Wellington

Ze stopu do metropole se nakonec vyvinul jeden z mých nejhezčích dosavadních zážitků na Zélandu. Bylo pěkně a nečekala jsem nikdy dýl než 5-10 minut. V podstatě sotva jsem mávla, už jsem jela. A potkala spoustu zajímavých lidí. Během chození v národních parcích a na Velkých trecích člověk potká sice spoustu lidí, ale jsou to hlavně Němci, Francouzi a Britové na prázdninách. Kdežto na stopu máte příležitost konečně proniknout mezi místní, pokecat a dovědět se odpovědi na spoustu otázek, které vás za těch pár týdnů pozorování v cizí zemi napadly. Teda, pokecat…dovědět… Pokud rozumíte kiwiangličtině pochopitelně.

sam_0527

Nejdřív mě vzal z parku otec se synem, co už jsem je před tím na vyhlídce prosila o fotku. To bylo ještě v pohodě. Pan byl učitelem a mluvil normálně. Pak mě ale vzal borec, co vezl banány do supermarketu. A byla jsem v řiti. Nerozuměla jsem mu ani slovo. Jen jsem se pitomě usmívala, kývala a občas utrousila: „Oh, yes?“ „Really?“ „Great!“ Naštěstí mě nevezl moc dlouho (ale dal mi banán). Pak mě vzal stařeček v nablýskaném meďourovi. Pravil, že jede vyzvednout ze školy svoji vnučku. Aspoň tak jsem si to domyslela, protože mu taky nebylo rozumět ani prd. Navíc šišlal, neb měl umělé zuby. Pak přijela odtahovka (víte, co myslím, takový ten náklaďáček s jeřábkem na odtahování aut, když špatně parkujou, kterých by měli mít policajti ve Štramberku aspoň 20, ale nemají ani 1). To bylo něco podobného, jen jsem vyrozuměla, že borce udivilo, že cestuju sama, varoval mě, ať si dávám bacha a nelezu do auta k samotnému chlapovi (haha!) a na závěr vyjádřil naději, že si snad brzo najdu nějakého místního šuhaja do páru, aby mě ochránil před nástrahami místního podsvětí.

sam_0521Sotva mě vysadil, přišel nejzajímavější stop dne, i když taky nejsmutnější. Vzala mě paní, která jela z prázdninového pobytu u moře a nechtěla být sama. Byla sama týden. Koupili si zájezd s manželem, ale on o Vánocích zemřel. Byl to doktor a zajímal se o různé tradiční léčitelské postupy, hlavně maorské. Paní sama byla učitelkou maorštiny. Proto i celé rozloučení s manželem probíhalo v maorském stylu, ve společenském domě marae, kde všichni zúčastnění vzpomínali na mrtvého a zmiňovali různé historky z jeho života a veselili se na počest toho, že jim bylo dovoleno se s ním v životě setkat. Susane mi pak asi hodinu povídala o své práci, o maorských tradicích a historii. Bylo to strašně zajímavé. Rozloučily jsme se tradičním pozdravem hongi – přitisknete čela a nosy k sobě, rovně a pevně, silně vdechnete (jako byste si toho druhého chtěli očuchat) a pak pomalu uvolněně vydechnete.

sam_0543Měla jsem ten den štěstí na učitele. Ten další byl původem Skot, zajímající se velice o přistěhovaleckou minulost svých předků a staral se dokonce o muzeum ve svém městečku na sever od Aucklandu. Učitel přírodních věd v důchodu. Když mu loni zemřela manželka, koupil si dle jejího posledního přání karavan a jezdí sem tam po Zélandu, aby neseděl doma a nevrtal se jen tak v nose. Bylo pro něj novinkou, že se rozdělilo Československo, a úplně se styděl, že mu to uniklo. Byl moc milý, zajel si kvůli mně asi 50 km, aby mě popovezl. Prý stejně nemá nic jiného na práci, tak co.

Když mě vysadil v malém městečku u benzínky, šla jsem tam na záchod. Ceduli s nápisem Wellington jsem měla položenou na umyvadle. A najednou další holka na záchodě praví: „Ty stopuješ do Wellingtonu? Tak pojď, hodím tě kus, mám tam už sice 2 stopařky, ale ještě se vejdeš.“ Stefanie byla z Německa. Koupila si velkou dodávkou, nechala se potetovat a hodlá se na Zélandu usadit navždy. Budiž jí přáno!

sam_0532

Posledních 80 km jsem strávila snahou porozumět dvěma dámám, co mě vzaly nakonec. Byla to asi matka s dcerou. Obě hulily jak fabriky a měly kvůli tomu celou cestu otevřená okna. Neměla jsem tudíž šanci je slyšet, i kdybych jim nakrásně rozuměla. Taky obě popíjely po cestě pivo. Dcera jen jedno, protože řídila, ale matinka už byla řádně v ráži, což ještě komplikovalo její výslovnost. Pochopila jsem, že jsou z Aucklandu, dcera už žije dlouho ve Wellingtonu a teď tam stěhuje matku a radí jí, jak se přihlásit k pobytu a jak sehnat ke koupi barák.

Během posledních týdnů jsem narazila na neuvěřitelné množství Aucklanďanů, kteří prchají na jih, hlavně kvůli nebetyčné drahotě všeho. Skupují domy ve Wellingtonu a na Jižním ostrově, za což je ale jižani nemají rádi, protože způsobují růst cen i tam. A upřímně – kdo by měl rád Aucklanďany – vždyť je to vlastně něco jak Pražáci! 🙂

sam_0525

Tak jsem se dostala do metropole a zdržela se dva dny. Dohromady o ní není co povědět, bylo taky dost hnusně a v dešti se vám všechno jeví jaksi šedivě a nemastně. Hostel byl taky poměrně hnusný a drahý, ale co byste chtěli na poslední chvíli, když jste nechcačky dorazili jak na potvoru v době prodlouženého víkendu na oslavu výročí založení města!

(Takže musím přiznat, že Auckland na mě udělal daleko lepší dojem:-) )

Wellington má krásnou polohu v zálivu obklopeném kopci, takže centrum je poměrně malé a všechny rezidenční čtvrti jsou roztahané po těch kopcích s výhledem na moře. Bohužel právě kvůli této poloze je tu ale taky pravidelně větrno a deštivo. Mají tu pár ulic s poměrně zachovalými starými dřevěnými domy z doby koloniální, pár kostelů (velice mi připomínajících chilský ostrov Chiloe), ale jinak je to typická směska starého a nového naplácaná bez ladu a skladu. Moc pěkná je botanická zahrada na kopci, kam vede lanovka jak na Petřín. A to je asi tak vše. Vlastně ne. Ještě je tu muzeum Te Papa – něco jako Národní muzeum. Vstup je tam zdarma a všichni Kiwi jsou na něj patřičně hrdí. V 6 patrech poměrně ohyzdné budovy (podobně ohyzdné jako Parlament kousek vedle) v blízkosti přístavu se dovíte vše o geologii, flóře, fauně a historii Nového Zélandu. A samozřejmě o Maorech. Mě nejvíc zaujala expozice geologická, kde jste si mohli zažít zemětřesení a nebo potěžkat různé horniny, co kde kdy všemožné sopky vychrlily či odhalily. V části historické jsem si mohla vyzkoušet, zda by mě vpustili na Zéland jako imigranta v různých dobách a podle různě nastavených pravidel. Tak například v roce 1880 stačilo splnit jedinou podmínku: jste žena mezi 16 a 50 lety? Ano. Bing! Vítejte na Novém Zélandu! Zato v takovém roce 1970 by mi nepomohl ani VŠ diplom a znalost angličtiny.

sam_0522Jo a taky jsem při courání městem narazila na podnik jménem Café Pravda. Tam jsem samozřejmě musela na kafe – to byla povinnost. Ale zklamali: všude obrazy Lenina a ruské nápisy a vlajky, kafe drahé a hnusné, baba mi to donesla v hrnku celém pokypaném a když jsem se jí zeptala, proč se to proboha tady jmenuje Pravda a co to má společného s tou výstavkou, nevěděla. Prý to tak převzali po předchozí majiteli a chtěli zachovat „ten rozkošný historický design, ta kavárna je totiž hodně stará, víte, už z 80. let!“ Ale jestli byl zakladatel Rus nebo Čech nebo co, o tom nevěděla nic.

Za bouřlivého deštivého rána jsem se rozloučila s Wellingtonem a nasedla na trajekt směr Jižní ostrov. Zavazadla odbavovali jako na letišti, a tak jsem s hrůzou zjistila, že s čerstvým nákupem proviantu tahám na hrbu rovných 20 kilo! Měla jsem radši zavřít oči.

Nová a věru nelehká dobrodružství právě začínají!

sam_0544

lenkaplenka se představuje:

Lenka Rašková Jsem rodačka ze Štramberka, Valaška a horalka duší, vagabundka přesvědčením. Vystudovala jsem češtinu, španělštinu a estetiku na FF MU v Brně, kde od té doby žiji. Cestování po zemích španělského jazyka začalo již mým studentským pobytem v Santiagu de Compostela a postupem let se mi stalo životní vášní. Díky poutím do Santiaga jsem také zjistila, jak důležité je pro mě dělat v životě to, co mě nejvíce baví. A tak se pohybuji po planetě Zemi pěšky, poznávám její zapadlé kouty i sebe, potkávám zajímavé lidi nebo si užívám samoty, hodně čtu a zpívám a "všechno své si nosím s sebou". Kvůli touze poznat Latinskou Ameriku jsem dezertovala z pozice středoškolské učitelky a vydala se pracovat pro potomky českých vystěhovalců v Paraguayi a Argentině. Postupně jsem prochodila i další země Latinské Ameriky, Nový Zéland, Irsko, Norsko... a kdo ví, kde se to zastaví. Cestování se postupně stalo mou profesí. Pracuji jako průvodkyně ve Španělsku, Andoře, Latinské Americe, Irsku, Skotsku a Skandnávii. Pořádám cestovatelské besedy. Miluji vodu ve všech podobách, dobrou kávu, malbec, smradlavé sýry a chobotnice.
Příspěvek byl publikován v rubrice Nový Zéland. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s