1.2.2014

Každý, kdo někdy plánoval nebo uskutečnil cestu po Jižní Americe, zná pojem Ruta Cuarenta. Silnice táhnoucí se z jihu na sever Argentinou. Začíná na „konci světa“ v Cabo Vírgenes nedaleko Ohňové země a končí po 5301 kilometrech na hranicích s Bolívií. Obávaná, obdivovaná, trhá rekordy. Je nejdelší silnicí země a také nejvyšší silnicí v Americe (a na světě mimo Himálaje – přes 5000 m.n.m.) Pro auta strašák píchlých gum a zadřených motorů, pro motorkáře obava, že je vítr pošle k zemi nebo jim umrznou prsty, pro cyklisty peklo, pro stopaře zhynutí bídnou smrtí. Pro všechny bez výjimky touha a výzva.

Většina Ruty z Bariloche do El Calafate (respektive z El Bolsónu do El Chalténu přímo + ostatní v návaznosti a pak ještě jednotlivé úseky kolem Mendozy), kterou jsem absolvovala já autobusem, je krásná asfaltová (což zdaleka není pravidlem). Jsou tu ale úseky, kde se silnice buduje či opravuje a to znamená několik desítek kilometrů drkotat se po ostrých šutrácích náhradní stopy.

To nejhorší na Rutě 40 není povrch cesty, ale nepřízeň počasí: vítr, sněhové bouře, vítr, stovky a stovky kilometrů pustiny bez civilizace, vítr, stovky kilometrů bez šťávy pro stroj i pro člověka – a pak taky ten proklatý vítr. Do té doby, než jsem to na vlastní oči uviděla, jsem si nedovedla představit, jaké to je, jet 1200 km a kromě dvou tří městeček/řitěček světa nevidět živého člověka. Kdyby nás jednou za 200 km neminulo auto nebo motorka, myslela bych si, že jsme snad na Měsíci. Opravdu měsíční krajina, hnědé, žluté, červené skály, kaňony s vyschlými koryty řek, stolové hory a špičaté hory, ale hlavně rovná nebo mírně zvlněná step. La estepa patagónica. Výhradními pány a jedinými obyvateli této stepi jsou stáda lam guanaco a hejna pštrosů ñandú.

Lingvistická vsuvka: Lama (llama, vyslov jama, argentinsky žama či šama. Slovo llama má vůbec ve španělštině zvláštní význam, protože je to homonymum hned čtyřnásobné. Znamená 1) „on volá“, 2) „volej“, 3) plamen, 4) lama. Pokud by se dala nějak charakterizovat patagonská step, pak by se na ni úplně krásně hodila pointa z toho vtipu, že japonsky bomba se řekne „sama jama domy fuč“. Inu, tady to vypadá přesně stejně! Lamy kam se podíváš a domy nikde. Konec vsuvky.

Ruta 40 je po obou stranách lemovaná drátěným plotem. Předpokládám, že proto, aby zvířata neběhala po silnici a nezpůsobovala dopravní nehody. Je to tedy na ochranu obou stran. Bohužel to moc nefunguje. Plot pro lamy, pštrosy, lišky ani králíky nepředstavuje žádnou velkou překážku. Celá stáda lam ho v klidu přeskočí a pak se potulují po Rutě a autobusáci na ně už z daleka troubí. Jenomže občas se stane, že některá mladá či malá lama špatně odhadne své možnosti a nabodne se na kůl plotu. Ruta je tak lemována nejen plotem, ale taky každých pár metrů mrtvými visícími těly lam v různých fázích rozkladu. Víc jich tak zahyne na plotě než pod koly vozidel, jichž je zde pořídku. Místy se povalují jen vybělené kosti hrudních košů: o úklid se starají kondoři.

Po cestě jsme zažili sluníčko, několik vichřic a sněhových bouří, viděli nádherné jezero Buenos Aires obklopené zasněženými horami z jedné strany a vyprahlou pampou z druhé. Střídání barev krajiny a rozmarů počasí, nekonečné výhledy desítky kilometrů na všechny strany byly fascinující. Někteří cestující si však stěžovali, že se nudí, a chtěli pustit nějaký film. Chválabohu to řidiči ignorovali, protože se taky chtěli vyspat (střídali se v řízení a spaní na zadních sedadlech, stavěli jsme za 24 h jen 2x po 15 minutách). Myslela jsem si: ty kačeno, zírej z okna, tam máš nejlepší program!

Když jsme po noci a celém dni večer zahlédli vody jezera Viedma a špičaté skalnaté vrcholky Fitz Roye, moje oči za sebou měly pořádnou šichtu. Zachytila jsem několik stád guanako, bohužel ñanduáka či ñanduačku s ñanduáčaty, kterých bylo po cestě také hojně, se mi vyfotit nepodařilo, a to z toho prostého důvodu, že jsou dost nenápadní, splývají s křovím, a když si jich konečně všimnete, vyrazí kosmickou rychlostí a jediné, co po nich zbude, je šedá šmouha prchající z fotky pryč.