Trampoty brněnské učitelky v Paraguayi: 16. Byrokratické strasti zájezdového cestování

21.7.2013

Poslední měsíc se nuda, nuda, šeď, šeď všedních dnů protrhla několika epizodními zážitky: Podnikla jsem 3. výlet do Oberá, jako vždy skvělý, i když počasí za moc nestálo. Berkovi Arredondo se pomalu stávají mou adoptivní rodinou. Kdybych je neměla, podlehla bych místy až hlaváčkovskému spleenu, obzvláště když zima pokročí a hnusno je tak, že nezbývá než „naladit svou violu co možno nejhlouběji“ a podniknout nějaké ty „melancholické procházky.“ V Oberá jsem také úspěšně završila projekt shromažďování rozhovorů pro Paměť krajanů: návštěva u devadesátiletého pana Pepy Dolinského a jeho zážitky z cesty do Ameriky v 5 letech a mládí v argentinské divočině, podané v nádherném českém dialektu počátku 20. století s občasnými polskými vsuvkami, to byl zážitek! O všem se budete moci dočíst ve sborníku Domu zahraničních služeb, který se chystá k vydání.

100_9724

V Bogadu se kromě několika úmrtí (sešlostí věkem nebo slisováním mezi kamióny) a jedné loupežné vraždy řidiče, vezoucího pár tun rýže, nic nového neudálo, naše v této zimní době „Ospalá díra“ byla oživena až příchodem filmařů, o čemž dále.

Jo, málem bych zapomněla, mám konečně bezpečnou sprchu s opravdu horkou vodou, jelikož ta probíjející pochybná věc, co mi dávala rány, jakmile jsem se dotkla mokrou rukou kohoutku, zkratovala, i bylo tedy nutno celý ohřívací aparátek konečně vyměnit. To se na rychlý zásah Marty Maškové (díky, Kamile!) zdařilo a duo místních všeumělů „Pat a Mat“ provedlo modernizaci během jednoho dne. Skvěle, hoši! Už bylo na čase, protože se přiblížila opravdu vlezlá zima, v noci kolem 8C a vytrvalý téměř dvoutýdenní déšť.

Začala jsem se intenzivně chystat na 2. festival české kultury v Latinské Americe, který organizuju společně s kolegyní Radkou v argentinském Sáenz Peña. Už se těším, až zase má noha spočine, minule to bylo bezva. Jenom jednoho se bojím, aby nás vůbec pustili přes hranice, jelikož už mi vylíčili bezpočet dobrodružných zážitků z loňska (5 hodin na hranicích kvůli shánění těch správných lejster, nevpuštění jednoho člena výpravy do Argentiny, přepadení řidiče na zpáteční cestě a rozbití skla u autobusu vrženým šutrem), což mě naplnilo mírnou nervozitou.

sam_0015

V posledním týdnu před odjezdem, to už nastaly zimní prázdniny, se intenzivně trénoval tanec, dechovka i divadlo, to poslední denně. Bylo třeba obzvláště vycepovat vypravěče, aby neříkali „praotek Ček“ a aby se všichni krásně naučili slova činící zatím značné problémy: „Vyšehrad“, „Přemysl“, „Vltava“, „nezapomeneme“ a „všichni“. Vyráběla jsem kostýmy a trnula, aby vše dobře dopadlo a nikdo nic nezapomněl, hlavně já (pas, kroj, maminku, hudební nástroj, svačinu, vycpaného kance pro Bivoje). Velký dík patří především Martě a Lídě Maškovým a Gustavovi, jejichž ukázkovou kolaborací nakonec vše na naší straně klaplo.

sam_0023

Proč jsme trnuli? Inu, to máte tak (následuje krátká vsuvka o americké byrokracii):

Ačkoli zde na kontinentě existuje společenství MERCOSUR, mající ambice být čímsi jako Evropskou unií Jižní Ameriky, paradoxně to cestu přes hranice neulehčuje, ale naopak ztěžuje vyplňováním neskutečného množství speciálních „mercosurských“ lejster. V Paraguayi nemá skoro nikdo pas, jezdí se na občanku (cédula de identidad). Tu dostane každý občan už při narození a má povinnost si ji do dospělosti myslím 2x vyměnit, aby si aktualizoval své novorozenecké a dětské foto. Čísla občanek se udělují podle toho, kolikátým občanem Paraguaye jste se stali. Čísla tudíž stoupají s počtem obyvatel a každý má jasnou představu, kolik lidí v době jeho narození země měla (těch registrovaných samozřejmě, nutno počítat tisíce negramotných domorodců, kteří se rodí a umírají bez občanky a bez toho, že by o jejich existenci stát vůbec věděl).

V současnosti má Paraguay, soudíc podle čerstvě naturalizovaného Denise s týden starou občankou, 7 429 253 obyvatel. Jelikož na plastovou ceduli velikosti kreditky se logicky nedá umístit celní razítko (a na razítka si tady potrpí), musí každý „bezpasý“ při překročení hranic vyplnit formulář jménem tarjeta de entrada/salida, kam uvede všechny své personálie, kam jede a proč. A na tento lístek se prdne razítko o výstupu a ponechá se na celnici. Další důležitý dokument je permiso de menores, čili plná moc rodiče, notářsky ověřená, že jeho nezletilý potomek může vycestovat bez něho s jinou zplnomocněnou osobou. Toto povolení musí mít dokonce i jeden z rodičů od druhého rodiče, pokud necestuje celá rodina! Má se tak údajně zabránit tomu, aby jeden rodič neunesl dítě za hranice bez vědomí druhého. V praxi to znamená, že musíte za právníkem, nechat si lejstro sepsat a pak jet do Encarnaciónu nechat si ho u smírčího soudce potvrdit (tohle už naštěstí bezplatně, protože je to zákonná povinnost).

Dovedete si představit, co to je, když cestujete s 30člennou výpravou, kde většinu tvoří nezletilí! Těch papírů, těch telefonátů, těch uhánění, aby se všechny tyto dokumenty shromáždily včas. A to je ještě třeba brát v úvahu liknavost, minimální úřední hodiny, všeobecnou neochotu a zdechlost naprosto všech článků tohoto řetězu.

sam_0044

Navíc: Jelikož jsme jeli jako organizovaný zájezd a nikoli jako jednotlivci, znamenalo to, že autobusová společnost potřebuje mít předem vypracovaný seznam cestujících s jejich daty narození, národnostmi a čísly občanek. To se muselo taky předem zjistit, i od rodičovského doprovodu. Kdyby byla v seznamu jediná chybička nebo byli lidé v autobuse usazeni podle jiného zasedacího pořádku, než je v seznamu očíslováno, nemusí nás pustit přes hranice. Také neexistuje, aby např. někdo jel s námi tam a zpět už ne – pokud by chtěl třeba zůstat delší dobu a jet si domů někdy jindy. Seznam neodpovídá, máte smůlu!

Navíc 2: Vzhledem k tomu, že jsme vezli hudební nástroje, bylo potřeba též udělat jejich seznam a doložit kupní cenu pro celní deklaraci. Musely se taky rozdělit tak, aby každý dospělý byl zodpovědný za jeden nástroj. Víc nástrojů než dospělých? Neexistuje.

Navíc 3: Tohle všechno, co jsem vyjmenovala, v několika kopiích. Čím víc, tím líp. Aby bylo co razítkovat. Naštěstí páni řidiči byli dostatečně prosíraví a měli jich od každého lejstra asi 10. Poté, co nás po cestě tam zastavily benga 2x a na cestě zpět 3x a chtěli co nejvíce lejster k ponechání, už jsem začala být trochu nervózní, jestli řidičům nezačínají docházet. Ale vyšlo to!

Navíc 4: Za přejezd hranice se zájezdem platí přepravce nehoráznou daň navíc. Myslím, že říkali něco kolem milionu guaraníes. Tomu říkám podpora turistického ruchu! Naštěstí se něco ušetřilo tím, že jsme neměli standardní autobus, ale mikrobus pro 25-30 lidí (skládací sedadýlka možno rozložit do uličky dle potřeby), kde jsme byli ale zase pro změnu namačkaní jako sardinky.

A tak jsme se konečně 11. 7. v 23:30 všichni sešli na coronelském autobusáku, nazvaném honosně Terminal, očekávajíce mnohá dobrodružství. Autobus měl přijet tak, aby se o půlnoci vyjelo. V 0:40 dorazil autobus. V 1:00 jsme šťastně vyrazili. Inu, hora paraguaya.

sam_0051

lenkaplenka se představuje:

Lenka Rašková Jsem rodačka ze Štramberka, Valaška a horalka duší, vagabundka přesvědčením. Vystudovala jsem češtinu, španělštinu a estetiku na FF MU v Brně, kde od té doby žiji. Cestování po zemích španělského jazyka začalo již mým studentským pobytem v Santiagu de Compostela a postupem let se mi stalo životní vášní. Díky poutím do Santiaga jsem také zjistila, jak důležité je pro mě dělat v životě to, co mě nejvíce baví. A tak se pohybuji po planetě Zemi pěšky, poznávám její zapadlé kouty i sebe, potkávám zajímavé lidi nebo si užívám samoty, hodně čtu a zpívám a "všechno své si nosím s sebou". Kvůli touze poznat Latinskou Ameriku jsem dezertovala z pozice středoškolské učitelky a vydala se pracovat pro potomky českých vystěhovalců v Paraguayi a Argentině. Postupně jsem prochodila i další země Latinské Ameriky, Nový Zéland, Irsko, Norsko... a kdo ví, kde se to zastaví. Cestování se postupně stalo mou profesí. Pracuji jako průvodkyně ve Španělsku, Andoře, Latinské Americe, Irsku, Skotsku a Skandnávii. Pořádám cestovatelské besedy. Miluji vodu ve všech podobách, dobrou kávu, malbec, smradlavé sýry a chobotnice.
Příspěvek byl publikován v rubrice Argentina, Latinská Amerika, Paraguay, Trampoty brněnské učitelky v Paraguayi. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s