26.7.2013

Už je to tak, bude ze mě definitivně filmová hvězda. Bude se to jmenovat Učitelé národa a zhlédnout (= hledět na to od začátku až do konce, ukončení děje, dokonavé sloveso, nikoli shlédnout = shora dolů, např. „shlédnout z rozhledny dolů do krajiny“ – bacha na to!) mě budete moci na ČT 2 někdy v zimě (v české zimě, nikoli místní zimě, ta je teď – na to taky bacha!)

Až se z těch 10 natočených hodin odstraní všechny záběry, kde vypadám jako retard, jako godzilla, jako přemoudřelá úča, jako amatér, má z toho prý vzniknout asi 10 minut nádherného zážitku s okouzlující, zajímavou osobností jménem Lenkaplenka, se kterou se budete toužit za každou cenu osobně setkat. Každopádně doufám, že mě po premiéře bude chtít ještě někdo zaměstnat a kamarádi se ke mně nepřestanou hlásit, až se potkáme na Čáře.

Jen tak namátkou se těšte na scény: Lenkaplenka sedí, čte a pije maté, Lenkaplenka leze na koně a snaží se nespadnout, Lenkaplenka peče vanilkové rohlíčky, trhá citróny, jde (v pozadí kůň), maže tabuli, peče prdelníky, rozvěšuje na kole fáborky, jde (v pozadí kráva), dokonce i učí! K tomu všemu je třeba přidat ještě 5 měsíců staré záběry (je to možné, už 5?) jak se Lenkaplenka balí, dívá na Brno z balkónu a pobíhá zmateně po Letišti Václava Havla.

Během 4 dnů pobytu se Michal, Kuba a Marek stali atrakcí pro celé městečko. Pořád někde pobíhali s kamerou a takovým tím chlupatým mikrofonem na dlouhé tyči. Vyloženě si to užívali. Díky nim mě pan Mašek konečně vzal provětrat na své latifundie na Kavkaze (tak se to tam jmenuje, fakt!) a já jsem se prošla po pralese mezi liánami, viděla 2 opice, jak se nám chechtají ve větvích, a konečně se svezla opravdu sama na koňovi a asi na 2 minuty se v něm snažila vyvolat dojem, že jde tam, kam chcu já, a nikoli kam si usmyslí, že chce on. Jo a taky jsem jedla kapybaru. Jestli toužíte vědět, jak chutná, tak poproste nějakého Guaraní, aby vám ji ulovil.

V rámci pečícího odpoledne u Lucíe a Pepy jsem taky vylezla na Millerovic silo na rýži a konečně uviděla Bogado z ptačí perspektivy. Myslím, že se tam vkradu častěji, není nad to mít nadhled. Lucía mě pak provedla rýžárnou a ukázala mi celý proces sušení a mletí rýže, bylo to moc zajímavé, připadala jsem si jak na prohlídce rožnovského skanzenu.

Jen co kluci filmařští odjeli (měli to načasované), uhodily mrazy. A to skoro doslova. Ještě že nemám teploměr, ale na netu tvrdí, že je přes noc tak 5-8C, což je pro našince vražedné, ale vy si toho ani nevšimnete. V Buenos Aires sněžilo. Kolují fámy, že i u Ciudad del Este padal déšť se sněhem. „Takové ty studené kuličky co vypadají jak led“ – místní ani neví, jak se řeknou kroupy nebo jinovatka, nikdy to slovo nepotřebují!

Zimní prázdniny se z dvou týdnů protáhly na 3, protože v té lezavé zimě a studeném větru, kdy se kouří od huby a mrzne nos, by ani dítě do škamny, připomínající evropské lavice v nevytopeném zimním kostele, nevyhnal. Lidé zalézají do kuchyně ke kamnům a televizi, méně movití schraňují naplavené dříví a pálí ohně na zahradě, aby se trochu zahřáli a uschlo jim prádlo. Přes den se snažím ohřát na sluníčku, v noci vytahuju všechny deky i spacák, zapínám přímotop a přemýšlím, zda nenastal čas sníst psy. Nezbývá, než si zpívat píseň do nepohody. A až přijdu domů, nechám si postavit do pokoje čtvery kamna. Do každého rohu jedna. Na kamnech se nesmí šetřit!

Už je to tady: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10569614467-ucitele-naroda/213562261650001-jizni-amerika/