lenkaplenka

Ne příliš vlídná půlka srpna. Norové na poslední chvíli proti dřívějšímu oznámení zákazu vstupu cizincům až do září oznámili, že si to teda rozmysleli a můžeme tam. Ovšem poněkud pozdě pro naši výpravu, která je už dávno zrušená, protože cestovka musí plánovat aspoň s měsíčním předstihem. Opět se tedy nikam nejede. Do toho mi fb předhazuje předloňské záběry ze svatoolavské pouti a loňské z Andorry. Drásá mě to, ale neumím to vypnout.

Tuším, že jediná pomoc bude vypnout celý mobil a aspoň na den se pořádně zničit. Nemám moc volna v kuse, abych mohla vyrazit na delší trasu, musím totiž zase čekat, až mi napíšou, že se ani do Andorry nepojede, ačkoli je covid-free, protože tentokrát pro změnu zavřeli Barcelonu a zrušili lety.
Jdu se tedy léčit k pramenům. Ne termálním zřídlům. Jen někam do lesa, kde rostou borůvy a když zavřu oči, můžu si představovat, že jsem někde úplně jinde, někde o pár tisíc kilometrů dál na sever.
Rybníky nad Žďárem to kouzlení umí a vlny na Dářku spolu se svištěním severáku úspěšně simulují trondheimský fjord. Ani se mi nechce koupat, jaká je kosa, a hlavně se tam u hráze v kempu motá nepříjemné množství svátečních elektrocyklistů, nebezpečných všem okolo i sobě navzájem.

Sešívám vlaštovčí nití nebe nad Vysočinou. Přeskakuju rozvodí tam a zpět, chutná modře a voní zeleně. Míchám Sázavu se Svratkou na botách. Je tu měkko, ticho a neznačeno. Lidi potkávám až u pramene Sázavy. Není mi dopřáno v klidu porozjímat: čokli kvičí, Homolkovi si stěžují, že šlápli do kaluže, paní se rozhání hůlkami, pán vyzvídá, jestli tam, odkud jsem přišla já, je aspoň nějaká slušná asfaltka. Pryč!
O pár metrů dál po zarostlém chodníčku, jak už to tak bývá, naštěstí úřadují už zas jen veverky a sojky. Lesy kolem Cikháje znám jen zasněžené, v létě to tu nepoznávám. Vzpomínám na běžkařský kurz v prváku, kdy jsme se s holkama fotily nahé na sněhu, a na intenzivní týden se španělštináři, kdy nám prochumelil první jarní den a večer pak tekla krev.

A jsem u pramene Svratky. Bohužel, sem asfaltka opravdu vede. I samotné místo je zklamáním. Jen rozšlapané bahno kolem špinavé tůňky a kolem popadané nebo pořezané uschlé smrčí. Jako už tolikrát, cesty vedoucí k cíli se ukázaly daleko krásnější než cíl sám. Prodlužuji si tedy bloudění zarostlými pěšinami, dokud toho nemám opravdu dost, a dopřávám si ten luxus počkat na vlak v zahrádce hospody ve Veselíčku, kde je k mání babička vrchní, orchestrión, pivo a jahodový mrož.

O dva měsíce později, říjen. Žaludy a ořechy křupou pod nohama, jeřáby roní krůpěje čerstvé krve proti vymetené obloze. Konečně. Mám rande se Sázavou, holkou skotačivou. A teď už se nevracím. Dvanáct hodin chůze střídat dvanácti hodinami spánku. Nikoho nepotkat. Každý den nechat řeku, ať všechno smyje.

Ve Žďáru chytám řeku a v Sázavě u Žďáru k rozcvičení cyklostezku po bývalé železniční trati. Prvních dvacet kiláků skoro běžím. Nikde ani noha, dokonce ani kolo. Ronovský hrad je po žďárském Santiniho hřbitově další připomínkou toho, že putování podél Sázavy nebude zdaleka jen tělocvik. Tolik slavných míst, o kterých jsem zatím vždycky jen četla! Bude mě, zdá se, doprovázet daleko víc lidí, než jsem zamýšlela. První z nich už pobízí koně přes starý kamenný most, kopyta rachotí po hladké dlažbě, skřížené ostrve zazářily na štítu, jak se od hladiny v řece odrazil paprsek podzimního slunka. To se Hynek z Lichtemburka, pán na Ronově, vrací z lovu na svůj dědičný hrad… nebo to byl jen vlak?

V Přibyslavi mají otevřenou cukrárnu. Odkládám hůlky, sundávám batoh, zamotávám se do roušky, nesu si objednávku ven, plné ruce, manipulace s dveřmi, ne, musím dvakrát, průvan lomcuje vším, sbírám hůlky, sbírám batoh, odrouškovávám se, obědvám kafe a větrník, honím cukříky po náměstí, zarouškovávám se, odnáším nádobí, odrouškovávám se, honím po náměstí hůlky a batoh, odcházím za dozoru houmlesáků před coopem.
A pak to přijde. Já to tušila. Co taky v Přibyslavi, že?

Výrobky mléčné
to je marné
jsou blahodárné
a věčné
Každý den, každý den
k svačině
jedině
jedině pramen zdraví z Posázaví.

Celé odpoledne – zelenou pěšinkou podél řeky, loukami a remízky – slintám po pribiňáčku. Nacházím jen větrem hojně servané čerstvé lískáče. Svačím je. Odhaluji alergii na větrem čerstvě servané lískáče. Přicházím do Pohledu. Mají tu krásný klášter v rozkladu (už jsem tu kdysi byla na kochanou, Hynek z Lichtemburka zrovna vysvobozoval Ulriku z Falknštejna před kořistnickými Branibory), ale obchod s pribiňáky ne. Po cestě přes Termesivy a Herlify mám o čem přemýšlet, ale tuhle toponymickou záhadu se mi ani za pomoci internetu rozluštit nepodaří. Aspoň mě přejde chuť na výrobky mléčné a v Havlobrodě si dávám v nádražce burčák a brambůrky: sůl je taky potřeba doplňovat. Dovídám se, že nám vichřice shodila na zahradě jasan i s perníkovou chaloupkou v jeho koruně.
Mimochodem: pribináček jsem si koupila. Byl hnusný, gumový a vyrobený v Praze francouzskou firmou. Ve složení výrobku pravili, že může obsahovat dokonce i RYBY. Stejný podvod je i Lučina. Už to víckrát nebudu.

Další den vede cesta v družném hovoru s Karlem Havlíčkem. Ale jakmile se od podružných témat (výslovnostní obtíže sousloví Král Lávra při literárním výkladu) dostanu k podstatnějším (proč nenechal toho hulení? proč nezůstal v Brixenu, když je tam tak krásně? proč se vracel a nakazil tak manželku i dceru tuberou, na kterou pak obě umřely?), vždycky se uraženě odmlčí.

Zpívám si dnes jinou mantru. Už jsem s ní vstala, jako letos už tolikrát:

Volební místnost

Je to divný rok
nevzešlo nic, co se zasilo,
půda je nějak otrávená
to nikdá nebylo nebylo nebylo nebylo nebylo

Z Brodu vede cesta do kopců. Sviští tu vítr, pole jsou rozježděná traktory, dnes se patrně sklízí kukuřice v celém kraji Vysočina. Pozoruju, jak jim to odsejpá, a to doslova. Dva kombajny a kolem tři vlečky, sotva je jedna plná, mizí v dáli a další traktor s prázdnou vlečkou už je nachystaný v brázdě. Tudy chodil Jan Zrzavý a stejně jako já okem přejížděl zvlněnou krajinu. Na obzoru hrad Lipnice. Jako solitér přitahuje oči z daleka, i když stojí jen na mírném hrbku. Ačkoli je to Lipnice nad Sázavou, k řece má ještě dost daleko a z mé trasy je to poněkud z ruky. A stejně by bylo zavřeno. Škoda, tak někdy jindy, poslední působiště Jaroslava Haška a dějiště Havlova vystoupení na folkovém festivalu v roce 88 určitě stojí za extra výlet.

Světlá nad Sázavou. Do městečka se musí kolem plotu obrovské fabriky s nějakými chladícími jednotkami. Vrtá mi to hlavou, pak zjistím podle nápisu na podnikové prodejně, že to jsou sklárny Crystalite Bohemia, skleničky skleněné. Hned naproti krásný zámecký park, zámek/muzeum pěkně opravený, ale zavřený, jako ostatně všechny památky a kultura po cestě. Není zavřená blízká hospoda avizující meníčka. Odkládám hole, sundávám batoh, rouškuju se, nasazuju batoh, beru hole, vstupuju. V celé hospodě jsem sama. Starý cigán mě uvítá, zapřede hovor, obslouží mě skvělým gulášem a pivem Kácov, zatímco mladý cigán ve výčepu řve na kohosi do telefonu a jiný mladý potetovaný a bezzubý cigán honí po lokále dcerušku na odrážedle, kterou má evidentně se servírkou, snažící se uklidnit hysterického výčepního. To vše bez roušek samozřejmě.
„Má problém se svou přítelkyní,“ svěřuje mi šeptem starý cigán, „je strašně žárlivý. To máme za sto, paní, to pivo je na mě.“

„Už to začíná,“ řekl Sumec. „Lído, je to na tobě. Smrt se volizuje.“

Cítili, že to hlavní teprve přijde. To hlavní budou Stvořidla.

Za loukou začínal les. Voda zde byla tichá, zadržovaly ji zbytky jezu. Peřeje se objevily až v zákrutu. „No nazdar,“ řekl někdo.

Stvořidla. Konečně má noha spočine! Spočinulo celé tělo samozřejmě – to by byla ostuda, jít kolem Stvořidel a nevymáchat se! Nikdy jsem nebyla vodák, ale Vodáckého průvodce pro Ofélii mám v malíku a tohle byl jeden ze zlatých hřebíků celého putování. Přesně jsem identifikovala, kudy to jel Křižák v Huronu, kde Kenymu uplavalo pádlo a kde Sumec zařval na rybáře zavázejícího v proudu: „Uhni, zrůdo!“

Stvořidla! Jsou tam, viděla jsem je na vlastní oči. I toho rybáře. I tu slavnou vlakovou zastávku na slavné železniční trati přezdívané Posázavský Pacifik.

Měla jsem vyhlídnuté skvělé místo na spaní. Slavné místo. Místo opředené mnoha příběhy. Chtěla jsem přespat ve Sluneční zátoce, kam jezdíval na tábory Jaroslav Foglar. Chtěla jsem si nechat zdát o Rychlých šípech a všech hoších od Bobří řeky, pěkně o každém zvlášť a po jednom (no co už taky, když v sedm večer je skoro tma?). Ale všechno dopadlo jinak.
Na opuštěnou louku v ohybu Sázavy se jde vypleněným lesem plným odpadků, kolem jakéhosi podivného komunistického sanatoria obehnaného zbytky ostnatých drátů a v bezprostřední blízkosti tábořiště, které už dávno tábořištěm není, jsou rozesety ruiny zchátralého rekreačního zařízení. Všude se válejí kusy jakýchsi papundeklů, trubek a drátů, povlávají igelity a svítí výstražné cedule, že kdo sem vstoupí, bude synem smrti. Je to místo duchů. Z protějšího břehu se z jakýchsi už čtyřicet let nedostavěných, neomítnutých domků postavených z bůhvíjakých zbytků tvárnic, mezi nimiž se zarostlé kopřivami povalují rezavé vraky aut, ozývá štěkot psů na řetězu a smrdí to tu, jako když někdo pálí plasty.
Už se pomalu stmívá, ale beru nohy na ramena a upaluju dalších 5 km zpět, za několik ohybů řeky, přes les rezonující řevem motorových pil, až na širokou bezejmennou louku svažující se přímo k vodě. Skáču do proudu, než bude tma, stavím stan a vařím si kakajíčko na rybářském posezeníčku. Díky, řeko, konečně klid.

Ještě za tmy mě budí přijíždějící džípy lesáků a snídani už mám zase s doprovodem motorovek. Jako by se všichni rozhodli všechno stihnout zrovna teď, než přijde konec světa.Ráno o samotě podél vody je až do nedaleké Ledče nad Sázavou kochací. Řeka jen kousek za Stvořidly předstírá línou smrt, je jako černé zrcadlo pro všechny barvy sypajícího se listí. Hrad v Ledči je impozantní, i když poněkud omšelý. Pro zahřátí si vyběhnu na vyhlídku na Šeptouchovskou skálu. Omšele odsud působí i celá obec s obligátními paneláky na okolních kopcích navrženými tak, aby účinně zastiňovaly hradní siluetu i jakékoli náznaky historického centra. Zahřátí číslo dvě si dávám ještě v pekárně u buchet a kafe (se všemi rouškovacími prostocviky). Nezhrdnu otevřenými podniky jakéhokoli druhu, protože po cestě není moc kde doplňovat zásoby. Většinou tak akorát jednou denně nebo obden narazím na oázu, kde se dá pořídit něco teplého, a okamžitě ji využívám, ať jsem už předtím jedla či nikoli.

V aleji stoupající do kopce k vísce krásného jména Obrvaň sklízím ořechy. Je to kilo navíc, ale nemůžu odolat. Těším se, jak si je mokré budu večer stahovat z kůžičky. Trvá mi to však nakonec celý týden, než se mi podaří je po troškách zkonzumovat. Večer se totiž už kolem sedmé stmívá a času na piplačku je přes den málo. Opravdu jdu vždycky téměř v kuse celých 12 hodin, na něž světlo stačí.

Dnes je to pořád nahoru dolů, řeka meandruje, železnice s ní, pro stezku už tu často není místo, a tak to bere přes hřeben. Každou chvíli zříceninka. Na mapě zjišťuju, že nedaleko odsud je vodní nádrž Švihov a z ní se Želivka u Zruče vlévá do Sázavy. Jo jo, o Želivce jsme se taky ve čtvrté třídě učili. Měla jsem tehdy chaos v těch pravobřehých a levobřehých a pravolevých a levobokých… přítocích čehokoli. Želivka mi utkvěla, protože Želivka, to je skoro jako železitka, což je pramen smradlavé vody u nás na Libotíně.
Největší zážitek před Zručí je ovšem pozorovat u trati, jak se opravujou koleje. Děje se to takto: přijede celý opravářský vlak s aspoň deseti vagóny. Uprostřed má rypadlo, jednou stranou rýpe násep a po pásu transportuje binec do vagónů tvořících přední půlku vlaku. O metr vedle za rypadlem se z plné půlky vlaku transportuje po pásu a sype čerstvý štěrk do právě vydlabané díry přímo pod kolejnice zavěšené na pár minut v prostoru, vznášející se tam, kde před chvílí ještě byl starý násep. Sem a tam pobíhají dva borci s vodováhou a vyvažují, okolo postává dalších deset borců s lopatama a kibicují. Geniální je to. Mohla bych se na to dívat celé hodiny.

Po krásném a zavřeném zámkohradu ve Zruči (celé městečko se mi jeví jako velmi sympatické a udržované, paneláky se nacházejí zručně zamaskovány za terénní vlnou – zřejmě si tu někdo dal práci s trochou toho urbanistického plánování) následuje nejdříve golfové hřiště Kácov, pak obec Kácov se zámkem Kácov a hlavně pivovarem Kácov, kde chcu stihnout brzkou večeři, abych pak ještě práskla do koní a něco ušla, než se objeví vhodná hotelová louka. Opět rouškovací prostocviky. Vejdu. Jsem tu opět sama. Personál roušky neřeší, tak se opět odrouškovávám. Mají zase guláš a pivo. Než se však domůžu piva místního, vrchní dělá krky (prý moc pění, já na to, že ráda počkám) a snaží se mi vnutit něco jiného, co jim už hnije v trubkách. Guláš taky není tak dobrý jako u cigánů, o cenách ani nemluvě. Není tu sice ani noha, nepřestávají si však hrát na hogofogo. Nabíjím sebe i mobil a mizím v les.

Ráno u Pelíškova mostu. Koupání v kalné bahnité vodě. Ale teče rychle. Přibližuju se k dálnici před Českým Šternberkem, je hned za plotem a jinudy to, vzhledem k soutoku Sázavy s Blanicí, nejde. Rachot přes celé údolí. Vede tudy značená poutní stezka Blaník – Říp. Beru to jako tip pro další objevnou procházku.
Ke Šternberku (tak tady končívá polovina naší zatoulané štramberské korespondence!) se po hřebínku až k hradní bráně vine nádherná stará úvozová cesta. Alejí prosvítá slunko a kreslí mřížku na závěje listí. Vchod do aleje stráží svatý Prokop se svou mitrou a berlou – inu, jsme v jeho kraji a Sázavský klášter není daleko.
Šternberk je taky v opravě a víska pod ním jako po vymření. Nóbl restaurace se zahrádkou dokořán – zavřeno. Nechají mě nabrat si vodu na záchodě, při tom se na mě dívají jak na šupáka, protože odmítám hodinu čekat, abych si dala kafe skoro za stovku. Nic jiného tu ale není a já už nemám skoro nic k jídlu. Tak hryžu poslední krekry za pochodu a zapíjím je rumem Republika, co nesu místo lékárničky.

Sázavský klášter, místo legend, kolébka české literatury! Hnízdo slovanské liturgie! Svatý Prokop! Mnich Sázavský! Těch hodin a hodin seminářů, těch latinských rozborů a luštění glos, těch špatně reprodukovaných nádherných iluminací! A teď stojím jako opařená. Scházím pomalu loukou do údolí k řece a ze všeho nejdřív vidím komíny. Pak tovární haly a paneláky. Paneláky a paneláky. A garáže k těm panelákům a víc fabrik. Proboha, a já myslela, že Adamov je jenom jeden! Tak takhle to měly ty komančské kundy vymyšlené: nemůžeme se toho zbavit, to by bylo příliš troufalé, zlikvidovat klášter svatého Prokopa, přece jenom, národní památka a tak…tak to aspoň pohřbíme doprostřed sídliště.
Zkouším zavřít oči a představit si, jak to tu mohlo vypadat v roce 1905. V roce, kdy se tu, jen pár kroků od klášterní zdi, narodil Jiří Wachsmann. Že ho neznáte? Ale znáte, jen pod jiným jménem: říkal si Voskovec. Ale nejde mi to. Jediné, na co myslím, je úleva nad tím, že stihl zavčasu emigrovat.

Chce se mi brečet, ale musím to vydržet, protože místní TESCO je bohužel jediný obchod až do konce trasy. Proboxuju se tedy davy, vybavím proviantem a mířím ještě i na pozdní oběd (mimochodem vynikající) do nedaleké putyky U Stroma. Je tu jediná a tudíž narvaná k prasknutí místními očividně zkrachovalými existencemi. Skláři na invalidním důchodu? Skláři bez práce a invalidního důchodu? Jako bych to neznala z Kopřivnice, z Adamova, ze života.
Klášter za mostem je schovaný v porostu, obehnaný zdí a ploty, tojtojkami a hromadami bordelu. Na výstražných cedulích se dovídám, že se tam nesmí, nesmělo a už nikdy smět nebude, možná jednou, v jiném životě, až to opraví. Opraváři postávají opodál a hulí, jeden z venku chčije na tojtojku.

Noc na louce u vody poblíž osady Záliby. Tmou duní auta po nedalekém mostě D1. Není to zrovna ideální flek, ale lepší nebyl a už se stmívalo. K vodě vede prudký bahňatý sráz, takže dneska to bude bez mytí i bez koupání. Přichází mě okouknout (spíš zkontrolovat) chlapík s vlčačicí z nedaleké chaty. Chvilku se bavíme o trampování a zjišťujeme, že bydlel zamlada v Brně jen kousek ode mě. Zapomněla jsem si mu říct o vodu a brzo ráno je všude vždycky totálně mrtvo. Ale nakonec u další osady se nade mnou jeden chatař slituje a nabídne mi svou hadici.

Míjím kouzelné retro vodácké tábořiště Senohraby. Je tu na tabuli spousta fotek zachycujících atmosféru letní plovárny někdy v 70. letech. Jak to tady všude žilo! Dala bych nevímco za to, ocitnout se na chvilku v jejich fotosvětě.

Je poznat, že už se blížím ku Praze. Civilizace houstne a objevují se cedule se jmény povědomými ze seminářů toponomastiky. Hradiště nebo oppidum na každém hrbku: Lštění, Čerčany, Ledce, Požáry, Zbořený Kostelec. A k tomu ty neodolatelné složeniny jako důkaz nejstaršího českého osídlení: Čtyřkoly, Pětihosty, Přestavlky, Soběhrdy. A co teprve Sembratec, Petroupim, Petroupec, Bedrč či Phov! Bohemistické orgie nad mapou.

Od žízně mě zachraňuje hospůdka-nádražka U Adenauera. Otevřeno mají, piva mají a místní štamgasty v zahrádce taky. Nevěřím svým očím. Místní štamgast je totiž Robert Nebřenský, frontman mé oblíbené kapely Vltava a nezapomenutelný primář Lexa z Gynekologie 2. Pěkně si povídáme a já mám dylena, protože bych mu strašně ráda řekla, že ho znám a jak je super, ale zároveň ho nechcu otravovat jako nějaká blbá fanynka, od kterých si tu chce zajisté odpočinout; navíc je tu s rodinou. Tak až při loučení ze mě vypadne, že mě těšilo a že doufám, že se snad uvidíme brzo na nějakém koncertě. Očička se mu rozzáří a prý ať určitě přijdu, až budou někdy v příštím, lepším a jiném životě hrát zase v Brně. Už se nemůžu dočkat. Čaroděj je totiž jedno ze dvou alb, která mi posledního půl roku pomáhají ještě trochu splývat na hladině. Zbytek své pouti už si budu zpívat jenom

Mezi lidmi sám
na procházce pán
modrooký pán

Dejte si taky: https://www.youtube.com/watch?v=hOhEoP_VV5g

A pak, jakmile překročím most v Kamenném Přívoze, ocitám se v jiném světě. Číhá tady na mě nejúžasnější překvapení, o němž jsem do poslední chvíle neměla ani tušení. Divoký Západ! Toronto, Dakota. Řeka hučí v klínu rozervaných skal! Na těch skalách sruby jako orlí hnízda. Trampské osady. Jdu jak v Jiříkově vidění. Občas protisvah prořízne linka kolejí, občas se schová do tunelu. Posázavský Pacifik na Medníku.

Poslední noc: slavné pikovické tábořiště, poslední na Sázavě. Dnes pusté, jen pro mě. Místo otevřených sprch mám ale řeku. Poslední koupačka, loučení se Sázavou. Jsem tak dojatá, že si skoro zpívám Nedvědy.

Davle. Praha na dohled, sruby v osadách vystřídaly zadrátované ploty a zamřížované vily s u vlastních mol zaparkovanými motorovými čluny a na souši navazujícími zaparkovanými bavoráky. Praha na dohled a Sázavě je konec. Dál už teče jen Vlzava.
Ještě si trasu prodlužuju přes kopec s výhledy na soutok Sázavy s Vltavou, ale už to není ono. Kouzlo je pryč. Kazí se i počasí. Přidávám do kroku a na nádraží ve Vraném do už čekajícího vláčku dobíhám s prvními kapkami a všivou zimou. Na cestu domů mi zbyly poslední kakaové věnečky a rum. Hostina.

Věčná smůla vypravěče, pokud jeden zrovna není Karel Čapek, je, že ta nejkrásnější místa lze jen stěží vtěsnat do slov. A tak putování podél Sázavy je hlavně všechno to, co bylo MEZI a PŘI TOM a co se do řádků nevešlo. Rosa sražená po ránu na stéblech trávy, jež vás zaručeně umyjí až po kolena, sotva jste se smočili a usušili sami; čvachtání v botech až do té doby, než se přemluvíte a přestanete si toho vědomě všímat; stromy barvící se postupně každý den víc a víc do žluta a zrzava; křupání žaludů pod nohama; další prochozené vložky do bot; zmrzlý rybář ve vaťáku s lahváčem a kolem opřeným o kus mlhy; štěkání jelena uprostřed noci; řvaní jezů a naprosté ticho nad shnilou lávkou v jedné z mnoha opuštěných zátočin; skály, bláto, mech a ostružiní. Ale ze všeho nejpřítomnější je vzpomínka na tu řeku, hustou vodu barvy café con leche a ještě častěji barvy toho, co se v ní zrovna odráží: kouř a opar a roští a les a orobinec a nebe s mraky nebo bez a loďka a molíčko a kachní peříčko.
Sázava vede samým vnitřkem naší země, prostředkem a přes pupek, je však stále dost divoká a zarostlá pro poutníka-samotáře. Bublá mu do kroku, když se rozhodne jej chvíli doprovázet, šumí mu do spaní, polyká jeho samomluvu a usazuje hořkost na dně. Od toho tu je, Sázava: voda, co usazuje. Ve mně se usazuje.

Vlastně za to všechno může manžel jedné kamarádky, který se vsadil, že zhubne. Nepamatuju si už detaily, jako s kým a kdy, podstatné ale je, o co: když milý manžel milé kamarádky milou sázku prohraje, dojde pěšky z Brna do Prahy. Zmínila jsem se tehdy jen tak mezi řečí (aniž bych, bože chraň, měla sebemenší pochybnosti o síle jeho vůle a pevnosti jeho charakteru), že se klidně na tu výpravu k němu přidám, kdyby potřeboval morální podporu a první pomoc.

Ta osoba sázku prohrála. Dodnes, pokud je mi známo, se pěšky do Prahy nevypravila. Já jsem už ale tu myšlenku měla usazenou v hlavě. Hlodala si někde v podvědomém pozadí a čekala jen na svou příležitost. Říká se, že když něco moc chcete, celý vesmír se spojí, aby se vám to podařilo. Taky se říká, že když si něco přejeme, pan Buch nás potrestá tím, že nám  to splní. A tak jsem přišla o práci, o svobodu pohybu, o kulturu, o fyzičku, o většinu sociálních vztahů a o iluze. Ta příležitost se jmenovala Covid 19.

No, že bych si to přála až tak moc?

Jediné, o co jsem nepřišla, byly nohy a chuť je používat.  Najednou se sérií různých náhod mé putování začalo skládat samo dohromady. Ačkoli: náhdy přece neexistují a ne náhodou jsem si z japonského štěstíčka od saké vytáhla větu: „Nesetkáváš se s ničím, s čím se setkat nemáš.“

To už jsem věděla, kudy to vemu.

První část celého seriálu jsme si střihli nečekaně s Kumpánem. Chodíme spolu už přes dva roky a tentokrát jsme měli chodit po dolním Bavorsku (o tom třeba jindy), když tu se celý vesmír jak na sfiňu spojil a hned druhý den po zahájení dovolené (jeho, já ji mám teď pořád) mě šupem povolal zpátky na Moravu. Kumpána mi naštěstí nechal jako bonus.

Vyrazili jsme tedy na náhradní vélet, co neměl býti Bavorsko, ale ostatně Brno je taky od B: něco ne moc daleko (málo času) a pokud možno podél vody (vedro). Zamířili jsme z Tišnova podél Svratky na Vysočinu a položili tak maně první etapu celé brněnskopražské trasy: Svratkou až na začátek a pak Sázavou až na konec.

Ještě nikdy jsem se tak často a tak vděčně nekoupala ve Svratce. Ještě nikdy jsem se na značené turistické trase v ČR neprodírala tak hustým křovím: místy to bylo skoro na mačetu. Za 4 dny jsme nepotkali pěšího živáčka. Jen občas houbaře, evidentně patřícího ke škodovce zaryté v nedalekém smrkovém houští, a hazardéry na elektrokolech. Počestný pocestný je, zdá se, i u nás živočišný druh na vymření. 

Na chození doma mám ráda tu proporční vyváženost přírody a civilizace: každý den je zpestřen nějakou kulturní atrakcí. Potkali jsme klášter v Předklášteří (zavřený v rekonstrukci), krytý barokní most v Černvíru (bryskně přeložen do němčiny jako Der schwarzer Strudel), Pernštejn v dálce na kopci (stejně zavřeno, dána přednost pivu pod kopcem). Po vyhrabání se do šíleného krpálu, který nevedl nikam, jsme ke svému nesmírnému úžasu potkali uprostřed toho ničeho hřiště s průlezkami a považovali za svou vlasteneckou povinnost si na nich patřičně zaskotačit. (Vlasteneckou já, Kumpán to považoval za svou povinnost cizineckou.)

Dokonce jsme se na chvíli ocitli i na Tahiti a vzápětí zakopli o hrad Zubštejn, na který nešlo se nevyhrabat, když už člověk jednou šel kolem, nebo se spíše ploužil – v mém případě. Kumpánovi přehřívání chladiče do kopce evidentně nedělá problém, což přičítám jeho vojenskému výcviku a kondici maratonce. Já to řeším chlazením, kdekoli je příležitost. Osvěžující fjordy se sice po cestě na Vysočinu vyskytují sporadicky, život však dokáže zachovat i luxusní hasičská nádrž v obci Ujčov. Děkuji tímto vřele ujčovskému hasičskému sboru. Doufám, že napustí i napřesrok.

25.5.2020

Javoříčko – Horka nad Moravou, 34 km

Ráno to vypadá nadějně. Jsem málo unavená a přespaná, takže vyrážím po 6. Než se ocitnu na asfaltce mezi poli, užívám si rána se zvuky lesa. Pak ovšem bez varování vypukne průtrž mračen, zrovna když jsem na horizontu v ječmeni. Chytám to rovnou ze tří stran. Za půl hoďky je po všem, ale sušit to budu zbytek dne. V dolíku v Bílé Lhotě malí zmoklí školáčci (už zase) skokem přes kaluže zahajují obnovenou školní docházku.

Arboretum Bílá Lhota si pamatuju jen podle názvu. Pořád těch 33 years ago. Škoda, líbilo by se mi tu, kdyby nebylo pondělí 8 ráno. Náves je tu pěkná, studuju místní vývěsku. Je velmi výmluvná.

Krásná je psáž podél skal před Mladečskými jeskyněmi, i když musím opatrně klouzat v bahně, které se mi lepí v kulách na boty. U Řimických vyvěraček nabírám extrémně čistou a chutnou vodu. Valí se mohutným proudem, to už jsem při tom suchu dlouho nezažila. Když si vzpomenu na všechna ta prázdná koryta předloni v Norsku! Od Moravy mě dělí dálnice, rachot se v tom vlhku nese, jako by mi auta projížděla po zádech.

Za chvilku přecházím dálnici po mostě a vnořuju se do hvozdu Litovelského Pomoraví. Nasávám vlhký lužní les všemi póry, česnek kvete v hustém bílém koberci, ale skoro všechno to, zdá se, bude po asfaltu. Přesto se nenudím, baví mě les, baví mě odraz travin na hladině Moravy.  Hodně mi to připomíná krajinu kolem Lužnice loni s Kumpánem. Udělá se mi na chvilku smutno. Máme spolu naplánovanou trasu v Bavorsku na konec července. Modlím se, aby do té doby otevřeli hranice. Z obou stran. A zase nezavřeli – jinak budu nucena dělat Královnu Šumavy a prchnout ilegálně.

Ale – začínají mě opět dost bolet nohy. Po každé zastávce je prvních pár desítek kroků utrpením, pak se snažím něčím zabavit. Průběh stejný jako 2010 na Caminu ve stejných botách, bohužel…

Celý den se na obzoru kupí mračna. V Litovli jsem akorát tak, abych si zašla na kafe a zákusek do té doby, než si budu moct zajít na meníčko a pivo. Pouštějí už i dovnitř kavárny, všichni 3 hosté jsou z toho jaksi vyplašení. Tak jsme si navykli na zákazy a omezení, že se po sobě teď rozhlížíme a nevíme, jak se chovat. Pršet zatím nezačalo, můžu si tedy svíčkové hody dát na zahrádce na náměstí. Litovel mě moc mile překvapil, je to krásně opravené příjemné městečko. Gympl s vizáží zámku na břehu rybníka uprostřed parku jim pustě závidím. Tady by se to učilo samo!

A pak už jen asfaltová cyklostezka mezi poli a lesem, stále se honící bouřkové mraky mi hrajou s tlakem, připadám si jak bábrle. Taky tak místy i kulhám. Vzhledem k dost děsivé předpovědi a stavu svých nohou pořád přemýšlím, jak to zaonačit. Nakonec podle mapy zjišťuju, že když neuhnu směr Šternberk, jak jsem měla původně v plánu, ale půjdu ještě kus podél řeky, můžu se popovézt vlakem do Olomouce. Sice jsem se mu chtěla původně obloukem vyhnout, ale pud sebezáchovy převážil: zamlouvám si „herberk“ u spolužáka z gymplu. Hned se mi šlape veseleji, když už vím, že bídně nezhynu, alespoň ještě dnes ne.

V Horce nad Moravou míjím vodácký kemp na druhém břehu řeky. Žije to tam. Ale chcu stihnout vlak, tak jen prosvištím kolem a pivo si dávám až z konzervy po doběhnutí/dokulhání na zastávku. Loučím se s trasou plná bublinek a obav, co se z toho černohnusna, teď už regulérně na dosah ruky, vyvine.

Lokálka mě vyplivne přímo před Martinovým barákem. Stihnu si sotva dát sprchu a přeprat gatě z nejhoršího nánosu bahna a než se vzpamatuju, jsem navezena do lekce zumby, jíž je Martin instruktor. Nikdy jsem to nedělala – tak proč to nezkusit teď? A světe div se, hodina poskakování na super latino hudbu mě místo únavy tak nabije, že si připadám jak tryskomyš natáhnutá klíčkem.

Večer ještě následují gastroorgie včetně jahod se šlehačkou a hecnem se k bizáru – pozorování hořícího krbu v televizi s kočkou na klíně. jen se bojíme, aby nám od toho nechytly trámy. Kluci totiž bydlí v podkroví.

Ráno je moudřejší večera: lije a hned tak nepřestane. A tak 5. den nakonec po několika zralých úvahách nasedám na vlak a jedu dom vozmo. Kdybych se hecla, asi bych se další 3 dny potácela promočená po asfaltu, nejdřív po Libavé a pak prakticky celý zbytek cesty dom, kromě krátkého úseku podél Odry. Ale já se hecovat nechcu, já si to chcu užít. Vyspat se na tábořišti, kam jsme jezdili s indošama, pozorovat hvězdy ze spacáku, vykoupat se v Odře, kochat se výhledy až na Pradědu, opalovat se u Mariasteinu. A sehnat normální boty, o kterých ani nebudu vědět, že je mám na noze.

Dojdu si to jindy.

Celou cestu do Štramberka lije, odpoledne se ochladí o 15C a pak začne krupobití. Hrachy ledu padají celý den a voda ještě další tři.

24.5.2020

Myragården – přístřešek pod Javoříčkem, 25 km

Celou noc mi sny přerušovaly poryvy přímo biblického chcance a já jsem si šťastně gratulovala ve vyhřátém pelíšku. Ráno nastalo věru skandinávské počasí: vítr, černé nízké mraky, sem tam a čím dál víc mezi tím ostré záblesky slunka. Úplně se ale změnila předpověď počasí: zatímco při chystání výletu před dvěma dny ještě hlásili mokro jen doteď a ode dneška už týden slunka a tepla, teď se výhled na nejbližší týden drasticky mění: dnes to ještě půjde, ale pak už bude jen hůř a čím víc dom, tím houšť. A já nemám ten stan a pončo protíká. No, co už, uvidíme.

Na dnešek mám naplánovaný přístřešek u Javoříčka a pak mě čeká Litovelské Pomoraví, kde není dalších aspoň 50 km kde hlavu složit. Nezbývá než počkat, jak se situace vyvine, a případně operativně přizpůsobit trasu.

Loučím se se skandinávským velvyslanectvím na Moravě, jehož obyvatelstvo se chystá využít díry v mraku na cyklovélet (Mira odmítá společné selfíčko s odůvodněním, že nemá ještě po coronakrizi udělanou hlavu), a vyrážím směr sever.

V lese jsem, pravda, čekala daleko více bahna, ale naštěstí je to furt po svahu z kopce (někdy dost prudkém), takže tady se evidentně všechno spláchlo, aniž zanechalo rašeliniště vhodné k topení. Vychutnávám si idylku s veverkami a sojkami tak intenzivně, že zapomenu přebrodit potok a musím se vracet, ale naštěstí ne moc. Přes vodu, zdá se, byl chodníček z šutrů, ten je ale beznadějně pod hladinou. Nakonec se mi povede přejít suchou nohou, ale tuto výhodu ztratím hned po pár metrech, neboť pěšinka ústí do podmáčené louky, takže brzy nabírám vrchem nejen vodu, ale i žáby a jinou havěť.

První civilizace v cestě je Stražisko, překvapivě malebná obec honosící se poutním kostelíkem na vršku bývalého hradiště (odtud název), poněkud zasmrádlým rybníčkem, železnicí a vilami Ladislava Peška a Otty Wichterleho, kteří tady evidentně jezdívávali na letní byty – teda vily. A krajina je tu moc pěkná, lesy určitě plné hub a potok na čabrání a chlazení piv hned u nosu.

Dneska si to dost užívám, mám ráda, když se mraky honí nízko nad obzorem a vítr onduluje obilí do renoárova a reguluje teplotu do tak akorát příjemna.

Během dne ke svému nemalému překvapení několikrát potkám autobus MHD – úplně prázdný – i když je neděle. Asi to tu není až zas takový konec světa, jak jsem dle liduprázdna a zavřených hospod soudila. V Nové Dědině obědvám u autobusové zastávky, neb je tu, na rozdíl od všude jinde, suchý flek. Místní obyvatelstvo mě z okna na druhé straně chodníku nedůvěřivě okukuje, asi se bojí, že na ně něco roznesu. A já zatím jen smetu drobky mravencům a pečlivě roznesu kousky obalů do tříděného odpadu, usuším boty a mažu dál. Boty mi začínají trochu dělat starosti, po pár kilometrech asfaltu mě rozbolely šlapky a a při znovurozcházení po pauze už musím chvilu zatínat zuby – a to se mi nechce líbit.

U Ochozu se ponořím do zalesněného údolíčka s pramenem Ochozské kyselky. Kyselka dobrá, ale okolí už ani dost málo hezké. Vypadá to tam jak na staveništi, „pramen“ je rezavá pumpa a nějaká rodinka tam pořádá velmi rozsáhlý a hlučný piknik. Naberu zásoby pitiva a klidím se pryč. Chystá se bouřka, ale stihnu zajít do sympatického lesíka podél říčky Pilavky, jímž se táhne měkoučká pěšinka vystlaná jehličím dalších pár kilometrů až do Hvozdu. Je to paráda: všude kolem prší a hřmí a já si jdu suchá lesem a nikde ani noha. Bouřka mizí jak na povel, když jsem dva metry od asfaltky.

Z Hvozdu do Vojtěchova vede krásná polní cesta s výhledy osázená alejí mladých lipek – k tomuto počinu se velmi hrdě hlásí Nadace ČEZ. Vojtěchov je malebná víska choulící se romanticky v údolí pod javoříčskými kopci. Je teprv půl páté, šla bych klidně ještě kusanec, ale přístřešek, co mám vyhlídnutý, je už jenom asi 4 km a dál bohužel už nic, zato má v noci zase pršet. Mám tedy hafo času a využívám ho k návštěvě místního pohostinství U Posledního Mohykána. Je to asi pověstný podnik, dveře se tu netrhnou, právě odjíždí parta motorkářů a střídá ji parta cyklistů. Vstupem do zahrádky se ocitám rovnou na Divokém západě včetně teepee a budky pro šerifa. Dávám si Litovel 12 a křupky a pozoruju cvrkot. Roušky se tu nenosí, asi aby si člověka nespletli s banditou a neodpráskli ho jak prašivého kojota – a navíc se zdá, že tu jsou samí štamgasti, kteří už nemůžou nikoho ničím překvapit. Nejradši bych tu zůstala, v tom filmu. Ale po dvou dvanáctkách se poněkud nejistě zvedám a mířím zpátky do lesů, na nějakej čas.

Můj srub je u potoka Špraněk (ve kterém nic neteče) už v přírodní rezervaci. Potkávám první skály: Zkamenělý zámek se směrovkami na Javoříčské jeskyně a na skalní bránu, prý největší u nás. Tak si to k ní vyběhnu a je to paráda. Vůbec jsem takový zážitek na závěr dnešní etapy nečekala. Teď je už pozdě a zítra pondělí, takže návštěvu jeskyní jsem odepsala z programu už předem, což je ale škoda, protože posledně jsem tu byla před asi tak 33 lety a fakt si nic nepamatuju. Doufám, že další návštěva se mi podaří dřív než až za příštích 33 let!

Uvelebuju se kousek dál v altánku. Chvilu eště koketuju s myšlenkou jít dál, přece jen je brzo a v nohách mám jen 25 km, ale nechce se mi zmoknout kvůli pár kilometrům. Tak vytahuju vaření (čínské nudle na minerálce překvapivě dobré) a sotva se roztahám na spaní, začínají hromy a blesky a já jsem ráda, že jsem v suchu, stejně tak jako asi ty stovky pavouků v pavučinách všude okolo. Usínám za vytrvalého hřmění a mrholení, jen co padne tma.

23.5.2020

Podomí – Seč, 26 km

V noci mě budí řvaní srnců (potkávám jich všude mraky) a pár přeháněk, ale dírami ve střeše zatím nic nekape. To se začne měnit ráno. Ve chvíli, kdy sbalím spacák a vařím snídani, o ešus mi už neodbytně hraje koncert salva kapek. Je na čase dát přístřešku vale a připravit se na mokrý den. S tím se pro dnešek ale počítalo, proto se naplánovalo tak, aby mělo zajištěno spaní pod střechou. K Mirovi je to něco přes 20 km a tam čeká papahotel a fungl nová kachlová kamna. Vyrážím proto plna optimismu.

Lemuju vojenský újezd Březina, všude samá cedule zákaz hvězdu, střílíme ostrýma a tak, není tedy divu, že nepotkávám ani človíčka, ačkoli je sobota. Zato zvířátka si to vlezlé provlhlo a mrholno skvěle užívají: srnky, veverky, zajíci, bažanti, šneci a všelijaká další havěť, hlavně ptačí, je občas proložena osamělou kočkou na lovu, to když lížu bokem nějakou dědinu.

Dnes je to pořád asfalt, v lese navíc více či méně zaskládaný kládami a vůbec zabordelený těžbou. Holí to tady fest, celé prudké stráně kolem Malé Hané už nejsou les, ale smetiště třísek. Trochu mě smiřuje fakt, že kdyby tu asfalt nebyl, brodila bych se teď po kolena v bahně v kolejích od těch chapadelnatých potvor vypadajících jako zapomenuté tu po natáčení Hvězdných válek.

V Rozstání vnikám za kostelem na hřbitůvek doplnit vodu – bohužel i zevně, protože než se mi podaří zpod ponča vydolovat petku a zase ji tam plnou vrátit, je durch i to, co se mi až doteď dařilo udržet v suchu. Zjišťuju nepříjemnost: v dosud stoprocentně spolehlivém ponču se odlepila nepromokavá páska kolem švů a teče mi za krk. Jelikož je pončo můj jediný přístřešek proti dešti, je to dost zásadní vada v dalším plánu.

Šlapu dál mezi dědinami, kde se vždycky na krátkou posilující pauzu schovávám do autobusové zastávky. Některé jsou luxusní a obývané vlaštovkami. V nejhorším by se tu dalo přespat – ale jako obvykle, ta nejlepší nocoviště potkává poutník zásadně brzy po snídani nebo brzy po obědě. Kolem páté večer se všechna nenápadně vytrácejí, aby se zase objevila hned ráno po rozlámané noci kdesi v provizoriu a chechtala se vám.

V obci Niva potkávám krávy, ze kterých se dělá mléko, ze kterého se dělá sýr niva. Doprovázejí mě a kecáme, dokud na té jejich straně nenarazí do konce ohrady. Jedna má tak obrovské vemeno, že ho chuděra skoro vláčí po zemi a bimbá s ním fotbal mezi zadníma nohama. Musí to být bolestivé, ale ve výrobě nivy je to určitě nositelka řádu práce.

Cedule u cesty mě informuje, že Repechy jsou nedaleko. Podle ničeho jiného se to poznat nedá, neb bloudíme v mlze. Někde by tady měla být rozhledna a asi aji je, ale těžko řéct. Zatím řeším problém vyhnout se dalšímu překročení sedmdesáté rovnoběžky, což se mi daří vystopováním příslušné polní cesty vedoucí do Malého Hradiska. A pěšinka je to nádherná, promočit už není co, čili si to užívám velice.

A pak se přede mnou z ničehož nic objeví pivní budka! Jako by právě spadla z nebe! Čepuju si Radegast, obhlížím ten geniální samoobslužný pramen a jsem v euforii. Pak jsem v euforii ještě větší, jak dvanáctka pěkně rychle teče do prázdného žaludku (snídaně byla v 6 a teď je po poledni) a ještě rychleji stoupá do hlavy, takže je mi rázem obec Malé Hradisko velmi sympatická a její okolí – zahrady rozkvetlé jabloněmi, meze rozkvetlé šeříky, úvozy rozkvetlé čertími hruškami – se mi jeví jako rajská zahrádka.

Pak ovšem nastane vystřízlivění, neb poslední úsek podél potoka do Seče je peklo z hor. Od pivní budky jsem sice napsala Mirovi optimistickou SMS, že do hoďky jsem na místě, aby na mě počkali s obědem, ale to jsem tedy hrubě podcenila schopnost lesáků rozmrdat každou cestu tak, že nepoznáte, co je koryto Hloučely/Okluky a co pevnina. Okluka se tady pod tím bahnem možná někde hluboko nachází, oklika, jíž by se jí dalo vyhnout, bohužel ne.

V 13:30 vstupuju v podobě hroudy bahna na výsostné území Švédského království uprostřed Drahanské vrchoviny a jsem pro dnešek doma. Vítá mě místní obyvatelstvo italskými (penne al pomodoro) a argentinskými (malbec Trapiche) specialitami, venkovní sprcha pod sudem a pak ještě pro zahřátí i ta vnitřní, fika (kafe + sušenky) a nejlepší televize na světě: zapálená kamna.

Večer se to na hodinku protrhne, akorát tak, abychom stihli opéct buřta, načež nás téměř tropická průtrž s posledním soustem ještě v puse zažene definitivně do hajan.

22.5. 2020

Brno – přístřešek Pod Podomím, 37 km

Jako poslední dobou skoro pořád se budím nejdřív se slunkem za 5 5, pak znova za 5 6, pak za 5 7 a to už opravdu vstanu. Venku už to peče, vařím si kafe a chystám bohatou snídani složenou ze všeho v ledničce, co je potřeba zlikvidovat, než vyrazím.

Vyšla bych i dřív, ale brzo po ránu nemám nikdy chuť k jídlu, takže logistika dnes vítězí.

Byt tudíž opouštím až těsně před osmou. Soused od naproti už je v plné práci s chystáním výměny dveří, takže mizím evidentně právě včas. Jsem zvědavá, kdo pak ten svinčík na chodbě zase NEbude uklízet.

Scházím nejkratší trasou dolů k řece, na rozloučenou mi na ulici dělá špalír čestná stráž.

Prvních pár km vede svižně kolem Svitavy do Bílovic, kopíruju v protisměru žluté šipky a symbolicky tak začínám trasu jako camino – i když opačným směrem. Na rovině vždycky natahuju krok, co to dá. Až si budu večer hladit šlapky, ony mi za to poděkujou. Možná to někomu bude připadat jako blbost, ale vždycky, když pozoruju některého toho dvoumetrového čahouna s čapíma nohama, říkám si, o kolik náročnější trasu já jsem vlastně ušla: tam kde on udělá jeden krok, já se svým 1m 58 musím popoběhnout tři. Takže prochodím boty 3x rychleji, o puchýřích ani nemluvě. Tam, kde je čápovi v brodu voda nad kolena, já ji mám tak akorát nad ledviny – super způsob, jak si vyprat gaťky, fakt.

A to bych se mohla ještě sáhodlouze rozhovořit o výpadcích energie a dobré nálady právě ve chvílích, kdy to nejmíň potřebujete, o nespavosti a bolehlavu za úplňku a o nemožnosti vyčurat se ve stoje, aniž by se musel sundávat batoh (to poslední už jsem trochu vychytala, ve stoje ale eště fakt ne). No nejsme my holky borky?

Na trase Krasem jsem se snažila vybrat ještě zatím neprověřenou a neobjevenou kombinaci cestiček a hned na odchodu z Bílovic se mi to vyplácí – cesta vede po schodech mezi krásnými starými vilami místních prvorepublikových i nedávných zbohatlíků, zahrádky jsou načančané, výhledy neokoukané. Tak tady jsem na kole fakt eště nejela.

Kupodivu jsou mi žluté šipky stále v patách, teď už zcela neintencionálně – myslela jsem, že pouť vede pořád podél řeky. Ale když minu několik Božích muk (některá jsou fakt boží), teprve mě to trkne: přece mám namířeno do Křtin – a camino logicky prochází důležitými poutními místy. A tak i já bonusově ještě chvilku poutničím.

Do babického kopce pěkně funím. To bude vina toho noťasu, co tahám, a učebnic, přesvědčuju se. Faktem ovšem je, že za posledních pár měsíců s vyvařováním a pečením z nudy plus uzávěrka bazénu se na mojí fyzičce dost podepsaly. Místo zadku mám jeden velký nafouklý koblih s čárou uprostřed.

Ve Křtinách bije poledne, nikde žádná hospoda se zahrádkou, jenom Výletní cukrárna – tak to je povinnost, jsem přece na výletě, ne? Obědvám tudíž kafe a větrník a kecám půl hodiny se ségrou.

Ze Křtin ( z Krtin) vede nádherná lesní pěšina, zvolna a dlouho, střídavě to zavoní jehličím a dřevem a maliním a šeříkem … a já si připadám chvilku jak v Irsku, chvilku jak ve Španělsku, chvilku jak na Zélandě. Je to idylka – holt “Stezka S. K. Neumanna”, čili knihy lesů, vod a sraní… jen té vody zatím pomálu.

Po čtvrté narazím na nejlepší turistický přístřešek ever: je uprostřed louky, je obrovský a uprostřed je krb s mega komínem. A nikde nikdo. No to se mi snad jenom zdá! Bohužel je moc brzo, nedá se nic dělat. Jen si tam chvilku polebedím, zdokumentuju vše pro Kumpána a vyrážím. Mám vyhlídnutý jiný, v údolí Malé Hané – v noci má začít pršet a já nemám stan.

Jediná dnešní civilizace: Ruprechtov. Za vidění tu stojí dvě atrakce: 200 let starý barák s doškovou střechou a větrný mlýn s Halladayovou turbínou (neptejte se mě, co to je), prý evropské unikum. Pěkné to bylo. A teď už jen 5 km asfaltu, naštěstí z kopce.

V 18:30 přicházím na místo noclehu. Průzkum prostoru ukazuje, že nejvýhodnější, jako už tolikrát, bude rozložit se zase přímo na stole. Tady se ten metr páďo zrovna hodí!

Sotva navařím a zbaštím večeřu a absolvuju nějakou tu basic hygienu (v Malé Hané obkružující mou louku s přístřeškem je vody tak akorát na umytí ešusu – zbytek slouží jako skladiště komárů), začíná poprchávat. Ta střecha teda není úplně sto pro votrprůf, ale dneska to bude muset stačit.

Dnes mě při chůzi napadla, jak ony to potvůrky při chůzi obvykle dělávají, neodbytná myš Lenka. Hlodala a hlodala a nedala pokoj. Napadlo mě totiž, že role bot v životě člověka je vlastně paralela k roli partnera tamtéž. Nepodceňujme boty, boty jsou fakt důležitá věc, nosíte je denně, pomáhají vám posouvat tělo životem směrem vpřed, někdy i do boku a sem tam zacouvat, dostat se z různých lapálií a vzít efektivně roha, když už to smrdí. Jsou s vámi vstávaje lehaje, musí vám sednout a musí na ně být spoleh. Když se trefíte do těch správných bot, máte vyhráno. Zůstanete jim věrní. Minimálně než se rozpadnou. A někdy i pak.

Než jsem došla z jednoho konce Brna na druhý a zpět, měla jsem to už všechno vykoumáno. A řeknu vám, u mě to teda sedí jak prdel na hrnec. Ba je to přímo znepokojivé.

Koupi svých prvních vážných opravdových trekových bot jsem věnovala hodně času. Zkušenosti byly mizivé a nevěděla jsem, co mě přesně čeká. Jedno bylo jisté: že to bude dlouhé a náročné. Chystala jsem se totiž na Camino francés a poprvé měla ujít stovky kilometrů na jeden zátah. Cítila jsem se malá a blbá, takže jsem se rozhodla spolehnout se na větší, starší a zkušenější. Pročetla jsem mraky recenzí a dala na rady odborníků a na populární značky.

Co je oblíbené u ostatních, to musí být dobré i pro mě. Na trasu jsem vyrážela s červenými Scarpami plná optimismu. Nejdřív se „samozřejmě“ udělalo pár puchýřů, to je v pohodě, noha si musí zvyknout, bota vyšlápnout. Asi v půlce trasy mě ale začaly bolet nohy hodně. Celé chodidlo a nárt, každé ráno bylo utrpením, které se během dne v závislosti na terénu spíše zvyšovalo. Šla jsem tvrdohlavě dál. Myslela jsem si, že je to normální. Že ta bolest k tomu prostě patří. Že ty puchýře je potřeba nějak vydržet. Že to tak mají všichni. A nejhorší bylo, že jsem si myslela, že je to vlastně všechno moje vina. Že nemám nachozeno. Že jsem nezkušená. Že se to poddá. Že si časem zvyknu. Že to tak mají všichni a že nesmím skuhrat.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Pak byl té túře konec a já se z bot konečně vyzula. Z kulhání jsem se léčila ještě dlouho. Ale uběhlo pár měsíců a našla se dokonce i příležitost boty reklamovat a dostat zpátky nějaké prachy. Zase jsem dostala chuť někam vyrazit. Byla to velká a vleklá lekce, ale ze zpětného pohledu asi nakonec ta nejlepší, co mě mohla potkat: už jsem věděla, že příště se budu řídit jen vlastním rozumem, protože co je dobré pro ostatní, evidentně není dobré pro mě, byť by to byla známá značka, na jejíchž kvalitách se shodne půlka ženské populace.

Nebetyčně se mi ulevilo.

Začala jsem důvěřovat vlastnímu úsudku a instinktům. Objela jsem kus světa a vyzkoušela pár bot. Potíž je v tom, že třeba takové brazilské letní „havajky“ se pak doma dost blbě reklamujou, takže bylo rozumnější zůstat jen u toho zkoušení. Chvilku to trvalo, nicméně jako samostudium to bylo velmi zajímavé a člověku se to pak prý uloží do hmatové paměti na celý život.

Pořádnou investici jsem si teda nechala až na doma.

A objevila jsem značku Asolo. To jsou boty pro mě, za to ručím. Na botách se nemá šetřit. Mohla bych jim zůstat nadosmrti věrná. Klidně bych u sebe dva až tři páry obvykle nosila, aby mi nezmizely. Má to totiž jeden háček: při mém způsobu života jeden pár moc dlouho nevydrží a ony se pořád vyměňují staré modely za nové a upgrade je někdy spíš na škodu – já bych klidně vyžila s těmi samými.

Třeba takové Malenky. S těma jsem chodila rok, daly jsme ze sebe všechno, já i ony. Byly jediné, které jsem si i pojmenovala. Ten rok byl fantastický a intenzivní, rychlý a euforický. Pak jsem jen s hrůzou pozorovala, jak se začínají rozpadat a večer zachumlaná do spacáku jsem se s nimi s těžkým srdcem pomalu loučila. Snažila jsem se je sice ještě nějak vyspravit, zalátat, udržet při životě o chvilku déle. Bylo však jasné, že to nebude dlouho trvat a boty, které jsem si přála mít na celý život, mě opustí. A já je musím nechat jít. Boty a partnery nemůžete uvázat na tuho šňůrkou. Buď se přiškrtí oni, nebo vaše noha. Nezbylo než je zavčas, než se rozpadnou či uhnijou přímo na noze, vyzout a pohřbít s poctami.

Pak nastalo covidové bezčasí. Bezčasí a bezbotí. Boty nejsou zrovna věc, kterou bych byla ochotna kupovat přes internet. Tady tedy bezpodmínečně trvám na osobním odzkoušení. Musí prostě sednout. Ale zas máte ten divný pocit, že nemůžete chodit úplně bosky, obzvlášť v nepříznivých klimatických podmínkách. Chyba. Vždycky můžete.

Jo. Udělala jsem chybu. Zpanikařila jsem, no. Koupila jsem, stejně jako před deseti lety, zase ty samé Scarpy. Myslela jsem, že to tehdy bylo mou nezkušeností s chozením, že mě bolely. Že teď už jsem mazák a nebude problém. Omyl. Byla to chyba těch bot. Na jednodenní výlet pohoda. Ale na delší trasy, když konečně o něco jde, jsou definitivně na nic. To radši bosky přes strniště.

Asolo jsou můj osud, zdá se. Když už jsem to nechala koňovi, vykoukly jedny akorát pro mě tam, kde bych to nikdy nečekala. Zahrabané na dně hromady, jediné v mém čísle, v opotřebované krabici a se slevou. Moje staré známé: nachlup stejný model jako ty, co jsem, zcela umřelé na vyčerpání, zanechala před třemi lety (vděčně a s poctami) u popelnice na Novém Zélandu.

Je to už, pravda, starší model, ale šlapou skvěle, strčí lehce do kapsy všechny ty nablýskané výstřelky nejnovější sezóny. Prvních pár hodin jsem ve střehu a zkouším je jen nesměle – nechce se mi totiž věřit tomu štěstí, a tak krotím své nadšení. Ještě nevím, jak dlouho vydrží. Ale jedno je jisté: jen co se osmělím, půjdu do toho s nima zase naplno. Protože kdo ví, kolik času nám zbývá a kdy je budu muset nechat někde na druhém konci světa u popelnic?