22.7.2013

Že cestování pro Paraguayce není žádná sranda, si tady člověk uvědomuje denně. Příkopy cest jsou poseté pomníčky. Většinou se zabije mládež na motorce, vracející se pod vlivem alkoholu z různých tanečních zábav nebo prostě zkoušející, co jejich stroj umí v zatáčkách (neumí toho moc a zatáček je hodně). Zhusta taky na Rutě 1 někoho slisují mezi dva kamiony. Mnoho lidí se při projíždění kolem takového místa křižuje. Taky už jsem se naučila nedívat se na počínání řidičů autobusu, pokud možno vůbec se nedívat ven čelním sklem, protože se mi dělalo mírně nevolno z jejich riskantních předjíždění pod nepřehlednými horizonty či před zatáčkami zároveň s telefonováním a sypáním yerby do guampy. Umírá se tady častěji a rychle, často hloupě a zbytečně, jako by život měl na jiném kontinentě úplně jinou hodnotu.

Když proto Gustavo hned po výjezdu navrhl odříkat společně otčenáš za šťastný průběh naší cesty, vděčně jsem se přidala. Asi to pomohlo, protože na hranicích nás zdrželi „pouze“ 2 hodiny a pěkně si to rozdělili: hodina na výjezdu z Paraguaye – řidiči dokládali jeden papír za druhým a pořád jich nějak nebylo dost – a hodinku na vjezdu do Argentiny – 30 předem pečlivě vyplněných „přiznání“ nestačilo, museli jsme ještě všechny přepsat na koleně a vyrobit dalších 30, aby si i na argentinské straně přišli s razítkováním na své. Proč tam sakra nemají kopírku, když chcou všechno dvojmo? Konečně tedy nás, prašivé Paraguayce, ti curepas pustili do své země zaslíbené (curepa = hanlivé paraguayské označení Argentince, oni „nám“ prý zas říkají paraguas = deštníky) a mi spadl kámen ze srdce. Zbytek cesty proběhl hladce a rovně. To nudné pořád rovně osvěžil jen pohled na monumentální most přes řeku Paraná v Corrientes.

Ve Spolku v Sáenz Peñi už nás čekali a pohostili. Dověděli jsme se, že problémy s cestováním tentokrát postihly část brazilské výpravy. Při přejezdu z letiště v Asunciónu se dostali do stávky. Zablokovaná Ruta a hodiny čekání. Nakonec dorazili až na druhý den a strávili tak cestováním asi 2x více času než pobytem na festivalu. Přes den jsme učili na dílnách děti batikovat trička, vyrábět razítka z brambor, plést pomlázku a malovat vajíčka, hráli seznamovací hry a učili se nové tance (od Brazilců sambu, od pana konzula Pometla čardáš), večer byl vždy hlavní program: taneční, hudební a divadelní vystoupení všech zúčastněných spolků. Argentinu reprezentovali hostitelé ze Sáenz Peña a soubor z nedaleké Resistencie, kde teď Radka bydlí a učí víc než v Peñi, za Paraguay jsme byli my a za Brazílii Sao Paulo. Tito dospělí muzikanti a tanečníci byli obzvlášť bezprostřední a veselí, velice jsme si je všichni oblíbili. Měli jste slyšet, jak roztomile v jejich podání znělo Tluče bubeníček, Já mám koně vraný koně, Pec nám spadla a jiné hitovky našeho dětství.

Vše se dařilo nad očekávání dobře… až do chvíle, kdy se nám při nočním návratu na hotel porouchal autobus! Já jsem se vracela taxíkem až po malé české afterparty (filmaři + Dalka s Tomem, Češi, kteří pobývali už před tím asi 10 dní v Bogadu a rozhodli se stavit do Chaca na svém dalším putování Argentinou), takže mě tato novinka zastihla až u snídaně a strávila jsem, na rozdíl od ostatních, klidnou noc. Naši chlapi obrazili s autobusem několik servisů, kde jim všude řekli, že smůla, že to nelze opravit, je prasklá jakási bomba a kdesi cosi. Rozvinul se plán B: seženou se lístky na 2 po sobě jedoucí noční autobusy do Posadas (do jednoho linkáče bychom se nevešli) a řidiči se zatím vydají na opatrnou pomalou jízdu zpět do Paraguaye; jestli to autobus vydrží, budou tam za pár dní po nás.

Všechno nakonec dopadlo jinak: těsně před tím, než stihl Gustavo koupit 30 jízdenek, autobus se přišinul zpět, že bohužel nebyl schopen dojet ani za město. Naši taťkové vzali věc rázně do svých rukou, a to doslova: lehli pod stroj, vymontovali bombu, odnesli do servisu, sami si ji sletovali, namontovali zpět – a ono to zabralo! „¡Colectivo anda!“ zazubil se na mě Gustavo a ukázal svoje začerněné pracky. Sláva! Zlaté české ručičky! No dobře, se značnou paraguayskou a ukrajinskou pomocí, ale i tak.

Mohli jsme se tedy (i když s lehkým mrazením v žaludku – vydrží?) vypravit v noci po sobotním představení na zpáteční cestu. Musím pochválit naši dětskou „bandu“, která zněla o něco méně falešně než obvykle, tanečky se povedly bez chyb a divadlo taky dopadlo nad očekávání dobře, ve srovnání s tím, v jakém stavu bylo ještě před týdnem. Byli jsme nejvšestrannější soubor. Ono to není žádná sranda, trmácet se celou noc nasardinkovaní v colectivu, pak rovnou na program a celý večer postupně hrát dechovku, hrát Staré pověsti české česky a tancovat Lašské polky! Takže děcka, klobouk dolů!

Jedině mě naštvalo, že uprostřed vystoupení začali servírovat večeři (typická česká jídla na tácku jako do letadla) a sledování nadřeného programu se zvrhlo v hlučnou žranici pro 170 lidí. Chudáci děcka! Postihlo to hlavně loutkové divadlo Spejbla a Hurvínka, které Radčini studenti moc pěkně česky nacvičili.

Na zpáteční cestě jsem se postarala ještě o jedno zpestření já: nechtěli mě pustit do Paraguaye, protože mi celník na argentinské straně zapomněl dát výstupní razítko. Všichni na mě museli čekat, než si stopnu mezinárodní autobus a dokodrcám se frontou aut přes most do Posadas a pak zase dalším busem zpátky, to vše pro jeden blbý štempl! Potkali jsme se tam ale u celního okýnka s kluky-filmaři, tak jsme je aspoň mohli svézt s sebou z hranic až domů. Cestu uzavřel další otčenáš – všechno dobře dopadlo.