Letiště Incheon (v českém přepisu Inčchon) v Soulu se pravidelně umisťuje mezi světovou špičku těch uživatelsky nejpříjemnějších. Je to jeden z důležitých dopravních uzlů při přesunech mezi Evropou a Tichomořím, a tak se mi už dvakrát za poslední roky podařilo, že jsem tady při cestě na Nový Zéland přesedala a tím pádem tu strávila i poměrně dost hodin svého života.

Pokud se sem na svých cestách dostanete i vy a vyjde na vás ten Černý Petr stopoveru tak dlouhého, že máte pocit, že se unudíte k smrti, ale ne dost dlouhého na to, aby stálo za to vyřizovat si vízum a někam vyrážet, tady máte pár tipů, kudy z nudy.

Půdorys Terminálu 1 mi tvarem připomíná čepičku pro mimozemšťana s tykadýlky. Je postavený podle osové souměrnosti, takže obě „hemisféry“ čepičky mají stejné vybavení: foodcourty, sprchy, VIP salónky i odpočinkové zóny jsou tu zkrátka všechny dvojmo, abyste nemuseli daleko chodit.

Když jsem tu byla poprvé před třemi lety, to tady panoval ještě přísný covidový režim. Všechno bylo pozavírané a jen sem tam se pár orouškovaných cestujících plížilo chodbami tak, aby se s ostatními míjeli opravdu nejmíň na těch pověstných sto honů. Tuto zimu už to bylo úplně jiné. Davy, davy a davy velmi extravagantně oblečených, hlučných a většinou poněkud bezohledně se chovajících Korejců a Číňanů. Na malou chvililinku jsem až zalitovala „konce starých časů“, ale přičítám to slabosti z nevyspání. Takový návrat si snad nepřeje vůbec nikdo.

Pokud byste byli po dlouhém letu či před dlouhým letem celí malátní a ulepení, můžete si tu dát sprchu. Tranzitní pasažéři mají slevu, vyšlo mě to na nějakých 170 Kč. Vybaví vás hygienickými potřebami a ručníkem a přidělí vám luxusní kabinku se sprchovým koutem a toaletou. Můžete se tam osvěžovat, jak dlouho chcete. Za covidu vám sice nedali vybavení (museli jste si přinést svůj ručník i šampónek), ale zato to bylo zadarmo.

Je tu velký výběr restaurací i stánků mezinárodní kuchyně, od Kentucky chicken až po pizzu, ale chtěla jsem si pochutnat na něčem místním, když už jsem přece v té Koreji, no ne? Našla jsem tedy korejskou restauraci, která sice oplývala i mnoha variantami čínských nudlí a „asian fusion“, ale nakonec jsem z nich i něco místního vytřískala: korejskou ostrou polévku s mořskými plody s kimči a kandovaným pálivým zázvorem. Bohužel jsem tu ale nenašla žádné z typických korejských jídel, která jsem si předem hledala a fotila na internetu (abych se s fotkou vytasila na obsluhu, protože to určitě nebudu umět vyslovit); vařené vepřové žaludky jsem s díky odmítla.

Mají tu i dobré korejské pivo, ale jen lahvové a docela drahé a musíte dloooouho hledat (což vám zase ve výsledném efektu zabije nějaký čas, takže si nestěžuju). Ve foodcourtu čepují jen „europivo“ Stella Artois do dvoudecek a jiný alkohol byste tu k jídlu hledali marně.

Skoro v každém stánku mají překvapivě dobrou kávu.

Našla jsem tu taky mezi místními oblíbené smažené mořskopotvorní špízy. Stojí kolem 3 500 wonů (KRW), což je něco kolem 50 Kč. Za 8 000 wonů měli i chobotnicové, ale to už mi za tak malý kousek přišlo trochu předražené.

Nejen že má letiště tak trochu vesmírný design, může se vám taky místy zdát, že jste se opravdu ocitli v nějakém sci-fi, to když kolem vás projede blikající robot s podnosem, na kterém nese někomu z restaurace objednané jídlo.

Kromě péče o tělo Korejci nezapomněli ani na velebení vašeho ducha a trochu toho vzdělání našince v exotických reáliích Dálného Východu.

Při procházce oběma „tykadly“ můžete spoustu času věnovat obdivování místní květinové výzdoby (hlavně orchideje), moderních uměleckých děl mladých (nejen) korejských autorů a vitrínám národního muzea s exponáty z korejské historie. Korejci jsou na svou minulost nesmírně hrdí a do dob císařského středověku jsou tak zahleděni (jak ještě uvidíme), že jsem na okamžik znejistěla, zda je Jižní Korea monarchií či republikou a musela si to dalším googlením ověřit.

Zlatým hřebem toho, co může Icheon „čekateli“ nabídnout, je bezesporu program místního Centra korejské tradiční kultury, respektive dvou center (na rohu každého tykadla jedno, pěkně zrcadlově, a v programu se střídají v liché a sudé hodiny).

Nejen že vystavují a prodávají spoustu tradičních výrobků (nábytek, šperky, šátky, oblečení, ruční papír apod.) a podávají informace o nich, ale nabízejí taky zajímavý kulturní program. Vtáhly mě tam hned dvě dobrovolnice – studentky angličtiny. Nejdřív mě navlékly do tradičního oděvu a asi tisíckrát si mě v něm vyfotily, potom mě učily psát korejským písmem moje jméno na záložku, kterou jsem si mohla nechat jako suvenýr, a nakonec jsem i „napsala písemku“, neboli musela jsem si písmena svého jména, která jsem se právě naučila, vyhledat mezi korálky a navléknout si je na šňůru spolu s dalšími cingrlátky tvořícími náramek jako závěrečný suvenýr celé akce. Po celou dobu byly dívky nadšením bez sebe, že můžou s Evropankou mluvit anglicky, a můj nedostatek entusiasmu ohledně korálků (ruční práce nenávidím) vůbec nevnímaly.

Největší atrakcí pro mě však byl průvod fiktivního císařského dvora nastrojeného do dobových kostýmů, který prochází několikrát denně letištní halou. Po něm následuje koncert na tradiční lidové nástroje před vchodem do kulturního centra. S krásnými táhlými líbeznými melodiemi a pozorováním ladných pohybů a elegantních oděvů a účesů hráček mi několik hodin čekání na letadlo uteklo jako voda.