Tohle je souhrn postů, které jsem psala průběžně na své druhé velké cestě Novým Zélandem. Neměla jsem a ani nemám v plánu se nějak velice rozepisovat, to už jsem ostatně dělala minule. Mezi tím uběhlo celkem dost let, kdy jsem popisovala a na přednáškách detailně rozebírala všechny dojmy, jaké na mě NZ udělal, všechny treky a místa, všechny lidi, co jsem kde stopla. Teď už by se to jednak opakovalo, jednak by to pro mě byla ztráta času. Život je krátký a dnes dávám přednost tomu po něm co nejvíce chodit, než to pak sáhodlouze na počítači komentovat. Takže jsem se snažila jen občas se ozvat, oznámit, že stále žiju, udat polohu a hlavně zachytit hned po akci dojem, náladu, kterou ve mně právě absolvovaný trek zanechal. Pro zbytek si tam musíte zajet sami.

Už tehdy v zimě 2017 jsem si řekla, že tři měsíce je málo, že se sem jednou určitě vrátím a projdu všechno, co jsem na poprvé nestihla. Covid do toho hodil vidle a než se mi podařilo vyšetřit dost peněz a hlavně trochu souvislého času pohromadě v nabitém průvodcovském programu (což je teď má práce), psal se rok 2024.

Od začátku mi bylo jasné, že to bude pouze Jižní ostrov (víc toho opět nestihnu), že se budu pohybovat co nejvíce na trecích, pokud možno mimo civilizaci, a že z treku na trek se budu přemisťovat stopem. Trošku jsem se obávala, že situace se po covidu změnila a se stopem bude problém, ale opak byl pravdou. Skvělých lidí ochotných mě nabrat bylo pořád dost, co se změnilo, byl počet stopařů: 1, slovy jedna.

4.12. 24

Čekalo to tu na mě skoro 8 let. Tak už! Let‘ s 66 días de soledad begin!

Track 1

Glenorchy – Caples track – Steel creek track – Greenstone valley – Mavora lakes – Te Anau

Bylo to krásné a bylo tam všecko, jsem spálená, odřená, rozmočená a vysušená, zaprášená a přebroděná, čvachtavá i zabahněná, ale ty výhledy! Jo, tady jo!

A Jižní kříž samozřejmě taky přítomen, kámoš.

Teď chvilku oraz v kempu a ve čtvrtek další prochajda.