Když si konzul římské republiky Gaius Iulius Caesar zvolil Luccu za své sídlo (jako místo nejbližší hranici posvátného římského pomeria, které tehdy nesměl jako vojenský velitel překročit), měla už za sebou pěkný kus historie. Město založené Etrusky bylo tehdy kolonií Říma přes sto let. Dodnes si zachovalo vzhled římského tábora: pravoúhlá síť ulic, forum, divadlo, amfiteátr, hradby s branou na každou světovou stranu. Zde se zrodil první triumvirát a zde také padlo Caesarovo rozhodnutí překročit Rubikon a táhnout na Řím v čele věrných galských legií.

Během středověku se Lucca stala samostatnou republikou. Díky obrovskému bohatství, nabytému obchodem s hedvábím, byla lákavým soustem pro okolní státečky. Lučané vybudovali obdivuhodný obranný systém a uzavřeli své město věncem nedobytného opevnění. Prý ale nikdy nebylo nutné ho použít! Měšťané byli moudří. Věděli, že mír je levnější než válka. Proto si svobodu vykupovali obrovskými poplatky, kterými si drželi od těla Pisu, Florencii, Sienu, Parmu, milánské i Benátčany. A udrželi se! Téměř 500 let a v téměř naprosté izolaci.

Systém osobních prohlídek, vojenských kontrol a propustek byl prý tak složitý a striktní, že zaměstnával v podstatě veškeré obyvatelstvo uvnitř hradeb. Například každý cizinec mající to štěstí, že mu byl povolen vstup do města, měl přidělen (podle důležitosti) určitý počet osobních strážců, kteří se od něj nesměli hnout po celou dobu pobytu, a navíc ho ještě sledovala tajná policie, dokud se opět konečně neodporoučel. I samotní příslušníci lucké republiky žijící ve vesnicích na vnější stěně hradeb byli každodenně podrobováni otravným bezpečnostním procedurám. Dodnes se místní rozlišují na „ty z venku“ a „ty zevnitř.“

Každý pán ve městě si vybudoval vlastní palác-pevnost, a protože musel mít přehled, co se kolem děje – to dá přece rozum! – pořídil si také vlastní strážní věž. Přičtěte si k tomu ještě přes stovku kostelů a klášterů, jež ve městě sídlily, a možná už budete tušit, jak se tehdy Lucce přezdívalo. Dávno, dávno před Prahou tu už stála: Stověžatá Lucca!

Kdo ví, snad i tohle hrdé a bohaté město měl před očima Karel IV., když začal spřádat velkorysé plány na zbudování nové Prahy. Vždyť sám se stal pánem Luccy už v patnácti letech! O jeho pletkách s místními měštkami kolují celé legendy a zlé jazyky tvrdí, že to byl pravý důvod, proč se ho italští šlechtici chtěli několikrát zbavit a téměř se jim to i povedlo.

Inu, Lucca v sobě skrývá nejedno tajemství a nejeden starý příběh. Ještě před Karlem Lucemburským tu pobýval v exilu Dante a mnohý místní pán se teď věčně smaží v jeho Pekle. Nesmrtelnou literární slávu si díky Mary Shelley, autorce Frankensteina, vysloužil i lucký hrdinný obránce Castruccio Castracani.

Slavné historii Luccy učinil přítrž až Napoleon. Město dobyl a usadil zde svoji sestru Elisu jako „princeznu Luccy“. Elise stačilo pouhých pár let, aby drastickými zásahy přetvořila město k obrazu svému a vysloužila si tak nenávist svých nových poddaných. Když po Napoleonově pádu musela uprchnout a nakonec ji bezpečně dostihli a zavřeli na Špilberk, celá Lucca si hluboce oddychla.

Že by to byl konec? Že by zbyla jen zašlá sláva minulých staletí? Ale kdeže, Lucca má ještě jednoho hrdinu. Neřekne mu jinak než „náš Giacomo.“ Dobyl svět ne mečem, ale taktovkou. Ano, Puccini se narodil v Lucce a Lucca mu zůstala věrná, přes všechny skandální výstřelky, jimiž byl pověstný. Milostné aféry, tragická úmrtí, skandální odhalení z minulosti tohoto milovníka žen, lovu, rychlých aut a doutníků by mohly být námětem na nejeden hollywoodský trhák. Ale „náš Giacomo“ vše bohatě splatil Toscou, Turandot, Bohémou a dalšími skvosty, které zní každé léto na luckém hudebním festivalu.

Lucca je nádherná. Podzim je tu barevný, slunný a mírný, turistů snesitelně. Patří místním, ať už se procházejí podél řeky za hradbami po staré poutní stezce do Říma, prohánějí se na kole po nepřetržitém pásu hradeb, baští pizzu a popíjejí „capuccio“ na terase renesančního paláce nebo věšejí prádlo z oken některého z domečků vbudovaných do zdí římské arény na Piazza Anfiteatro.

Tady bych mohla žít, byla bych tu v dobré společnosti. Pod každým barákem přes dva tisíce let historie, ve sklepě to můžete vidět po vrstvách, stačí omylem do něčeho kopnout. A spousta cyklostezek, parků, i kanál tu mají, hory se zvedají hned za humny, k moři kousek. I ta italština tu jde tak nějak sama od sebe. A zmrzka je tu dobrá. A nudle já můžu pořád. Zkrátka – už to bude navždycky tak nějak moje Lucka.