„Ty se máš!“ vzdychají kolegové v práci, když prchám na dva týdny dovolenky do Skotska. Nechám je blednout závistí, tvářím se tajemně a blaženě zároveň, aby bylo jasné, že si tam budu pořádně dopřávat, opalovat se na pláži, popíjet whisky od rána do večera a na dudy mi k tomu bude hrát ošlehaný Rytíř případně Mstitel z Vysočiny se svalnatými lýtky v bělostných podkolenkách.

Oni totiž netuší, jak to bude ve skutečnosti. Nemají ani páru, že většinu času je zima, mokro, vichr duje, bouře lomcuje stanem. Neví, že po pár dnech na West Highland way se začínají ozývat kyčle otlačené od batohu a taky ohoblované od chůze, tudíž spaní na boku bolí. Že ráno mám prsty zmrzlé tak, že manipulace se zapalovačem a vařičem mě obvykle stojí pár drobných popálenin a než se podaří zahřát se čajem, chce to pár prostocviků s párou a klením u pusy.

Pak většinu času hustě prší, drobně prší, mží a mrholí, pokud rovnou nelije nebo nepadají tragače. Taky padá polystyren, kroupy i megavloky, naštěstí to ale vše na rozblácené zemi rychle taje. Hned od začátku se Skotsko ukazuje v celé své kráse.

Bágl se začíná pronášet, vtírá se úvaha, čeho se zbavit. Bohužel jsem však léty vycvičený efektivní balič a mám s sebou opravdu jen to, co bude na drsném severu potřeba. Vyhlašuju si soutěž o nejzbytečnější kus výbavy. Kraťasy měly velikou šanci propracovat se k vítězství, pokazily si to ovšem tím, že jsem je v mrazivých nocích byla nucena použít jako třetí vrstvu. Vyhrála tedy kšiltovka, což nákladu na zádech moc neulehčilo.

Ach jo, proč já to vlastně dělám?  Většina cestovatelů s sebou zřejmě na samém dně batohu tahá silné sklony k masochismu.

První sluneční paprsky drbou hřbet Ben Lomond, hrají si s jeho sněhovou špičkou jako se zrcátkem. Nad jezerem stoupá mlha, volavka předvádí sestavu pilates na jedné noze a racci se rozhodli, že 5:10 je ten správný čas na budíček. Po nočním dešti hora vysmrkala několik desítek nových vodopádů a Loch Lomond jim nastavuje svůj široký kapesník. Polehaná tráva se po sbalení stanu napřimuje a za chvilku už tu není ani stopy po lidské přítomnosti. Čas se na okamžik zastavil na počátku světa. Čekám, odkud vyskočí dinosaurus.

Vítr vyčesává zrzavé lístky loňského kapradí z blat Rannoch moor. S beránky na obloze někdo hraje curling. Nebe se roztahuje až na zem, cpe se do hladin rašelinným jezírkům. Ticho prořízne řev stíhačky. Vlaštovky mají co dělat, aby tu díru v modři sestehovaly zpátky. Nastavuju dlaně, čekám, jestli mi do nich spadne slunko. Najdu tam jenom žlutý sýr.

Údolí Glen Coe. Vítr šlehá sprchu deště do očí, chce mě poponést, ale špatným směrem. Drápu se do Ďáblových schodů, klouže to. V botách čvachtá, nabírám vrchem. Nevím, kde je nahoře a kde dole, spadla jsem asi do sklenky plné latte machiata a někdo nahoře to zamíchal. V ledovcovém údolí ve tvaru pravidelného U ozvěna mlátí o skály podivné zvuky. Čekám, odkud vylezou mamuti. Jsou to ale jen dva dárci orgánů, kteří se prořítí dolů na kolech, ani se snad nedotýkají kluzkých stupňů. Najednou se bez varování mraky na chvíli protrhnou. Kus skály, na kterém stojím, plave v prázdném prostoru, díra uprostřed mléčné pěny. Odměna. Rozesměju se nahlas.

Už dvě hodiny číhám na vlak. Není to ledajaký vlak a není to ledajaké místo. Za chvíli tudy projede Harry Potter do Bradavic.

Glenfinnanský viadukt je obložen více číhači. Mají obrovské stativy, obrovské objektivy a obrovský hlad. Každých deset minut přeháňka, abychom si to náležitě užili. Trocha páry na obzoru, hvizd píšťaly a už je tady Jacobite. Čas se zpomaluje, běží pozpátku, na pár vteřin ukrajuje stovku let. Další obláček páry, povzdech – a je pryč. Fotografové balí svá fidlátka a utíkají se schovat před dalším deštěm. Běžím taky, musím stihnout dostavník.

Na vrcholek Ben Nevisu se jde už jen sněhem, je ho po kolena. Stopy někoho většího, asi Yettiho, se noří do chuchvalce mraku. Netrefuju se do nich, tenisky těžknou břečkou. Najednou, když už to výš nejde, dav lidí, piknik v mlze, smích, žertíky na vlastní mokrý účet. Přípitky slivovicí. „Ahoj, z kama jsi, my Kroměříž!“

V Kinlochleven lije od božího rána, horalé starostlivě běhají okolo kempu a měří očima vzdálenost mezi stany a rychle se vzdouvající hladinou řeky Leven. Pak mávnou rukou a jdou se posilnit. V Tailrace Inn je nabito. Spojení králové se tu druží s Němci, Kanaďany a Spojenými státníky. Pro jednu Češku se taky místo najde. Na stole přistane pinta Belhavenu Best – protože je nejlepší. Lososů je taky dost. Skotům tu není rozumět ani slovo, ale s každou další pintou zjišťujeme, že jazyky nejsou vlastně potřeba. Jen se na sebe culíme a z našich promočených svršků stoupá pára.

Voda má mnoho podob. Miluju ji ve všech. Když ji jako ledové kry musím omlátit po ránu ze stanu, když ji naberu do bot při neopatrném kroku přes rozvodněný potok, když skáču do jezera Loch Lochy a lochčím se blahem, když protéká mezi zdymadly Kaledonského kanálu, když za odlivu krásně voní solí v přístavu Fort William.

Tak už víte, proč já to vlastně dělám!

Najít ve Skotsku Skota v kiltu je skoro nadlidský úkol. Možná zrovna v květnu nerostou.

V Edinburghu je obchodů se skotskou kostkou jako máku. Bohužel jsem ve všech viděla obsluhovat jen dámy. Nedalo mi to a jedné jsem se šla zeptat: „Co mají Skotové pod sukněmi?“ Pravila tajemně, že „někteří tam prý občas ani nic nemají!“

Po Královské míli se proháněl okiltovaný stařeček na invalidním vozíku a vybíral na charitu. Řval tak mocným hlasem, že jsem si na něj s otázkou netroufla.

V průjezdu hrál skotský dudák. Byl zaneprázdněn dudáním, takže bohužel nebyl schopen konverzace. Chvilku jsem čekala, než mu vítr nadzvedl sukni (nebylo nutno čekat dlouho) a odhalil krásné červené podkolenkové podvazky.

V kempu v Mamorách si sušili kilty kudrnatý mladík s přítelkyní. Zaradovala jsem se. Teď se to konečně dozvím! Ukázalo se, že jsou to Belgičani a v kostce jdou z recese. Nezeptala jsem se, abych hocha v přítomnosti slečny neuvedla do rozpaků.

Na vrchol Ben Nevisu vystoupili zároveň se mnou dva krojovaní mladíci. Přihýbali si z placatky whisky. Byli velice ochotní a vysvětlili mi i předvedli, že mají pod sukněmi cyklistické elasťáky, neboť si byli vědomi, že při výstupu na strmý kopec naostro by mohli pohoršovat britské dámy šplhající o něco níže pod nimi. Byli to však Švédi.

Poslední šance před odletem byl edinburský průvodce Ben. Ben měl pod čepicí. Na otázku, co mají Skotové pod sukněmi, odpověděl lakonicky: „Jak kdo!“

Úplně poslední slovo měla nakonec moje českoruská kamarádka v Praze: „Víš, co tam mají? No jsem si jistá, že Skotové, na rozdíl od některých jiných národnostních skupin, tam maj koule!!“

(Napsáno pro Srdcaře v květnu 2015)