Tak už je to tady. Co? Odpověď na tu nejčastější otázku.

Pořád se mě ptali. Lidi v kempech, lidi v hutech, lidi na trecích, každý, koho jsem stopla: Kde se ti líbilo nejvíc? Řekni nejkrásnější místo na Zélandu.

„Šmarijá, jak to má člověk vědět? Všude je krásně!“ byla většinou moje odpověď. Ale čím víckrát jsem tu otázku dostávala, tím neodbytněji se mi vybavovalo jedno místo. Bez přemýšlení. S poskočením srdce, s krásným toužebným bolením.

Je jedno místo. Je jeden časoprostor. Existuje krajina, o níž se pak roky zdává. Nevím, jestli to bude stejné pro ostatní. Třeba budou zklamaní. Třeba bude škaredě, třeba vesmír nebude nakloněn, třeba to tak má být. Ale já vím o ráji. Vracím se tam jako jsem se léta vracívala do vln Atlantiku, každou noc. Ta krajina je bezpečně u mě v hlavě. Je-li kde na zemi ráj, pro mě je kousek z něj tam. Kaskádové sedlo.

Ten trek byl výhrou hned od začátku. Tři dny neposkvrněného jasného světla, soli na kůži, tepla a pohody. Byla jsem zase ve Wanace a vychutnávala si každou vteřinu. Na stopu do národního parku Mt. Aspiring. Po rozhrkané štěrkové cestě lemované ovčími ohradami. V údolí Matukituki.

Jdu pomalu rozkvetlou trávou, vítr rozhodl, že se neupeču. Je to tak příjemné, že se ani nechce než se ploužit. Připadám si jak opilá. Noha nohu mine, ovce přežvykují, stříbrná řeka šumí jen tak zlehka. Za ní na druhém břehu krávy, aby se to nepletlo. Holky vlněné tu mají soukromý vodopád. Myslím na Velšana Iana a Gwynedd, je to jako návrat na stará místa. Ovčince voní, věděli jste to?

Most a cestička k ledovci Rob Roy. Čekám dřinu, zatím vše pokračuje v procházkovém duchu. Stoupání tak akorát, aby se dalo i prozpěvovat nahlas. Na první vyhlídce mi slova utne mohutný převis s vodopádem snad sto metrů dlouhým. Teče z ledovce, třpytí se a rozstřikuje duhu. Další hodinka a jste tam, skoro se dotknete sněhu a úplně zadarmo. Nechápu to. Všechny krásy byly až dosud vydřené. Teď, batoh schovaný v křoví dole v údolí, chroupu své oblíbené sušenky, kochám se, ani nejsem zpocená. Skoro abych to brala jak zradu! Pak přijde ještě bonus a já pochopím, že to tu pro mě bylo celou tu dobu nachystané. Není vždy jen něco za něco. Člověk by se měl naučit přijímat dary jen tak. První ochutnávka ráje, no co už? Nahoře na vodopádu se hemží čtyři barevné tečky. Krátký vzrušený výkřik a jedna z teček se řítí k zemi. Pak rána, jak se rozevřel padák asi v půlce výšky pěnícího se proudu. Brouček na pampeliščím paraplíčku se snáší k zemi. Čekám, ti ostatní můžou dolů jen tou stejnou cestou. Skáčou postupně všichni, žluté paraple za červeným. Chvíle hrůzy, pád do hlubin, pak elegantní taneček padáčku a hladké přistání na louce pod vodopádem. Představení končí. Potlesk. Mít tak jejich křídla!

Vracím se do údolí, sleduju řeku proti proudu. Sem tam meandr, sem tam písčitá zátočina s vymletým bazénkem. Ovce zvědavě pozorují, jak už nevydržím to pokušení. Snad mi nesežvýkají oblečení, až tam hopsnu! Voda je ledovější a hlubší, než jsem čekala. Průzračná tak, že ztrácíte odhad dna. Proud mě trošku ohobluje o lesklé kamínky – asi potřebuju vydrhnout, kdo ví, kdy se znova umyju. Cikády řvou, je to ohlušující. Jsem suchá během minuty.

Odpoledne postupuje. Matukituki, Matukituki, rytmus kroků v žhnoucím vzduchu, Matukituki, rázuju si to loukami, cestu mi ukazuje zasněžený vrchol hory Aspiring. Matukituki, tuki, tuki, až se navečer objeví pod skalnatými štíty uprostřed květy poseté prérie jiná zelená – Aspiring hut s tábořištěm, neproniknutelnou hradbou much a ledovým potokem, v němž se stihnu vykoupat ještě než mě sežerou. Francouzi, Izraelci (zase přijdou uprostřed noci a dělají bezohledný kravál) a jeden ukecaný Ozzy typu obstarožního hipísáka pějící půl noci ódy na Tatry.

Ráno budíček v 5. Víme, že to bude nadlouho a vysoko. Čeká nás Kaskádové sedlo, kam je potřeba mít spoustu času (zajištěno), krásné počasí (zdá se, že zajištěno), spoustu energie (vleču čokolád a marmelády na tři sedla) a pokud možno lehký bágl (tak to nebude ani náhodou!). Jako bonus se prý bude hodit taky schopnost zvládat závratě (doháje!). Připravuju se na nejhorší. To ještě netuším, že mě čeká to nejlepší. To úplně nejvíc nejkrásnější sedlo na světě.

Stezka stoupá prudce a konce jí vidět není. Bude to peklíčko v tom letním dni. Cíl je vystoupat co nejvýš co nejrychleji, než se rozplynou mraky a začne Sahara. Kaskádové sedlo samo o sobě je neschůdné, nelezitelné. Trasa vede bokem a stoupá vysoko nad něj, pak se po ledovcové moréně spustíte nad sedlové skály. 3,7 km, převýšení 1340m, odhadovaný čas té počáteční srandy: 3-6 hodin. Spíš těch 6. Váha báglu: s jídlem na 5 dní určitě dobrých 18 kg.

Morénu překonat traverzem, asi dvě hodiny, pak prý bude vidět ledovec Dart a z něj vytéká stejnojmenná řeka. Stezka padá 600 m břidlicovým svahem až na led a po něm už to bude jen nějakých 6 km údolím k Dart hutu. Pěkný program na celodenní výlet. Do tmy mám o zábavu postaráno. Když to všechno přežiju, má to ještě dvoudenní pokrčování sedlem a řekou Rees až do Glenorchy u jezera Wakatipu.

Když se stoupá na Kaskádové sedlo, je to dřina. Vstanete ještě za tmy a snažíte se do sebe naládovat něco teplého, i když se vám žaludek mírně svírá pocitem, že byste si měli pohnout, protože vás čeká nejmíň 12 hodin čistého času. Když bude hezky. Když nebude foukat. Když nebude chcát. Kvůli tomu se vám žaludek svírá nejvíc. Čekáte na svítání, co přinese. Zároveň jste lehce nervózní, aby nebylo úplně horko nebo abyste se dostali aspoň na 1200 m, než to horko nastane. Nechcete se moc nacpávat, aby se vám líp lezlo, zároveň chcete co nejvíc ulehčit báglu, který je tentokrát fakt dost těžký. Po cestě nahoru totiž není voda. A na cestu nahoru já potřebuju aspoň 2 litry a jeden rezervní. Už jsem se dlouho netahala s tolika kily. Bude to fuška. Dokonce po zralé úvaze vyprazdňuju do útrob kadibudky nejen sebe, ale většinu 200gramové tuby zubní pasty (menší balení bohužel v supermarketu neměli).

Vyrážím pomalu za šera, snažím se šetřit síly. Je fajn, že člověk vlastně nevidí, kam jde – prvních asi 500 výškových metrů vede lesem. To znamená, že vám pomůžou hůlky a kořeny, ale že se tam drží bahno. Tady se na serpentýny samozřejmě nehraje – tady nejste na žádné mastňácké Great walk. Takže rovnou za nosem kajsy navrch. Teplota prudce stoupá, okolní i moje, takže bohužel musím shodit bágl a kompletně se vyzléct hned v úvodu. Další logistická krize nastává, když se mi uprostřed stoupání vyschlým vodopádem začne chtít na záchod. Sklon koryta tomu opravdu není nakloněn – tady bágl nesundáte. Bude se to holt muset zvládnout s nákladem. Proklínám všechny šťastlivce chlapy a obzvláště Stvořitele; ať mi nikdo netvrdí, že Buch je ženská. Je to macho, který nenávidí ženy. K Ježíšku si přeju čuráka.

Při východu z lesa začne ta pravá sranda. Pro změnu to není žaludek, ale půlky, co se mi teď svírá. Tady jsou hůlky na nic, většinou se leze po skále. Zavázejí, ale nemůžu je schovat, protože by mě ještě víc převažovaly a některé stupy jsou tak daleko od sebe (no jasně, pro dvoumetrové chlapy), že si občas potřebuju vypomoct vertikálními skoky o tyči. Vpravo celou dobu neskutečná díra do pekel. Kdybych byla nalehko, bude to celkem sranda. Ale při každém prudším pohybu a výšvihu cítím, že mě váha báglu stahuje zpátky a představuju si, jak tam dole ležím na zádech a bezmocně třepu nožičkama ve vzduchu, neschopna se otočit, Řehoř Samsa hadra.

Myslela jsem si, že po letech bydlení v 8. patře a celoživotnímu vyhlížení z Trúby už mi výšky nedělají problém. Vadí mi sice skleněné podlahy na vyhlídkách, ale to tu teda fakt nehrozí. No holt člověk nikdy dokonale nepozná ani sám sebe. Snažím se do té díry moc nedívat („Tam napravo nechodím, nejsem sebevrah“) a už chápu, že tady každý druhý nebo třetí rok někdo zařve. Stačí prudší závan větru zleva a máte skydiving zadarmo. Akorát že bez padáku. Nebo trocha vlhka a letíte po tussocku jak namydlený blesk do toho chřtánu dole. A to nemluvím o mlze.

Počasí se naštěstí rozhodlo dneska kopat za mě: vysoké mraky, sucho, bezvětří; značka ideál a to je úleva.

Už to trvá aspoň dvě hodiny, hladina adrenalinu stoupá při každé picí pauze. Když tu najednou spadne z nebe čočka. Sbírám postupně několik částí objektivu. Má to aspoň půl kila, sakra! Narvaná kapsa na břichu se při každém pohybu odírá o skálu. Proklínám se, ale chápu, že ten mraveneček nahoře, jestli se mi ho podaří dohnat ještě dneska, se fakt nechce vracet. Budu muset přidat.

Když už fakt, ale fakt nemůžu a přemýšlím, na který drn tussocku se poskládat, aby mi blbě nepodklouznul, začne se ke mně soukat shora ten mraveneček.

„Zdar! Tuším, že něco hledáš! Ale tady nelez, dva se tu nevejdem.“ Němec Tim poslušně couvá po skále nahoru a za chvilku mě zavede na odpočívátko, kde má bágl a dánskou kamarádku Karélii. Celou cestu mě povzbuzuje, že už to není daleko a že je tam dost místa, kde si odpočinu. Z toho usuzuju, že už musím vypadat fakt hrozně!

Ta pauza pomohla. Dál jdeme všichni spolu, řešíme neobvyklé jméno té holky, kecáme o focení a líp to ubíhá. Nemusím se moc rozhlížet a soustředím se jen, kam dát ruky nohy.

Na vyhlídce se navzájem fotíme. Doženou nás tři další borci, kteří pózují ještě odvážněji. Při vzpomínce na jejich holé zadky na popředí Mt. Aspiring se chlamu eště týden.

Když se kolem poledne dohrabeme na nejvyšší bod trasy, popadá mě neuvěřitelná žravost. Teprv po doplnění energie jsem schopná začít vnímat. Slunko rozehnalo mraky, ale mírný větřík profukuje tak akorát příjemně. Tady jsou slova málo. Všechny ty superlativy z propagačních letáků, které se doposud zdály přehnané, tu mají své opodstatnění. „Stunning“, „breathtaking“, „unforgettable“. Já mám na to jen jedno slovo: Ráj. Tak se cítím. Obalená ve skořápce potu a prachu, s bolením v každičké malinké částečce těla, cítím, že tohle je JÁ. Mám prozření. Dušička v peřu. Konečně přesně vím, cos tím myslela, babi. Vychutnávám si, jak čas přestává pomalu existovat. Je to jako když po sauně skočíte do ledové vody, pak vylezete, lehnete si na sníh a totálně vypnete. Poletujete někde nad svým tělem a všechno v mozku vibruje. Cítíte svoje těžké tělo, ale nemáte absolutně žádnou potřebu se pohnout. Všechno je jasné. Život, vesmír a vůbec.

Toto není ještě zdaleka konec. Jdu zas sama (ti dva tu budou nahoře nocovat), kloužu břidlicovým polem na vysokou morénu, co tu zanechal poslední ledovec. Dolů a pak zas nahoru, lesklé černé svahy hladké jako sklo a v nich nepatrné tenké římsičky tak akorát, aby vám rozřízly chodidlo podél, když blbě ujedete. Dole konečně potok, louka a kadibudka. Tak tomu říkám dobrý fór. Zdá se, že existuje víc lidí, jimž se tu uleví!

Morénový chodníček se táhne daleko, klikatí se vzhůru dolů po nánosech štěrku, po loukách s alpinkami. Nastává bezčasí číslo dvě. Žhnutí slunka na kůži, bílé kužely lemují obzor a vypalují díry do hlavy. Včely bzučí jak pominuté. Nohy vražené do potoka, jenž byl ještě před vteřinou ledem. Je vůbec možné, že světlo voní? Nechápu, proč někdo bere drogy! Tohle je ta největší jízda. Budu si pamatovat každý krok, každé minutí nohy s nohou, každé cinknutí hůlky o šutr. Vidím se z výšky, na chvilku jsem dronem.

Tak dojdu až na okraj skaliska. Cestička vede až na hranu. Najednou všechno končí ostrým řezem. Pomalinku, opatrně sundávám batoh a plížím se k lemu Kaskádového sedla, srdce až v krku. Hraju si na Vinnetoua, sunu oči nad trávu. A vidím to. Hora uřízlá přesně kolmo. Jsem zrnko cukru na dílku dortu. A dole kilometr hluboko zelený talířek se stříbrným páskem, to je řeka Matukituki.

Vybavují se mi jenom ta nejsprostší slova. Nic normálního tady nestačí. Musím to vydýchat, tak se odsunu od hrany a prohlížím si ledovec Dart (ledovec Darth Wader, no jasně). Je tak blizoučko, jen si na něj sáhnout. Přidává další odstín světlům, co se mi propalují do hlavy. Je čokoládovo-šlehačkovou polevou na tom dortu. Černá a bílá – přesně napůl. Po chvilce mi to stejně nedá a skoro posmolená strachy se ještě několikrát vrátím zpátky na hranu útesu. Bojím se, že se mi tam zachce skočit. Většinou se při takových pocitech držím pevně zábradlí; tady žádné zábradlí nepostavili.

Potkávám nějaké lidi a ti mě vytrhují z tranzu, což je dobře, protože je třeba zkontrolovat čas. Jsou skoro čtyři a dolů údolím Dartu to bude ještě nejmíň 3-4 hoďky trvat. Musím si pohnout.

Vplouvám do bezčasí č. 3. Sunu se pomalu dolů, pořád s výhledem na ledovcový splaz. Ke kochání je třeba se vždycky zastavit. Všechno bolí rovnoměrně, takže mám pocit, že je všechno v pohodě. Po vteřině (nebo snad hodině?), když kloužu šotolinou a skateboarduju na břidlici, potkávám chlapíka, co se hrabe v protisměru. Má rukavice a leze po čtyřech, sotva se moce. Prý jak daleko je to ještě do sedla. Snažím se vymanit z bezčasí a sledovat svou časovou stopu zpět, mám pocit, že mi to trvá věky, než tahle jednoduchá úvaha projde mozkem. Hochu, minimálně 2 hodiny nahoru. A pak 3-4 dolů. Je 5. Do tmy to nestihneš. Otoč se a šupajdi zpátky. Nechápe to. Prý na mapě v Dart hutu to byly 4 hodiny, tak si řekl, že to vyběhne za dvě. Už ale jde ty čtyři a furt tam ještě není. Nemá ani pití. Byl rozezlen sám na sebe, že není takový machr, jak si myslel. Nechávám ho tam sedět, kokota. Izraelec. Večer ho potkávám v hutu, naštěstí měl dost rozumu, že to otočil.

Údolím řeky Dart je to už pak jen pořád dál a dál, pouštní krajina s občasnou rýhou potoka z boku, nekonečné hromady kamení k přelezení, ale zvolna ztrácím výšku. Už jsem na odtátém ledovci, po němž zbyla jen špína. Sem tam jezírko neskutečně modré barvy. Chce se mi tam skočit, i když čas je teď drahý. A hele, jezírko je už obsazené. Klučina nejdřív obchází kolem, kochá se, fotí, pak tam hopsne. Voda zase klame: vypadalo to mělce, ale chvilku trvá, než se mu podaří odrazit ode dna. Prská a upaluje ven. Asi pěkná ledovka. Ráno byla ještě sklem. Škoda, to by bylo moje místečko, být tu sama. Tak ho jen obejdu, zamávám a šlapu dál, nechcu vyjít z tempa, protože úsilí vynakládané na rozejití je pokaždé větší. Za každou zatáčkou, za každým dalším potokem a hromadou kamení vyhlížím Dart hut. Nemá to konce. V dálce se něco na kopci leskne, ale je to jen obrovský šutr, do něhož se opřelo zapadající slunko. Nakonec půl hodiny prudce svahem, nohy se zvrtají v bahně a tussocku plném záludných děr. Krajina se změnila, ledovec a jeho moréna je definitivně pryč. Tady už zase vládne beechtree a vlhko. Když to nejmíň čekám, zakopnu o swingující most a za ním už na útesu nad řekou přilepená krásná chata. Jedna z nejhezčích, kde jsem spala. Nebo možná se mi to jen tak zdá po tom šíleném, šíleně krásném dni.

Musela jsem ze všeho nejdřív skočit do té řeky. Pak se asi hodinu nepřetržitě láduju vším, co je po ruce, a pozoruju u toho, jak si západ slunce maluje okolní kopce na ohňovo. Ještě stihnu první hvězdy. A pak kóma.

Druhý den je dozníváním blaha toho prvního. Sem jsem si to plánovala. Dart hut je na vrcholu spojnice, pomyslné stříšky dvou údolí vymletých řekami Dart (tekoucí dál údolím na jih západněji) a Rees (pramenící kousek odtud ve stejnojmenném sedle a volící údolí rovnoběžné s Dartem, ale východněji). Původně to měl být tří- až čtyřdenní trek Rees-Dart loop, na nějž jsem se už z domu nejvíc ze všeho těšila. Ale horní tok Dartu byl před několika měsíci zavalen sesuvem a je stále neprostupný. Navázala jsem tedy ze severu tou kaskádovou částí a teď mám namířeno přes sedlo Rees dolů a podél řeky až do kempu v Glenorchy. Před dvěma lety jsem byla v Glenn Orchy ve Skotsku. Byla to krása. Doufám, že Glenorchy hlavou dolů taky nezklame. V údolí podél Reesu se může tábořit kdekoli, takže až už nebudu moct, prostě to někde zapíchnu.

Ráno jsem vyskotačila do sedla skoro neslušně rychle. Ani jsem se nestačila pořádně zadýchat a už tu byla cedule. Oproti včerejšku procházka růžovým sadem. Teda zeleným a žlutým sadem se spoustou nádherných kytek. Ještě nebylo ani poledne a už jsem byla na druhé straně v hutu. Jala jsem se vařit teplý oběd, když se objevil Kokot ze včerejška. Zase byl uražen, že jsem vyšla o hodinu později a jsme tady stejně. Asi měl pocit, že je na závodech. Vyrazil rychle; prý má dole na parkovišti auto a chce tam dojít do tmy. Bylo to 32 km. Začula jsem příležitost. Už nějakou dobu mi trochu dělalo starosti, jak se z dolního parkoviště dostanu těch posledních pár desítek km do Glenorchy. Jestli tam parkovat nikdo nebude, těžko se mi bude stopovat, že. Bylo by fajn zajistit si odvoz už teď. A tak jsme se s Kokotem domluvili, že jestli se mi podaří dát to taky na jeden zátah, sveze mě.

Po obědě jsem vyšla. Bylo krásně, cesta byla lehká, skoro jsem se vznášela. Jako by včerejší únava vůbec neexistovala. Bylo mi blaze. Zpívala jsem si, místy pomalu běžela. Samozřejmě jsem ho předběhla (opět byl naštván, že ženská je rychlejší než on, ale snažila jsem se být vlídná, neboť to byl můj lístek do civilizace – když chcete někoho tak sprostě využít, neměli byste mu odmlouvat, že.)

Den postupoval, cesta ubíhala a já jsem minula místo, kde jsem měla vyhlédnuté tábořiště, už ve 3 odpoledne. To dám. Je to už jen podél řeky, musí se ukrojit několik hodin travnaté pláně, žádné překvápko už tu nečeká a jídla extra moc na zítřek taky nezbývá.

Po hodince jsem daleko vpředu uviděla tři postavičky. Za každým dalším hrbem se zdálo, že se nepatrně přibližují. Nijak nespěchali, místo vyznačené trasy, lemující údolí ve výšce asi sto metrů nad břehy, se ploužili přímo podél zákrut u vody. Byli to Francouzi, co mi už včera v hutu nabízeli odvoz, ale to jsem si ještě myslela, že přespím po cestě, a odmítla jsem. Teď mi začala vrtat hlavou myšlénka, že bych je mohla ještě dohnat a svézt se s nimi. S Kokotem se mi přece jen moc nechtělo. I jala jsem se je pronásledovat. Normálně jsem se rozběhla. Nechápala jsem, kde se ta energie ve mně bere.

Najednou se vidím z venku a chechtám se nahlas. Jsem herec v akčním filmu. Vypadám přesně jako Legolas s Gimlim, když pronásledovali bandu skřetů se zajatým Smíškem a Pipinem. Akorát mi chybí ta plastiková sekyra. I ta krajina je stejná: hluboká žlutá tráva údolí řeky Rees olemovaného sněhem poprášenými štíty. Místy běžím, místy se škrábu na skály, kudy se vysoký břeh řeky musí obcházet a nadcházet, místy se bořím do bažinek přítoků skoro po kolena (dávno jsem vzdala snahu přejít suchou nohou), občas zastavím a cpu si plnými hrstmi do pusy směs ořechů, hrozinek a čokolády. Pít se dá rovnou z řeky mezi přeskakováním kluzkých kamenů. Netušila jsem, že ze sebe člověk může vyždímat ještě tolik. Čím víc ženu, tím mám lepší pocit, že mi to jde, že mě nohy poslouchají, že ovládám svoje tělo, i když včera tolik bolelo.

Nakonec jsem je doběhla. V tu chvíli přišla úleva a s ní malátnost. Zásobárna energie najednou došla a já jsem byla úplně vyřízená. Poslední hodinu jsem se už jen potácela. A jako už tolikrát, údolí bylo nekonečné. Jak se dloužily stíny, začly útočit muchy. Pochopila jsem, že tahle cesta vede z ráje ven, tahle průzračná modrá řeka značí konec. Ještě několikrát přebrodit a nazout zpátky čvachtající zabahněné boty. Pak už brodím s nimi, aby se aspoň trochu umyly. Muchy lezou do pusy, do nosa. Trochu si povídáme, mé průvodkyně jsou dvě krásné, opálené a navíc prudce inteligentní francouzské gynekoložky. Ty by se vám, hoši, líbily.

Po dvanácti hodinách je tu les a v něm pár aut. Dělíme se s holkama o čokoládu a sušenky. Vezou mě do kempu v Glenorchy. Jsou taky unavené. Občas skončíme z nepozornosti v protisměru, ale tady naštěstí nic nejede. Asi se nikomu nechce do ráje. To je dobře. Zůstane tam pro mě schovaný. Do příště.