Už od covidu jsem nebyla v Pacifiku. Teda, když nepočítám Nový Zéland. A když nepočítám Indonésii…takže zpět: od covidu jsem nebyla v kostarickém Pacifiku. A jsem zvědavá, co se tu změnilo – protože všude se něco změnilo.

Klioše jsem odlifrovala na letiště a mám pár dní volna, než mi přifrčí další skupina. Dala jsem si tudíž malý narozeninový dáreček (apendix k velkému narozenino-vánočno-svátkodárku, který je zatím tajný!): pár dní volna na poloostrově Nicoya, což je mimochodem jedna z 5 světových zón dlouhověkosti. Nezdá se, že by si místní byli tohohle privilegia nějak zvlášť vědomi. Tůrují svoje motorky, myjou auta, poflakujou se po plážích a nabízejí tretky, výlety a koktejly (a počítám i něco ostřejšího) turistům – tak jako jinde ve zbytku Kostariky.

Jen je tu větší vedro než ve zbytku Kostariky. A to jak známo Lenceplence neprospívá, ona to ani neprozpívá, ani se tomu jinak nevyhne, takže jí to na dlouhověkosti rozhodně nepřidá. Eště že mám na pokoji ledničku. Když jsem se totiž majiteli ubytka zmínila, že jsem guía a trávím tu v městečku Montezuma, doporučeném kamarádem Jensem jako prdel světa, kam turista nepáchne, pár dní zaslouženého volna, okamžitě mě zadara, zřejmě s vidinou potencionálního davu českých turistů, upgradoval do manželské suite. Já jsem zase ledničku upgradovala pivy a ananasem (to o té prdeli jsem mu neprozradila), neboť jen tak lze tu přežíti.

Když se chcete dostat do tohoto koutu světa, musíte nejdřív v San José na pacifickém terminálu (ano, každá světová strana tu má svůj terminál umístěný strategicky na výjezdu z města, jinak byste cestovali tak leda v metropolitní zácpě) chytnout expres do Puntarenas. Cesta je to překvapivě svižná, dálnice je místy i čtyřproudová a furt z kopce, a tak mám víc než hodinu čas na prozkoumání ospalého městečka Puntarenas. Je to zcela dostačující. Z autobusáku na druhý konec města k trajektu do Paquery na Nicoyi je to asi kilometr. Přes všeobecné zděšení místních to jdu pěšky. Ne že by tu bylo nebezpečno, právě naopak. V tom všudypřítomném vedru je tu tak mrtvo, že bych tu uškvařena mohla uhnít padlá uprostřed promenády a nikdo by si ani nevšim. Puntarenas má léta své slávy už očividně za sebou. Z největšího pacifického přístavu Kostariky a oblíbeného letoviska “ticos” zbyl jen hotel Yadran, trosky jakéhosi snad kulturáku či hotelu a molo, které prý vždy na chvíli ožije při připlutí cruceros (ale mám na to jen slovo místních).

Při klidné 90minutové plavbě přes nicoyský záliv se dá jen zevlovat, popíjet pivo a sledovat pelikány, jak v brázdě za trajektem loví vyplašené rybky. U mola v Paqueře už čekají plečky (rozuměj repasované americké školní busy z roku 1-2) rozjíždějící se do všech směrů, jeden z nich překvapivě i bez přestupu až do Montezumy. Hrne to mravně, neb je plně obsazen a tudíž nestaví, nestaví, vůbec nikde nestaví, jen na požádání. Míjíme zemědělskou krajinu napůl zarostlou v džungli, hlavně pastviny s kravami a koníky, jimž vévodí nádherné stromy – solitéry v čele s majestátním guanacaste, po kterém se tu jmenuje celá jedna provincie.

V Cóbanu nás opouští dav německých baťůžkářů, řidič i dobrá asfaltka a zbývajících 7 km už se řítíme přes ďury do rokle jen ve čtyřech s dredatým týpkem, co někde po cestě ukrad náš autobus a nanuka.

Vypadá to nadějně: nikde žádný signál a Montezuma s honosným jménem evokujícím posledního aztéckého panovníka má honosné opravdu jen to jméno. Nicméně turismus dorazil už i sem a zdá se, že jediné mé štěstí je, že ještě nenastala hlavní sezóna. Obě 2 ulice se kromě fotbalového hřiště a supermarketu skládají jen z ubytování, kaváren, restaurací a agentur nabízejících předražené atrakce jako jízda po pláži na koni, jízda po cestě na čtyřkolkách a půjčení horského kola za 30$(!!!) na půl dne. No, taky šnorchl výlet na ostrovy Tortugas, který ale hodlám využít (bo co tu), tak si nestěžuju.

Hned při první procházce po pláži potkám Němce, Amíky, Frantíky a Poláky. Všichni jsou tu zalezlí v ubytováních nenápadně schovaných v křoví, ale jsou tu. Zjišťuju téměř katastrofální stav pláže (i všech okolo): hromady naplaveného dřeva a plastového bordelu z právě končícího období dešťů. Majitel mého ubytka (nepředstavil se, říkejme mu tedy třeba Pedro) mi později vysvětlí, že ten svinčík pochází z řeky Tárcoles na protější pevnině, která během své cesty Centrálním údolím vymete pár slumů nedaleko San José a všecko to pak teče do nicoyského zálivu a příboj to sem chrstne rovnou na zápraží jako nemístný předvánoční dáreček.

Moře bouří, koupat se nedá, příboj na skalách a špinavá zvířená voda s bincem, který fakt nechceš mít za plavkama. Ale hned od prvního momentu potkávám taky ještěrky, iguany, malpy. V dálce je ráno slyšet vřešťany, v noci pod střechou gekony, tuhle poletuje kolibřík, takže konstatuju, že z tohoto hlediska je tu svět v pořádku.

Na pláži po pár krocích narážím na dva německé dobrovolníky, říkejme jim třeba Hans a Uwe, ani v rukavicích a s přepravkami vykonávají bohulibou činnost: vypouštějí čerstvě vylíhlé želvičky zpět do moře. Zatímco Hans mi vysvětluje, jak se tu octli, Uwe klockem odhání dotěrné fregatky, které už si na želvátka dělají laskominy. Obvykle mají noční směny (Hans a Uwe, ne fregatky), ale někdy je potřeba počkat na želvátka- opozdilce a doprovodit je v druhé extra várce takhle navečer.

S příjemným pocitem (jejich) dobře vykonané práce sleduju poslední želvičky máchat se ve vlnách a snažím se nemyslet na to, co nám říkal zachránce želv Negro na ostrově Saona v Dominikánské republice: že do dospělosti jich to dá tak 20-25 %.

Nacházím si mezi skalkami přílivový vodní bazének bez smetí, zato s přilíplými mušlemi a krabíky, a čáchám se v něm, dokud není úplně jasné, že kýčovitý západ slunce dnes nebude. Skvělá ryba k večeři v jedné místní sodě je posledním zážitkem tohoto vydatného dne.