12.1.2014

Chtěli jsme se vykoupat v Pacifiku. To bohužel ve Valpu nejde, leda byste plavali v přístavu mezi jeřáby a petkami. Zvolili jsme tedy na dva dny způsob bytí plážových hejsků a přesunuli se do sousedního letoviska Viña del Mar. Tam jsme navštívili velice zajímavé etnografické a biologické muzeum a dověděli se mnohé o Velikonočním ostrově a o chilských domorodcích – indiánech národa Mapuche, z hodin latinskoamerické historie spíše známé pod názvem Araukánci. Taky o lovcích lebek. A spoustu věcí o jedovatých pavoucích. Rovněž jsme měli možnost zjistit, že v korytě řeky neteče podle očekávání řeka, nýbrž je zcela obsazeno parkujícími auty. Další zjištění bylo, že ve Viñe je draho a je tomu na vině turismus.

Pláž se táhne do daleka a je poseta nevábnými hotely. Na pláži se opaluje spousta rudých břichoušů. Zapadli jsme mezi ně jak nic a okusili na vlastním těle, že Pacifik je opravdu studený a opravdu ne zrovna klidný. Všude byly výstražné cedule, že tato pláž není vhodná ke koupání, všude vlály červené praporky „nebezpečí“ a všude se koupaly stovky lidí (bohužel, odpoledne se to ještě dalo, ale večer, když jsme odcházeli, už jich opravdu byly stovky). Parta z Pobřežní hlídky to však jistila, i když s sebou neměli Pamelu. Od plážového dědy jsme si koupili místní specialitku, takové hořické trubičky po chilsku jménem cuchuflí plněné dulce de leche, jemuž tu říkají manjar.

Po cestě domů se Pája rozhodl, že v pátek on vždycky sedí s kamarádama v hospodě. Byl pátek a po ruce byla sympatická hipísácká pivnice. Zanechali jsme tam malé jmění a Pájův obal od foťáku, naštěstí bez foťáku. Cestou domů bylo opravdu veselo.

Druhý den jsme se vydali za přírodními krásami, protože vytrvat v plážovém hejskovství byl pro nás přece jen tvrdý oříšek. Odjeli jsme proto autobusem do Concónu pozorovat ptáky do delty řeky Aconcagua. Moc pěkné, ale dost foukalo a zapomněli jsme dalekohled. Byli tam kormoráni, racci, volavky, pelikáni, kachny, kachny, kachny a jiná havěť. Taky tam byly nějaké ropné vrty nebo co. V blízké mořské restauraci jsme si dali rybu k obědu a pak jsme chvilku pozorovali surfaře.

Když se nám oči zaplnily pískem tak, že už surfaři splývali s pozadím, popojeli jsme kousek k místní raritě, přes 30m vysokým písečným dunám. Písek strašně pálil a občas opravdu nebylo vidět za horizont a člověk si připadal jako ztracen na Sahaře. Dost divný pocit. Za horizontem ale bylo moře a Valpo. A taky tam byly děti z okolních paneláků, které na dunách sáňkovaly. Tímto zajímavým zážitkem skončilo naše pacifické dobrodružství. Zbývaly už jen 3 dny do Silvestra a čekal nás zpáteční autobus do Mendozy.