13.1.2014

Existuje jakési přísloví, už nevím čí, že chceš-li někoho opravdu poznat, vezmi ho s sebou na hory. Jiné obdobné říká, že ho máš vzít na vodu. Nevím, na vodě jsem nikdy nebyla, takže těžko říct, na horách jsem zato často a pravdivost slov můžu potvrdit. Už jenom podle toho, jaká sorta lidí nastupuje do autobusu vezoucího nás na výchozí místo treku, Cerro Catedral, můžete odhadnout, co v tomto největším argentinském lyžařském centru (a tvrdícím, že je druhým největším na světě – typická argentinská nabubřelost) budou dělat. V létě. Lidi s batohy opravdu velkými jako katedrály zřejmě vezou veškeré horolezecké nádobíčko. Skupina argentinských pubošek s odhalenými ramínky, obrovskými náušnicemi a spoustou divných cetek všude okolo těla zřejmě vyjede nahoru, pak vyjede lanovkou ještě víc nahoru, dá si tam nekřesťansky drahou colu a večer odjede stejnou cestou zpět do údolí.

Poučena a zaregistrována v Andském klubu (založili ho Slovinci a Argentina jim vděčí za celý systém stezek, horolezeckých cest, chat atd.) jsem si vybrala třídenní trasu Cerro Catedral – Refugio Frey (refugio znamená útulnu a tahle je navíc u laguny se sympatickým názvem Laguna Toncek) – Refugio Jacob (Kubova útulna u stejnojmenné laguny) – zpět do údolí Bariloche. Když si vezmeš vlastní spacák, můžeš přespat v chatě za cca 100 babek na noc + povolení k použití kuchyně, když chceš zužitkovat své vlastní zásoby (na Freyi za 40 psů, na Jacobu v ceně).

První den byl lesně-procházkový, krásné výhledy na jezera, část trasy vedla vyhořelým lesem (zapomněla jsem se pak zeptat, co to bylo za událost), až se přiblížil závěrečný výstup lesem podél krásného potoka po několika mostech a strmě vzhůru do laguny, ze které vytékal. Ve Freyi nás nocovalo asi 15, kolem mělo stany za protivětrnými hradbičkami dalších aspoň 30 lidí. Jak se ukázalo, většina osazenstva byli horolezci, visící přes den všude na okolních malebných skalách. Oblíbenou zábavou nehorolezců pak bylo najít si u chaty závětří a pozorovat horolezce. Lepší než televize. Dala jsem se do řeči s německým párem, který ale žije v Riu. Shodli jsme se, že by člověk měl žít aspoň chvíli někde v cizině, aby plně ocenil, co má doma. Večer se v herberku zatopilo, takže mi ani v noci nebyla zima, jak jsem se bála, protože normálně tu mrzne. Ale dole se pekly pizzy v peci (jedna za 300 Kč, no nekup to), takže se v podkroví udělalo snesitelně, a zbytek zadýchali a zaprděli nocležníci. Nejlepší byla skupinka 4 malých kluků tak kolem 10 let se dvěma tatínky (mimochodem velmi pohlednými). Ráno jsem se s nimi dala do řeči, abych zjistila, co za variantu „S tebou mě baví svět“ to tu nacvičují. Jsou Argentinci a maminky prý zůstaly dole s nejmenším dítětem-miminem. Tak bylo potřeba klukům zařídit nějaké to dobrodružství, je nutno to cvičit odmala. To bylo poprvé, co jsem se tu s takovým názorem setkala. Jen tak dál, jestli se rozmnoží ještě víc, vypadá to pro Argentinu do budoucna slibně.

Druhý den jsem vyrazila propojit dvě údolí s lagunami, pochod Frey-Jacob. Byl to docela masakr. Věděla jsem, že musím vystoupat na hřeben, sejít dolů, jít údolím, pak vystoupat znovu a na druhé straně údolí sejít znova dolů do cíle. Ovšem že to bude soustava sice značených, ale téměř reálně neexistujících stezek vedoucích přesně KOLMO na vrchol a pak zase okamžitě KOLMO dolů, aniž by se kdokoli obtěžoval sledovat vrstevnice, dělat serpentinky, hledat snazší cestu a podobně si vypomáhat logickým evropským způsobem, tak to by mě ani ve snu. Krajina byla nádherná, výhledy uchvancancující, ale dala jsem si pěkně do těla. Každou chvilku mi poryv větru lomcoval batohem nebezpečně nad údolím (blahopřála jsem si miliónkrát, že jsem půlku věcí nechala v úschovně v hostalu). Značná část cesty byla vyloženě horolezecká, lezla jsem po čtyřech a mezi šutry hledala neexistující stezku. Cesta dolů byla většinou koryto bývalého potoka plné šutrů nebo prostě jen pole šotoliny s migrujícími většími kameny, pěkně sjízdné po zadku, což se několikrát praxí potvrdilo. Další blahořečení jsem pronášela na adresu Treksportu, výrobce mého věčného batohu a pevných šusťákových protivětrných gatí. Kolikrát jsem se pořezala o šutr, ale gatě vydržely. Bolavá noha taky vydržela, nic jiného jí nezbývalo, navíc od ní byla pozornost zcela odlákána soustředěním se na sám postup vpřed.

Odměnou za útrapy bylo v půlce cesty jedno z nejkrásnějších míst, jaká jsem kdy viděla. Uzavřené údolí obklopené horami, s dubovým lesem a zurčícími potůčky, uprostřed se slévajícími do červené meandrující řeky plné travnatých paloučků a ostrůvků. Takhle nějak si představuju Roklinku. Nejradši bych si tam postavila srub a odstěhovala se tam. Ale je to v národním parku, tak by mi to asi nedovolili. Jenom jsem se tedy vykoupala v potoku, vyprala si ponožky, nacpala se a hodinku si zalelkovala.

A pak zase tou nejnemožnější, nejprudší variantou, jakou jste si jen mohli představit, do vrchu, a ať to stojí za to, převýšení 1000 m na kilometr. Nádherný výhled, kochání, ale vichr vás vyžene na stejně prudký sestup dolů. Tam už je vidět jezero a chata. Kolena dostala tentokrát pěkně zabrat. Kdybych holdovala pečeným kolenům, řekla bych si, že se mi to asi mstí nějaký vepřový bůh, takhle ale nevím – žebra mě nebolela ani trochu. Zalitovala jsem, že nemám hůlky, ale to bych potřebovala ještě aspoň dvoje ruce, protože kromě těch visících za šutry jsem potřebovala ještě jedny na odhánění hovad obřích rozměrů, objevujících se v místech ze všeho nejvíce se podobajících pekelnému tobogánu. Za celou cestu jsem nepotkala ani živáčka, až na samém konci při posledním sešupu do laguny Jacob dva Kanaďany. Kanaďané jsou, zdá se, hned po Izraelcích druhý nejpočetnější národ tady.

Když jsem se konečně dopotácela do útulny, sotva jsem pletla nohama (poslední km stezka v lese přes kořeny). Chatárky hned věděly, odkud jdu, zřejmě všichni nešťastníci jdoucí od Freye vypadají stejně. Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to, kamarádi! Ty úžasné výhledy, hory, skály, jezera, bystřiny! Prostě paráda! Trochu mi spadla čelist, když chatárka oznámila, že sice čekají večer 80 lidí, ale že mě na noc někam vmáčkne. Večer se opravdu idylka u laguny změnila v peklo. Dorazily 2 autobusy puberťáků na táboře. Každý centimetr místa byl v noci využit, lidi spali prostě všude a všude se válely jejich batohy a boty. Kdyby nebyla taková kosa, šla bych spát ven, ale kosa byla. Člověk od toho prostě nemá pokoj ani na zasloužené dovolené. Puboši ale byli tak vysílení 15kilometrovou cestou z údolí a tím, aby i za těchto divokých okolností zachovali své účesy a mejkapy při životě, že ani moc nehlučeli a nezlobili a po půlnoci poslušně zalehli. Pěkně vyhřáli herberk, takže tam k ránu, kdy začaly vonět topinky, bylo i teplo.

Sbalila jsem se, dokud ještě všichni spali (to tu v 8 ráno není žádný problém) a namířila si to kolem vodopádu a přes skály dolů do údolí na poslední etapu výletu. Během dne se udělalo pěkně horko, takže jsem se i několikrát svlažovala v řece, a hovada útočila v houfech. Po včerejšku mě bolelo celé tělo. Byla to nenáročná pěšinka, ale trvala 5 hodin. Na dolním konci treku ještě čekalo asi 6 km silnice, již bylo třeba zdolat, aby se člověk dostal k nejbližšímu autobusu do Bariloche. Už jsem toho měla dost. Silnice byla štěrková a nevypadalo to, že by se tam dalo něco stopnout, byl to konec světa. Usadila jsem se tedy na chvilku na krajnici, že si před tím sestupem odpočinu a pojím poslední zbytky sucharů. Byly 3 odpoledne a slunko pralo jak o život. Stín se kamsi vytratil. No to mě teda ještě čeká zážitek. Jak tak sbírám síly a přesvědčuju sama sebe a svoje nohy k činnosti, najednou kde se vzaly, tu se vzaly, dva obrovské autobusy. A z nich vyskákala další várka skautíků. Počkat, ty autobusy se ale musí vrátit, odkud přijely, pač kam by jinak jely? Líná huba, holé neštěstí, takže jsem se jich zeptala, jestli by mě nesvezli. A oni, že svezli! Dobrý kraj, dobří lidé! Otočili jsme se ve škarpě (opravdu kouzelnický výkon) a namířili jsme si to do Bariloche. Neujeli jsme ani km, když jsem u krajnice uviděla potácející se Kanaďany ze včerejška s obrovskými batohy a spálené až za ušima.

„Jé, ty znám, to jsou kamarádi!“

„Mám jim zastavit?“

A už se vezli. Pan řidič nám zachránil životy a vysadil nás na autobusové zastávce. Ve městě jsem si ještě dala vítězné espresso s dortíkem v čokoládovně zvané Mamuschka. Vždyť jsem to říkala, není nad kombinaci Švýcarska s ruským kýčem!