Vyrazila jsem odpoledne do nejbližší chaty. Bylo větrno, ale slunečno. Do hodiny začalo mrholit. Do dvou šíleně chcát. A nevypadalo to, že by chtělo přestat. V cestě k hutu byla řeka. Velká řeka se spoustou hladkých šutrů. Výstražná cedule hlásala: „DANGER! Nesnažte se brodit po velkém dešti.“ No, PO dešti zrovna nebylo, bylo BĚHEM deště, tak jsem usoudila, že se na mě danger nevztahuje a posnažila jsem se dostat co nejrychleji na druhou stranu. A znáte to, jak si člověk myslí, že to nejhorší už má za sebou, přestane dávat pozor a šup, už jsem jela po těch šutrech přímo na čuňu. Zbrzdila jsem to pěkně, ale jak ten skoro 20kilový batoh padal taky, pěkně mě přimáčkl k zemi a skoro něžně mi hlavičkou klepnul o takový malinký, asi metrový oblázek. Pěkná hrušňa z toho byla, hrála 2 týdny všemi barvami. Kolínko hraje ještě teď. Tak se mi dostalo varování hned první den a už jsem si dávala bacha. A bylo na co: ještě jsem netušila, že si brodění dravých řek užiju, až to pěkné nebude.

Když jsem se dohrabala do chaty Whakapapaiti…

Následuje lingvistická vsuvka: s těmi názvy je to teda problém.

„Odkud jdeš?“ – „Ále, tam z hutu.“

„Kterého?“ – „Whakacosi nebo Papacosi?“ Následuje máchnutí směrem vzad.

„A kde spíš dnes?“ – „Hmmmm, CosiHoe? Ne počkej, Huhu, ne, nevím, prostě tam!“ Máchnutí směrem vpřed. Tak takové to tedy bylo. Konec vsuvky.

…No tak když jsem se dohrabala do té chaty konečně, už tam byl Christian z Kolína (nad Rýnem) a rozdělával oheň. Pámbůzaplať!

Christian vypadal jako Old Shatterhand namalovaný Zdeňkem Burianem (ne ten příšerný televizní! Ten opravdový, co měl kovbojský klobouk a fousy!) Pak z něho vylezlo, že je mu teprv 19 a že odjel na NZ, aby si rozmyslel, na jakou výšku asi chce. Nejspíš učitel těláku prý.

Na druhý den se vydal zdolat čerstvé sněhy Ruapehu, zatímco já jsem pokračovala takovou malou desetihodinovou procházkou směr východ do Blyth hut – jediný srozumitelný název za celý týden. Udělalo se azuro. A byla to nádhera. Po cestě asi 6 rozvodněných řek, batoh dolů, boty dolů, přivázat, neztratit hůlky, nic ať neuplave, vydechnout, rozmrznout, obout, šup do kopce, přejít hrb, zase údolí, další řeka – skákat, nebo boty dolů?

Sněhový splázek, hora bahna, škrábat se po něm, ale kudy? Stupínky na dvoumetrového chlapa, ale ne pro mě, musím si vykopat hůlkama mezischody. Někde se drápu po křoví a modlím se, ať vydrží. Směrem dolů bahnem lyžuju, občas to jde jen po zadku. Hůlky se boří skoro celé do měkkého jílu. Místy rašelina, sondování cesty, pak na to prdím, jdu bosky, po kolena ve vodě.

Za šestým hrbem najednou lávové pole a za ním poušť. Místo divoké vody jen vyschlá koryta plná šutrů. Slunko peče, i když mám krém faktor 50, spálím si uši.

Když už myslím, že toho je právě dost, objeví se obrovská průrva – ledovcové údolí se vším všudy (úpím) i další dravou řekou, tentokrát přemostěnou houpacím mostem. Ta řeka teče z vodopádu. Kochám se jím, než si s hrůzou všimnu, že stezka vede taky z toho vodopádu. Tak nic, hůlky schovat a pěkně po čtyřech radši po té skále omývané vodní tříští s každým poryvem větru. Už jste lezli někdy po vodopádu, abyste ho nahoře mohli v bodu zlomu přebrodit? Já ne! A bylo to tak krásné, že když jsem se nahoře dost vybála, musela jsem i slzu zamáčknout, jak mě to vzalo.

Další den to šlo podobně (v Blyth hutu sama), jen řek ubylo a pouštních ploten oddělených od sebe lávovými splazy přibylo. A nikde nikdo, v chatách po cestě chybí zápisy, v protisměru max. 2 lidi denně. Další chata je Rangipo hut a v ní jeden Frantík. Ráno se honí všichni čerti. Frantík jde do té větrné bouře, kdy prší kolmo, páchat sebevraždu, já čekám celý den v chatě, topím, píšu a pozoruju, jak se výjevy za oknem každou hodinu mění. Je to neuvěřitelné divadlo, mraky jak po atomovém výbuchu, nade mnou bouře, nad obzorem duha, občas se to prorve a je vidět na 100 km okolo.

Odpoledne dorazí promoklý fantom – Christian! „Už vím, jak ti bylo ten první den,“ praví a omotá se kolem kamen. Večer dorazí ještě dva další zoufalci, ze kterých taháme cestovatelské rozumy, neb jsou místní.

Bouře řádí ještě celou noc. Ráno už je jasno, ale vichr, že to bere i Vávrovu chalupu. Christian mi gentlemansky navrhuje, že půjdeme spolu, aby mě mohl brzdit, až mě to bude chtít odfouknout. Máme aspoň příležitost se navzájem fotit a mít tak důkaz, že to všechno nebyl jen sen. Další visuté houpací mosty přes hluboká údolí, další oblasti s výstražnými cedulemi. „Nelezte sem, rychle pryč. Jak to bóchne, jste v řiti.“

Vstupujeme do Mordoru. Na obzoru se tyčí Hora Osudu. A pod ní luxusní topchata 1. kategorie Waihohonu hut. Chris pokračuje, má rezervaci v další chatě. Tábořím. Na poslední chvíli se uvolnila rezervace, tak jsem ji včera vzala. (Nakonec jen 2 stany! Nechápu to. Je tu 20 zabukovaných míst, ale nikdo jiný se na tábořišti neobjeví.) Jsem už na Great walku a zítra ho zvládnu za den.

Perný den. Hrabu se 4 hodiny na hřeben. Když dorazím ke Smaragdovým jezerům, mám chuť utíkat zase zpátky. Tady proudí všichni ti „jednodenní“. Napojuju se na dálnici. Ale jdu jako jediná v protisměru! Podívaná je to krásná, což o to, ale ty davy to dokážou člověku pěkně znechutit. Opatrně ve větru obcházím Red crater. Odstíny žluté, hnědé, rudé, měděné, černé… je to neuvěřitelné, ale ten kráter je holka! Fakt! Citlivky prominou, ale to se nedá jinak říct: Červený kráter má totiž piču.

Najednou se na mě culí klobouk. No mě picne, Christian! Ráno se vyhrabal na Horu Osudu a teď se vrací v protisměru, jde s davem. Taky už jich má plné zuby. Tak se zas loučíme. Už potřetí. Ale kdo ví, třeba ne naposled…

A teď už radši rychle dál, rychle pryč, dolů a „dom“ do základny Whakapapa. Nocuju v hostelu. V 5:30 ráno nás budí siréna. Chvilka paniky, oblíkáme se s holkama, vybíháme ven. Branné cvičení, nebo laharové nebezpečí? Ukáže se, že jen požární siréna na místní hasičské zbrojnici. Můj pobyt v Národním parku Tongariro tak končí velice prozaicky: místo evakuace jen rozlučkovou ranní kávou.