Možná jste si mysleli, že přeháním, když jsem část národního parku Aspiring nazvala rájem. Ale teď to mám úředně potvrzeno: totéž si mysleli i první bílí přistěhovalci, již se usadili kolem jezera Wakatipu a založili osadu Glenorchy (snad jim okolní panoramata připomínala údolí Glenn Orchy v rodném Skotsku a celkem se trefili). Oblast širokých údolí vymletých mezi zasněženými vršky hor dolními toky řek Rees a Dart spojili silnicí a nazvali ji prostě Paradise. Sloužila nejdřív jako vstupní brána ke zlatým dolům a později, když to první došlo, k transportu jiného „zlata“ – ovcí a dřeva. Pro přesun zboží i lidí dál po jezeře až do Queenstownu, centra celé zlatonosné oblasti Otago, byla zavedena paroplavba. Díky snadnému přístupu a rozmáhající se módě trampingu tak bylo tomuto rajskému koutu světa už od poloviny 19. století souzeno stát se turistickou destinací. Na rozdíl od Queenstownu se však naštěstí Glenorchy podařilo uchovat příjemnou atmosféru zapadlé díry, kde dávají oposumové dobrou noc. O tom jsem se měla přesvědčit velmi záhy.

Glenorchy se skládá z jednoho mola, jedné boudy s muzejní expozicí starých časů, z několika hotýlků a kavárniček, školy, knihovny, benzínky a jednoho kempu s předraženým obchodem. Kemp má ovšem velké ambice a tak se na letošní sezónu proměnil ve staveniště. Tesaři bušili celý den, náklaďáky proudily se dřevem tam a s třískami zpět a 15 metrů od mého stanu vyrůstal „První zcela ekologický holiday park“ na jižní polokouli počítám. I přes to provizorium to bylo pěkné útočiště před nepřízní počasí a turistickým ruchem všeho typu. Počasí začlo dělat psí kusy, hodně se ochladilo, přišly větrné bouřičky a s poryvy větru i poryvy deště a údolím se proháněly nízké cáry mraků. Rezervaci na Routeburn track jsem měla až za 3 dny, takže nastala ideální konstelace pro generální odpočinek. Právě se blížilo dvouměsíční výročí mého pobytu na Zélandu a já jsem zažívala první energetickou krizi. Měla jsem chuť prostě jen spát a cpát se.

Tím, že jsem přešla horami, jsem se elegantně vyhnula Queenstownu, prý nejturističtějšímu městu na Zélandu. Hlavnímu městu adrenalinových sportů. Zde se zrodil bungeejumping. Všichni tam chtěli jet, všechny ty kiwi adventure busy měly v Queenstownu zastávku. Ubytování tam bylo 3x dražší než všude jinde, a počítám, že nejen ubytování. Na davy pařících teenagerů žádostivých se polámat na jedné z mnoha atrakcí jsem fakt neměla náladu. Nicméně na nakupování v Glenorchy za dvojnásobné ceny taky ne. Tak jsem se rozhodla, že si udělám do Queenstownu jednodenní výlet – na doplnění proviantu a na čumendu. Nemůžu pomlouvat něco, co jsem nikdy neviděla, že.

A tak jsem si další den dostopovala nějakých těch 50 km do města a modlila se, abych taky do večera dostopovala i zpět, protože jsem v Glenorchy nechala všechny věci.

Queenstown je přesně to, co jsem čekala. Špindl, Bariloche, Jungfraujoch. Nádherná poloha na břehu jezera s krásnými horskými panoramaty, ale jinak nic, čeho byste nějak extra litovali, kdybyste o to přišli. Ráno, když byla ještě zima a zataženo, jsem si vyběhla na místní vyhlídkový kopec a pozorovala ty, co tam:

1) vyjížděli nahoru lanovkou, 2) sjížděli dolů ozlomkrk na horských kolech, 3) spouštěli se dolů na tandemovém paraglidu, 4) sjížděli dolů na kolečkobobech, 5) jezdili po jezeře na tryskočlunech, 6) jezdili po jezeře na vodních lyžích, 7) jezdili po jezeře na šlapadlech, 8) lítali kolem vrtulníkama, 9) cpali se předraženým jídlem a kupovali předražené suvenýry, 10) fotili to všechno a hlavně sebe.

Když mě to přestalo bavit (chtěla jsem vidět ten bungeejumping, ale nikdo se k tomu zrovna neměl), seběhla jsem zase dolů, marně hledala něco teplého a zároveň levného k snědku, vyřešila to nákupem pie a muffina, sedla si do parku a piknikovala. Park mají pěkný, hned u pláže, a když i začalo svítit slunko, bylo to veskrze příjemné odpoledne. Se stopem zpět nebyl problém, a tak jsem pak v Glenorchy strávila další deštivý den psaním a konzumací bohatých zásob proviantu.

Na východiště Routeburn tracku je třeba v Glenorchy stopnout někoho, kdo jede po Paradise road a má namířeno na některý z treků. Je jich tu kolem více a každý má své parkoviště na startu. Jinak tu není celkem nic. Musím tedy vyrazit ráno a doufat, že jiní pojízdní budou mít stejnou cestu jako já. Fandil jsem si, že to bude hračka – Routeburn track patří mezi Great Walks, huty a tábořiště na něm jsou dosti hustě obsazeny dlouho dopředu a v průvodcích je opředen všemi „nej“. Prý nejkrásnější, nejúžasnější, nejdechberoucnější a já nevím co ještě. K těm všem superlativům jsem značně skeptická, ale rozhodnuta nenechat si předem zhnusit něco, co by se mohlo ukázat jako veskrze pěkný výlet.

Routeburn track má oficiálně trvat 3 dny, ale rozhodla jsem se to risknout a dát to za den a kousek. Dnes dostopuju k výchozímu bodu a dojdu jen asi 6 km do prvního údolí Routeburn flats, kde tábořívali již historičtí trampové a kde mám zamluvený flek na stan. Ubytovací kapacity dál po trase už byly všechny obsazeny (a počasí mělo být všelijaké a čím dál horší), takže jsem si naplánovala druhý den projít zbytek treku až na konec a rozbít stan na veřejném, již neplaceném tábořišti u jezera Howden. Když jsem si zařizovala tu jedinou rezervaci v Queenstownu (šikanují lidi, aby si lístek vyzvedli osobně, i když rezervaci lze udělat online; odůvodňují to tím, že chtějí každému osobně sdělit pokyny o počasí a mít přehled, kdo jim tam chodí, ale podle mě jen opruzují – já mám v mobilu stejnou předpověď, jako oni!), paní v DOC centru byla přímo „astonished“ a skoro mě tam nechtěla pustit. Pravila, že dojít za den z Flats až k jezeru hoven je nemožné, „unless you are EXTREMELY FIT“. Přátelé, tímto vám s hrdostí oznamuji, že bez problémů JSEM.

Anglická skautka řídící prázdný mikrobus mě vyklopila půl hodinky od treku přímo u oběti své předchozí jízdy: čerstvě sraženého oposuma. Měla jsem tak příležitost konečně ho důkladně prozkoumat naživo – teda vlastně namrtvo. To jsem ještě nevěděla, že příležitostí se později naskytne víc.

Routeburn track je pěkný a lehký výlet. Pokud rádi běháte, doporučuju jako rozcvičku – potkala jsem tam běžců několik skupin; na luxusně upraveném chodníčku, kde ani kripl nezakopne, měli hotovo za půlden. Počasí bylo opravdu všelijaké, ale mělo to svoje kouzlo, pozorovat shluky mraků a hádat, co se kde na chvilku vynoří. Když jsem vyšplhala do sedla, spršky kreslily duhu a dole v údolí se krásně leskla řeka jako stružka roztaveného olova. Když dosáhnete výšky sedla, je to pak v podstatě vrstevnice. Věřím, že kdyby bylo jasno, byl by to daleko větší zážitek, ale mi se i tak chůze ve vatě, z níž každou chvilku vyčouhne kousek hřebínku nebo údolí, líbila.

Byla to pohoda až k bodu, kdy ztrácíte výšku sestupem do průrvy, na jejímž dně se z mlhy nečekaně vyloupne smaragdově zelené pleso Mackenzie. Kolínka se ozvala, uf uf. Uprostřed sestupu jsem narazila na čerstvou pamětní desku: tady v červenci loňského roku spadl a zabil se český turista a jeho partnerka pak měsíc čekala v Mackenzie hutu na záchranu. Tahle zpráva proběhla médii zrovna v době, kdy jsem si koupila letenku, a tak mě všichni kamarádi neopomněli informovat. Tehdy se mi to zdálo divné a přitažené za vlasy, ani ne tak to, že by tam někdo zařval, to je hned, zvlášť uprostřed zimy a v oblasti největších srážek, ale hlavně informace, že by ta holka zůstala opuštěná měsíc v hutu na jedné z nejfrekventovanějších tras na Zélandu. A když tam měsíc nikdo nebyl, jak to, že neumřela hlady? No když jsem viděla ten luxusní hotelový komplex a to vybavení, už mi to divné nebylo. Většinu turistů na téhle trase tvoří organizované zájezdy Asiatů nebo důchodců s průvodcem, vedle obyčejného (i tak dost vymazleného) hutu pro „lidi“ mají postavený luxusní hotýlek s elektřinou a kuchařem, který už na ně čeká s teplou večeří. Chápu, že tam v zimě asi nikdo žádnou tour nevedl a že tam klidně mohly být 3 metry sněhu. A zásoby by se tam taky našly.

Pro mě se tam našel tak akorát splachovací záchod s cedulí, že je obyčejným nerezervovaným kolemjdoucím přísně zakázáno jej používat, a do pošmourného lesa svítící obrovské lustry nedalekého komplexu s další výstražnou cedulí „Guided tours only“. Úplně mě přešla chuť. Tady se hraje na kasty.

Když jsem vyrazila dál, začalo pršet a já jsem vstoupila do pravého deštného i deštivého pralesa. A tady mě čekala odměna a důvod, proč stálo za to Routeburn track absolvovat a rozhrnovat holemi ty nekonečné hady Číňanů po cestě: pokroucené kmeny obrostlé mechem, liány tlusté jak ruka, břečťan plazící se mezi kapradinami, vodopádky a potůčky. Krása střídá nádheru a chvilku není nikde ani noha. Dala jsem si objímající orgie se stromy – byly tak nabité energií, až jsem se divila, že ještě nezačly ožívat, hýbat se a protahovat. Vypadalo to, že se každou chvilku dají do kroku se mnou.

A tak jsem tím lesem a cáry mlh na občasných mýtinách došla až k jezeru Howden a kolem něj na druhou stranu na veliké vřesoviště s potůčkem čerstvé ledové vody a kadibudkou. K večeru se protrhly mraky, další tři osamělí trampíci rozbili své odrbané stany a přístřešky a sendflies vyrazily na lov. Avšak oč příjemnější to bylo spaní než se mačkat za těžké love s 50 dalšími tůristy v dvoupatrové chatě na druhé straně jezera!

Uprostřed noci se ozvalo škrábání na stan. Bylo to evidentně něco většího než myši. Posvítila jsem si na to: byl to oposum, mrcha zvědavá. Před světlem čelovky odhopkal, ale sedl si 2 metry od stanu a čekal, co bude. Evidentně se mu nechtělo pryč a zahnat se nedal. Neměla jsem nic, co bych po něm hodila. Stačilo zhasnout a byl znova u stanu a škrabkal si. Oposumové jsou vačnatci zavlečení sem z Austrálie. Evidentně se jim dobře daří, protože i přes velkou úmrtnost na silnicích a v pastích se zdárně přemnožují. Je to celkem tupé zvíře velikosti něco mezi malým psem a velkým černým kocourem s hodně chlupatým tlustým ocasem. Bohužel mají taky dost velké a ostré drápy. Neměla jsem sice už moc jídla, které by té potvoře k něčemu bylo, ale zvědavé to bylo až hamba. Bála jsem se, aby mi ze stanu neudělal fašírku. Na chvilku odlezl k sousedovi, slyšela jsem německé nadávky a pak ticho. Už jsem chtěla usnout, když mě zas vyrušila tlapa u hlavy a smrad. Nakonec jsem vyhodila ven před stan igelitku s odpadky, snad se mrcha zabaví. Zabralo to. Oposum chvíli šramotil s igelity a obaly od sardinek, a když zjistil, že tam nic k snědku nezbylo, znechuceně se vydal otravovat jinam. Ráno jsem sbírala po louce roztahané pytlíky, ale stan byl zachráněn.

Ve vydatném dešti jsem se sbalila a vyrazila kolem jezera zpět. Do údolí k parkovišti na hlavní cestě spojující Milford Sound s Te Anau to byly dvě hodinky. Wellcome to Fjordland!