Po třech dnech robinsonování na ostrově Waiheke jsem se ocitla zpět v Aucklandu. Mezi tím se mi změnil plán č. 1 na přesun na blízký poloostrov Coromandel, kde jsem chtěla začít chodit a stopovat. Ozvala se mi totiž Cayla, má Kiwi kamarádka, se kterou jsem se seznámila před dvěma lety ve Španělsku na Caminu. Sice si vzala Američana a žije v Boulderu, Colorado, ale právě na Vánoce a leden přijela domů. Dala mi dva dny, během kterých bude v Rotorui a mohly bychom se tam potkat. Mělo to být pozítří. Pojala jsem tedy flexibilně plán č. 2: z Aucklandu dostopovat přímo do Rotoruy. Byla jsem za tímto účelem vybavena i umně vymalovanými cedulemi.

Můj první pokus o stopování skončil fiaskem, ale opět se ukázalo, jak je místní obyvatelstvo ochotné a milé. Stála jsem aspoň 2 hodiny u nájezdu na dálnicu a nikdo ne a ne zabrat. Už jsem uvažovala, že to zabalím a půjdu jinam, očividně to byl blbý spot, když tu najednou přijela dvojice mladých (dle vizáže) Indů a borec prý: „Ty nemáš peníze? Máš jídlo? Potřebuješ pomoc?“ Nějak nechápal, že bych aji peníze třeba měla, ale že prostě jenom chcu jet stopem. Jal se mě zachraňovat. Řekl, že mi koupí jízdenku na autobus do Rotoruy. Což okamžitě přes mobil uděl a hned mě i hodil na autobusové nádraží. Strašně jsem se styděla, ale musela jsem mu to umožnit, když chtěl udělat dobrý skutek! Díky, Mikeli!

Od té doby (klepy klep) jsem se stopováním neměla nejmenší problémy. Přes celý Severní ostrov jsem vždy jen mávla a do pěti, deseti minut jela. Dobrý kraj, dobří lidé! Je to radost, mít takové poddané…

Autobus do Rotoruy řídila bodrá řidička Hana. Po cestě nám do mikrofonu vyprávěla vtipné historky a dělala průvodcovský výklad, ale to jen tuším, protože jsem jí rozuměla tak každé desáté slovo. Je to šílenost, ten kiwipřízvuk! Když mi poprvé paní v obchodě popřála hezký den, znělo to jako „Hive nojs daj“ a já jsem přemýšlela, proč mám mít hlasitou smrt.

Po příjezdu nás Hana vyzvala, ať se nestydíme ptát, že je místní a kdybychom potřebovali cokoli poradit, ráda pomůže. Nesměle jsem se jí tedy vyptala na možnosti ubytování v kempu. Neváhala, vzala telefon, obvolala všechny „holiday parky“ v okolí. Zatvářila se kysele, prohlásila, že jsou to zloději, že chcou za postavení stanu 48 dolarů a to že mě radši nechá stanovat u sebe na zahradě. Vzala mě k sobě do auta a obkroužila se mnou několikrát městečko, než jsme vyhlédly místo u parku přímo v centru města, kde stálo pár karavanů evidentně na noc a kde jsem prohlásila, že klidně přespím taky. Zašila jsem se při setmění do lesíka přímo u hlavní lázeňské budovy a spala nerušeně jako mimino. Ráno v 8 otvíraly místní termály, nebyly ani moc drahé, takže jsem tam strávila nádherný půlden, lebedíc si v horkých smradlavých bazéncích s výhledem na jezero (o něco studenější, ale o nic méně smradlavé.)

Rotorua je totiž, přátelé, centrem největší a nejaktivnější sopečné oblasti Zélandu. Horkými prameny, gejzíry a vřídly se to tu jen hemží. Zemětřasy, sesuvy a výbuchy jsou tu na denním pořádku. Rotorua leží na vřícím kotli. A je to bohužel taky oblíbené turistické letovisko, kde je všechno drahé jak cyp.

Cayla se pořád neozývala, tak jsem se rozhodla navštívit maorskou vesničku s gejzírem. Zloději za to chtěli neuvěřitelné love, no ale když už jsem se tam pěšky doštrachala… Je to vesnička Whakarewarewa, fungující jako živý skanzen. Maorové tam stále bydlí, většinou staří, a živí se tím, že se ukazují turistům. Na programu byla hodinová tour s maorským průvodcem, který nám ukázal, jak se v hrncích v zemi vaří tradiční jídlo hangi, popsal nám život v dědince a taky se vyjádřil v tom smyslu, že sice celý život dělá turistům atrakci, nicméně že nebýt turistů, nikoho by ani nenapadlo maorské tradice udržovat, učit se jazyk, tradiční řemesla apod. a maorská kultura by dávno zanikla. Je fakt, že teprve v posledních letech se zájem o ni vrací, děti se o ní učí ve škole, vznikají i alternativní maorské školy. Předchozí generace se za to, že jsou Maorové, styděli, tento původ je prý stále spojová s nízkou sociální úrovní, kriminalitou, nevzdělaností.

Jala jsem se zakempovat v blízkém Červeném lese (Red forest), pověstném nejen krásnými stromy, ale hlavně svou sítí tras pro horská kola, prý jednou z asi pěti nejlepších na světě. Krom tras horských tu vedou taky trasy koňské a pěší a jsou dělané tak, abyste se navzájem s nikým nesrazili.

Sotva jsem ráno vyrazila na cestu lesem, ozvala se konečně Cayla. Vyzvedli si mě tedy s manželem Michaelem na parkovišti a prý že vyrazíme za nějakými těmi turistickými atrakcemi. „Budeš to mít za sebou a pak už nemusíš dělat turistu celé tři měsíce“ 🙂 Je fakt, že to, co jsme pak provedli, bych sama nikdy neudělala: sjížděli jsme kopec na motokárách. Teda vlastně jenom kárách. Byla to fakt sranda! Kopec byl protkaný drahami různé obtížnosti a o davy zábavychtivých rekreantů se postaraly hned tři souběžné lanovky. Pěkně jsme si zazávodili (každý měl 5 sjezdů) a pak šli do města na lunch. Ochutnala jsem poprvé místní masový koláč (pie) a od té doby se tím dost živím. Je to vlastně miska z lístkového těsta plněná mletým masem nebo ještě něčím. Mají je vždy teplé v každé pekárně nebo bistru, za 4-5 NZD. Lahůdka.

Odpoledne jsme ještě podnikli výlet do údolí Waimangu. Měla jsem v plánu se tam jet podívat, ale bylo to trochu z ruky, takže jsem byla moc ráda, že bylo po ruce auto. Waimangu vulcanic valley je nejmladší geologická oblast na světě vzniklá sopečnou činností. Jenom před nějakými sto lety se tady děly věci! V roce 1886 výbuch sopky Tarawera způsobil zemětřesení a expanzi jezera Rotomahana. Zanikly tak Růžové a Bílé terasy na jeho březích, považované do té doby za osmý div světa. Vzniklo údolí Waimangu, kde pár let nato vybuchl a pak se několikrát ztratil a znovu objevil waimanžský gejzír. Tato oblast je stále v pohybu, vře, kouří, duní, bublá, vytváří neuvěřitelné hry barev, neuvěřitelné tvary, roztodivné úkazy. Máte pocit, že jste se ocitli jako svědkové při samotném stvoření světa.

Cayla s Michaelem mě večer vyhodili tam, kde mě ráno nabrali, a já jsem se vydala na pokračování své procházky Červeným lesem. Prošla jsem kolem tří jezer až na konec Tarawera tracku, kde se nachází jedna z pověstných horkých pláží. Termální prameny tu ze skály prosakují pískem do jezera. Musíte dávat pozor, kam šlapete, protože dráhy pramenů se neustále mění a můžete si pěkně spálit šlapky. Vřelá voda ze břehu se musí míchat se studenou vodou jezera. Za tímto účelem tu koupači vytvářejí v písku malá jezírka. Ale je to trochu nepraktické: pořád kolem sebe musíte míchat rukama vodu, aby vám nemrzla kolena a nepřipaloval se zadek.

Při kempování v místním pralese u tarawerského jezera jsem měla v noci návštěvu: něco mi funělo a dupalo kolem stanu. Myslela jsem, že ježek. Ale jaké to bylo překvapení, když jsem ráno potkala klokany! Teda, jsou to takoví miniklokani a jmenujou se wallaby. Nějaký darebák je přivlekl z Austrálie a oni se v kapradí kolem jezera Tarawera pěkně uvelebili.