Trampoty brněnské učitelky v Paraguayi: 45. El Chaltén

6.2.2014

SAM_0001

Městečko El Chaltén samo o sobě není absolutně ničím zajímavé. Slouží pouze jako výchozí bod k jedné z největších atrakcí Národního parku Los Glaciares: skalnímu masivu Fitz Roy-Torre. SAM_0473Při tomto jméně duše každého horolezce pookřeje a srdce začne bušit jako splašené. Cerro Fitz Roy, to je pojem. Jeho příkré stěny lákají odvážlivce z celého světa a mají pověst jedné z nejobtížnějších horolezeckých destinací, a to hlavně kvůli extrémním výkyvům počasí. Ostatně indiánský název, El Chaltén, znamená Kouřící hora, protože vrchol je téměř nepřetržitě obklopen mraky. Také tu fouká silný západní vítr od Pacifiku a běžně tu teploty během léta klesají pod bod mrazu a hrozí tak i sněhové bouře a tvorba ledových vrstev na stěně. SAM_0003Cerro Fitz Roy i jeho soused Cerro Torre jsou obklopeny několika ledovci plazícími se ze souvislého ledovcového masivu, Patagonského ledovce, největšího v Americe. Větší ledovcová plocha (samozřejmě kromě Arktidy a Antarktidy) je už jen v Himáljích. To jsou tedy místní lákadla. Bohužel Argentinci, vždy hotovi i z nejmenší blbůstky vytřískat majlant, a to nejlépe obráním zahraničních turistů, nazvali El Chaltén „hlavním městem trekkingu“, což jim umožňuje beztrestně okrádat kohokoli, kdo tomu uvěří a do El Chalténu zavítá.

Dědinka připomíná spíš základní tábor někde v Nepálu, na prašném břehu řeky bylo vytyčeno pár ulic a osazeno krabicemi všeho typu. Připadala jsem si jako v nějaké počítačové hře nebo v osadě z lega. Jako by tu ani nebydleli obyčejní lidé. Všechny domy mají pouze turistickou funkci: jsou to hotely, hostaly, restaurace, kavárny, půjčovny horolezeckého vybavení a cestovní kanceláře nabízející výšlapy s průvodci a exkurze na ledovce. Je vidět, že osada vznikla zcela účelově, kvůli turistům. Není tu jediný strom, jediný kus travnaté plochy nebo zahrádky, ani jediný náznak nějakého normálního života. Lidi tady prostě chodí přespat mezi jednotlivými výšlapy / horolezeckými výstupy.

SAM_0452

Snažili se mě vytočit nejrůznějšími způsoby: například za použití autobusového nádraží inkasují od každého přijíždějícího / odjíždějícího navíc 5 pesos. Jsou tu sice asi 3 sámošky, ale tak vykradené (neseženete tam ovoce, zeleninu, jogurty, chleba, drogerii), aby vám nezbylo nic jiného, než jít se najíst do některé z předražených restaurací, jichž je tu asi tak 5 na každého turistu. V hostalu nemají pračku, musíte jít do některé z prádelen ve městě, a nechat si vyprat opět za tučnou sumu. Jediné, co se v El Chalténu dá podle mě rozumného udělat, je rychle utéct do přírody, která je kolem opravdu nádherná.

SAM_0524

Přijela jsem jen na 2 noci, s původním plánem setkat se v El Calafate s Tradálky a pak se s nimi ještě vrátit, ale upřímně řečeno mě tato myšlénka dosti rychle přešla. Mimo jiné proto, že tu opět otravovali vzduch rozežraní Izraelci. „Hlavní město trekkingu“ neznamená, že by byl El Chaltén nejhezčí nebo snad nejbohatší co se tras týče. Znamená to, že můžete na túru vyrazit prakticky hned ze dveří hotelu (a ne se několik desítek km přepravovat autobusy či taxíky na „start“, jak je to v rozlehlé Argentině běžné) a že trasy jsou fyzicky zcela nenáročné, takže je může absolvovat kdejaké uřvané děcko, uřvaný Izraelec, kuřák 1. kategorie či skupina poloinvalidních důchodců.

SAM_0479

To vše tam bylo. Ale jak jsem zmínila výše, když necháte civilizaci za zády a obrátíte se čelem k horám, vrátí se vám zapomenutá dobrá pohoda a jste odměněni nádhernými výhledy na modře zářící ledovce, procházkami mezi bukovými lesy a rudě nasvícenými skalami, pijete z průzračných ledovcových řek a potoků a obdivujete peřejky a vodopády.

Ráno jsem si nechala vyprat věci a v mezičase si vyběhla na dva kopečky nad městem zvané Kondoří a Orlí vyhlídka. Opravdu tam byli! Kondoří rodinka kroužila mezi svým hnízdištěm a vrcholy Fitz Roye a předváděla se kamerám a foťákům v plné kráse. Počasí bylo nádherné, ani moc nefoukalo, jak je tady jinak dobrým zvykem. Myslela jsem, že ten den ani nic moc nestihnu, protože všechno oblečení bylo v prádelně, ale vyprali to velmi svižně, a tak jsem se po obědě (poslední instantní hrnková hrachovka, stoletý chleba a další zbytky) rozhodla vypravit směrem Laguna Torre. Je to jedna ze dvou hlavních tras parku. Vede k ledovci a laguně pod jižním a o něco menším sousedem Fitz Roye, Cerro Torre (Věž). (Druhá hlavní trasa vede rovnoběžným údolím pod samotný Fitz Roy, k Laguně Tří – Laguna de Los Tres.)

Podle mapy to mělo být asi hodinu k vyhlídce a celkově 4 h k laguně. Vyrazila jsem ve 14 h, takže jsem nepočítala, že bych to stihla všechno, jen jsem chtěla na vyhlídku a zpět, když bylo tak hezky. Ale co se nestalo: po dvou dnech nicnedělání a po přesunu z otravné civilizace opět mezi kopce, hory a řeky, mě popadl jakýsi záchvat energie a dobré nálady, takže jsem vystřelila a na vyhlídce se ocitla během půl hodiny. Odtud bylo vidět, že zbytek trasy vede více méně po rovině údolím řeky vytékající z ledovce. Počkala jsem, až přejde dav vystajlovaných britských důchodců s holemi a průvodci a vydala se dál. Nakonec jsem to v pohodovém tempu a s velkými kochacími pauzami zvládla za nějakých 5 h tam i zpět. Ostatní rozpisy časů tras byly podobně naddimenzované – další známka toho, s jakou sortou turistů se zde počítá.

SAM_0496

Laguna Torre s ledovcem i samotná skalní jehla Cerro Torre jsou nádherné. Neustále se měnící mračna předvádějí hru světel a stínů na skále i na sněhu, laguna je pokryta plujícími ledovými krami, které vypadají, jako by je někdo právě natřel na modro kvůli turistům. Fitz Roy byl odsud zakrytý jinými kopečky, ale vůbec to nevadilo, podívaná to byla úchvatná i bez něho. Nicméně jsem se rozhodla, že už se sem vracet nebudu, protože 1) se mělo zkazit počasí, 2) jediný další výlet, který stál za to, byl v podstatě obdobný jako tento, jen o údolí vedle, 3) tu jejich zlodějnu na cizince nehodlám podporovat déle, než je pro mě nezbytně nutné. A tak jsem se po krátké ranní procházce k vodopádku, oči plné prachu ze zvedajícího se větru, odebrala na nádraží, nechala se obrat o dalších 5 pesos a vyrazila k nejjižnějšímu bodu svého putování, městu El Calafate a nejslavnějšímu americkému ledovci Perito Moreno. A konečně – k setkání s Čechy.

SAM_0507

lenkaplenka se představuje:

Lenka Rašková Jsem rodačka ze Štramberka, Valaška a horalka duší, vagabundka přesvědčením. Vystudovala jsem češtinu, španělštinu a estetiku na FF MU v Brně, kde od té doby žiji. Cestování po zemích španělského jazyka začalo již mým studentským pobytem v Santiagu de Compostela a postupem let se mi stalo životní vášní. Díky poutím do Santiaga jsem také zjistila, jak důležité je pro mě dělat v životě to, co mě nejvíce baví. A tak se pohybuji po planetě Zemi pěšky, poznávám její zapadlé kouty i sebe, potkávám zajímavé lidi nebo si užívám samoty, hodně čtu a zpívám a "všechno své si nosím s sebou". Kvůli touze poznat Latinskou Ameriku jsem dezertovala z pozice středoškolské učitelky a vydala se pracovat pro potomky českých vystěhovalců v Paraguayi a Argentině. Postupně jsem prochodila i další země Latinské Ameriky, Nový Zéland, Irsko, Norsko... a kdo ví, kde se to zastaví. Cestování se postupně stalo mou profesí. Pracuji jako průvodkyně ve Španělsku, Andoře, Latinské Americe, Irsku, Skotsku a Skandnávii. Pořádám cestovatelské besedy. Miluji vodu ve všech podobách, dobrou kávu, malbec, smradlavé sýry a chobotnice.
Příspěvek byl publikován v rubrice Argentina, Latinská Amerika, Trampoty brněnské učitelky v Paraguayi. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s