Letos jsem strávila na cestách 238 dní, rozložených na čtyřech kontinentech. To je o 25 víc než loni. Taky jsem navýšila počet cest soukromých oproti těm služebním: 102 dní toulání (loni 86) a 136 dní pracovních na zájezdech (loni 127). Absolvovala jsem 42 leteckých cest. Z té poslední: Dunedin-Auckland-Hongkong-Frankfurt-Praha-Brno jsem se vzpamatovávala týden.
Nejvíce času mimo svou vlast jsem si užila v Irsku a Španělsku. Nejvíc mě asi potěšila statistika 59 dnů ve Španělsku (loni 83) a 57 v Irsku. Už se to vyrovnalo. Zkrátka driftuju na sever. Měsíc toulek po západním pobřeží s Kumpánem byla náplast na vše, co špatného mě loni potkalo. Irsko prostě miluju a čím dál víc si myslím, že tu v tomhle životě pro mě bylo nachystané.
Nedávno mě jedna kamarádka dost šokovala, když mi řekla: „Ty se máš, já bych nejradši taky někam zdrhla.“ Úplně mě odrovnala, v životě by mě totiž nenapadlo, že se na to tak někdo dívá, myslí si, že zdrhám. Takhle já jsem to nikdy neměla. Mám to doma moc ráda a není tam nic, před čím bych měla utíkat, spíš naopak: cením si svého zázemí, domova, kam se můžu vracet, Beskydy bych nevyměnila za nic. Prostě se jenom potřebuju hýbat, poznávat nová místa, vracet se na stará, těšit se z nich, z té krásy světa. Přišlo by mi jako obrovské plýtvání nevyužít naplno čas a možnosti, které mám tady na Zemi. Na jednom fleku bych zakrsla a uhnila.
Od té doby, co se moje cestovní posedlost stala mým povoláním, nemám čas na velké sepisování a ani mi to nepřipadá tak lákavé: vracím se na místa, kde už jsem byla, která jsem si už dávno zamilovala a o kterých vím první poslední, a tak mi jednak přijde zbytečné popisovat svou pracovní rutinu, druhak už vnímám jako důležité úplně jiné věci než poprvé. A já nejraději píšu očima toho poprvé; to jsem já-cestovatel, poutník, objevitel, to jsem já, divení, prožívání, intenzita. Příště už by to znělo jako bedekr. No a za třetí, i když je to někdy poprvé, rovnou ze svých soukromých cest přesedám na zájezdy, takže opravdu není čas všechny ty dojmy sepisovat; místo toho si je přežvýkávám za chůze na některém z mých osamocených tripů, pračka v mozku jede naplno a já se snažím v sobě vyznat a pak čekat s napětím, jestli se moje racionální pojmenování problému či situace trefí do mého srdce jako klíček do zámku, jestli zaklapne. Když ne, chce to více času, trápení a chození. Ale naučila jsem se šetřit slovy, šetřit papír.
Letos jsem poznala dvě nové země. Ani do jedné z nich jsem vlastně původně nechtěla, ani jsem to nijak neplánovala. Zcela vědomě jsem se do toho nechala uvrtat těmi lidmi, kteří tam měli namířeno, nedělala jsem to kvůli sobě, ale kvůli nim.
Samu sebe jsem přesvědčila, že se vlastně těším, že to bude relax, že konečně nebudu průvodcovat, mlít hubou od rána do večera, být ustavičně ve střehu že to nechám na nich, že vypnu mozek a jen se nechám vést, že třeba se překvapím, přijdu tomu na chuť, objevím netušené obzory a zbavím se předsudků, které mám o některých částech světa.
Ale jak zpívají Beatles, I should have known better…
Žádný zázrak se nikdy nestane jenom proto, že někam jedeš. Buď si ho neseš s sebou, a pak je jedno, jestli tě to osvítí v Pyrenejích nebo třeba na Cikháji. Nebo si ho neneseš.
Už se znám jak své boty a čekat od sebe překvápka bylo tudíž velice naivní. O Mariovi jsem už za ty dva roky, co jsme byli spolu, věděla leccos, a čekat od něj překvápka bylo tudíž také velice naivní. Indonésii jsem neznala vůbec. Tady bylo očekávání překvápek asi nejospravedlnitelnější, vzhledem k tomu, že se moje asijská zkušenost zatím omezovala jen na Medzilaborce.
Dopadlo to tak, že skutečnost ještě předčila mé (ukázalo se docela nepočetné a zcela drobné) předsudky a že jsem byla donucena odprůvodcovat si tento kousek svého života zase úplně sama, a ještě k tomu najít koule ukončit něco, co jsem sama nastartovala a nechávala běžet na neutrál dýl, než bylo zdrávo. Relax to nebyl ani náhodou.
A pak jsem byla na Korsice. Je tam krásná příroda, v té jsem si chtěla od toho všeho odpočinout. Zavěsit se za dva naprosto samostatné, schopné a zodpovědné muže, držet hubu a krok, vařit jim a následovat je ve vegetativním, bezmozkovém skupenství. Bohužel se ukázalo, že jakékoliv dvě osoby mužského pohlaví, když jsou v přítomnosti (jakkoli v tuhle chvíli vegetativního) ženského pohlaví (a i když to jsou nejlepší kamarádi), se změní na dvě macho-ega a začne konkurenční boj. Vzduch se dá v tu chvíli krájet kudlou jak paštika. A k tomu ti protivní nafoukaní Frantíci a to vedro… Ach jo.
Už nikdy, fakt nikdy nebudu podceňovat znalost sebe sama. Už nikdy, fakt nikdy od sebe nebudu čekat překvápka. Nebudu rvát divný klíč do nesprávného zámku a čekat, že to cvakne. Chci zase zažít ten pocit, že moje hlava vibruje zároveň s mým srdcem. Na chvilku jsem to zapomněla. Nezbývá než být vděčná, že jsem neudělala větší škodu, než už se stalo.
Zimní krajina spí a nic mě neruší. Jdu chodit sama se sebou. Sžívat se s tím, jak to teda v životě mám a že nemá cenu proti tomu bojovat. A chcu se hlavně smířit s tou holkou Lenkouplenkou, co je můj nejlepší kámoš. Odprosit, že jsem ji víc neposlouchala.
Za chůze se vše vyžehlí, to už dávno vím, a tak jdu.
Loni jsem nachodila nějakých 1300 km – a pořád mám pocit, že to není dost. A tak se vypravuju na procházku a jsem zvědavá:
Jaké bude po těch letech Portugalsko? Poznám znova Tomar, Coimbru? Bude se krajina hodně lišit od té španělské, tak důvěrně známé? Budou mi rozumět, když na ně budu mluvit španělsky? Bude tam opravdu levněji? Obydleněji? Potkám hodně asfaltu, kterému se snažím vyhnout? Potkám nějaké poutníky? Nejradši bych nepotkala, naplánovala jsem si trasu co nejodlehlejší to jde, ale credencial jsem si pro jistotu pořídila a občasné vyprání a nabití někde v teple albergu jistě nebude na škodu, obzvláště jestli se vyplní předpověď a mrazy uhodí i v Lusitánii.
Mám se po 18 letech potkat se svou erasmáckou spolubydlící. S holkou, která se mnou šla moje úplně první camino, čtyři dny z Muxíe do Santiaga. Měla tak promočené boty, že šla místo ponožek v igelitových pytlících. Jaká bude? Co si pro ni život mezi tím nachystal? A jak shrnout do jednoho večera všechno, co si mezi tím nachystal pro mě?
tenhle se fakt nikdy neohraje). Malinko už jsem pochopila, proč to tu Římanům trvalo dobýt 200 let. Do takového psího počasí by Římana nevyhnal! A o místním bahně, přátelé, o bahně vím už ÚPLNĚ všechno. O bahně lepivém, hroudovém, červeném polním, žlutém písečném lesním, o bahně posránkovém, lyžovacím, ulpívacím, drolivém, boty polykacím, klizavém, mňadžgavém, křupavém, bruslicím, zmrzlém bublinkovém, zrádném- zmrznutí jen předstírajícím, o bahně rozkraveném, ovcama rozmrdaném, motokárama rozježděném. Ale nejvíc o blatě obecném…
Tuším, že jediná pomoc bude vypnout celý mobil a aspoň na den se pořádně zničit. Nemám moc volna v kuse, abych mohla vyrazit na delší trasu, musím totiž zase čekat, až mi napíšou, že se ani do Andorry nepojede, ačkoli je covid-free, protože tentokrát pro změnu zavřeli Barcelonu a zrušili lety.
Jdu se tedy léčit k pramenům. Ne termálním zřídlům. Jen někam do lesa, kde rostou borůvy a když zavřu oči, můžu si představovat, že jsem někde úplně jinde, někde o pár tisíc kilometrů dál na sever.
Sešívám vlaštovčí nití nebe nad Vysočinou. Přeskakuju rozvodí tam a zpět, chutná modře a voní zeleně. Míchám Sázavu se Svratkou na botách. Je tu měkko, ticho a neznačeno. Lidi potkávám až u pramene Sázavy. Není mi dopřáno v klidu porozjímat: čokli kvičí, Homolkovi si stěžují, že šlápli do kaluže, paní se rozhání hůlkami, pán vyzvídá, jestli tam, odkud jsem přišla já, je aspoň nějaká slušná asfaltka. Pryč!
A jsem u pramene Svratky. Bohužel, sem asfaltka opravdu vede. I samotné místo je zklamáním. Jen rozšlapané bahno kolem špinavé tůňky a kolem popadané nebo pořezané uschlé smrčí. Jako už tolikrát, cesty vedoucí k cíli se ukázaly daleko krásnější než cíl sám. Prodlužuji si tedy bloudění zarostlými pěšinami, dokud toho nemám opravdu dost, a dopřávám si ten luxus počkat na vlak v zahrádce hospody ve Veselíčku, kde je k mání babička vrchní, orchestrión, pivo a jahodový mrož.
Stvořidla. Konečně má noha spočine! Spočinulo celé tělo samozřejmě – to by byla ostuda, jít kolem Stvořidel a nevymáchat se! Nikdy jsem nebyla vodák, ale Vodáckého průvodce pro Ofélii mám v malíku a tohle byl jeden ze zlatých hřebíků celého putování. Přesně jsem identifikovala, kudy to jel Křižák v Huronu, kde Kenymu uplavalo pádlo a kde Sumec zařval na rybáře zavázejícího v proudu: „Uhni, zrůdo!“
Z protějšího břehu se z jakýchsi už čtyřicet let nedostavěných, neomítnutých domků postavených z bůhvíjakých zbytků tvárnic, mezi nimiž se zarostlé kopřivami povalují rezavé vraky aut, ozývá štěkot psů na řetězu a smrdí to tu, jako když někdo pálí plasty.
Ráno o samotě podél vody je až do nedaleké Ledče nad Sázavou kochací. Řeka jen kousek za Stvořidly předstírá línou smrt, je jako černé zrcadlo pro všechny barvy sypajícího se listí. 
Hrad v Ledči je impozantní, i když poněkud omšelý. Pro zahřátí si vyběhnu na vyhlídku na Šeptouchovskou skálu. Omšele odsud působí i celá obec s obligátními paneláky na okolních kopcích navrženými tak, aby účinně zastiňovaly hradní siluetu i jakékoli náznaky historického centra. Zahřátí číslo dvě si dávám ještě v pekárně u buchet a kafe (se všemi rouškovacími prostocviky). Nezhrdnu otevřenými podniky jakéhokoli druhu, protože po cestě není moc kde doplňovat zásoby. Většinou tak akorát jednou denně nebo obden narazím na oázu, kde se dá pořídit něco teplého, a okamžitě ji využívám, ať jsem už předtím jedla či nikoli.
V aleji stoupající do kopce k vísce krásného jména Obrvaň sklízím ořechy. Je to kilo navíc, ale nemůžu odolat. Těším se, jak si je mokré budu večer stahovat z kůžičky. Trvá mi to však nakonec celý týden, než se mi podaří je po troškách zkonzumovat. Večer se totiž už kolem sedmé stmívá a času na piplačku je přes den málo. Opravdu jdu vždycky téměř v kuse celých 12 hodin, na něž světlo stačí.
Dnes je to pořád nahoru dolů, řeka meandruje, železnice s ní, pro stezku už tu často není místo, a tak to bere přes hřeben. Každou chvíli zříceninka. Na mapě zjišťuju, že nedaleko odsud je vodní nádrž Švihov a z ní se Želivka u Zruče vlévá do Sázavy. Jo jo, o Želivce jsme se taky ve čtvrté třídě učili. Měla jsem tehdy chaos v těch pravobřehých a levobřehých a pravolevých a levobokých… přítocích čehokoli. Želivka mi utkvěla, protože Želivka, to je skoro jako železitka, což je pramen smradlavé vody u nás na Libotíně.
Největší zážitek před Zručí je ovšem pozorovat u trati, jak se opravujou koleje. Děje se to takto: přijede celý opravářský vlak s aspoň deseti vagóny. Uprostřed má rypadlo, jednou stranou rýpe násep a po pásu transportuje binec do vagónů tvořících přední půlku vlaku. O metr vedle za rypadlem se z plné půlky vlaku transportuje po pásu a sype čerstvý štěrk do právě vydlabané díry přímo pod kolejnice zavěšené na pár minut v prostoru, vznášející se tam, kde před chvílí ještě byl starý násep. Sem a tam pobíhají dva borci s vodováhou a vyvažují, okolo postává dalších deset borců s lopatama a kibicují. Geniální je to. Mohla bych se na to dívat celé hodiny.
Ráno u Pelíškova mostu. Koupání v kalné bahnité vodě. Ale teče rychle. 
Přibližuju se k dálnici před Českým Šternberkem, je hned za plotem a jinudy to, vzhledem k soutoku Sázavy s Blanicí, nejde. Rachot přes celé údolí. Vede tudy značená poutní stezka Blaník – Říp. Beru to jako tip pro další objevnou procházku.
Poslední noc: slavné pikovické tábořiště, poslední na Sázavě. Dnes pusté, jen pro mě. Místo otevřených sprch mám ale řeku. Poslední koupačka, loučení se Sázavou. Jsem tak dojatá, že si skoro zpívám Nedvědy.
Rosa sražená po ránu na stéblech trávy, jež vás zaručeně umyjí až po kolena, sotva jste se smočili a usušili sami; čvachtání v botech až do té doby, než se přemluvíte a přestanete si toho vědomě všímat; stromy barvící se postupně každý den víc a víc do žluta a zrzava; křupání žaludů pod nohama; další prochozené vložky do bot; zmrzlý rybář ve vaťáku s lahváčem a kolem opřeným o kus mlhy; štěkání jelena uprostřed noci; 
řvaní jezů a naprosté ticho nad shnilou lávkou v jedné z mnoha opuštěných zátočin; skály, bláto, mech a ostružiní. Ale ze všeho nejpřítomnější je vzpomínka na tu řeku, hustou vodu barvy café con leche a ještě častěji barvy toho, co se v ní zrovna odráží: kouř a opar a roští a les a orobinec a nebe s mraky nebo bez a loďka a molíčko a kachní peříčko.
Ta osoba sázku prohrála. Dodnes, pokud je mi známo, se pěšky do Prahy nevypravila. Já jsem už ale tu myšlenku měla usazenou v hlavě. Hlodala si někde v podvědomém pozadí a čekala jen na svou příležitost. Říká se, že když něco moc chcete, celý vesmír se spojí, aby se vám to podařilo. Taky se říká, že když si něco přejeme, pan Buch nás potrestá tím, že nám to splní. A tak jsem přišla o práci, o svobodu pohybu, o kulturu, o fyzičku, o většinu sociálních vztahů a o iluze. Ta příležitost se jmenovala Covid 19.
Ještě nikdy jsem se tak často a tak vděčně nekoupala ve Svratce. Ještě nikdy jsem se na značené turistické trase v ČR neprodírala tak hustým křovím: místy to bylo skoro na mačetu. Za 4 dny jsme nepotkali pěšího živáčka. Jen občas houbaře, evidentně patřícího ke škodovce zaryté v nedalekém smrkovém houští, a hazardéry na elektrokolech. Počestný pocestný je, zdá se, i u nás živočišný druh na vymření. 
krytý barokní most v Černvíru (bryskně přeložen do němčiny jako Der schwarzer Strudel), Pernštejn v dálce na kopci (stejně zavřeno, dána přednost pivu pod kopcem). Po vyhrabání se do šíleného krpálu, který nevedl nikam, jsme ke svému nesmírnému úžasu potkali uprostřed toho ničeho hřiště s průlezkami a považovali za svou vlasteneckou povinnost si na nich patřičně zaskotačit. (Vlasteneckou já, Kumpán to považoval za svou povinnost cizineckou.)
Dokonce jsme se na chvíli ocitli i na Tahiti a vzápětí zakopli o hrad Zubštejn, na který nešlo se nevyhrabat, když už člověk jednou šel kolem, nebo se spíše ploužil – v mém případě. Kumpánovi přehřívání chladiče do kopce evidentně nedělá problém, což přičítám jeho vojenskému výcviku a kondici maratonce. Já to řeším chlazením, kdekoli je příležitost. Osvěžující fjordy se sice po cestě na Vysočinu vyskytují sporadicky, život však dokáže zachovat i luxusní hasičská nádrž v obci Ujčov. Děkuji tímto vřele ujčovskému hasičskému sboru. Doufám, že napustí i napřesrok.
oáza číslo dvě v podobě plantáží borůvek pod Paseckou skálou a oáza číslo tři v podobě obrovského steaku s hranolkami a palačinkami jako postre na Sykovci. Poněkud hrůzyplná je pak vzpomínka na kemp u medlovského rybníka s otřesnou vrchní světnicovou Královou, rezavou „pitnou“ vodou a totálně mokrým suchým záchodem. Rozhodně doporučuji vyhnout se širokým obloukem (ostatně jiný oblouk přítomnost rybníka ani neumožňuje).
Valí se mohutným proudem, to už jsem při tom suchu dlouho nezažila. Když si vzpomenu na všechna ta prázdná koryta předloni v Norsku! Od Moravy mě dělí dálnice, rachot se v tom vlhku nese, jako by mi auta projížděla po zádech.
V Litovli jsem akorát tak, abych si zašla na kafe a zákusek do té doby, než si budu moct zajít na meníčko a pivo. Pouštějí už i dovnitř kavárny, všichni 3 hosté jsou z toho jaksi vyplašení. Tak jsme si navykli na zákazy a omezení, že se po sobě teď rozhlížíme a nevíme, jak se chovat. Pršet zatím nezačalo, můžu si tedy svíčkové hody dát na zahrádce na náměstí. Litovel mě moc mile překvapil, je to krásně opravené příjemné městečko. Gympl s vizáží zámku
První 
Místní obyvatelstvo mě z okna na druhé straně chodníku nedůvěřivě okukuje, asi se bojí, že na ně něco roznesu. A já zatím jen smetu drobky mravencům a pečlivě roznesu kousky obalů do tříděného odpadu, usuším boty a mažu dál. Boty mi začínají trochu dělat starosti, po pár kilometrech asfaltu mě rozbolely šlapky a a při znovurozcházení po pauze už musím chvilu zatínat zuby – a to se mi nechce líbit. 
Je teprv půl páté, šla bych klidně ještě kusanec, ale přístřešek, co mám vyhlídnutý, je už jenom asi 4 km a dál bohužel už nic, zato má v noci zase pršet. Mám tedy hafo času a využívám ho k návštěvě místního pohostinství U Posledního Mohykána. Je to asi pověstný podnik, dveře se tu netrhnou, právě odjíždí parta motorkářů a střídá ji parta cyklistů. Vstupem do zahrádky se ocitám rovnou na Divokém západě včetně teepee a budky pro šerifa. Dávám si Litovel 12 a křupky a pozoruju cvrkot. Roušky se tu nenosí, asi aby si člověka nespletli s banditou a neodpráskli ho jak prašivého kojota – a navíc se zdá, že tu jsou samí štamgasti, kteří už nemůžou nikoho ničím překvapit. Nejradši bych tu zůstala, v tom filmu. Ale po dvou dvanáctkách se poněkud nejistě zvedám a mířím zpátky do lesů, na nějakej čas.
Lemuju vojenský újezd Březina, všude samá cedule zákaz hvězdu, střílíme ostrýma a tak, není tedy divu, že nepotkávám ani človíčka, ačkoli je sobota. Zato zvířátka si to vlezlé provlhlo a mrholno skvěle užívají: srnky, veverky, zajíci, bažanti, šneci a všelijaká další havěť, hlavně ptačí, je občas proložena osamělou kočkou na lovu, to když lížu bokem nějakou dědinu.
A pak se přede mnou z ničehož nic objeví pivní budka! Jako by právě spadla z nebe! Čepuju si Radegast, obhlížím ten geniální samoobslužný pramen a jsem v euforii. Pak jsem v euforii ještě větší, jak dvanáctka pěkně rychle teče do prázdného žaludku (snídaně byla v 6 a teď je po poledni) a ještě rychleji stoupá do hlavy, takže je mi rázem obec Malé Hradisko velmi sympatická a její okolí – zahrady rozkvetlé jabloněmi, meze rozkvetlé šeříky, úvozy rozkvetlé čertími hruškami – se mi jeví jako rajská zahrádka.
Ale když minu několik Božích muk (některá jsou fakt boží), teprve mě to trkne: přece mám namířeno do Křtin – a camino logicky prochází důležitými poutními místy. A tak i já bonusově ještě chvilku poutničím.
V 
lenkaplenka 