Tongariro National Park

Byl čas posunout se na jih. Stop šel tentokrát jedna radost a za pár hodin jsem byla u jezera Taupo v městečku stejného jména. Taupo je největší jezero na Novém Zélandě a je to vlastně jezero kráterové. Leží pěkně uprostřed největší sopky na světě – celého Severního ostrova! Potřebovala jsem se trochu zcivilizovat a dobít baterky (doslova i přeneseně), než se vydám za trochu náročnějším dobrodružstvím. Usalašila jsem se proto na noc u jedné rodinky přes AirBnB (kempy jsou tu v turistické oblasti předražené a zašít se není kam – všude plno mládeže, vesměs Němců a Francouzů ve velkých autobusových grupách, využívající balíčky zážitků s Kiwi travels, Kiwi adventures či jinými podobně vynalézavými agenturami).

 

sam_0260

Vykoupala jsem se v pěkně rozdivočelém a nijak teplém jezeře a chvilku pozorovala bungee skákače – sebevrahy na skále u řeky. Průzračná modrá Waikato se hned za městečkem prodírá kaňonem bílých skal. Připadala jsem si jak ve Vinnetouovi, když jsem to uviděla. Plánovala jsem procházku k vodopádům Huka falls, zadarmové koupání na horké termální pláži, táboření na břehu řeky a možná i projížďku kajakem. Bohužel, vše bylo na druhý den zhaceno. V lesích u řeky vypukl požár a celou oblast uzavřeli. Jenom vrtulníky s vodou pendlovaly sem a tam. Nemělo cenu vyčkávat, kdo ví, jak dlouho by uzavírka trvala – klidně třeba několik dní. Nezbylo mi tedy než se utěšit, že na Jižním ostrově bude snad na podobné taškařice ještě příležitost.

sam_0282

Nastal čas na pořádnou túru hodnou valašské horalky. Za jezerem už na mě mává sice trochu v mracích, ale velmi lákavě, sopka Ruapehu, dominanta národního parku Tongariro.

Tongariro je nejstarší národní park na Novém Zélandě a taky úplně první přírodní oblast na světě, která byla kdy zapsána na seznam UNESCO. A je tu věru co obdivovat:

1. Ruapehu – sopka, jejíž kráter je pokryt věčným sněhem, ukazuje na svých svazích všechny vegetační stupně, proudí z ní desítky řek a potoků, ale není to zas tak dávno, co z ní proudily taky masy lávy a jiného neřádstva. Nebezpečí, že si upšoukne a vypustí lahar = mrak horkého prachu vraždícího po cestě vše živé, je všudypřítomné a je potřeba s ním počítat kdykoli.

sam_0356

2. Ngauruhoe – ségra a sousedka Ruapehu, ale od uvedení Pána prstenů do kin jí nikdo neřekne jinak než Mount Doom – Hora Osudu. Její holý hnědý kužel se tyčí do daleka opravdu úctyhodně. Hora štěrku, žádný život. Vyškrábat se tam dá, ale žádná cesta neexistuje. Musíte se drápat sami na vlastní pěst, protože čím víc lidí jde za sebou, tím víc si vyšlapané stopy ničí a klouže to dolů, uvolňují se kameny a kutálejí se na ty pod vámi. K tomu se přidává velmi časté špatné počasí: ať už ostré západní větry nebo ty jižní mrazivé z Antarktidy. Když to přijde s deštěm, nechtěla bych být zrovna nahoře. Nějak ani nemám chutě se na tyhle nebezpečné kopce šplhat. Úplně mi stačí se kolem nich projít a vše zpovzdálí sledovat a kochat se, aniž bych se musela v pravou chvíli do věc vložit.

sam_0482

3. Třetí atrakce je tzv. Tongariro Alpine Crossing. Je to trasa napříč severní částí parku s nádhernými výhledy na všechny strany, hlavně na tři Smaragdová jezera, Modrou lagunu a Červený kráter, nejvyšší bod trasy. Lákadlo spočívá v tom, že je to trasa nenáročná, jednodenní (zabere kolem 6-8 hodin chůze) a na obou koncích na vás čeká parkoviště s kyvadlovou dopravou. Bohužel se tak Crossing stává Václavákem plným Číňanů (a Němců a Francouzů) v teniskách a se selfietyčemi.

sam_0456

4. Pokud si chcete severní část parku trochu víc užít, Crossing je zahrnut také do 3denního okruhu Northern Circuit, což je jedna z takzvaných Great walks, čili TOP 9 nejkrásnějších treků Zélandu. Znamená to, že cestičky na Severním okruhu jsou vymazlené, všude schodečky a mostečky, každou chvíli ukazatel a za chaty a kempování po trase se platí těžké love a musíte mít rezervaci i několik měsíců dopředu.

O všechny přírodní krásy Zélandu pečuje tzv. DOC = Department of conservation – něco jako ministerstvo životního prostředí. Ti také budují stezky a starají se o tábořiště a huty, čili síť přístřešků, útulků i luxusnějších horských chat s vybavením. Já jsem si pořídila půlroční Hut pass, permanentku na huty páté až druhé kategorie – od vyložených bivaků po „serviced hut“, kde je k dispozici voda, kuchyňka, kamna se zásobou dřeva. Chaty první kategorie se vyskytují právě jen na těch Top9 Great walks, mají i stálého strážce-rangera a další luxusní vymoženosti (teplá voda, plyn, elektřina), ale platí a rezervují se zvlášť, pass se na ně nevztahuje.

sam_0345

Hutů je po Zélandě víc než 900 a když je hnusně, řeknu vám, je to útočiště k nezaplacení!

Pro horaly snažící se vyhnout davům a užít si opravdu krásné divoké přírody se vším všudy je v Tongariru „Around the mountain track“ – 5denní procházka kolem Ruapehu, kterou můžete napojit dle libosti na severní část, anebo taky ne (viz mapa).

sam_0292

Dostopovala jsem do DOC infocentra, výchozího bodu, abych si opatřila mapu, předpověď počasí a nějaké rady zkušených profesionálů. Bohužel personální slečny v DOC office byly poněkud mdlého rozumu. Měly evidentně naučenou jenom tu jednu písničku o kyvadlovém busu, o Alpine crossing, o hotelích a silnicích pro karavany. Ta, co na mě vyšla, o Koldokola tracku neměla ani šajn, nebyla mi schopna říct nic, natož poradit. Chtěla jsem vědět, kterou stranou to vzít, co je v chatách a není, kolik hodin kam atd. Mrkala na mě jak barbína. Nikdy tam nebyla. Na mapě jsem jí musela ukázat, kde jsme, aby se zorientovala. „A vy chcete jít opravdu kolem celé té hory? Několik dní? Tam ale nevede silnice! Nebude to nuda? A vy jste asi zkušená horalka, že?“ Svatá dobroto! Bude to teda překvápko.

sam_0439

lenkaplenka se představuje:

Lenka Rašková Jsem rodačka ze Štramberka, Valaška a horalka duší, vagabundka přesvědčením. Vystudovala jsem češtinu, španělštinu a estetiku na FF MU v Brně, kde od té doby žiji. Cestování po zemích španělského jazyka začalo již mým studentským pobytem v Santiagu de Compostela a postupem let se mi stalo životní vášní. Díky poutím do Santiaga jsem také zjistila, jak důležité je pro mě dělat v životě to, co mě nejvíce baví. A tak se pohybuji po planetě Zemi pěšky, poznávám její zapadlé kouty i sebe, potkávám zajímavé lidi nebo si užívám samoty, hodně čtu a zpívám a "všechno své si nosím s sebou". Kvůli touze poznat Latinskou Ameriku jsem dezertovala z pozice středoškolské učitelky a vydala se pracovat pro potomky českých vystěhovalců v Paraguayi a Argentině. Postupně jsem prochodila i další země Latinské Ameriky, Nový Zéland, Irsko, Norsko... a kdo ví, kde se to zastaví. Cestování se postupně stalo mou profesí. Pracuji jako průvodkyně ve Španělsku, Andoře, Latinské Americe, Irsku, Skotsku a Skandnávii. Pořádám cestovatelské besedy. Miluji vodu ve všech podobách, dobrou kávu, malbec, smradlavé sýry a chobotnice.
Příspěvek byl publikován v rubrice Nový Zéland. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s