putování pohansko-cimrmanovské

Když jsem šla za Covidu z Brna do Prahy, někde před Českým Šternberkem jsem si všimla, že koliduju se značenou trasou „Poutní cesta Blaník – Říp“ a řekla jsem si, že by to nebylo špatné jednou prověřit, protože na Blaníku jsem ještě nikdy nebyla a je tu hezky. Jako ostatně všude u nás.

Srpen o pár let později: odpadlo pár zájezdů, po deseti dnech potulování se s Kumpánem po Bavorsku mám ještě chuť to nějak protáhnout a v hlavě si o samotě probrat všechno, co se tam od posledního provětrání (a to doslova) ve Skotsku nashromáždilo. Je čas.

Původně jsem chtěla vyrazit v opačném směru, začít na Řípu a postupně to podle času natáhnout někam na Vysočinu a přibližovat se k Brnu. Hlásí ale extrémní vedra a to by mě v Polabí usmažilo jak koblížek (nebo možná bramborák se slaninou) hned první den. Ale všechno je lepší, než se pomalu sušit v horké troubě rozpáleného Brna jak křížala, takže bude rozumnější zahájit „ukrytí v stínu lesa“ (bez igelitu) a snad než se dohrabu k Labi, počasí se trochu umoudří.

Volba padá na Pacov, dva dny před Blaníkem. Jednak je tam dobré spojení, druhak tam vede značka jaksi lesem a třeťak: taky jsem tam ještě nikdy nebyla a je to místo ke startu stejně dobré, jako kterékoli jiné. Po cestě míjím Pejřimov, ale zastávku zde, jakožto i v nedalekých Kojčicích, ze zdechlostních důvodů zavrhuji, ač by to byly jistě hodnotné úlovky do mého cimrmanovského, respektive svěrákosmoljakovského putování.

Tak du.

Pacovu se hned od nádraží snažím vyhnout, protože v pravé poledne je vedro i tady jako prase a tahat se hned prvních 5 km v zástavbě a po asfaltu mezi poli není lákavá představa. Motám se tedy pěšinami kolem trati a bloudím lesy, které se ale ukazují spíše mýtinami s asfaltkami pro lesáky; kácí se tu tak rychle, že to ani mapy.cz nestíhají překreslovat.

Naštěstí je zde občerstvovna v podobě první borůvkové plantáže, těšila jsem se na ně už od Náchoda. Cpu se. Nedaleko prvního rybníka, v němž se čáchá pár děcek (šla bych taky, ale nemám plavky a na nuda je tu trochu husto), potkávám starého pána s ještě starším psem, který se diví i ušima, kde jsem se tu vzala. Nechápe, kudy to na ten Blaník jdu. To je na mých toulkách častá situace: kde se mi to hodí, nacházím si různé alternativní neznačené pěšiny a náhodní houbaři a pejskaři se mě pak mermomocí snaží zachraňovat a přesvědčovat, že jdu blbě, že tudy to nevede a že ať jdu s nima, oni to tu znají a navedou mě na tu červenou značku (což je právě ta asfaltka, které se snažím záměrně vyhnout), kterou jsem určitě minula, pač jsem neznalá cizinka (vy jste z Moravy, viďte? No já jsem si hned říkal podle toho, jak mluvíte). Pane, zdržujete, ztraťte se, mručím si v duchu, zatímco se s úsměvem snažím dnes už poosmé vysvětlovat to samé: A kam máte namířeno? Tak daleko? A to se nebojíte sama? A kde spíte? To máte i stan? A že to všechno unesete, takhle plný!(Pane Lorenc, uvezu to?) A nebojíte se, takhle sama?To já bych neušel ani do sámošky! atd. atp.

Následující rybník je sice uprostřed lesa, ale je to žabinec, ve kterém by ryby mohly klidně akvabelovat naštorc a ocasem mávat nad hladinu a ono by je to uneslo. Takové bohužel budou i ty následující, po zbytek dne se tedy spokojuji s čabráním se ve všech přítocích a odtocích, kde se voda jen trochu málo hýbe. Sprcha za pomocí kostarického plecháčku či petflašky bude teď na pár dní má hlavní a jediná hygiena.

První nocleh volím strategicky nad potokem u lesa na jediném rovném plácku na okraji sjezdovky uvažujíc, že v létě mě tady sotva co přejede, ať už lyžař, nebo rolba. Podcenila jsem ovšem pracovní vzepětí místních zemědělců. Jak se po týdnu chcance udělalo hezky, všichni vyrazili žnout! Ne že by tedy žali přímo tu mou louku, ale zpoza křa se ze sousedních polí ozývá rachot kombajnu a náklaďáku ještě dlouho po setmění. Po desáté to konečně zabalili a já mám klid a po strašně dlouhé době noční nebe s hvězdami jen pro sebe, dokud se asi ve 2 v noci o ně nezačnu dělit s měsícem, který šajní jak zjednaný, že mám skoro chuť výt až do hodiny mezi psem a vlkem, ale jsem na to příliš ucaprtána.

Ráno vstávám po páté, abych si užila svou neoblíbenější část dne na treku: vaření kafe za svítání a první kilometry v chládku a o samotě jen s probouzejícím se dnem, rosou, ptačím koncertem a pavoučky babileťáčky, jimž trhám čerstvě upředené sítě. Je to luxus vyběhnout si tu sjezdovku ještě bez pocení a užívat si výhledy ještě bez oparu, na severovýchod, kde se rýsuje cosi, co bude asi ten Blaník, bo nic většího tím směrem není. Lipová álej mě dovede k ústějovské kapličce, před níž z padlého kmene jedné z lip, zdánlivě mrtvého, vyráží celá štafeta nových stromků, některých už pěkně mohutných. Znovuzrození.

Procházím ospalým městysem Mladá Vožice. Mají tu moc pěkný kostelík (zavřený), oprýskaný zámeček (ten by mohl být taky moc pěkný, kdyby na to měli prachy) a roztomilé domečky přilepené v podhradí pod již neexistujícím hradem, z nichž jeden se pyšní vývěsním štítem „Pohřební věnce / vázání knih“. Ono v těch vázáních asi nebude zas až tak velký rozdíl. Vzhledem k blízkosti sjezdovky bych navrhla tomuto zdatnému podnikateli zahrnout do nabídky taky ještě vázání lyží.

Vynechávám hřebínek se zříceninou Šelmberk (stejně je zavřeno a výhledy, soudíc dle výšky lesíka hradní věž obklopujícího, nebudou beztak valné) a místo toho volím alternativu po starém mlýnském náhonu v roští podél řeky Blanice. Dobře jsem udělala: je tu šance se smočit plecháčkovým způsobem a stínek je osvěžující, bo ta kula už zase pere. Náhon mě dovede až k nádherně opravenému Šelmberskému mlýnu, kde nějaký mladík zrovna v předzahrádce popíjí z pucláku kafe a druhý (už o něco starší mladík) vedle na rybniční hrázi rybaří. „Ale je tady krásně!“ obcházím ho a on zcela v duchu mé stezky přisvědčí: „Jo, tady jo!“

Podle značek to vypadá, že jsem se právě napojila na Svatojakubskou cestu – akorát že jdu zas v protisměru, jak se mi to občas na těch mých caminech stává; holt jsem rebel! Nebo jak by to podali jiní: já prostě vždycky musím mít něco extra.

A tak se pomalu, ale jistě ploužím vstříc Blaníku, s jakýms takýms osvěžením v Kamberském rybníce (voda teplá, ale barva eště ujde, dá se v tom aj plavat a nesmrdí – a to se počítá). Nejdřív je potřeba vyhopsnout na Malý Blaník, ale naštěstí to není takový krpál, jak to zdola vypadalo. Dovídám se, že ne Velký Blaník, ale tenhle menší brácha byl tradičním poutním místem už od středověku, o čemž svědčí ruina majestátní osmiboké kaple, obrovské a kdysi určitě krásné. O její úpadek se zasloužili nejdřív husité a pak Josef II., kupodivu ne až komunisti, takže se mi ulevilo: už je to tak dávno, že na ten pocit studu, co ve mně na chvíli zahlodal, je přece jen trochu pozdě.

Následuje zacházka do Louňovic. Pro mě samozřejmě nepřicházelo v úvahu je vynechat. Ale to je tedy zklamání! A já ji tak miloval! Nejen že v Louňovicích na rynku nemají kuželník, což už samo o sobě je naprosto neomluvitelné, mají tam navíc ještě úplně teplé pivo, které je dokonce horší než studená Němka! Musím si dát na spravení jednu dobře vychlazenou malinovku (byla asi na malinách). Na jídlo v tom vedru nemám ani pomyšlení, leda snad že by měli borůvkové knedlíky, na které se mi sbíhají sliny už od Náchoda. Nemají. Tak jen chvilku poležím ve stínu před zámeckou „restaurací“ a psychicky se připravuju na výstup.

Dal mi zabrat, měl dost tuhý kořínek. Ale po několika přestávkách a výměně mečů jsem se ocitla nahoře na hoře. Je zde krásná šindelová rozhledna ve tvaru husitské hlásky (prý, nevím, školy nemám), ale není zde kadibudka, nebylo mi tedy dopřáno zjistit, co je na tom pravdy, že se tu trus, nejen koňský, mění ve zlato. Možná bylo nakonec dobře, že bylo to vedro, protože kromě 3 rodinek s dětmi (1 po cestě a 2 na vrcholu) jsem celou cestu nepotkala ani živáčka. Zato mrtváčků jsem potkala nepočítaně! Tak pověst nelhala! Jsou tam a čekají!

Slečna v pokladně se nám tu (těsně před smrtí) krásně rozpovídala, vylíčila mi všechny horory svého vlastního putování z Řípu na Blaník. Zdá se, že jsou odsud až nadále všude popadané stromy, zarostlá stezka a děsné vedro v nekonečných asfaltových alejích Kerska – no hotová Aljaška. Předem jsem do mapy nahlédla jen zběžně, a tak jsem se až teď dověděla, že půjdu Kerskem – ano, tím Kerskem! – , že podél Labe mají trasu natahanou po cyklostezce (2 dny asfaltu!) a že je to teď taky značené srdíčkem (asi že se jde srdcem Čech, počítám). Ale nejcennější byl pro mě tip na přespání: oficiální nocležiště v opuštěném lomu dole pod Blaníkem a dokonce poblíž potoka a funkčního pramene. A tak i dnes mám to noční divadlo zas jen pro sebe a v jehličí pod borovicemi v sevření skal si připadám úplně jako při treku El Bastón na La Palmě, než tamtudy protekla láva, jen s tím rozdílem, že tam tehdy v noci mrzlo, to je ale dnes pouze pium desiderium.

Třetí den ráno mě čeká sestup do Vlašimi. Je to dost mezi poli, ale vyrazila jsem opět brzo a fouká příjemný osvěžující vánek. Vypadá to, že snad nejhorší den veder už mám za sebou. Vlašim, o které jsem věděla jen to, že odtud byl Jan Očko z Vlašimi, Karlův důvěrník a druhý arcibiskup český, mě velice příjemně překvapila. Nejdřív krásným zámeckým parkem, jímž jsem se přiblížila do centra, potom krásným a udržovaným zámkem (ještě zavřeno) a do třetice Žižkovým náměstíčkem, kde byly hned 3 otevřené podniky kafíčkového typu najednou! Vybrala jsem si Rodinnou cukrárnu ve Vlašimi a posilnila se druhou snídaní na následující dlouhou cestu podél řeky Blanice (stínek, mnoho koupaček a studánek) až do Českého Šternberka. Za covidu tu bylo samozřejmě zavřeno a vše bylo v lešení. Dnes už mají většinu opravenou, jen to vedro zapomněli nějak spravit. Naivně jsem se pana průvodce před prohlídkou zeptala, jestli je vevnitř zima na mikinu (majíc bohaté zkušenosti z provázení na zámku Lednice) a ten se mi cynicky vysmál. Do jihovýchodní čelní stěny hradu pere slunko od božího rána a z hradeb lze pozorovat línou Sázavu s pomalu se po ní táhnoucími skvrnami kánoí.

Povzbuzena koupelí v Sázavě pod hradem a dobře vychlazenými Svijany tamtéž („Vítá vás zahrádka bez obsluhy“) jsem se ještě přehnala přes kopec do vodáckého kempu v Ratajích. Alkohol způsobil jistou nejistotu v mých pohybech při přelézání padlých kmenů přes stezku, a tak jsem do kempu dorazila podřená jak Krvavý dědek (ale můžu já za to, že birela neměli?). Kemp v Ratajích se vyznačuje veselou vodáckou atmosférou, absolutním minimem hygienických zařízení (žeton na sprchu s horkou vodou bez možnosti regulace jsem odmítla) a nekonečnou frontou v místním bufetu. Než jsem ji vystála, měla jsem zážitků na celou sezónu. Po dalších dvou pivech a koupeli v Sázavě, kde jsem plavala spolu s mrtvým kaprem, jsem se cítila dostatečně posilněna, abych přečkala očekávanou bezesnou noc. Ale kupodivu všichni pařiči se před jedenáctou začali postupně utišovat a kromě příjezdu party Ukrajinců ve dvou autech, kteří se jali velmi hlučně v 2:30 a. m. stavět stany a družně konverzovat, a následného chrápání ze všech okolních stanů, byla tato noc klidná a prosta jakéhokoli vzrušení.

Po obligátním ranním koupání (kapr už někam poodplul) a kafíčku jsem si dala opět obligátní ranní kopeček na Rataje a pak pokračovala podél Sázavy a přes kopec do Sázavy. Tenhle úsek jsem šla minule jinou trasou, takže jsem si to teď patřičně užila: přes Ledečko (a já su cérka z Ledečka), Talmberk (skoro Štramberk) a Mrchojedy (trochu jsem se bála útoku, ale nic se nestalo, tak asi zas taková mrcha nejsem), kolem hustě oploceného areálu se zaparkovaným vrtulníkem (prý patří Adventistům, povídali okolo procházející trampi obalení v odéru travky), s koupačkou na jezu a výbornými knedlíky plněnými uzeným se zelím v kempu až k sázavskému klášteru. Příšerný dojem let covidových byl tentokrát poněkud zmírněn několika okolnostmi: jednak pěšinou podél řeky a parkem sázavského ostrova člověk přicházel zelení oddělen od té fabrikové a panelákové hrůzy, druhak v klášteře oprava výrazně pokročila, takže to tam už nevypadá tak bezútěšně, a konala se tam zrovna svatba, vše bylo tudíž patřičně načančané, sluníčko svítilo, nevěsta svítila a máslo na svatebních koláčcích taky pěkně svítilo a vesele žluklo.

Při přecházení uhlířskojanovické ulice mi to nedalo a musela jsem si hned střihnout árii uhlíře Jana.

Se Sázavou jsem definitivně opustila koupací vyhlídky až do doby, než dorazím k Labi. Zpocená jak dveře od chléva jsem vyšplhala do polí nad černé lesy (jaké jiné, když jsme poblíž Kostelce nad Černými lesy), když v dálce začalo nadějně hřmít a černat se. Ale nakonec z toho byly jen dvě ubohé kapky, žádný lijavec (Zdálo sa ně zdálo, ej že sa od hor mračí/ a to sa čerňajů ej mojej milej oči). Nebýt čím dál víc se zvedajícího větříku, pošla bych cestou. Tak jako minule jsem si procházejíc tímhle starým českým sídelním územím náramně užívala ty toponomastické orgie: Pyskočely, Vlkančice, Konojedy, Výžerky, Přestavlky, Hryzely a Studomráz, Stojespal, Chvatliny, Křečhoř, Libodřice…

Bylo mi třeba tohoto rozptýlení, protože horko neustávalo a poslední asi tři hodiny po asfaltu mě dorazily. Dnes to bylo daleko, chtěla jsem totiž udělat další zacházku do slavných míst. Hodlala jsem se uložit na noc na lipanském poli. Jít kolem mohyly u Lipan a nestavit se, to by byl přímo cimrmanovský hřích. Taky jsem tajně doufala, že mě v noci přijde navštívit aspoň celá Lipanská druhá jízdní i s velitelem Veverkou z Bítýšky, vězněm z Bítýšky vězněm. Byla to nakonec taková větší lapálie, bo tam táhlo, takže jsem musela trochu hledat závětří a vztyčit celý stan, vozovou hradbu nemajíc, ale hlavně se toto místo ukázalo býti oblíbené místní pařící mládeží, ana se tam prohánějíc v motorizovaných jednotkách a ječíc jak na lesy (/pole) do pozdních nočních hodin.

Ráno mě čekalo slovutné město Kouřim. Ale jak už to tak v pohádkách bývá, dorazila jsem tam opět příliš brzy ráno na to, aby bylo cokoli otevřeno (krásný románskoraněgotický chrám, skanzen s dožínkami nebo nedejbože kavárna). Tak jsem jen nabrala vodu a vyčistila zuby, pohromu huby u pítka na náměstí a poučila se na úpatí největšího opevněného hradiště v Čechách o tom, že jsem na úpatí největšího opevněného hradiště v Čechách. Zličané to tu založili ještě pohanské, později potřebovali pokřesťanštit, tak na vedlejším kopci založili novou Kouřim, jedno z nejstarších českých měst.

Vždycky jsem si myslela, že Čech a Lech přišli z východu a zatímco Čechové došli na Říp, Lechové se oddělili a mašírovali do Polska, pač přece Lech Walęsa, ne? A představte si, ono prd! Čech a Lech dorazili na Říp spolu. Ale Lechovi se tam nechtělo zůstávat (pré že jich bude už moc, ale spíš že se bál konkurence) a řekl Čechovi: za tři dny pochodu na východ se zastavíme a rozděláme oheň. Ty jak z Řípu zmerčíš kouř, poznáš, kde jsme se usadili. A tak, milé děti, vzniklo hradiště Kouřim. Konec hlášení.

Takže je to jasné. Mám to na Říp 3 dny pochodu. Akorát za Lecha eště neznali asfalt. A měli to z kopca.

K večeru (po cestě jsem nečekaně narazila na dosud neobjevený Cimrmanův pramen) docházím do Polabí. Pozná se to tak, že je všude pole, všude placka a všude písek.

Zachraňuju si život v otevřené hospodě v Kostelní Lhotě. Čepujou Postřižinské a Radegast, což je trochu dylen, ale volím místní – Radka si můžu dát kdykoli doma. Na tabuli s nabídkou mají sice asi 3 položky, ale všechny jsou vzorně přeloženy do angličtiny, což mě naprosto dostává. Vedlejší stůl plný vyšňořených babek obklopených pivy a víny zahajuje konverzaci typickým „…sama?….nebojíte?…unesete?…“, ale posléze se dovím i nějaké místní informace a dokonce je mi nabídnuta i borůvková buchta. Babky byly v kostele na pouť, ale protože je celá hlavní ulice rozkopaná (Kostelní Lhota se skládá pouze z této jedné ulice), žádné pouťové veselí typu kolotoče, stánky, střelnice se nekoná. Obec už několikrát vyhrála cenu o nejlepší vesničku střediskovou, čemuž je teď v tomto stavu trochu těžko uvěřit, ale mají to na cedulích, tak to bude pravda. Lhot je tu tolik, že se dokonce pořádají celonárodní sjezdy Lhot, ta nejbližší měla být tady, ale není, bo rozkopané, rozkopané.

Dopila jsem druhé pivo a v povznesené náladě jsem se odpotácela do nejbližšího lesíka vyhledat místo ke spánku. Doplnila jsem vodu a podařilo se mi i osprchovat u pramene místní kyselky Výrovky a pak už zbývalo jen si rozestlat pelíšek v trávě u borovic pod opět vymetenou oblohou.

Svítání v trávě se štěkajícím kolouchem v pozadí. Studená rosa, poslední kafe. Ještě jedno bych si dal, krucinál, než půjdu dál, ale jaksi jsem to tentokrát s tím množstvím podcenila. Super ranní koupačka v rybníku Sadská, má písečné dno, takže krásná průzračná studená voda. A pak už kolem husí farmy a mrkvových plantáží do nekonečných lesů Kerska. Užívám si každý krok, hledám v písku pěšiny co nejsou asfalt. Poučuju se na naučné stezce Bohumila Hrabala. Netušila jsem, kolik toho o tomhle lese znal a psal. A jak starý ten les vůbec je a že tu loupežníci přepadávali pocestné na královské sinici mezi Prahou a Nymburkem už před mnoha sty lety.

Jsem na hlavní aleji zvané Betonka, i když je to už asfaltka. Taky jsem netušila, že osada Kersko vznikla už ve 30. letech jako ambiciózní urbanistický projekt lázeňského lesního vilového města s ozdravnými účinky čerstvého vzduchu, ticha a pramene místní kyselky. Myslela jsem si, že je to „jen“ chatová osada. Spousta těch chat a vil se ale už změnila na neprůstřelně oplocené pevnosti s kamerovým systémem, za nímž tušíš pár zaparkovaných bavoráků v garáži s bazénem a možná, nebýt těch stromů, i nějakým tím soukromým vrtulníkem. Jen konec mezi hospodou U pramene a Hrabalovou alejí č. 30 vypadá, že se vyloupnul z úplně jiného času, z toho pravého času, kdy „zas bude v álejích nablito“ a „to je dost, dědku, žes nás taky jednou vyvez“ a „jak by tady bylo hezky, kdybych tady nebyl“. Musím si, hned jak přijedu dom, zas všechno přečíst a zopakovat.

Beru to zkratkou k řece, přesto se na nejbližší nádraží do Lysé nad Labem vleču ještě dobrých 8 km, uvařená i přes všechno to osvěžování. Původně jsem plánovala úsek mezi Nymburkem a Mělníkem popojet na kole. Plán ale padl za vlast, když jsem zjistila, že Středočeský kraj je jediný debil ve známém vesmíru, kde se kola musí vrátit jedině tam, kde byla zapůjčena, kterážto možnost je pro mě neprůchodná. Popojedu tedy. A skrz to vedro popojíždím důkladně, až do Krabčic, odkud je to na Říp už co by prakem dostřelil a zbytek se kolem sochy pratatíčka v Rovném vyplazil. Tak dobírám vodu na hřbitově a vyrážím. Nejdřív se snažím obejít asfalt v lipové aleji, to se mi po louce daří. Méně úspěšná pak jsem ve snaze obejít hnusný beton s latami asfaltu mířící na vrchol.

Byla jsem tu už jednou, před více než 20 lety. Nepamatuju si z toho nic, jen že bylo neskutečné vedro. Dnes je vedro až příliš skutečné. Ale řeknu vám, že bych to musela vidět třikrát… když to srovnám s tím výletem na Kokořín… co je tady? Prd! Všech 5 laviček bez opěrátka a stínku zdemolovaných, není kde unavené tělo složit, rotunda zavřená, obsypaná šnuptychly, chata se svým nevábným okolím připomínajícím smetiště či skladiště festivalového bordelu včetně podezřelé toitoiky podpírající se navzájem s popelnicí zavírá už v pět, kdy konečně začíná přestávat to šílené vedro a troufnu si vzhůru na pokraji smrti hladem (spíš žízní), mrazem (no to jsem si trochu zapřeháněla) a vysílením (to je pravda, už mám dnes v nohách hodně přes třicet).

Takže když to shrnu, jsem ráda, že jsem tu zítra s Nasťou nešla. Měla jsem totiž původně plán dát si pokřik Čechové na Řípu, Čechové na Řípu s ní, bylo by to takové důstojné zakončení mého putování, neboť Nasťa přišla kdysi s bratry Slovany taky z Ruska a rozhodně nelituje, že je teď tady s náma (a co jich pošlo cestou). Ale Nasťa pravila, že v tom vedru přes pole je to z Mělníka na Říp asi ten nejnudnější výlet na světě a že bychom měly jít radši někam do stínu lípy, nejlépe podél Ohře Louny. A to se taky stalo. Po neslavném úprku z Řípu do Roudnice (praotec Cikán se blíží v krytém voze plném kradených slepic a cukrovar jede na plno jako nikdy) jsem se přemístila do její zahrady na břehu Labe. Dostalo se mi královského přijetí a pohoštění (já bych si s dovolením také vzala) a na druhý den jsme vyrazily na úchvatný výlet podél Ohře (o hře Ohře Louny… ne, nazvala bych to zase jenom Ohře) s tisíci koupáními, prodíráním se křovím, jezením špendlíků, broděním, piknikem v klášterní zahradě v Doksanech a dobýváním překrásného vodního hradu Budyně.

Tak končí naše komédie. Byl to krásný týden, překvapení se konalo za každou zatáčkou těch dvou stovek kilometrů, které to nakonec hodilo. Opět se dostavil ten jedinečný prázdninový pocit, který je možný jen u nás po koupání v řece, po puse plné borůvek a malin, po buřtech a pivu, vůni ohně a noční obloze plné hvězd a mokré rose v trávě. Léto zkrátka dělalo, co mohlo, aby ještě překonalo to loňské.

A opět jsem si potvrdila to, co už dávno vím, jak je u nás krásně, v tom našem všemi pohanskými bohy požehnaném kraji (no dobrá, svatý Václav a svatý Prokop a sic! svatý Jan Hus taky asi přispěli), a že mám setsakra štěstí, že jsem se narodila právě tady. Neměnila bych za nic na světě.