Tyčila se na obzoru už dobrý týden. Mávala na mě z dálky – nebo spíš důstojně kynula. Osamocená, často jen bílá špička prodírající se prstencem mraků. Nepřístupná, lákavá. Posvátná hora Maorů Taranaki. Hora, na kterou jsem nevylezla.

Opouštěla jsem NP Tongariro s vyhlídkami na dlouhou cestu a těžký stop. K Taranaki vedou buď šílené okliky, nebo přímější, ale přesto dlouhá a hlavně klikatá cesta, které se přezdívá The Forgotten world highway – dálnice Zapomenutého světa. A ta krajina je opravdu jako Bohem zapomenutá. Dříve tu panoval neprostupný prales, skrz nějž se dalo dostat jedině vodními cestami povodí řeky Whanganui. Odtud odněkud začalo osídlování Severního ostrova bělochy. Obchodovali s Maory připlouvajícími po řece. Hlavním artiklem byly ryby a dřevo. V době rozkvětu na počátku 20. století se tu rozrostla obdělaná půda, začaly vznikat ovčí farmy. Začala se taky budovat silnice i železnice. Pak ale někdy kolem 2. světové války přišla krize. Oblast se téměř vylidnila, rozestavěná cesta zůstala jen na papíře. Dnes tu na kánoi či horském kole zažijete divočinu. Nejznámějším místem, na něž míří těch několik málo turistů, které neodradí odlehlost a špatná kvalita silnice, je Bridge to Nowhere „Most, který nevede nikam“. Právě zde se pionýrské práce zastavily.

No a po této „dálnici“ jsem měla stopovat. Nejdřív jsem v kempu přemluvila skotský pár v karavanu, aby mě kousek popovezl. Pak mě další kousek vzala maminka dopravující 2 děti do školky. A sotva mě vyhodila na křižovatce a já jsem zvedla palec, ozvalo se kvílení brzd a z auta vyskočilo něco fousatého v klobouku. Christian! Nemohla jsem tomu uvěřit. Bylo to ten den pro mě prostě nachystané. Chechtali jsem se tomu setkání celou cestu.

Asi jsem byla móóóc hodná. Už to, že jsem se vlezla do auta, protože Chris vzal ještě jiné stopaře, Francouze Antoina a Kirsty. Pak to načasování, to bylo naprosto luxusní. A navíc, když jsme to pak hrnuli 200 km serpentinami mezi vršky a kaňony (místy se „dálnice“ měnila ve štěrkovou pěšinu) a potkali za tři hodiny asi jen 2 auta a 2 traktory, pochopila jsem, že kdyby mi vyšší moc neseslala Christiana, stopovala bych tam dodnes!

Minuli jsme několik cedulí „Vítejte ve svobodné republice Whangamomona!“ A pak jsme narazili i na městečko (teda vlastně hlavní město) stejného jména. Jako bychom projeli dírou v čase a ocitli se na Divokém západě někdy v roce 1880! Dřevěné domky podél jediné street snad byly kulisy z Limonádového Joea. Kolem vedla stařičká železnice, na níž se turisticky můžete projet malými drezínkami. Dokonce se tu na víkend chytala i velká republiková slavnost – Whangamomonské hry (to mi pak pověděli místní, co jsem stopla, všichni se tam chystali popít piva, poslechnout si místní kapely a zasoutěžit v disciplínách jako Hod gumákem a podobně).

Pár zatáček – a díra v čase se uzavřela. „Konec výsostného území republiky Whangamomona, vítejte zpět na Novém Zélandu.“ Přes další kaňony, serpentiny a ovčí farmy jsme se dostali konečně pod Taranaki (schované bohužel v mraku) do Stratfordu.

Když už si pojmenujete městečko tak ambiciózním jménem, nezbývá než to dotáhnout až do konce. Takže nás vítá obrovská cedule s portrétem Shakespeara a postupně míjíme Hamlet street, Julia street, Falstaff street atd.  Městečko je taky divokozápadní a na Nový Zéland patřičně staré. Chlubí se divadlem uvádějícím – jak jinak – Shakespearova díla a taky sto let starým orlojem na radniční věži. Úplný skanzen!

Mraky na obzoru nevěstily nic dobrého. Chris nás vyklopil a zmizel s dalšími německými kamarády, se kterými tam měl sraz, v propadlišti dějin. Všichni chceme na ten kopec, tak to jsme zvědavi, jestli se ještě sejdeme!

Já jsem s Francouzi navštívila místní infocentrum, kde nám pověděli, že léto letos není a nikdy nebude, že tak děsné počasí tu nepamatujou, že bude hnusně a ještě hnusněji a že teda každopádně zítra se k hoře nemáme ani přibližovat: vichry 120km/h, déšť, sníh až do nížky 1200 m n. m. No, tak to byly tedy optimistické vyhlídky. V předpovědi ale bylo občas nějaké to okénko, kdy se má počasí trochu umravnit, tak jsem doufala, že když se zítra dostanu odpoledne pod horu a v tom okénku vylezu k blízkému hutu, budu mít dobrou výchozí pozici pro případ, že by se objevila naděje na nějaký ten „summit day“.

Jen co jsem se zcivilizovala kávou v místním báru, začalo chcát. Ale to nebyl obyčejný déšť, to byly přímo chcančí poryvy (chcančí po vzoru kančí). A celou noc. A ráno zas. Čekání jsem vyplnila pozorováním místního rugbyového mužstva, které se nezaleklo žádného nečasu a hrálo v tom hnusu dobré 2 hodiny. Drsní hoši, ti Kiwíci! Ráno jsem skočila do místního kempovního zastřešeného bazénu, abych si užila taky trochu toho luxusu.

V 10 přestalo chcát a udělalo se azurovo! Sbalila jsem vše a rychle přestopovala (šlo to samo!) do DOC centra při vstupu do Národního parku. Paní mě potěšila tím, že snad zítra by mohlo být o facku lépe, ráno sice sněhové přeháňky, ale potom jasno až do večera. Vyrazila jsem k Maketawa hutu. Po předchozím dešti byla stezka pralesem změněna v řeku pralesem. Po pár metrech už nemělo cenu se vodě vyhýbat. Šlo už jen o to sundat ponožky, aby boty dostaly lepší průtokové vlastnosti. Prý po cestě bude třeba brodit 2 řeky, kdyby to nešlo, mám se vrátit a jít oklikou. Brodila jsem řek nejmíň 15!

Sotva jsem se uvelebila v chatě a začala sušit (za příjemného rozhovoru s učitelským párem z Wellingtonu, kteří mě pozvali k sobě, kdybych jela kolem), začaly zase psí kusy. Vichr, déšť, cosi jako kroupy. Hora v mraku. Měla jsem budík natažený na 5. Když zazvonil, bylo tak odporně, že jsem ho posunula na 6. Pak na 7 a už jsem byla vzhůru a čekala, co bude. Nahoru a zpět je to 10 hodin túra. Jestli se to do 9 nevybere, nemá cenu vyrážet.

Vybralo se to v 10. A když se Taranaki konečně odhodlala ukázat, ukázala metr čerstvého sněhu. Až skoro k chatě. Ach jo, tak tohle asi nebude summit day.

Zkontrolovala jsem předpověď počasí a vypadalo to, že dalších 10 dní už to bude jen horší a horší. No nic, tak jsem se sbalila a mašírovala za toho nejjasnějšího slunečného dne (!) řekami a potoky a pralesem zpět do údolí. Po cestě byly k mání a kochání ty nejúžasnější výhledy. Ale jen z dálky. Blíž k sobě Taranaki hned tak někoho nepustí. Asi to tak mělo být. Z dálky je to taky pěkná hora. Na posvátné hory se asi neleze.

Nemrzí mě to, jen občas se mi o ní zdá, jak si tam nahoře sedí zabalená v županu a vyhřívá si tu svoji bílou paruku na sluníčku. Někdy se nám lidem chechtá nahlas, to pak padají kroupy a vítr skučí komínem. Někdy se jen tak potutelně a shovívavě usmívá nám bláznům, co to budem muset zkusit jindy a jinde.

Mám ještě půl dne na to dostopovat do Wellingtonu.