12.1.2014

V Mendoze nás přivítalo 40C vedro a nepřivítala paní domácí střelená Alicie. Ačkoli jsme u ní měli od posledně zamluvený pokojík na 2 noci, dobývali jsme se do hotýlku marně. Podle toho, jak byla minule sjetá, jsme usoudili, že možná vyspává siestu (byly 4 h) a nepřestávali se dobývat na dveře. Po půl hodině jsme se konečně na někoho dozvonili, ale byl to pouze host, jehož jsme opravdu z té siesty vzbudili. Vyšel na balkónek a pravil, že majitelka jela někam do hor raftovat s výpravou a vrátí se bůhví kdy. Že na nás asi zapomněla (na ně včera taky), ale že jí zkusí zavolat a říct jí o nás. Nebrala telefon, tak jí nechal aspoň vzkaz a doporučil nám, abychom zkusili některý hostal v okolí. V tom vedru se nám s bágly nikam nechtělo. Nakonec jsme Páju nechali hlídat zavazadla a případný příjezd Alicie a vydali se s Mirou hledat nějaký ten hostal. Po pár minutách bezvýsledného chození nás kluk v trafice poslal hned za roh, kde byl opravdu slušný hostal (a kolem něhož jsme už 2x bez povšimnutí prošli). I došli jsme pro Páju a rozhodli se tam ubytovat. Pokojíček to byl opravdu jako klícka, když se jeden z nás chtěl otočit, druzí dva museli na chvilku na chodbičku udělat mu místo. Ale mělo to okno, dokonce okno ven, a klimatizaci. (Dohra toho všeho byla, že Alicie mi poslala omluvný mail a zajímala se o to, jak se nám vedlo na horách a že by ráda viděla nějaké fotky. Takže jestli budete chtít výborné ubytování v Mendoze, neváhejte, dám vám tip. Majitelka je sice trochu švihlá, ale jinak výborná baba a dost nám na začátku pomohla s logistikou „horské“ akce.)

Ještě před tím, než kluci na Silvestra odjedou (a budou pozorovat novoroční ohňostroj z letadla nad Sao Paulem) nás čekal zlatý hřeb programu: slavné mendozské vinice. Za tímto účelem jsme vyjeli za město do dědinky Coquimbito a pronajali kola v rodinném podniku Mistr Hugo (sám Mr. Hugo nás obsloužil osvěžující citronádou, madam nás zinkasovala, zatímco dcerunka konzervovala anglicky a synátor seřizoval kola). Dostali jsme mapku, dobré rady a slevové kupóny a pustili se do šlapání. Bylo před polednem a začínalo vedro jak v peci, naštěstí trochu osvěžované větříkem.

Zahájili jsme netradičně v olivovém háji „Entre olivos“, kde nám slečna průvodkyně vysvětlila vše o pěstování oliv (je zde jedna místní argentinská odrůda, jejíž jméno jsem úspěšně zapomněla), ukázala nám lis na olivy a vysvětlila, jak to všechno funguje. Olivovník začne rodit až po cca 8 letech a nejlepší olivy má od 20. roku věku. Když zakoupíte za drahé love lis, ostatní už se udělá samo. V tomhle podniku sklízeli všechno ručně, za tímto účelem se zde na sezónu najímají kočovní námezdníci z Bolívie a Peru (kteří jezdí hlavně víno brát). Nejdřív se v lednu sklízí zelené olivy, pak se nechají dozrát a v březnu přijdou na řadu černé. Na jeden litr oleje je potřeba 50 kg oliv. Fáze jsou drcení, usazování, filtrování – a pak už se jen ručně lahvuje. Na závěr výkladu jsme měli možnost ochutnat různé výrobky, které farma vyrábí. Kromě olejů, olivových drtí a vinných octů taky marmelády, různé ovocné likéry a čokoládu.

Takto posilněni pár sousty žvance na hladný žaludek a několika skleničkami tlamolepů jsme vyrazili mezi vinice. No nejdřív mezi olivové háje, vinice přišly až po asi hodině usilovného šlapání. Sice to bylo po rovince, zato bylo vedro vedroucí. Objeli jsme latifundie ohromného vinařství Trapiche; tuto značku vín jsem důvěrně znala z pobytu u krajanů v Chacu a pro bílovický soubor tanečníků to taky není žádná neznámá, ba naopak, s trapičem je spojena nejedna sentimentální vzpomínka. Byl sice opar, ale mezi hlavami révy se daly v dálce rozeznat zasněžené vrcholky And, jak jsme to viděli všude na reklamních prospektech.

Pro degustaci jsme se rozhodli zvolit doporučené menší rodinné vinařství Di Tommaso. A dobře jsme udělali. Paní degustátorka byla výborná, uměla dobře anglicky, evidentně to byla opravdu odbornice a ochutnávání 5 vzorků (bez chleba, bez vody, jen jsme si při čekání dali velmi osvěžující domácí limonádu s mátou) nám zabralo 2 hodiny. To už teplota venku opět šplhala ke 40 C, byly asi 2 odpoledne a oběd se nekonal. To si dovedete představit, jak nám ztěžkly nohy při cestě zpět k donu Hugovi. Podél hlavní cesty vedla cyklostezka, ale škoda, že se nedalo nijak moc jet přímo mezi vinice, vše bylo oploceno.

Pár informací o argentinském vinařství (bohužel spoustu jsem toho pak zapomněla, paní byla studna nepřeberných zajímavostí):

– Argentinské víno je otázka posledních 15, 20 let. Předtím bylo špatné a Argentinci ho neuměli pít. Odtud pochází zvyk házet do vína led či ho ředit fantou (dělají hlavně starší generace). Teprve poslední dobou se zavedla přísná regulační opatření a zákony, které kvalitu vína zvedly a znásobily jeho produkci.

– Vinaři mají každý rok vinařskou vládní radou předepsáno, kdy přesně musí začít a skončit sklizeň. Všichni hromadně musí mít stejný předepsaný obsah cukru, který komise pro daný rok stanoví podle předběžných pozorování. Jakékoli přidávání cukru a jiné experimenty jsou zakázány. Vrtá mi hlavou, jaká je to tedy konkurence? U nás se každý vinař svým vínem odlišuje právě v tom, že si sám rozhodne, kdy sklízet, aby dosáhl zamýšlené cukernatosti, někteří přidávají, experimentují, míchají atd. a tím právě vzniká ta pestrost a konkurence. To v Argentině neexistuje. Ba je to zákonem zakázáno.

– Větší půlka vína jde na export. Pro našince je drahé, ale cizí vína tu téměř nenajdete, protože ta jsou prý ještě 10x dražší.

– Mendoza je v podstatě hlavní region v Argentině, kde se vínu daří. Hlavní odrůdou je Malbec, hodně pak Merlot a Cabernet Sovignon. Malbec pochází z Burgundska, ale tam byl špatný, měl tak zkaženou pověst, že ho Francouzi nechtěli kupovat, takže pro jiné oblasti Francie si ho museli přejmenovat na Cot. Teprve v Argentině si Malbec napravil reputaci, tady se mu totiž začalo konečně dařit a stal se odrůdou č. 1.

– V provincii Mendoza se vínu daří kvůli vysokým denním teplotám, které ale díky Andám v noci klesají pod 20 C i v létě. Je tu obecně velmi sucho. Zavlažování sem přivedli už Inkové, kteří oblast stihli obsadit a podmanit si místní obyvatelstvo ještě těsně před příchodem Španělů. Poslední roky byla obzvlášť extrémní sucha a přes léto se musí vodou hodně šetřit.

– Réva zde nemá žádné přirozené škůdce, plísně ani nic podobného. Nemusí se proto nijak ošetřovat. Jediný nepřítel jsou jarní (září, říjen) bouřky s krupobitím. Pokud něco takového hromadně hrozí, jsou na to protimraková děla a letadla, která kroupy v mracích rozhánějí a drtí na menší, aby nepadaly velké jako tenisáky, což tu prý není až tak velkou vzácností.

– Jarní mrazíky můžou taky ohrozit úrodu, to potom na vinicích zapalují plamenomety, až je z toho dým široko daleko a vypadá to, jako by hořelo.

– Daří se zde kupodivu i bílé odrůdě, lokální Torrontés. Ochutnali jsme a příjemně mě překvapilo. Bylo lehké a suché.

– Běžně tady nemrzne, ani to není žádoucí, takže samozřejmě ledové víno nepřichází v úvahu. Ale dělají tu podobnou sladinu, říkají tomu „pozdní sběr“ a je to spíš něco jako porto, stejný postup výroby (zraje v potřetí použitém dubovém sudu a přidává se tam trochu brandy).

– Diskutovali jsme taky na téma servírování vína a shodli jsme se, že by se tu mělo vychladit i červené, protože „pokojová teplota“ byla vyvinuta pro staré francouzské kamenné zámky a ne pro 40-50C Argentinu. Jak paní říkala, kdyby se tu červené trochu nechladilo, pili bychom polévku.