Letos jsem strávila na cestách 238 dní, rozložených na čtyřech kontinentech. To je o 25 víc než loni. Taky jsem navýšila počet cest soukromých oproti těm služebním: 102 dní toulání (loni 86) a 136 dní pracovních na zájezdech (loni 127). Absolvovala jsem 42 leteckých cest. Z té poslední: Dunedin-Auckland-Hongkong-Frankfurt-Praha-Brno jsem se vzpamatovávala týden.

Nejvíce času mimo svou vlast jsem si užila v Irsku a Španělsku. Nejvíc mě asi potěšila statistika 59 dnů ve Španělsku (loni 83) a 57 v Irsku. Už se to vyrovnalo. Zkrátka driftuju na sever. Měsíc toulek po západním pobřeží s Kumpánem byla náplast na vše, co špatného mě loni potkalo. Irsko prostě miluju a čím dál víc si myslím, že tu v tomhle životě pro mě bylo nachystané.

Nedávno mě jedna kamarádka dost šokovala, když mi řekla: „Ty se máš, já bych nejradši taky někam zdrhla.“ Úplně mě odrovnala, v životě by mě totiž nenapadlo, že se na to tak někdo dívá, myslí si, že zdrhám. Takhle já jsem to nikdy neměla. Mám to doma moc ráda a není tam nic, před čím bych měla utíkat, spíš naopak: cením si svého zázemí, domova, kam se můžu vracet, Beskydy bych nevyměnila za nic. Prostě se jenom potřebuju hýbat, poznávat nová místa, vracet se na stará, těšit se z nich, z té krásy světa. Přišlo by mi jako obrovské plýtvání nevyužít naplno čas a možnosti, které mám tady na Zemi. Na jednom fleku bych zakrsla a uhnila.

Od té doby, co se moje cestovní posedlost stala mým povoláním, nemám čas na velké sepisování a ani mi to nepřipadá tak lákavé: vracím se na místa, kde už jsem byla, která jsem si už dávno zamilovala a o kterých vím první poslední, a tak mi jednak přijde zbytečné popisovat svou pracovní rutinu, druhak už vnímám jako důležité úplně jiné věci než poprvé. A já nejraději píšu očima toho poprvé; to jsem já-cestovatel, poutník, objevitel, to jsem já, divení, prožívání, intenzita. Příště už by to znělo jako bedekr. No a za třetí, i když je to někdy poprvé, rovnou ze svých soukromých cest přesedám na zájezdy, takže opravdu není čas všechny ty dojmy sepisovat; místo toho si je přežvýkávám za chůze na některém z mých osamocených tripů, pračka v mozku jede naplno a já se snažím v sobě vyznat a pak čekat s napětím, jestli se moje racionální pojmenování problému či situace trefí do mého srdce jako klíček do zámku, jestli zaklapne. Když ne, chce to více času, trápení a chození. Ale naučila jsem se šetřit slovy, šetřit papír.

Samu sebe jsem přesvědčila, že se vlastně těším, že to bude relax, že konečně nebudu průvodcovat, mlít hubou od rána do večera, být ustavičně ve střehu že to nechám na nich, že vypnu mozek a jen se nechám vést, že třeba se překvapím, přijdu tomu na chuť, objevím netušené obzory a zbavím se předsudků, které mám o některých částech světa.

Ale jak zpívají Beatles, I should have known better…

Žádný zázrak se nikdy nestane jenom proto, že někam jedeš. Buď si ho neseš s sebou, a pak je jedno, jestli tě to osvítí v Pyrenejích nebo třeba na Cikháji. Nebo si ho neneseš.

Už se znám jak své boty a čekat od sebe překvápka bylo tudíž velice naivní. O Mariovi jsem už za ty dva roky, co jsme byli spolu, věděla leccos, a čekat od něj překvápka bylo tudíž také velice naivní. Indonésii jsem neznala vůbec. Tady bylo očekávání překvápek asi nejospravedlnitelnější, vzhledem k tomu, že se moje asijská zkušenost zatím omezovala jen na Medzilaborce.

Dopadlo to tak, že skutečnost ještě předčila mé (ukázalo se docela nepočetné a zcela drobné) předsudky a že jsem byla donucena odprůvodcovat si tento kousek svého života zase úplně sama, a ještě k tomu najít koule ukončit něco, co jsem sama nastartovala a nechávala běžet na neutrál dýl, než bylo zdrávo. Relax to nebyl ani náhodou.

A pak jsem byla na Korsice. Je tam krásná příroda, v té jsem si chtěla od toho všeho odpočinout. Zavěsit se za dva naprosto samostatné, schopné a zodpovědné muže, držet hubu a krok, vařit jim a následovat je ve vegetativním, bezmozkovém skupenství. Bohužel se ukázalo, že jakékoliv dvě osoby mužského pohlaví, když jsou v přítomnosti (jakkoli v tuhle chvíli vegetativního) ženského pohlaví (a i když to jsou nejlepší kamarádi), se změní na dvě macho-ega a začne konkurenční boj. Vzduch se dá v tu chvíli krájet kudlou jak paštika. A k tomu ti protivní nafoukaní Frantíci a to vedro… Ach jo.

Už nikdy, fakt nikdy nebudu podceňovat znalost sebe sama. Už nikdy, fakt nikdy od sebe nebudu čekat překvápka. Nebudu rvát divný klíč do nesprávného zámku a čekat, že to cvakne. Chci zase zažít ten pocit, že moje hlava vibruje zároveň s mým srdcem. Na chvilku jsem to zapomněla. Nezbývá než být vděčná, že jsem neudělala větší škodu, než už se stalo.

Zimní krajina spí a nic mě neruší. Jdu chodit sama se sebou. Sžívat se s tím, jak to teda v životě mám a že nemá cenu proti tomu bojovat. A chcu se hlavně smířit s tou holkou Lenkouplenkou, co je můj nejlepší kámoš. Odprosit, že jsem ji víc neposlouchala.

Za chůze se vše vyžehlí, to už dávno vím, a tak jdu.

Loni jsem nachodila nějakých 1300 km – a pořád mám pocit, že to není dost. A tak se vypravuju na procházku a jsem zvědavá:

Jaké bude po těch letech Portugalsko? Poznám znova Tomar, Coimbru? Bude se krajina hodně lišit od té španělské, tak důvěrně známé? Budou mi rozumět, když na ně budu mluvit španělsky? Bude tam opravdu levněji? Obydleněji? Potkám hodně asfaltu, kterému se snažím vyhnout? Potkám nějaké poutníky? Nejradši bych nepotkala, naplánovala jsem si trasu co nejodlehlejší to jde, ale credencial jsem si pro jistotu pořídila a občasné vyprání a nabití někde v teple albergu jistě nebude na škodu, obzvláště jestli se vyplní předpověď a mrazy uhodí i v Lusitánii.

Mám se po 18 letech potkat se svou erasmáckou spolubydlící. S holkou, která se mnou šla moje úplně první camino, čtyři dny z Muxíe do Santiaga. Měla tak promočené boty, že šla místo ponožek v igelitových pytlících. Jaká bude? Co si pro ni život mezi tím nachystal? A jak shrnout do jednoho večera všechno, co si mezi tím nachystal pro mě?