Ráno jako malované. Bude vedro. Zahajuju bazénem a vydatnou snídaní v podniku s ambiciózním názvem Sano banano. Poté si nechávám vysvětlit cestu ke koupacím vodopádům. Je to kousek, ale očekávám bahno a brodění; mé očekávání není zklamáno, ale v keenech je to na pohodu.

Občas pár kořenů tvořících bahnité schůdky, občas pěšina. Když se člověk dívá, kam šlape a čeho se chytá, není to žádná věda. Voda v řece je trošku kalná po dešti v horách, ale celkem nízká, sotva po kolena, a při brodění ji shledávám velmi osvěžující. Sopečné kameny a plotny mají navíc tu výhodu, že nekloužou. S nostalgií si připomínám novozélandský Daskáč skoro na chlup před rokem. Tam tohle bylo tak 35x denně, akorát jako bonus kosa jako prase. Tohle je teplý čajíček, easy cheesy. 

Po cestě nepotkám ani nohu (že bych tu po osmé byla moc brzo? Nebo lidi mají strach kvůli dešťům?), vodopády mám úplně pro sebe. Pak přiletí morfo a v tůňce se mihne modré klepítko sladkovodního kraba. Větší catarata je dost vydatná a kalná, ale z protisvahu se line jiná a čistá voda, kde se řádně vymáchám. Pak se roklí z kopce začne řítit skupina Amíků s místním průvodcem – na tu kilometrovou túru do džungle si ho evidentně najali, tváří se velmi důležitě. Jen projdou kolem, nikdo nejde do vody!

No nic, balím to, vidím se blížit další gringos s průvodcem v gumákách. Po cestě zpět potkám ještě několik skupinek, Němci absolutně neomylně rozpoznatelní podle svého Tatanka/Deuter vybavení a podle pohorek, jimiž jsou všichni na radu Rough guide/Lonely planet vybaveni. Nacházím si peřejky, co jsem si po cestě při brodění vyhlídla, a ráchám se v nich slastně pozorujíc cvrkot. Latinos jsou v žabkách nebo rovnou bosky. Amíci mají většinou profi plážové gumové botky. Němci a Francouzi v pohorách zděšeně pozorují vodu a nechápou, že suchou nohou nepřebrodí. Většinou se pak statná dívka jako první z páru jme poskakovat po kamenech, borec “gentleman” ji bez nejmenšího náznaku spolupráce následuje. Když se ona zmáchá, on hledá pro sebe lepší trasu. Všichni do jednoho mají pak ty pohory mokré a nechcu fakt vidět, jak jim plesniví (a čuchat už vůbec ne, v téhle tropické zemi, kde nic nikdy neuschne). Člověk jen dumá, kde udělali soudruzi chybu. Proč se, proboha, nevyzuli? Proč s sebou, proboha, tahají do Kostariky pohory? Jsem divná já, nebo oni?

Další část dne věnuju procházce po cestě kolem pobřeží s cílem “kam až se mi bude chtít”. Míjím několik pláží v podobném střihu jako ta moje domácí: vlny jak cyp (už se sjíždějí surfaři), naplavené dřevo, mezi tím naplavený plast při ústí řeky, občas zatoulaný pes, ještěrka, veverka, vedro, ale není se kde uvelebit, ve stínu mezi stromy jen ta asfaltka. Ta se brzy mění na štěrkačku. Míjejí mě fichtly, občas čtyřkolka, občas zaprášený jeep. Pak se z protisměru přiřítí asi 10-15 čtyřkolek, na každé dva pupkatí postarší chlápci s nablejskaným americkým úsměvem. Smradí, víří prach a projíždějí tak blízko, že mě málem smetou. Evidentně půlka z nich neumí moc řídit, ani jeden řadit. Na první se mračím, na poslední už ukazuju bezostyšně fakáče. Zjistím postupně, že to je tady oblíbený druh zábavy a jediný způsob, jak se po pobřeží turisti neevropského původu pohybují. Půjčení na den stojí přes 60$ a kola tu mají jen bahnem zacákané horáky za 30$ na půl dne. Je takové vedro a všude kopce, že bych tu zlodějnu stejně nepodpořila, ale původní plán půjčit si zítra skůtr a projet celé pobřeží Nicoye (kvůli němuž jsem si i aktualizovala mezinárodní řidičák) bere rychle za své.

Nicméně ve stínu stromů, když zrovna nic nejede, je to veskrze příjemná a zajímavá procházka, tak se kochám exotickými kytkami v příkopech, sympatickými bílými kravkami s hrby a dlouhými laloky na pastvinách, nádhernými majestátními košatými stromy všude kolem.

Až dojdu k obrovskému El Higuerónu, čili fikusu, který je dokonce i v mapě a má svou vlastní informační tabuli. Je tam o něm vše, kromě stáří, což by mě zajímalo nejvíce. Vznikl vlastně tak, že parazitní nálety úplně “snědly” původní strom a zapustily desítky vzdušných kořenů, na nichž to celé teď stojí. Krásné je to. Když se dostatečně vykochám, jdu si zaplavat hned vedle pod most do průzračné řeky s tůňkami tak akorát na ponoření. Potkám tam už zanořeného surfaře, co si tam myje své zasolené nádobíčko, a tak s ním zapředu konverzaci a zároveň nemůžu než bezostyšně zírat na jeho vysportovanou figuru. Možná u toho i slintám. Marná sláva, surfaři jsou nejvíc sexy sportovci, co znám, a to kdekoli na světě. A nemyslím tím ty americké kokoty na čtyřkolkách, co před sebou ostentativně vezou prkno, ale podle těch pupků a vyžilého výrazu už na sto honů poznáš, že je to vše určeno jen na insta.

Nemám ráda vracení se stejnou cestou, tak se nazpět rozhodnu stopovat. Mávnu na prvního fichtla, co smradí kolem, a jedu. Dredatý muzikant mě hodí až do Montezumy, jede si koupit k obědu nejlepší empanadu ve známém vesmíru. Nic jiného se od něj moc nedovím, bo mám místo konverzace plné ruce a nohy práce a) udržet se v sedle, b) nezamočit ho pokud možno celého svýma mokrýma plavkama, c) nevrazit nohy do špic, d) nepopálit se o výfuk. Přežili jsme oba, chcu ho pozvat na tu empanadu, ale podnik, před kterým zastavuje, je bohužel zavřený. Tak smůla, kámo, někdy příště, loučíme se jen rukypodáním. Už se mi sbíhaly sliny, dávám si teda empanadu u konkurence, ale byla drahá: jak jsem nedávala pozor, holka mě oholila o 1000 CRC – to je skoro 2$. Začátečnická chyba!

Zbytek dne už se jen tak poflakuju mezi bungalovem a bazénem, pak pro změnu lije. Nedávám pozor, ujede mi noha na kachlíkách a skopnu si palec do krvava. Ach jo, další začátečnická chyba! Jako kdybych to pořád klientům nemeldovala. Budu muset desinfikovat dvojnásob, vně i vnitřně. Nejen totiž, že tu nic neschne, v tom vlhku se tu taky vše hůř hojí. A zítra budu navíc furt ve vodě, pač jsem si, jako správný turista, zakoupila šnorchlovací výlet.