Jak se balí holka aneb Omnia mea mecum porto

Tentokrát nebude řeč o cestování, ale o přípravách na ně.

Miluju přípravy na cesty! Miluju balení! Mám pár kamarádů, se kterými dokážu strávit hodiny a hodiny debatami o velikosti, typu a obsahu našich cestovních zavazadel. Děsivá probuzení uprostřed noci a ujišťování se, že čelovka, stan, návleky či teplé spoďáry jsou na místech, kam jsem je snad možná posledně (loni?) pohodila, jsou neklamnou známkou toho, že CESTA už není daleko.

Už mockrát se mě někdo ptal, kolik a čeho a jakého si kam beru a jak to unesu. A protože CESTA je blízko, všechno už mě svrbí vyrazit, za oknem řádí chumelenice a je potřeba ještě nějak přetrpět a vyplnit pár dní do odletu, rozhodla jsem se to sepsat pro případné zájemce o inspiraci.

sam_0170

Co se týče vybavení na cesty, jsem spíš minimalista. Po každé další vycházce ještě přijdu na něco, co by se dalo příště už nevzít.

Pohybuju se převážně pěšky a je mi jasné, že všechno, co si nabalím, ponesu na hrbu. Po pár letech a několika tisících km v nohách už tak nějak tuším, že moje hranice pohodlnosti se nachází někde kolem 12 kg. A to nejlépe i s jídlem a vodou. Mým vysněným ideálem je osmikilový batoh, ale to se stane málokdy, tak leda při pětidenní procházce kol Valach či na červencovém Caminu francés (a to už nikdy!). V zemích, kde jsem se zatím s batohem převážně pohybovala, se bohužel musí počítat najednou s čímkoli v rozmezí -5 až +35 C, od tropického deštíku až po sněhovou vichřici.

sam_0213

Tak jako je mou obehranou zpěváckou mantrou trojice „noty-šaty-boty“, u cestování jsou těmi sine qua non „spaní-oblečení-žraní“. Zbytek už je jen haraburdí. První týden je třeba přežít, druhý už je možno přežít třeba i čistý.

Tak tedy spaní.

Stan mám geniální Jurek Nano, kapacita 1,5 osoby. Nikdo zatím neměl odvahu být tou půlkou, takže vám neřeknu, zda by to prošlo, každopádně já a batoh tam máme místa dost. Stan je zcela nenápadný, zelený, vejde se všude a je prakticky nezničitelný a nezbořitelný. Vydržel vichřici na vrcholech Beskyd, velikonoční mrazy v České Kanadě i dva týdny nepřetržitého chcance ve Skotsku bez ztráty kytičky. Bratru 1,6 kg. Rozbitý za 3,5 min. Je to můj milášek.

Karimamka taktéž Jurek, nafukovačka, zmenšená velikost (měřím 158 cm). Poslední dobou trochu uniká vzduch přes špunt, ale do rána ho vždy zbude uspokojivé množství. Spacák mám NO NAME. Takový ten ze supermarketu za pár šupů, jak se k němu dal přizipnout ještě jeden. Druhá půlka však zmizela v propadlišti dějin i se svým majitelem, bývalým přítelem. Aspoň že mi nechal půlku Levou, a mám ho tak i podepsaný. Za mrazivých nocí upgraduju vložením tenké deky (100% pes), opatřené ve výprodeji v Intersparu na Cejlu, blahé paměti. Poslední dobou jsem komfortní zónu rozšířila na hranici rozmazlenosti péřovou bundou. Má tu výhodu, že se dá přes den i obléct, což spacák dost dobře neumožňuje.

sam_0326

Tím se dostávám k oblečení. Beru vždy tolik vrstev, abych je na sebe mohla cibuloidně v noci naskládat a zbylo mi i něco pod hlavu. V nejčistším triku spím, zatímco v nejšpinavějším se koupu, a tak zároveň i peru. Pokud hrozí střet s civilizací typu macho, balím i plavky. Naprosto vždy beru čepku, šátek, rukavice a kuklu. Ještě nikdy jsem nelitovala. Zato kusem redundantním a luxusním jsou většinou kraťasy (ale jedny tenké mám, kdyby snad přece), protože když je vedro, vždycky si můžete zahnout dlouhé elasťáky (ty se naopak hodí na spaní a v mrazech pod gatě).

Vedou se nekonečné diskuse a pořádají se odborné konference na téma, kolik kusů spodního prádla a párů ponožek by s sebou měl cestovatel tahat. U mě záleží, kolika kusů se chcu zrovna zbavit. Takové pak neperu, jen odhazuju. Snažím se neodhodit vždy troje. Ono to pak v podstatě u všeho oblečení vychází tak, že máte jedno čisté, jedno špinavé a jedno mokré či v různých fázích schnutí. Pokud jdete víc než 20 km denně, doporučuju nechodit naostro. Myslím, že v tomhle mi dají za pravdu i pánové.

SAM_0280

Jako nezbytnost a největší investici jsem zhodnotila ochranu proti dešti. Mám pončo (Jurek, jak jinak), do kterého se vejdu i s batohem a ze kterého se dá udělat i přístřešek. Osvědčilo se velice, pod širákem funguje i jako vrstva na zem místo igelitu (sorry, Honzo Nedvěde). Bohužel má jednu obrovskou nevýhodu: není použitelné za větru. Poté, co jsem se ve Skotsku ocitla na jednom bezvýznamném hrbku poblíž Loch Lomond zjišťujíc, že nejen neporučím větru, dešti, ale že naopak se mě tito snaží proměnit v cosi vzducholodi Zeppelin podobného a odnést mě někam nad Severní moře, v čemž jim bránila jen váha mého tehdy zrovna lehce přetíženého báglu, rozhodla jsem se pro investici do pořádné nepromokavé a neprofukavé bundy. Jmenuje se Highpoint. Je krásná, nová. Je naša. Je taky červená a žlutá, aby mělo radost mé španělské já a aby mě z vrtulníku dobře viděli, až se rozhodnu bloudit.

Boty mám trekovky Asolo a nedám na ně dopustit. Už mají leccos za sebou. Nenechaly mě ve štychu ani na jednom konci And, i když jsem už musela vyměnit podrážky, jak byly chuděry schozené až na hadru a nabíraly vodu spodkem. A navíc, jsou taky naše. Nejradši bych si koupila tak troje, pro případ, že už se za 60 let nebudou vyrábět. To by mělo stačit. Dají se na ně taky narvat nesmeky. A když přidám návleky, do sněhu to stačí. Pohory tahám jen v zimě aspoň sedmi psů s pravděpodobností lavin a vyloženě nerada, což asi na Zéland budu muset, ach jo, ale ty dvě kila navíc jsou takový mor, že se snažím druhým botám vyhýbat jak čert kříži. Zde jsou výjimkou jedině cukle, čili vietnamky, jimž bratři Poláci říkají korejky a bratři Brazilci havajky. Krom písečných dun a pláží se dají taky krásně využít při brodění baskervillskými močály. Rašelina či rozpálený asfalt jimi protékají vyloženě ladně.

Jídlo

dsc04795

Jídlo se odvíjí od pití. Pokud víte, že na Kanárech týdny nenarazíte na víc než 0-1 zdroj vody denně, znamená to pořád tahat 4 l vody a tedy 4 kg navíc na hrbu. To si pak nákupy nějakých těch místních „vyrobku“ pěkně rozmyslíte. Když říkám, že jedu „s plnou“, myslím tím, že beru krom spaní i vaření: dvoješus, plynový vařič. Lžičku mám třešňovou a nožík švýcarský. Namíchám si kašu vlastní výroby k snídaním, pár instantních polívek taky není k zahození, ale vždycky musí být po ruce i něco, co se dá jíst za studena, kdyby se nepodařilo včas sehnat bombičku (do letadla nesmí a v Paraguayi si ju z prstu nevycucáš) – takže knäckebroty a májka to jistí. A čaj a někdy terere. A malá petka slivovice – ale to už je oddělení „lékárnička“.

Samozřejmě to nesmíte zapomenout všechno vynásobit dvěma, pač jinak budete muset sníst psy!

A jestli mám pocit, že krom toho všeho ještě něco unesu, tak se můžu začít zaobírat těmi ostatními krámy, mezi něž patří trekové hole (ty si ovšem pro bohatost svého využití zaslouží, abych o nich jednou sepsala speciální kapitolu, celou jejich), čelovka, čtečka, mobil (a v něm mapy a GPS), powerbanka, foťák (+ ty dráty na to), česká vlajka, visací zámeček a špunty do uší (nezbytné v hostelech), desinfekce vody, menstruační kalíšek, sluneční brýle a krém, doklady a kopie dokladů a karta a náhradní karta a skrýše a fejková peněženka proti zlodějům a náhradní sirky a svíčka a skládací hřeben a pastička a kartáčeček a mydýlko na praní sebe, vlasů i hader. A izolepa a špagátek a zicherky. A obinadlo – pro klid duše.

sam_0281

Mrsknu to vše do Treksportu Patagonia 65 (bratia Slováci mi ho zrobili v roce 1995 – je to pašák v nejlepších letech). A jako příručák používám vychytanou věcičku jménem Daypack od Seatosummite. Baťůžek klame tělem – dá se složit do velikosti klíčenky, ale rozložit na 30 l. Unese hromadu věcí a vydrží i hezkou chvilku nepromokavý.

A s tímhle vším se svižným krokem (prosím, NE jako Witherspůnka ve filmu Wild) odebéřu někam pryč.

Ale co je vůbec nejdůležitější, hlavně nezapomenout ručník!

sam_0004

lenkaplenka se představuje:

Lenka Rašková Jsem rodačka ze Štramberka, Valaška a horalka duší, vagabundka přesvědčením. Vystudovala jsem češtinu, španělštinu a estetiku na FF MU v Brně, kde od té doby žiji. Cestování po zemích španělského jazyka začalo již mým studentským pobytem v Santiagu de Compostela a postupem let se mi stalo životní vášní. Díky poutím do Santiaga jsem také zjistila, jak důležité je pro mě dělat v životě to, co mě nejvíce baví. A tak se pohybuji po planetě Zemi pěšky, poznávám její zapadlé kouty i sebe, potkávám zajímavé lidi nebo si užívám samoty, hodně čtu a zpívám a "všechno své si nosím s sebou". Kvůli touze poznat Latinskou Ameriku jsem dezertovala z pozice středoškolské učitelky a vydala se pracovat pro potomky českých vystěhovalců v Paraguayi a Argentině. Postupně jsem prochodila i další země Latinské Ameriky, Nový Zéland, Irsko, Norsko... a kdo ví, kde se to zastaví. Cestování se postupně stalo mou profesí. Pracuji jako průvodkyně ve Španělsku, Andoře, Latinské Americe, Irsku, Skotsku a Skandnávii. Pořádám cestovatelské besedy. Miluji vodu ve všech podobách, dobrou kávu, malbec, smradlavé sýry a chobotnice.
Příspěvek byl publikován v rubrice Doma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s