21.8.2013

11. 8. v 6 ráno nasedám v Encarnaciónu do rozhrkaného autobusu směr Ciudad del Este. Ještě je tma, je asi 5 stupňů, kouří se mi od pusy a okénka netěsní. Jsem nervozitou nevyspalá a dala bych si kafe. Týdenní dobrodružství začíná.

Rio de Janeiro znamená Lednová řeka. Když na Nový rok 1502 vplouval Gaspar de Lemos do zátoky Guanabara bay (anglicky to zní ještě líp než portugalsky), ještě netušil, že se o žádnou řeku nejedná. Nicméně nové osadě už to jméno zůstalo. Rio má dnes přes 6 miliónů obyvatel, na našince tam číhají na každém rohu kriminální živly, a když máte štěstí a nejste okradeni a podřezáni, nejspíš zhynete strašnou smrtí pod koly jednoho z miliónů aut prodírajících se hektickým provozem města. Když to vše přežijete, máte šanci si užít (za pěkného počasí) pláž, o které zpívá Helenka Vondráčková, či jinou podobnou, o které zase zpívají bossanováci všeho světa navedeni Antoniem Carlosem Jobimem. Kdo přijel do Ria hledat Boha, najde ho na kopci Corcovado, jak se napřahuje vstříc veškerenstvu.

Tak tohle byla zhruba má představa o Riu asi před měsícem, než vznikl plán uvidět to všechno na vlastní oči. Dnes už vím samozřejmě víc a jinak. Hlavně vím, že všechny cesty nevedou do Říma, ale do Ria. Všechny moje cesty. Všechno už to bylo předem zapsáno, jak říká Jakub svému pánu, nedalo se s tím nic dělat. Fátum.

Moje italská kamarádka Layla se chystala do Ria na mezinárodní muzeologickou konferenci a mě napadlo, že by byla sranda se tam s ní potkat. Našim společným kamarádům jsme nic neřekly a těšily se na jejich překvapené obličeje, až uvidí fotky: Lenka a Layla spolu na druhém konci světa! A tak začalo horečné plánování a koordinování, googlení a organizování. Nakonec bylo úsilí završeno a já sedím v tom proklatě vymrzlém autobuse a už se těším, až ho za 6 hodin na hranicích vyměním za luxusní dálkový doubledecker firmy Sol del Paraguay (Paraguajské slunce) se sedadlem na bidýlku, které slibuje výhledy a nějaké to zahřátí tím paraguayským potažmo brazilským sluncem pečícím přes přední sklo. Čeká mě 1742 km, a jak trefně poznamenala jedna krajanka, budu si pak znovu muset nechat proříznout tu rýhu dělící můj zadek na dvě půlky. Ještě že mám dlouholetou neocenitelnou praxi sborových zájezdů – nějakých 30 hodin v autobuse mě nemůže rozházet!

Po krátkém čekání v Ciudad del Este a po menších obstrukcích na hranicích (nechtěli nechat vstoupit a nakonec ani nenechali jednu Bolivijku, která jela s paraguayským manželem a 3 dětmi navštívit rodinu do Sao Paula, brečela chudák, museli za jízdenku dát majlant, bylo mi jí fakt líto) už nás čekaly nekonečné kilometry jihobrazilským venkovem. První můj zažitý stereotyp padl za vlast, a rozhodně nebyl poslední: představovala jsem si Brazílii prostě jako prales, inu, vždyť je to prakticky všecko Amazonie. Z omylu mě vyvedly až nekonečné lány pšenice, zelené, žluté, zlaté, hnědé, v různých fázích růstu. Políčka řádně obdělána kam oko dohlédne, zřídka lesík, jen otevřená zvlněná krajina, nad kterou si po libosti barevně dovádí zapadající slunko.

Míjíme města: Matelandia, Cafelandia, Cascavel (Rolnička). Probouzím se až ráno v Sao Paulu. Dopravní špička v pondělí v 8 ráno je opravdu pro silné povahy. Představte si Kamenný vrch pro 10 miliónů (střízlivý odhad wikipedie) lidí a máte tak zhruba představu, jak toto největší město Brazílie asi vypadá. I 4 paralelní řady šestiproudých dálnic mají co dělat, abychom poskakovali aspoň krokem vpřed. Mezi auty se prodírají cyklisti, motorkáři, pěšci přeskakují svodidla a vrhají se pod kola v naději, že to stihnou rychleji než my a přežijí dnešní cestu do práce. Nad šedivými paneláky se z šedivé mlhy vynořuje stříbrné slunce. Míjíme favely plné odpadků, nekonečné řady věžáků táhnoucích se bůhvíkam. Netuším, jak se tu někdo mohl vyznat před vynálezem GPS. Jak by se na to asi tvářil pan Zikmund?

Je to opravdu úleva, nechat toho probouzejícího se giganta konečně za zády a užít si zase trochu krajiny, klesající zvolna podél řeky. Dokud jsem neuviděla hory, netušila jsem, jak mi za ten půlrok strašně chyběly! Pomalu se přibližovaly, až jsme se pustili dolů prudkým úzkým kaňonem porostlým – ano, konečně džunglí – dolů k moři.

Příjezd do Ria byl podobně hektický jako do Sao Paula: nekonečné řady chudinských čtvrtí, zápach z aut, binec, rozkopané silnice, zácpa. Jediný rozdíl je v tom, že Rio má oficiálně o 4 milióny obyvatel míň a všude kolem jsou hory. Na nádraží Novo Rio to naštěstí definitivně skončilo a pod záplavou ostatních dojmů to bylo stejně rychle zapomenuto.

Na první 2 noci jsem měla zamluvený hostel na Ipanemě, takže jsem se ho hned vydala hledat, vybavena spoustou rad a mapek sympatického nádražního infochlápka. Nervózní ohlížení se přes rameno, hlídání se na každém kroku, neustálé kontrolování věcí – tohle jsem se taky odnaučila velice rychle. Rio je stejně bezpečné jako třeba Brno: když se nehrnete sami o půlnoci do temné uličky na Cejlu a neukazujete diamantové prsteny, nemáte se čeho bát. Celou dobu jsem se tam cítila velice pohodlně a bezpečně, všude bylo taky plno policajtů a každý dům má svého nonstop vrátného a pořádnou mříž, takže místní obyvatelstvo může spát jak mimino, pokud nemá tu smůlu, že bydlí v přízemí a budí ho ruch a světla z ulice (viz dále).

V hostelu byla celkem zmatená obsluha, ale nakonec jsme se nějak domluvili a dopadlo to tak, že jsem byla na pokoji pro 6 nocležníků sama, takže luxus! Další poznatky pochytané po cestě: Cariocas (tak se nazývají obyvatelé Ria) opravdu MILUJÍ klimatizaci a když z ní nejsou pořádně nemocní, tak jsou z toho nemocní (chápete?). Chce to s sebou pořád tahat něco na sebe, jinak se busem přes město ve zdraví nedostanete. Poznatek č. 2: Cariocas neumí španělsky, ani nerozumí. To jsem tedy nečekala. Naštěstí my světoběžníci se rychle přeorientujeme na angličtinu, a to tak dokonale, že nám pak po týdnu nejde z hlavy a v Paraguayi s tím máme trošku problém. Taky se pak na mě v místní coronelské sámošce nedívali pěkně, když jsem se jim děkovala automaticky „obrigada“.

Když jsem se trošku vzpamatovala a zjistila, že tu rýhu mezi půlkama ještě pořád vlastním, vydala jsem se na průzkum pláží. Odpoledne se na Rio v tuhle roční dobu většinou snáší opar, slunko tak nepeče, větřík je vlahý, surfaři surfují, běžci běhají, jogíni joggují, cyklisti se zacyklují, ostatní se poflakují, hrají volejbal, ukazují svaly a co s nima dovedou, atd. Je tu zkrátka rušno. Do 22 h jsem stihla zdolat Ipanemu, Copacabanu a zpět a pak jsem šla na večeři do špeluňky vedle hostelu (o jakémkoli cizím jazyku se jim tu ani nesnilo, takže lekce portugalštiny) a padla za vlast. (Mimochodem – pivo značky Bohemia mi opravdu nedoporučili!)