Wanaka je pro mě jedno z těch míst, o nichž už od prvního okamžiku víte, že tam patříte. Jako byste už tady někdy byli. Jako byste se vraceli domů. Je těžké to zasadit do slov. Skácel by věděl.

Kopce porostlé loukami, zrovna kvetou a tráva žlutě voní senem, ještě v pozoru. Pro výhled nemusíte daleko, stačí se vyškrábat na nejbližší kopec tyčící se nad městečkem a už si připadáte jako na rogalu. Dole u mola se pohupují malé loďky, trochu oprýskané, cinkají jim řetězy, jen tak zlehka. Městečko malé tak akorát, aby se tu vešli výletníci, ale nerušili tu ospalou prázdninovou pohodu. Jedna hlavní ulice, nejlepší zmrzka a konečně pořádné kafe. Kemp hned v centru, jen projít bosky přes louku a jste u jezera. Voda jedna báseň. A na pláži Federica. To je shledání! Díky za tuhle vzácnou osobu, za přátelství, které vydrží, to vím.

Půjčuju kolo a vyrážím kolem jezera a podél řeky Cluthy. Každých pět minut zastavuju na kochání. To se jinak nedá. I když ráno je mlha a honí se spršky, připadám si jako v ráji. Řeka se valí, hluboká a silná, ale průzračná metry až na dno. Vidím každý kamínek. Meandry vymleté v bílých útesech. Za každým hrbkem další nádherný výhled.

Ovce líně čučící mezi bodláky, dříví naplavené na plážích, ploty farem a na kopcích domečky. Jen pár, aby nerušily. Jezera propojují proudy a kolem lem hor, nahatých jako ve Skotsku. Jas pražícího odpoledního slunka a řev cikád. Pot a únava, 60 kiláků blaha, jako v tranzu. Kdybych nebyla, kdo jsem, chtěla bych být ovčákem u jezera Hawea.

Tři dny jsou tak málo! Byla bych tu tři měsíce a pořád by bylo co dělat. A skoro tu nejsou muchy! Můžete ležet v trávě nebo sedět na pláži a prostě se třeba hodinu nehýbat. Odpočívat venku – o pár kilometrů dál nepředstavitelné!

Ale ještě se vrátím. Teď mě čeká zajížďka na sever, k patám hory Aoraki. Kousek sněhu a ledovce pro změnu. A potom šup zpátky. Zážitky kolem Wanaky ještě zdaleka nekončí!