Trampoty brněnské učitelky v Paraguayi: 20. Prázdniny v Riu část druhá – Krásy Lednové řeky

29.8.2013

sam_0150

Pokud byste čekali, že v 7 ráno bude pláž vymetená a nikde ani noha, velice byste se spletli. Když jsem před snídaní vstala, abych se jen tak v plavkách, tričku a s ručníkem přes rameno zaběhla vykoupat, všude už vládl ranní shon. Otevíraly se obchody a trafiky, ulice plné pejskařů a lidí mašírujících do práce. Shon to však byl příjemný, všechno v pohodě, všichni se zdravili, usmívali se na sebe, slunko pomalu lezlo nad střechy, na předzahrádkách si důchodci dávali svou ranní kávičku, pozorovali cvrkot a povolávali na sebe. Na Ipanemě se to hemžilo cyklisty a jinými sportovci. Moc lidí se sice nekoupalo, ale hodně jich běhalo kolem, často v organizovaných tělovýchovných skupinkách s instruktorem. Foukalo, teplota vzduchu i vody: dosti čerstvo – inu, Atlantik. Není lepší probuzení, než si stoupnout do vln a nechat se jimi ošplíchávat (a místy i dost unášet – o nějakém souvislém plavání nemůže být ani řeči). Rio leží už nad obratníkem Kozoroha (zatímco Sao Paulo přesně na) a má jen dvě roční období: léto a peklo. Teď jsme v létě. To znamená příjemných 20 – 30C. Občas vítr nevyzpytatelně přivane z okolních hor mraky a přižene se déšť. Co se děje, když léto končí a nastane to zmiňované peklo, radši nechcu vědět.

sam_0140Po výborné snídani (kafe, rohlíky, marakujový džus a ovocný salát) je čas vyrazit do města. Procházet se po Ipanemě je jako vskočit do filmu o Barceloně v roce 50. Na rozdíl od ostatních čtvrtí jsou tu poměrně nízké domy (tehdy na to byla vyhláška) a obchůdky a kavárničky vesměs udržují starobylý háv. V každé ulici je alej stromů, nejčastěji gumovníky a platany, ale také právě rozkvétající lapachos. Dělají stín a příjemnou klenbu, takže nevidíte všechny ty věžáky s vystrčenou klimatizací v každém patře, když nechcete. Pár metrů od hostelu jsem (po marném včerejším hledání) narazila na slavnou hospůdku Garota de Ipanema, kde se zrodil hit Jobima a de Moraese známý spíš pod anglickým názvem „Girl from Ipanema“. Od té chvíle už jsem tu melodii nemohla dostat z hlavy a je tam ještě teď.

sam_0156

Na tržišti oči přecházejí a sliny se sbíhají nad čerstvými rybami a tunami tropického ovoce. Zásobila jsem se trsem banánů na celý den a šla hledat metro. Za tím se musí až na Copacabanu, protože jižním směrem se teprve buduje. V Riu se teď buduje hojně, jednak obecně kvůli potřebě zlepšit dopravní situaci (dlouhé vzdálenosti, nekonečné zácpy, nedostačující metro), jednak kvůli blížícímu se mistrovství světa ve fotbale (za rok, a už mají na náměstích tabule s odpočítáváním) a olympiádě (za 2 roky). O tom dále.

Dojela jsem do centra Ria na stanici Carioca, kde byl sraz zájemců o gratis prohlídku města. „Pod hodinama“ tam už čekaly dvě průvodkyně v krásných řvavě červených tričkách FREE WALKING TOUR RIO. Dověděla jsem se od nich přes couchsurfing, jako asi většina zúčastněných. Postupně se naše sestava doplnila asi na 12 lidí, mezi nimi kromě mě Polák, Egypťan, Rumunka, Mexičanka, Kolumbijec, Brazilec, atd. Holky provozují tuto činnost pár měsíců. Obě žily nějakou dobu v Evropě, umí anglicky a rozhodly se podobné free tour, jako viděly jinde, založit taky v Riu. Prohlídky dělají 4 dopoledne v týdnu. Je to dobrý způsob, jak přispět k seznámení a potěše baťůžkářů celého světa a samozřejmě taky jak si něco přivydělat, protože to není zas tak zadarmo: jak předem oznamují, je to zcela zdarma, ale pokud se nám bude prohlídka líbit, nebrání se malému spropitnému. A protože jsou fakt dobré, každý samozřejmě rád nějakých těch 5 nebo10 reálů (1 real = cca 10 Kč) do hrníčku upustí.

sam_0199

Stihli jsme toho opravdu hodně a dověděli se mimo jiné, že v místě Carioca bývalo jezero, které první osadníci postupně vysušovali a rozšiřovali osadu. Carioca znamená v indiánštině „obydlí bílých lidí“ – a obyvatelům Ria to už zůstalo jako přezdívka. sam_0160Holky povídaly o koloniálních časech, kdy se sem začali ve velkém dovážet černošští otroci. O napoleonských válkách, kdy sem uprchla před Napoleonem portugalská královská rodina s celým šlechtickým dvorem. Jak to zde král nenáviděl, trpěl vedrem, pekl se ve vlněných šatech a paruce, třásl se strachem před hmyzem a kraby a z domu vycházel pouze speciálními zastřešenými mosty, které jeho sídlo spojovaly s kostelem a blázincem (kde byla zavřená jeho šílená matka). Jak krále vyhnali a zřídili republiku. Taky jsme viděli akvadukt v nočním životem proslavené čtvrti Lapa, jenž jako jediný zdroj pitné vody v Riu sváděl vodu do kašny na náměstí před královským palácem, a dověděli se, že tu kašnu vybudoval černošský míšenec, protože byl synem bohatého portugalského šlechtice (a otrokyně) a nebylo tehdy jiného vzdělaného architekta v Brazílii, který by to svedl. sam_0168Navštívili jsme i proslavenou nádhernou secesní cukrárnu Colombo, v jejímž sousedství se ve stínu krčila trochu zapomenutá česká konkurence: cukrárna Pavelka. Prošli jsme uzounké uličky nejstaršího centra, Pasáž obchodníků s hospůdkami, kde hráli živou muziku, a vypadalo to tam tak trošku jako v Portu a trošku jako v Santiagu. Myslím, že to dělala ta cestovatelská atmosféra a všudypřítomná slaná vůně blízkého moře. Tu vůni miluju. A pak jsme se zanořili mezi věžáky a kličkovali mezi auty rušného moderního centra, ale pořád to nebylo nepříjemné, protože ten kontrast starého a nového a všechno to sklo proti obloze a letadla nízko nad hlavou byly prostě fascinující. Pak nás průvodkyně Luana vzala na oběd do jedné z malebných hospůdek v Lapě a dostali jsme protekční feijoadu (národní fazolové jídlo s vepřovými věcmi a rýží) a caipirinhu. Bylo to labůžo. První z řady nezapomenutelných kulinářských zážitků v Riu.

sam_0197

Nakonec jsme ještě navštívili poslední hřeb prohlídkové trasy: schody. Nebyly to obyčejné schody – byly to Selaronovy schody. Chilan Selaron si jednoho dne začal zdobit schody před svým domem různobarevnými kachlíky. Ale neměl jich moc a neměl moc peněz, a schody byly dlouhé. Všimli si toho kolemjdoucí a kdosi mu nabídl, že mu nějaké kachlíky pošle, aby mohl ve výzdobě pokračovat. A tak začali lidé z celého světa Selaronovi posílat kachle a on je lepil na schody několik desítek let, až do své smrti loňského roku. Spekuluje se, zda to nebyla sebevražda ze zoufalství nad tím, že už jsou schody hotové a není co zdobit. Typické kachle se Selaronovým podpisem jsou červené a jsou na nich vyobrazeny těhotné ženy – nebo těhotný Selaron. Trvá dlouho, než to vše obhlédnete a vystoupáte po schodech nahoru a zase zpět. Ale český kachlík s Prahou jsem nakonec našla!

sam_0204

Mezinárodní tlupa se rozešla a já jsem se domluvila s Polákem Mateuszem a Kolumbijcem Jesusem, že vylezeme na kopec Urca, což je první stanoviště lanovky na Cukrovou homoli. Luana nám poradila, kudy vede cestička nahoru a že tím pádem ušetříme půl jízdného na Homoli (tam už bohužel žádná pěší cestička nevede) a po 19.h nás navíc dolů musí svézt zdarma. sam_0208A tak jsme se propletli mezi kořeny a liánami a jakýmisi opičkami, které prý nejsou lemurek, na vrchol Urky právě včas, abychom zachytili poslední paprsky slunce zapadajícího za hory někde za rozpřaženýma rukama Ježíše na Corcovadu. Pozorovali jsme tu krásu dobrou hodinu, než se vystřídaly všechny možné i nemožné barvy nebe a moře, a když se definitivně setmělo, zjistili jsme, že nám chybí Kolumbijec, ale že jsme naopak znovu narazili na Brazilce a Egypťana z dopolední akce. No a když už jsme byli tak blízko, obětovala jsem tu nehoráznou vydřidušskou sumu a vyjela s nimi až na Homoli, pač život je krátký a kdoví, jestli tu ještě někdy budu. (Po týdnu jsem před tím městem kapitulovala a vím, že nebudu mít klid, dokud se tam nepodívám v životě ještě nejmíň 100x.)

sam_0245

Noční Rio z Homole je stejně skvělé, jako západ slunce z Urky. Kdyby nezavírali, zírala bych tam ještě teď. Během toho zírání jsme navázali s Mateuszem česko-polskou konverzaci. On zrovna do Ameriky dorazil (procestovat svoje pofyzikální prázdniny před nástupem na PHD v CERNU), takže jsem mu musela ukázat, kde je Jižní kříž. A to se v angličtině dost blbě vysvětluje, když těch hvězd nám zářilo nad kokosem nejmíň milijónpadesát. Je to fajn, kolik zajímavých lidí čeká na každém kroku, stačí jen udělat ten první a vyrazit libovolným směrem! Mateusz měl taky hostel na Ipanemě, takže jsem aspoň prošmejdila síť večerních autobusů v bezpečné společnosti. Začínala jsem se v systému místní MHD pomalu orientovat: všechno jede všude, nic není problém a každý rád poradí.

sam_0274

lenkaplenka se představuje:

Lenka Rašková Jsem rodačka ze Štramberka, Valaška a horalka duší, vagabundka přesvědčením. Vystudovala jsem češtinu, španělštinu a estetiku na FF MU v Brně, kde od té doby žiji. Cestování po zemích španělského jazyka začalo již mým studentským pobytem v Santiagu de Compostela a postupem let se mi stalo životní vášní. Díky poutím do Santiaga jsem také zjistila, jak důležité je pro mě dělat v životě to, co mě nejvíce baví. A tak se pohybuji po planetě Zemi pěšky, poznávám její zapadlé kouty i sebe, potkávám zajímavé lidi nebo si užívám samoty, hodně čtu a zpívám a "všechno své si nosím s sebou". Kvůli touze poznat Latinskou Ameriku jsem dezertovala z pozice středoškolské učitelky a vydala se pracovat pro potomky českých vystěhovalců v Paraguayi a Argentině. Postupně jsem prochodila i další země Latinské Ameriky, Nový Zéland, Irsko, Norsko... a kdo ví, kde se to zastaví. Cestování se postupně stalo mou profesí. Pracuji jako průvodkyně ve Španělsku, Andoře, Latinské Americe, Irsku, Skotsku a Skandnávii. Pořádám cestovatelské besedy. Miluji vodu ve všech podobách, dobrou kávu, malbec, smradlavé sýry a chobotnice.
Příspěvek byl publikován v rubrice Brazílie, Latinská Amerika, Trampoty brněnské učitelky v Paraguayi. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s