Když jsem kolem řeky Copland (ježiš to modro bylo ještě modřejší než včera!) sešla zpět na pobřeží a začala stopovat, myslela jsem si, že to bude moje smrt. Jakmile se na vteřinu zastavíte, komando upírů je tady. Široko daleko jste jejich jediná kořist a oni to moc dobře vědí. Jsem jejich šance na poklidné bezpracné stáří. A tak se mé poskakování a plácání do lýtek podobalo spíš tanci svatého Víta než snaze někoho zastavit. Zrovna ve chvíli, kdy jsem se rozhodla přestat se snažit zvedat palec a radši vydolovat, navzdory teplu a dusnu ohlašujícím déšť, všechno, co mám s dlouhým rukávem a nohávem, přiblížil se džuskaravan a zachránil mi život.

Možná nevíte, co to je. Tak vězte, že na Zélandu je mnoho půjčoven aut a karavanů a jejich loga, malůvky a posádku se jako stopař postupně naučíte rozeznávat. Jsou tu Kiwicampers, Happycampers, Eurocampers (většinou německé páry od třicítky výš), Maui, Mighty a Apollo (zazobaní Britové a Američané v důchodu, kteří nikdy nikoho neberou a většinou za sebou ještě vláčí na špagátě obrovské auto s náhonem na všechny 4). Nejnápadnější značky v pestrých barvách jsou Jucy (zeleno-fialová kombinace s bublinami) a Wicked Campers (s rebelským, jakoby posprejovaným designem). Tahle auta jsou plná různých vtipných sloganů, můžete si vybrat, na co se cítíte (Live jucy: The glass is half full and the other half was delicious“; Wicked: „Beer – the reason I get up every afternoon“ etc.). Jsou většinou obsazena Němci pod dvacet, kteří tímto hlásají do daleka, že přijeli zapařit. Mě vzali džusíci. Byla to kupodivu britská rodinka – synáček tu studoval a měl tu na prázdninách rodiče. Vzali mě na piknik na pláž, a tak jsem se mohla v klidu a obřadně rozloučit se Západním pobřežím.

Mířila jsem do Haastu, poslední výspy západní civilizace, než se cesta odkloní od pobřeží. Dál na jih už tudy nic moc nevede, tam jsou už jen lvi. Teda co to kecám, krvelační velrybáři a piráti. Kamarád Honzík Žertů tu žil a průběžně mě zásobuje různými tajnými kiwitipy, kam se stavit a co vidět. Inu, přespat někde potřebuju a v Haastu prý je kemp a hotel, kde má nějaké kámoše. Jela jsem to prověřit a světe div se, Honzova kamarádka Peka ze Samoy tu stále pracuje a zrovna jí skončila šichta. Tak jsem si dala pivo a hodinku jsme pokecaly a Honzíka svorně pomluvily:-) Peka byla moc milá a nešťastná, že mi nemůže nabídnout ubytování. Starala se, co budu dělat. Což o to, já bych věděla: Haast je strašnlivá prdel světa nejprdelovatější, ale pár km na pobřeží měl být kemp. Přímo na pláži. Jenomže se připozdívalo a nikdo nebral. Trčela jsem u benzínky, bylo to jedno z nejdelších čekání na stopu, jaké jsem tu zažila. Minimálně 40 minut. Koupila jsem si pie k večeři, vrátila se k cestě, a furt nic.

A pak mi dobrý bůh stopu seslal Joan a Grahama, důchodce z Vancouveru. Lépe řečeno: oni se seslali sami. Vůbec tam nejeli! Brali benzín, uviděli mě a rozhodli se vykonat dobrý skutek. Prý kam mám namířeno. Já že na pláž do kempu. A oni že mě tam hodí. Po pár stech metrech se objevila veliká cedule s šipkou Haast beach holiday park. A přes ni velkým písmem: Z důvodu vyplavení zavřeno. A bylo vymalováno. V mém mozku se roztočila má oblíbená večerní mantra od Priessnitz: „Kam se podějem, óó kam?“ Ale Joan s Grahamem měli jasno: vzali mě do kempu, kde měli ubytování oni. Byl to sice Top 10 Holiday park, ty jsou děsně snobácké a příšerně drahé, ale kupodivu tam stál stan stejně jako v normálním kempu (to je 17-22 babek). Asi se slitovali nad těmi vyplavenými.

A tak jsem strávila příjemnou umytou noc a ráno se jala stopovat hned u vjezdu do kempu. Ještě jsem ani nevytáhla cedulu a neshodila bágl a vidím Joan s Grahamem, jak vyjíždějí ze
dvora a mávají na mě.

„Kam to jedeš? Wanaka? Darling, jedeme taky do Wanaky?“

„Yes, dear, máme to po cestě. Naskoč si.“

Naskočila jsem. Bylo 21.2. a měla jsem svátek.

S Kanaďany jsem strávila celý den (jsem pozvaná na prázdniny do Vancouveru, jupí!), zastavovali se po cestě na několika vyhlídkách a procházkách. Graham je botanik, pracoval pro nějakou organizaci ochrany přírody, takže se pozastavil u každého křáku a větvičky, nadšený jak děcko, že toto roste jen tu a nikde jinde na světě, kolik toho je druhů a jak se poznají. Neptejte se mě, pro mě je to všechno prostě beech tree nebo prostě kapradí. Nepotřebuju vědět, jak se co jmenuje, hlavně že je čím se kochat.

Když projedete Haastský průsmyk a sjíždíte druhou stranou hor na jih k Wanace, odkryje se před vámi pohled pro bohy. Žádný prales a moře a útesy, na něž jste byli už pár týdnů zvyklí. Najednou holé hory široko daleko, hřeben za hřebenem, každý postříkaný trochu jiným odstínem žluté, hnědé, zelené trávy. A mezi nimi jezera s hladinou jako sklo, v níž se odrážejí nízká bílá oblaka, chomáče těžké ovčí vlny. Za každou zatáčkou nový úchvatný výhled, klid a slunko až po obzor, jen příjemný větřík čechrá ty beránky a občas z nich vyčeše osvěžující přeháňku. Teplota rázem stoupá o 10 stupňů, opět vás popadá touha, ještě včera vichrem zmražená, do té průzračné vody skočit a pak si dát obrovskou zmrzku a studené pivo.

Další nezapomenutelný obraz vyrytý na oční pozadí, další kus filmu, který si budu pouštět na strop stanu, až mi bude smutno.