak 20-25 %.
Nacházím si mezi skalkami přílivový vodní bazének bez smetí, zato s přilíplými mušlemi a krabíky, a čáchám se v něm, dokud není úplně jasné, že kýčovitý západ slunce dnes nebude. Skvělá ryba k večeři v jedné místní sodě je posledním zážitkem tohoto vydatného dne.
Baskicko je jedním z mých nejoblíbenějších španělských regionů. Těší mě si ho procházet, vracet se na stará místa a objevovat nová. V uplynulé rušné sezóně se mi podařilo vyšetřit si tu soukromě dva týdny plné zážitků. V horách jsem se skamarádila se stádem koní, kteří mi zvonci zvonili k východu slunce, bloudila jsem v mlze, potila se v horách a pekla na skalnatém flyšovém pobřeží u Zumaie, dala si úžasné pintxos ve svém oblíbeném baru v tržnici v Bilbau, hodně jsem jezdila místní MHD, která je podle mě nejlepší a nejlevnější v celé zemi, neopomenula jsem se (spolu s poutnicemi do Santiaga) svézt na slavném visutém mostě v Portugalete, v Lekeitiu mě pozvali na zlatou svatbu a na závěr jsem vyzkoušela i kuriózní nocleh v hostelu ve stylu „cápsula“. Baskicko je úžasné a pokud ho ještě neznáte, doufám, že vás tenhle výběr fotek naláká, abyste mu propadli – tak jako já!
Gorbeia (1482 m n.m.) je jedna z významných baskických poutních hor, něco jako pro nás Radhošť.
Bukové lesy jsou tu úchvatné.
{„capture_mode“:“AutoModule“,“faces“:[]}
Krajina někdy připomíná spíš Irsko, proto to tu taky tak miluju.
Oblast Araotz je blíbená mezi horolezci. Bydlí jich tu desítky v karavanech na parkovišti přímo pod stěnou.
Jedna z mých oblíbenných činností je tu povídání si s četnými čtyřnohými Basky všeho druhu.
Hlavní město Vitoria-Gasteiz má zajímavě postavené centrum ve tvaru mandorly obklopující prudký svahu. Ze všech stran tu proto vedou jezdící schody usnadňující výstup na tržiště či ke katedrále.
Baskické pláže jsou rájem pro surfaře, obzvláště si je oblíbili Angličané.
Není možné pobývat v Baskicku a neuchutnat místní víno, typické je například bílé, jemně šumivé Txakoli.
Mezi Zumaiou a Debou se vyskytují tyto úžasné erodované skalní útvary zvané flyše.
Úžasné městečko Lekeitio, kam jezdí na prázdniny hlavně místní.
Pobřeží poblíž Guerniky.
Nejen v Elantxobe najdete podobné chráněné bazénky pro prázdninové skotačení.
Mercado Ribeira Bilbao
Portugalete
Byla to zajímavá zkušenost, spát jako ve vesmírné lodi…
… ale nedoporučila bych: kravál z větracího systému a nemožnost vypnout ostře svítící displej znamená strávit noc se špunty v uších a s klapkami přes oči, takže nevýhody nad výhodou soukromí jasně převážily.
Když jsem šla za Covidu z Brna do Prahy, někde před Českým Šternberkem jsem si všimla, že koliduju se značenou trasou „Poutní cesta Blaník – Říp“ a řekla jsem si, že by to nebylo špatné jednou prověřit, protože na Blaníku jsem ještě nikdy nebyla a je tu hezky. Jako ostatně všude u nás.
Srpen o pár let později: odpadlo pár zájezdů, po deseti dnech potulování se s Kumpánem po Bavorsku mám ještě chuť to nějak protáhnout a v hlavě si o samotě probrat všechno, co se tam od posledního provětrání (a to doslova) ve Skotsku nashromáždilo. Je čas.
Původně jsem chtěla vyrazit v opačném směru, začít na Řípu a postupně to podle času natáhnout někam na Vysočinu a přibližovat se k Brnu. Hlásí ale extrémní vedra a to by mě v Polabí usmažilo jak koblížek (nebo možná bramborák se slaninou) hned první den. Ale všechno je lepší, než se pomalu sušit v horké troubě rozpáleného Brna jak křížala, takže bude rozumnější zahájit „ukrytí v stínu lesa“ (bez igelitu) a snad než se dohrabu k Labi, počasí se trochu umoudří.
Volba padá na Pacov, dva dny před Blaníkem. Jednak je tam dobré spojení, druhak tam vede značka jaksi lesem a třeťak: taky jsem tam ještě nikdy nebyla a je to místo ke startu stejně dobré, jako kterékoli jiné. Po cestě míjím Pejřimov, ale zastávku zde, jakožto i v nedalekých Kojčicích, ze zdechlostních důvodů zavrhuji, ač by to byly jistě hodnotné úlovky do mého cimrmanovského, respektive svěrákosmoljakovského putování.
Tak du.
Pacovu se hned od nádraží snažím vyhnout, protože v pravé poledne je vedro i tady jako prase a tahat se hned prvních 5 km v zástavbě a po asfaltu mezi poli není lákavá představa. Motám se tedy pěšinami kolem trati a bloudím lesy, které se ale ukazují spíše mýtinami s asfaltkami pro lesáky; kácí se tu tak rychle, že to ani mapy.cz nestíhají překreslovat.
Naštěstí je zde občerstvovna v podobě první borůvkové plantáže, těšila jsem se na ně už od Náchoda. Cpu se. Nedaleko prvního rybníka, v němž se čáchá pár děcek (šla bych taky, ale nemám plavky a na nuda je tu trochu husto), potkávám starého pána s ještě starším psem, který se diví i ušima, kde jsem se tu vzala. Nechápe, kudy to na ten Blaník jdu. To je na mých toulkách častá situace: kde se mi to hodí, nacházím si různé alternativní neznačené pěšiny a náhodní houbaři a pejskaři se mě pak mermomocí snaží zachraňovat a přesvědčovat, že jdu blbě, že tudy to nevede a že ať jdu s nima, oni to tu znají a navedou mě na tu červenou značku (což je právě ta asfaltka, které se snažím záměrně vyhnout), kterou jsem určitě minula, pač jsem neznalá cizinka (vy jste z Moravy, viďte? No já jsem si hned říkal podle toho, jak mluvíte). Pane, zdržujete, ztraťte se, mručím si v duchu, zatímco se s úsměvem snažím dnes už poosmé vysvětlovat to samé: A kam máte namířeno? Tak daleko? A to se nebojíte sama? A kde spíte? To máte i stan? A že to všechno unesete, takhle plný!(Pane Lorenc, uvezu to?) A nebojíte se, takhle sama?To já bych neušel ani do sámošky! atd. atp.
Následující rybník je sice uprostřed lesa, ale je to žabinec, ve kterém by ryby mohly klidně akvabelovat naštorc a ocasem mávat nad hladinu a ono by je to uneslo. Takové bohužel budou i ty následující, po zbytek dne se tedy spokojuji s čabráním se ve všech přítocích a odtocích, kde se voda jen trochu málo hýbe. Sprcha za pomocí kostarického plecháčku či petflašky bude teď na pár dní má hlavní a jediná hygiena.
První nocleh volím strategicky nad potokem u lesa na jediném rovném plácku na okraji sjezdovky uvažujíc, že v létě mě tady sotva co přejede, ať už lyžař, nebo rolba. Podcenila jsem ovšem pracovní vzepětí místních zemědělců. Jak se po týdnu chcance udělalo hezky, všichni vyrazili žnout! Ne že by tedy žali přímo tu mou louku, ale zpoza křa se ze sousedních polí ozývá rachot kombajnu a náklaďáku ještě dlouho po setmění. Po desáté to konečně zabalili a já mám klid a po strašně dlouhé době noční nebe s hvězdami jen pro sebe, dokud se asi ve 2 v noci o ně nezačnu dělit s měsícem, který šajní jak zjednaný, že mám skoro chuť výt až do hodiny mezi psem a vlkem, ale jsem na to příliš ucaprtána.
Ráno vstávám po páté, abych si užila svou neoblíbenější část dne na treku: vaření kafe za svítání a první kilometry v chládku a o samotě jen s probouzejícím se dnem, rosou, ptačím koncertem a pavoučky babileťáčky, jimž trhám čerstvě upředené sítě. Je to luxus vyběhnout si tu sjezdovku ještě bez pocení a užívat si výhledy ještě bez oparu, na severovýchod, kde se rýsuje cosi, co bude asi ten Blaník, bo nic většího tím směrem není. Lipová álej mě dovede k ústějovské kapličce, před níž z padlého kmene jedné z lip, zdánlivě mrtvého, vyráží celá štafeta nových stromků, některých už pěkně mohutných. Znovuzrození.
Procházím ospalým městysem Mladá Vožice. Mají tu moc pěkný kostelík (zavřený), oprýskaný zámeček (ten by mohl být taky moc pěkný, kdyby na to měli prachy) a roztomilé domečky přilepené v podhradí pod již neexistujícím hradem, z nichž jeden se pyšní vývěsním štítem „Pohřební věnce / vázání knih“. Ono v těch vázáních asi nebude zas až tak velký rozdíl. Vzhledem k blízkosti sjezdovky bych navrhla tomuto zdatnému podnikateli zahrnout do nabídky taky ještě vázání lyží.
Vynechávám hřebínek se zříceninou Šelmberk (stejně je zavřeno a výhledy, soudíc dle výšky lesíka hradní věž obklopujícího, nebudou beztak valné) a místo toho volím alternativu po starém mlýnském náhonu v roští podél řeky Blanice. Dobře jsem udělala: je tu šance se smočit plecháčkovým způsobem a stínek je osvěžující, bo ta kula už zase pere. Náhon mě dovede až k nádherně opravenému Šelmberskému mlýnu, kde nějaký mladík zrovna v předzahrádce popíjí z pucláku kafe a druhý (už o něco starší mladík) vedle na rybniční hrázi rybaří. „Ale je tady krásně!“ obcházím ho a on zcela v duchu mé stezky přisvědčí: „Jo, tady jo!“
Podle značek to vypadá, že jsem se právě napojila na Svatojakubskou cestu – akorát že jdu zas v protisměru, jak se mi to občas na těch mých caminech stává; holt jsem rebel! Nebo jak by to podali jiní: já prostě vždycky musím mít něco extra.
A tak se pomalu, ale jistě ploužím vstříc Blaníku, s jakýms takýms osvěžením v Kamberském rybníce (voda teplá, ale barva eště ujde, dá se v tom aj plavat a nesmrdí – a to se počítá). Nejdřív je potřeba vyhopsnout na Malý Blaník, ale naštěstí to není takový krpál, jak to zdola vypadalo. Dovídám se, že ne Velký Blaník, ale tenhle menší brácha byl tradičním poutním místem už od středověku, o čemž svědčí ruina majestátní osmiboké kaple, obrovské a kdysi určitě krásné. O její úpadek se zasloužili nejdřív husité a pak Josef II., kupodivu ne až komunisti, takže se mi ulevilo: už je to tak dávno, že na ten pocit studu, co ve mně na chvíli zahlodal, je přece jen trochu pozdě.
Následuje zacházka do Louňovic. Pro mě samozřejmě nepřicházelo v úvahu je vynechat. Ale to je tedy zklamání! A já ji tak miloval! Nejen že v Louňovicích na rynku nemají kuželník, což už samo o sobě je naprosto neomluvitelné, mají tam navíc ještě úplně teplé pivo, které je dokonce horší než studená Němka! Musím si dát na spravení jednu dobře vychlazenou malinovku (byla asi na malinách). Na jídlo v tom vedru nemám ani pomyšlení, leda snad že by měli borůvkové knedlíky, na které se mi sbíhají sliny už od Náchoda. Nemají. Tak jen chvilku poležím ve stínu před zámeckou „restaurací“ a psychicky se připravuju na výstup.
Dal mi zabrat, měl dost tuhý kořínek. Ale po několika přestávkách a výměně mečů jsem se ocitla nahoře na hoře. Je zde krásná šindelová rozhledna ve tvaru husitské hlásky (prý, nevím, školy nemám), ale není zde kadibudka, nebylo mi tedy dopřáno zjistit, co je na tom pravdy, že se tu trus, nejen koňský, mění ve zlato. Možná bylo nakonec dobře, že bylo to vedro, protože kromě 3 rodinek s dětmi (1 po cestě a 2 na vrcholu) jsem celou cestu nepotkala ani živáčka. Zato mrtváčků jsem potkala nepočítaně! Tak pověst nelhala! Jsou tam a čekají!
Slečna v pokladně se nám tu (těsně před smrtí) krásně rozpovídala, vylíčila mi všechny horory svého vlastního putování z Řípu na Blaník. Zdá se, že jsou odsud až nadále všude popadané stromy, zarostlá stezka a děsné vedro v nekonečných asfaltových alejích Kerska – no hotová Aljaška. Předem jsem do mapy nahlédla jen zběžně, a tak jsem se až teď dověděla, že půjdu Kerskem – ano, tím Kerskem! – , že podél Labe mají trasu natahanou po cyklostezce (2 dny asfaltu!) a že je to teď taky značené srdíčkem (asi že se jde srdcem Čech, počítám). Ale nejcennější byl pro mě tip na přespání: oficiální nocležiště v opuštěném lomu dole pod Blaníkem a dokonce poblíž potoka a funkčního pramene. A tak i dnes mám to noční divadlo zas jen pro sebe a v jehličí pod borovicemi v sevření skal si připadám úplně jako při treku El Bastón na La Palmě, než tamtudy protekla láva, jen s tím rozdílem, že tam tehdy v noci mrzlo, to je ale dnes pouze pium desiderium.
Třetí den ráno mě čeká sestup do Vlašimi. Je to dost mezi poli, ale vyrazila jsem opět brzo a fouká příjemný osvěžující vánek. Vypadá to, že snad nejhorší den veder už mám za sebou. Vlašim, o které jsem věděla jen to, že odtud byl Jan Očko z Vlašimi, Karlův důvěrník a druhý arcibiskup český, mě velice příjemně překvapila. Nejdřív krásným zámeckým parkem, jímž jsem se přiblížila do centra, potom krásným a udržovaným zámkem (ještě zavřeno) a do třetice Žižkovým náměstíčkem, kde byly hned 3 otevřené podniky kafíčkového typu najednou! Vybrala jsem si Rodinnou cukrárnu ve Vlašimi a posilnila se druhou snídaní na následující dlouhou cestu podél řeky Blanice (stínek, mnoho koupaček a studánek) až do Českého Šternberka. Za covidu tu bylo samozřejmě zavřeno a vše bylo v lešení. Dnes už mají většinu opravenou, jen to vedro zapomněli nějak spravit. Naivně jsem se pana průvodce před prohlídkou zeptala, jestli je vevnitř zima na mikinu (majíc bohaté zkušenosti z provázení na zámku Lednice) a ten se mi cynicky vysmál. Do jihovýchodní čelní stěny hradu pere slunko od božího rána a z hradeb lze pozorovat línou Sázavu s pomalu se po ní táhnoucími skvrnami kánoí.
Povzbuzena koupelí v Sázavě pod hradem a dobře vychlazenými Svijany tamtéž („Vítá vás zahrádka bez obsluhy“) jsem se ještě přehnala přes kopec do vodáckého kempu v Ratajích. Alkohol způsobil jistou nejistotu v mých pohybech při přelézání padlých kmenů přes stezku, a tak jsem do kempu dorazila podřená jak Krvavý dědek (ale můžu já za to, že birela neměli?). Kemp v Ratajích se vyznačuje veselou vodáckou atmosférou, absolutním minimem hygienických zařízení (žeton na sprchu s horkou vodou bez možnosti regulace jsem odmítla) a nekonečnou frontou v místním bufetu. Než jsem ji vystála, měla jsem zážitků na celou sezónu. Po dalších dvou pivech a koupeli v Sázavě, kde jsem plavala spolu s mrtvým kaprem, jsem se cítila dostatečně posilněna, abych přečkala očekávanou bezesnou noc. Ale kupodivu všichni pařiči se před jedenáctou začali postupně utišovat a kromě příjezdu party Ukrajinců ve dvou autech, kteří se jali velmi hlučně v 2:30 a. m. stavět stany a družně konverzovat, a následného chrápání ze všech okolních stanů, byla tato noc klidná a prosta jakéhokoli vzrušení.
Po obligátním ranním koupání (kapr už někam poodplul) a kafíčku jsem si dala opět obligátní ranní kopeček na Rataje a pak pokračovala podél Sázavy a přes kopec do Sázavy. Tenhle úsek jsem šla minule jinou trasou, takže jsem si to teď patřičně užila: přes Ledečko (a já su cérka z Ledečka), Talmberk (skoro Štramberk) a Mrchojedy (trochu jsem se bála útoku, ale nic se nestalo, tak asi zas taková mrcha nejsem), kolem hustě oploceného areálu se zaparkovaným vrtulníkem (prý patří Adventistům, povídali okolo procházející trampi obalení v odéru travky), s koupačkou na jezu a výbornými knedlíky plněnými uzeným se zelím v kempu až k sázavskému klášteru. Příšerný dojem let covidových byl tentokrát poněkud zmírněn několika okolnostmi: jednak pěšinou podél řeky a parkem sázavského ostrova člověk přicházel zelení oddělen od té fabrikové a panelákové hrůzy, druhak v klášteře oprava výrazně pokročila, takže to tam už nevypadá tak bezútěšně, a konala se tam zrovna svatba, vše bylo tudíž patřičně načančané, sluníčko svítilo, nevěsta svítila a máslo na svatebních koláčcích taky pěkně svítilo a vesele žluklo.
Při přecházení uhlířskojanovické ulice mi to nedalo a musela jsem si hned střihnout árii uhlíře Jana.
Se Sázavou jsem definitivně opustila koupací vyhlídky až do doby, než dorazím k Labi. Zpocená jak dveře od chléva jsem vyšplhala do polí nad černé lesy (jaké jiné, když jsme poblíž Kostelce nad Černými lesy), když v dálce začalo nadějně hřmít a černat se. Ale nakonec z toho byly jen dvě ubohé kapky, žádný lijavec (Zdálo sa ně zdálo, ej že sa od hor mračí/ a to sa čerňajů ej mojej milej oči). Nebýt čím dál víc se zvedajícího větříku, pošla bych cestou. Tak jako minule jsem si procházejíc tímhle starým českým sídelním územím náramně užívala ty toponomastické orgie: Pyskočely, Vlkančice, Konojedy, Výžerky, Přestavlky, Hryzely a Studomráz, Stojespal, Chvatliny, Křečhoř, Libodřice…
{„capture_mode“:“AutoModule“,“faces“:[]}
Bylo mi třeba tohoto rozptýlení, protože horko neustávalo a poslední asi tři hodiny po asfaltu mě dorazily. Dnes to bylo daleko, chtěla jsem totiž udělat další zacházku do slavných míst. Hodlala jsem se uložit na noc na lipanském poli. Jít kolem mohyly u Lipan a nestavit se, to by byl přímo cimrmanovský hřích. Taky jsem tajně doufala, že mě v noci přijde navštívit aspoň celá Lipanská druhá jízdní i s velitelem Veverkou z Bítýšky, vězněm z Bítýšky vězněm. Byla to nakonec taková větší lapálie, bo tam táhlo, takže jsem musela trochu hledat závětří a vztyčit celý stan, vozovou hradbu nemajíc, ale hlavně se toto místo ukázalo býti oblíbené místní pařící mládeží, ana se tam prohánějíc v motorizovaných jednotkách a ječíc jak na lesy (/pole) do pozdních nočních hodin.
Ráno mě čekalo slovutné město Kouřim. Ale jak už to tak v pohádkách bývá, dorazila jsem tam opět příliš brzy ráno na to, aby bylo cokoli otevřeno (krásný románskoraněgotický chrám, skanzen s dožínkami nebo nedejbože kavárna). Tak jsem jen nabrala vodu a vyčistila zuby, pohromu huby u pítka na náměstí a poučila se na úpatí největšího opevněného hradiště v Čechách o tom, že jsem na úpatí největšího opevněného hradiště v Čechách. Zličané to tu založili ještě pohanské, později potřebovali pokřesťanštit, tak na vedlejším kopci založili novou Kouřim, jedno z nejstarších českých měst.
Vždycky jsem si myslela, že Čech a Lech přišli z východu a zatímco Čechové došli na Říp, Lechové se oddělili a mašírovali do Polska, pač přece Lech Walęsa, ne? A představte si, ono prd! Čech a Lech dorazili na Říp spolu. Ale Lechovi se tam nechtělo zůstávat (pré že jich bude už moc, ale spíš že se bál konkurence) a řekl Čechovi: za tři dny pochodu na východ se zastavíme a rozděláme oheň. Ty jak z Řípu zmerčíš kouř, poznáš, kde jsme se usadili. A tak, milé děti, vzniklo hradiště Kouřim. Konec hlášení.
Takže je to jasné. Mám to na Říp 3 dny pochodu. Akorát za Lecha eště neznali asfalt. A měli to z kopca.
K večeru (po cestě jsem nečekaně narazila na dosud neobjevený Cimrmanův pramen) docházím do Polabí. Pozná se to tak, že je všude pole, všude placka a všude písek.
Zachraňuju si život v otevřené hospodě v Kostelní Lhotě. Čepujou Postřižinské a Radegast, což je trochu dylen, ale volím místní – Radka si můžu dát kdykoli doma. Na tabuli s nabídkou mají sice asi 3 položky, ale všechny jsou vzorně přeloženy do angličtiny, což mě naprosto dostává. Vedlejší stůl plný vyšňořených babek obklopených pivy a víny zahajuje konverzaci typickým „…sama?….nebojíte?…unesete?…“, ale posléze se dovím i nějaké místní informace a dokonce je mi nabídnuta i borůvková buchta. Babky byly v kostele na pouť, ale protože je celá hlavní ulice rozkopaná (Kostelní Lhota se skládá pouze z této jedné ulice), žádné pouťové veselí typu kolotoče, stánky, střelnice se nekoná. Obec už několikrát vyhrála cenu o nejlepší vesničku střediskovou, čemuž je teď v tomto stavu trochu těžko uvěřit, ale mají to na cedulích, tak to bude pravda. Lhot je tu tolik, že se dokonce pořádají celonárodní sjezdy Lhot, ta nejbližší měla být tady, ale není, bo rozkopané, rozkopané.
Dopila jsem druhé pivo a v povznesené náladě jsem se odpotácela do nejbližšího lesíka vyhledat místo ke spánku. Doplnila jsem vodu a podařilo se mi i osprchovat u pramene místní kyselky Výrovky a pak už zbývalo jen si rozestlat pelíšek v trávě u borovic pod opět vymetenou oblohou.
Svítání v trávě se štěkajícím kolouchem v pozadí. Studená rosa, poslední kafe. Ještě jedno bych si dal, krucinál, než půjdu dál, ale jaksi jsem to tentokrát s tím množstvím podcenila. Super ranní koupačka v rybníku Sadská, má písečné dno, takže krásná průzračná studená voda. A pak už kolem husí farmy a mrkvových plantáží do nekonečných lesů Kerska. Užívám si každý krok, hledám v písku pěšiny co nejsou asfalt. Poučuju se na naučné stezce Bohumila Hrabala. Netušila jsem, kolik toho o tomhle lese znal a psal. A jak starý ten les vůbec je a že tu loupežníci přepadávali pocestné na královské sinici mezi Prahou a Nymburkem už před mnoha sty lety.
Krásná Pepina
Jsem na hlavní aleji zvané Betonka, i když je to už asfaltka. Taky jsem netušila, že osada Kersko vznikla už ve 30. letech jako ambiciózní urbanistický projekt lázeňského lesního vilového města s ozdravnými účinky čerstvého vzduchu, ticha a pramene místní kyselky. Myslela jsem si, že je to „jen“ chatová osada. Spousta těch chat a vil se ale už změnila na neprůstřelně oplocené pevnosti s kamerovým systémem, za nímž tušíš pár zaparkovaných bavoráků v garáži s bazénem a možná, nebýt těch stromů, i nějakým tím soukromým vrtulníkem. Jen konec mezi hospodou U pramene a Hrabalovou alejí č. 30 vypadá, že se vyloupnul z úplně jiného času, z toho pravého času, kdy „zas bude v álejích nablito“ a „to je dost, dědku, žes nás taky jednou vyvez“ a „jak by tady bylo hezky, kdybych tady nebyl“. Musím si, hned jak přijedu dom, zas všechno přečíst a zopakovat.
Beru to zkratkou k řece, přesto se na nejbližší nádraží do Lysé nad Labem vleču ještě dobrých 8 km, uvařená i přes všechno to osvěžování. Původně jsem plánovala úsek mezi Nymburkem a Mělníkem popojet na kole. Plán ale padl za vlast, když jsem zjistila, že Středočeský kraj je jediný debil ve známém vesmíru, kde se kola musí vrátit jedině tam, kde byla zapůjčena, kterážto možnost je pro mě neprůchodná. Popojedu tedy. A skrz to vedro popojíždím důkladně, až do Krabčic, odkud je to na Říp už co by prakem dostřelil a zbytek se kolem sochy pratatíčka v Rovném vyplazil. Tak dobírám vodu na hřbitově a vyrážím. Nejdřív se snažím obejít asfalt v lipové aleji, to se mi po louce daří. Méně úspěšná pak jsem ve snaze obejít hnusný beton s latami asfaltu mířící na vrchol.
Byla jsem tu už jednou, před více než 20 lety. Nepamatuju si z toho nic, jen že bylo neskutečné vedro. Dnes je vedro až příliš skutečné. Ale řeknu vám, že bych to musela vidět třikrát… když to srovnám s tím výletem na Kokořín… co je tady? Prd! Všech 5 laviček bez opěrátka a stínku zdemolovaných, není kde unavené tělo složit, rotunda zavřená, obsypaná šnuptychly, chata se svým nevábným okolím připomínajícím smetiště či skladiště festivalového bordelu včetně podezřelé toitoiky podpírající se navzájem s popelnicí zavírá už v pět, kdy konečně začíná přestávat to šílené vedro a troufnu si vzhůru na pokraji smrti hladem (spíš žízní), mrazem (no to jsem si trochu zapřeháněla) a vysílením (to je pravda, už mám dnes v nohách hodně přes třicet).
Takže když to shrnu, jsem ráda, že jsem tu zítra s Nasťou nešla. Měla jsem totiž původně plán dát si pokřik Čechové na Řípu, Čechové na Řípu s ní, bylo by to takové důstojné zakončení mého putování, neboť Nasťa přišla kdysi s bratry Slovany taky z Ruska a rozhodně nelituje, že je teď tady s náma (a co jich pošlo cestou). Ale Nasťa pravila, že v tom vedru přes pole je to z Mělníka na Říp asi ten nejnudnější výlet na světě a že bychom měly jít radši někam do stínu lípy, nejlépe podél Ohře Louny. A to se taky stalo. Po neslavném úprku z Řípu do Roudnice (praotec Cikán se blíží v krytém voze plném kradených slepic a cukrovar jede na plno jako nikdy) jsem se přemístila do její zahrady na břehu Labe. Dostalo se mi královského přijetí a pohoštění (já bych si s dovolením také vzala) a na druhý den jsme vyrazily na úchvatný výlet podél Ohře (o hře Ohře Louny… ne, nazvala bych to zase jenom Ohře) s tisíci koupáními, prodíráním se křovím, jezením špendlíků, broděním, piknikem v klášterní zahradě v Doksanech a dobýváním překrásného vodního hradu Budyně.
Tak končí naše komédie. Byl to krásný týden, překvapení se konalo za každou zatáčkou těch dvou stovek kilometrů, které to nakonec hodilo. Opět se dostavil ten jedinečný prázdninový pocit, který je možný jen u nás po koupání v řece, po puse plné borůvek a malin, po buřtech a pivu, vůni ohně a noční obloze plné hvězd a mokré rose v trávě. Léto zkrátka dělalo, co mohlo, aby ještě překonalo to loňské.
A opět jsem si potvrdila to, co už dávno vím, jak je u nás krásně, v tom našem všemi pohanskými bohy požehnaném kraji (no dobrá, svatý Václav a svatý Prokop a sic! svatý Jan Hus taky asi přispěli), a že mám setsakra štěstí, že jsem se narodila právě tady. Neměnila bych za nic na světě.
V St. Arnaud u jezera Rotoiti jsem měla sraz s Mirou a jeho dodávkou Emou. Následující dva týdny nás cesta vedla do nejzapadlejších míst severního cípu „Jižáku“, užívali jsme si výletů, procházek a zajížděk, ochutnávali místní dobroty (víno, pivo, jehněčí hnáty, zmrzky, kiwi, třešně, páje…) koupali se, kde se dalo, vylezli, kam to šlo, vlezli do kdejaké díry a škvíry a dostali se až tam, kam už to dál nešlo. Celou tu dobu jsme byli v přízni místních maorských bohů, pač jinak si to krásné počasí (obzvláště na západním pobřeží pověstném nejhoršími bouřemi, lijáky a vlnobitím) nedokážu vysvětlit.
Ale to už je jiný příběh…
A pak už mě čekal můj úplně nejposlednější trek. Kaňon řeky Pelorus (říkejme jí familiérně Bělorus):
A i když jsem došla až do Nelsonu a pak doletěla do Aucklandu a pokračovala ještě nějakou dobu v objevování okolí těchto dvou měst, stejně jsem ani tentokrát tak nějak nestihla všechno.
Stejně se tu budu muset eště vrátit. Sama. Na další dlouhé rande se Zélandem.
A doufám, že to tentokrát bude za míň než osm let…
Byl to můj sen už od minula: podívat se znova do Nelson lakes, dojít k Modrému jezeru shora přes Waiau pass a uvidět jezero Constance. Podívat se ještě jednou na nejprůzračnější jezero na světě a rozbít stan u překrásné řeky Sabinky (Sabine river).
Sny se mají snít a taky se mají plnit. Bylo to nezapomenutelných 6 dní (počítala jsem s 8, ale všechno jsem sežrala!), kdy jsem si žila jako v těch snech, plula jsem tím a realita nakonec byla trošku jiná než ty sny, a eště lepší.
Kolena bolí, únava je tu … bylo to nádherné …
Lewis pass – St. James walkway – Waiau pass – Blue lake – Sabine river – Spear grass – St. Arnaud
Tahle kadibudka s výhledem do lesa je pohádková, „Babes in the wood“, čili Jeníček a Mařenka, se můžou každou chvíli objevit za nejbližším rohem.
Čerstvý sníh po ránu v Ada pass, je tu takový klid a nikde ani noha, jen jeleni v noci kašlali jak o život.
Jedno z nejkrásnějších míst ever, zůstala bych tu úplně nafurt.
Nad stádem koní / podkovy zvoní…
Dnes je to hodně zahrádkou
Příchod s deštěm k Waiau hut. Vevnitř už se tísní aspoň 10 lidí. Jsem moc spokojená, že mám stan.
Ráno po dešti, modlení, ať se rozplynou… ať sníh roztaje, než dorazím nahoru do Waiau pass… všechno se splnilo!!!
Tuhle pasáž by andinista v Argentině označil jako „trepadita fácil“ – lehké šplháníčko – a měl by pravdu!
Waiau pass
Nahoře: pěkně mrzne a fouká, ale Lenkaplenka vyšplhala a adrenalin pracuje
Tak: a teď dolů: jezero Constance
Tak takové to tedy bylo! Když jsem stála nahoře u zahajovací tyčky, připadala jsem si jak Ester Ledecká na startu sjezdu Světového poháru: hůlky mám! A i křivé!
V jezerech Constance ani Modrém se nesmí koupat, jsou tapu. A patří mezi nejčistší na světě. Kéž zůstanou!
Blue lake, návrat po 8 letech, ale tentokrát shora.
Jsem dobitá jak cigánské hračky. Nemám rezervaci, tak tábořím načerno – a je mi to srdečně jedno. Všem kolem evidentně taky. Eště kecám s Jižnám křížem a Orionem, ale úplněk je přebil, šajní mi do stanu jak zjednaný, že musím zazipovat. V noci opět mrzne.
Až najdeš místo Kde je ten pramen a kámen co praská Budeš mít jisto, patří sem popel A každá láska
Po epizodě s horami Awful a Dreadful teď kempím přímo mezi Mt. Misery (Hora Mizérie) a Mt. Hopeless (Beznaděj)!! To není záměr, ale už se stalo:-) Teď už mi chybí jen Mt. Agony – zatím ji marně hledám v mapě…
Novozélandský robin, což je červenka, a já jsem raška, taky červenka! Tohle je můj patronus, to je jasné!
A už je to tady, jdu ve svých starých stopách po Robert´s range a kruh se uzavírá. Dál už nemám jasný plán. Splnila jsem si, co jsem chtěla, dospěla jsem do cíle. Pro tentokrát.
Stojím na břehu jezera. Na místě, o kterém se mi už osm let zdává: milované Nelson lakes.
Potřebovala jsem se nutně projít co nejvíc a tady se to přímo nabízelo: pětidenní spojnice mezi Arthur’s pass a Lewis pass je součástí Te Araroa, značené trasy napříč celým NZ. Nechcu ale potkávat moc lidi, takže se snažím jít tak, abych se vyhnula chatám, někdy za místem na stan brodím na druhou stranu řeky (žádní lidi, jen krávy), hodně spím a jdu dlouho do večera, protože se mi prostě takhle zrovna chce – tím se zároveň vyhýbám ranním davům, ale ani tak tu skoro nikoho nepotkám.
Nádherné počasí, nádherná místa (dokonce privátní termální bazének za východu slunce), relativně lehká trasa, řeky nízké k brodění, lesy plné ptáčků zpěváčků, obloha plná hvězd – co víc si přát?
Harper pass: první 3 dny cesty jak na dlanitermálek:-)
A jelikož začlo chcat, program je jasný: dojít na cestu, něco stopnout, nacpat břušek a regenerovat se v termálech v Hanmer springs!
Původně to mělo být jen málo známé místo, kam se zašiju přes Silvestra a Nový rok, aby tam nebyli lidi, nebylo to náročné a chaty byly ubytko zadara.
Nakonec se z toho stalo úžasné třídenní dobrodrůžo.
Kdybych na brožuru o historii téhle první silnice jihozápadního pobřeží narazila už v první chatě, ne až v poslední, nebyla bych tak překvapená. Takhle mě realita místní divočiny, se kterou se potýkali už stavitelé stezky cca 1880, dostihla záhy: močály a komáři dole při haastském pobřeží (ano, poprvé komáři vyhrávají konkurenční boj nad muchama a musím říct, že dávám přednost sendflies: jsou tiché a pomalé, daleko ochotnější nechat se rozmáznout na stěny mého stanu), všude hromady spadlých stromů a pak to příjde: sesuvy půdy. Některé hodně čerstvé a některé fakt pře- a obšplhané s modlením a sevřenýma půlkama.
Takže jak jsem si říkala, že když to bylo postavené pro hnaní dobytka, bude to brnkačka, tak to jsem opět naletěla: už bych měla vědět, že brnkačka není v Kiwilandii nikdy a nic.
Daly mi ty 3 dny zabrat (obzvláště kolena protestují) s neplánovanou, ale nádhernou odbočkou na hřeben Mataketake Range, 3 dny nádherného azura – v těchhle zeměpisných šířkách a délkách věc nevídaná – a nakonec jsem i tu chatku v Maorském sedle měla na přivítání nového roku úplně sama pro sebe, jenom ty hvězdy mi o půlnoci dělaly společnost.
Wilkin river – North branch – Siberia valley – Gillespie pass – Young river – Makarora
Vánoce pro mě začaly už na Štědrý den ráno, nadělila jsem si v kavárně, u které jsem kempovala, venison pie (venisoni aka jeleni pobíhali v ohradě hned za cestou), mrkvový dortík a dva flat whity, protože jsem věděla, že týden zas uvidím jen klasiku: čínské nudle, kaše, tortilly a sýr a podobné věci. Taky jsem si nadělila výlet tryskočlunem, protože řeky jsou stále dost vysoko a potřebovala jsem se dostat přes Makaroru a Wilkin river na výchozí místo plánovaného treku. To nádherné počasí jako bonus zajistil jen a jen Ježíšek – jó, musela jsem být móc hodná.
A jedém! Musím říct, že to stálo za těch 140 babek. Byla jsem hodně překvapená, jak mál vody jatboatu stačí: asi jen tak 10-15 cm. Prakticky jsou to takové vodní sáňky, většinu času drhnou o štěrk na dně a vůbec to necáká. A půlhodina jízdy mi ušetřila dva brody a den plahočení se po břehu.
Ještě vysazujem první trekaře a v pozadí už se rýsují první dvoutisícovky horního údolí řeky Wilkin.
Díky, Harleyi, možná tě budu ještě za pár dní potřebovat!
Tak zas na treku!
Krásná „koupací díra“ po cestě.
Tady skočit byla vyloženě povinnost!
Vždycky se musím smát, když po několika hodinách až dnech klopýtání o šutry, kořeny, drny a po nekonečném brodění celá mokrá narazím na nějakou takovou vymoženost.
Mají tady takovou zvláštní hru, můžete po cestě hledat bedny a lovit nějaké dangery. Asi něco jako kešky, ale jsou teda dost lehko k nalezení. Je jich tu všude plno a hned u cesty. No, nevím, školy nemám, ale doufám, že ti dangeři, až je zas vypustí, nejsou nějací nebezpeční, to bych se jinak asi musela začít bát.
Po 7 hodinách šlapání a asi 8 broděních téže řeky tam a zpět, s báglem narvaným jídlem na 7 dní, už jenom toužím to někde zapíchnout a strávit pohodový Štědrý večer u řeky, s výhledy a hlavně sama. Chata Upper Forks hut je sice nedaleko, ale tam mám v plánu dojít až zítra. Má celý den chcát, takže je jedno, kdy se tam doplazím, bude to pošmourný Boxing day. Takže rozbíjím tábor pod vánočním stromkem a otvírám flašku vína k štědrovečeři (ano, tahám to až sem, ale pač praktická žena jsem, upila jsem včera a zbytek přelila do petflašky. Nemám ani sílu nic vařit. Na zuby taky tentokrát prdím. Veselé Vánoce!
A samozřejmě nakonec nejsem sama: můj stan se postupně mění ve hřbitov sendflies: provozuju tématické vraždění neviňátek.
Na Štěpána se vydávám na jednodenní výlet k jezerům pod ledovec. Je to zvláštní pocit skotačit si jen tak nalehko.
Úplně se to za celý den neroztrhalo, ale taková mlhavá koupel v morénovém jezeře Lucidus má taky svoje kouzlo (vydržela jsem 2 tempa a rychle ven! kosa jak cyp)
Všechno tu kvete jak blbé, je to krása.
4 x brodění tam, 4 x zpět, začínám být expert na řeky do výšky prciny. Byl to krásný výlet. Chata se začíná plnit místníma, zdá se, že vánoční výletování je tu velmi oblíbená rodinná zábava. Kiwíci jsou drsňáci! Nemůžu usnout, tak počítám dangery.
Svítání u mé „domácí“ chaty.
Upper forks hut a nad ní dvojice hor Kastor a Pollux. V noci bylo nebe plné mléčné dráhy, od obzoru k obzoru, od Orionu k Jižnímu kříži.
Cesta zpět ke Kerin forks, už je zas nádherně.
To nádherno ale klame tělem, bo řeky sice nezvedá déšť, ale tání, takže jsem se snažila překročit Wilkina na 3 různých místech, ale jak to začlo být do pasu, musela jsem se vrátit a mávnout na jatboat, který mě hodil na druhý břeh (20$ – zaplaťpámbu, kluci zlatí).
A to už je druhé údolí řeky Siberia:
Nádherná koupačka!
Suším vše a opaluju se, než příjde stín a s ním muchy.
Už sou tu:
Cesta do sedla Gillespie pass začíná nádherným fangornským lesem:
Mount Awful (Mount Dreadful je schovaná za ní) – ty dvě hory na mapě byly hlavní důvod, proč jsem si ten trek vybrala: tomu prostě nešlo odolat, prošplhat se kolem Hrozné a Strašné hory!
Mount Awful – awfully beautiful!
A zas dolů kolmo
A zas tu vše kvete jak zjednané. A zas je to nádhera. Jen ta kolena musím celý den odprošovat.
Kolem Young hut:
Tábořiště u soutoku severní a jižní větve Young river:
Poslední swingovací most už za totálního lijáku. Poslední 4 hodiny sestávaly převážně z brodění luk s trávou sahající střídavě od stehen po prsa – efekt byl stejný jako průchod 8kilometrovým bazénem. Tak durch jsem snad nebyla ani na Daskáču. No a tu Makaroru jsem si nakonec přebrodila sama, sahala tak akorát po zadek.
– z Arrowtownu do Glendhu bay na břehu jezera Wanaka.
Po stopách zlatokopů z Šipkoměsta k Šipkořece a pak přes hory, ale ne po šipkách…
Zlatokopecké městečko Arrowtown si dnes uchovává ospalou atmosféru se vzpomínkou na staré zlatokopecké časy. Hlavní ulice vypadá jako kulisy z westernu. Lehce si lze představit, jak se tu žilo před 150 lety: obchody, hodspody, nevěstince, čínská čtvrť – zkrátka vše k dispozici zlatokopům žíznivým po zlatém prachu z rýžovišť na potocích nahoře v horách, kam se právě chystám.
Tři dny mezi Arrowtownem a Wanakou nebyly nejpříznivější, co se počasí týče, ale trek to byl nádherný a náročný, po pralese Fjordlandu ten největší kontrast, jaký jste mohli zažít. Skoro žádný strom, zato holé strmé hřebeny skal, jeden za druhým, kam oko dohlédne, a stezka strmě nahoru a dolů proměňující pěšího poutníka v horskou kozu jaké se tu pasou, zdivočelé pozůstatky dávného osídlení.
Jen pár kilometrů od největších turistických center ostrova – a přesto si můžete užívat tu nádhernou přírodu téměř o samotě.
Jestli jsem potkala denně 4 lidi, tak to přeháním, a i to bylo způsobeno okolností, že tudy vede část Te Araroa, stezky napříč celým Novým Zélandem.
lenkaplenka 