Vzala bych toho i míň, ale když oni tu prodávají všechno jen v megabaleních, tak holt budu muset víc jest.
Tak tedy vzhůru na Daskáč!
18.12.
LENKAPLENKA NA DASKÁČU
Chtěla jsem zažít prales, tak jsem vybrala nejodlehlejší místo, kam se pěšky můžete na Zélandu dostat: Dusky track.
Nebylo tam nic, na co bych nebyla připravená – a bylo tam všechno!
Džungle hustá, že by se dal krájet (bylo to hustý!), voda, bahno, mokro zdola, ze stran, shora, šplhání, brodění, třídrátové mosty (ty byly skvělé, budou mi fakt chybět!), liják, mlha, slunko i vichr, mraky sendflies a ptačí zpěv, mechy, kapradiny, lišejníky, divné houby i kytky.
Zužitkovala jsem všechno, co jsem se za ty roky chození naučila a naučila se plno nových věcí: třeba že lze být mokrá v tahu 6 dní a nehroutit se z toho; že čvachtání je jen pocit; že sním daleko míň, než nesu a že unesu daleko víc, než jsem čekala; že je pěkná blbost skákat do řeky před tím, než si ověřím, že se dostanu taky zpátky (podemleté břehy, co vás pěkně umytou zase krásně přizdobí do podoby bojovnice v bahně z Pevnosti Boyard), že řízené klouzání po prdeli je lepší než neřízené padání; že kořen je kámoš; že voda v botách je lepší než boty v bahně; že vše po prdel je ok; že člověk je vcelku nepromokavé zvíře, ale bez igeliťáku ani ránu!
Bylo to maso, výživné od první do poslední vteřiny.
Letiště Incheon (v českém přepisu Inčchon) v Soulu se pravidelně umisťuje mezi světovou špičku těch uživatelsky nejpříjemnějších. Je to jeden z důležitých dopravních uzlů při přesunech mezi Evropou a Tichomořím, a tak se mi už dvakrát za poslední roky podařilo, že jsem tady při cestě na Nový Zéland přesedala a tím pádem tu strávila i poměrně dost hodin svého života.
Pokud se sem na svých cestách dostanete i vy a vyjde na vás ten Černý Petr stopoveru tak dlouhého, že máte pocit, že se unudíte k smrti, ale ne dost dlouhého na to, aby stálo za to vyřizovat si vízum a někam vyrážet, tady máte pár tipů, kudy z nudy.
Půdorys Terminálu 1 mi tvarem připomíná čepičku pro mimozemšťana s tykadýlky. Je postavený podle osové souměrnosti, takže obě „hemisféry“ čepičky mají stejné vybavení: foodcourty, sprchy, VIP salónky i odpočinkové zóny jsou tu zkrátka všechny dvojmo, abyste nemuseli daleko chodit.
Když jsem tu byla poprvé před třemi lety, to tady panoval ještě přísný covidový režim. Všechno bylo pozavírané a jen sem tam se pár orouškovaných cestujících plížilo chodbami tak, aby se s ostatními míjeli opravdu nejmíň na těch pověstných sto honů. Tuto zimu už to bylo úplně jiné. Davy, davy a davy velmi extravagantně oblečených, hlučných a většinou poněkud bezohledně se chovajících Korejců a Číňanů. Na malou chvililinku jsem až zalitovala „konce starých časů“, ale přičítám to slabosti z nevyspání. Takový návrat si snad nepřeje vůbec nikdo.
Pokud byste byli po dlouhém letu či před dlouhým letem celí malátní a ulepení, můžete si tu dát sprchu. Tranzitní pasažéři mají slevu, vyšlo mě to na nějakých 170 Kč. Vybaví vás hygienickými potřebami a ručníkem a přidělí vám luxusní kabinku se sprchovým koutem a toaletou. Můžete se tam osvěžovat, jak dlouho chcete. Za covidu vám sice nedali vybavení (museli jste si přinést svůj ručník i šampónek), ale zato to bylo zadarmo.
Je tu velký výběr restaurací i stánků mezinárodní kuchyně, od Kentucky chicken až po pizzu, ale chtěla jsem si pochutnat na něčem místním, když už jsem přece v té Koreji, no ne? Našla jsem tedy korejskou restauraci, která sice oplývala i mnoha variantami čínských nudlí a „asian fusion“, ale nakonec jsem z nich i něco místního vytřískala: korejskou ostrou polévku s mořskými plody s kimči a kandovaným pálivým zázvorem. Bohužel jsem tu ale nenašla žádné z typických korejských jídel, která jsem si předem hledala a fotila na internetu (abych se s fotkou vytasila na obsluhu, protože to určitě nebudu umět vyslovit); vařené vepřové žaludky jsem s díky odmítla.
Mají tu i dobré korejské pivo, ale jen lahvové a docela drahé a musíte dloooouho hledat (což vám zase ve výsledném efektu zabije nějaký čas, takže si nestěžuju). Ve foodcourtu čepují jen „europivo“ Stella Artois do dvoudecek a jiný alkohol byste tu k jídlu hledali marně.
Skoro v každém stánku mají překvapivě dobrou kávu.
Našla jsem tu taky mezi místními oblíbené smažené mořskopotvorní špízy. Stojí kolem 3 500 wonů (KRW), což je něco kolem 50 Kč. Za 8 000 wonů měli i chobotnicové, ale to už mi za tak malý kousek přišlo trochu předražené.
Nejen že má letiště tak trochu vesmírný design, může se vám taky místy zdát, že jste se opravdu ocitli v nějakém sci-fi, to když kolem vás projede blikající robot s podnosem, na kterém nese někomu z restaurace objednané jídlo.
Kromě péče o tělo Korejci nezapomněli ani na velebení vašeho ducha a trochu toho vzdělání našince v exotických reáliích Dálného Východu.
Při procházce oběma „tykadly“ můžete spoustu času věnovat obdivování místní květinové výzdoby (hlavně orchideje), moderních uměleckých děl mladých (nejen) korejských autorů a vitrínám národního muzea s exponáty z korejské historie. Korejci jsou na svou minulost nesmírně hrdí a do dob císařského středověku jsou tak zahleděni (jak ještě uvidíme), že jsem na okamžik znejistěla, zda je Jižní Korea monarchií či republikou a musela si to dalším googlením ověřit.
Zlatým hřebem toho, co může Icheon „čekateli“ nabídnout, je bezesporu program místního Centra korejské tradiční kultury, respektive dvou center (na rohu každého tykadla jedno, pěkně zrcadlově, a v programu se střídají v liché a sudé hodiny).
Nejen že vystavují a prodávají spoustu tradičních výrobků (nábytek, šperky, šátky, oblečení, ruční papír apod.) a podávají informace o nich, ale nabízejí taky zajímavý kulturní program. Vtáhly mě tam hned dvě dobrovolnice – studentky angličtiny. Nejdřív mě navlékly do tradičního oděvu a asi tisíckrát si mě v něm vyfotily, potom mě učily psát korejským písmem moje jméno na záložku, kterou jsem si mohla nechat jako suvenýr, a nakonec jsem i „napsala písemku“, neboli musela jsem si písmena svého jména, která jsem se právě naučila, vyhledat mezi korálky a navléknout si je na šňůru spolu s dalšími cingrlátky tvořícími náramek jako závěrečný suvenýr celé akce. Po celou dobu byly dívky nadšením bez sebe, že můžou s Evropankou mluvit anglicky, a můj nedostatek entusiasmu ohledně korálků (ruční práce nenávidím) vůbec nevnímaly.
Největší atrakcí pro mě však byl průvod fiktivního císařského dvora nastrojeného do dobových kostýmů, který prochází několikrát denně letištní halou. Po něm následuje koncert na tradiční lidové nástroje před vchodem do kulturního centra. S krásnými táhlými líbeznými melodiemi a pozorováním ladných pohybů a elegantních oděvů a účesů hráček mi několik hodin čekání na letadlo uteklo jako voda.
Tohle je souhrn postů, které jsem psala průběžně na své druhé velké cestě Novým Zélandem. Neměla jsem a ani nemám v plánu se nějak velice rozepisovat, to už jsem ostatně dělala minule. Mezi tím uběhlo celkem dost let, kdy jsem popisovala a na přednáškách detailně rozebírala všechny dojmy, jaké na mě NZ udělal, všechny treky a místa, všechny lidi, co jsem kde stopla. Teď už by se to jednak opakovalo, jednak by to pro mě byla ztráta času. Život je krátký a dnes dávám přednost tomu po něm co nejvíce chodit, než to pak sáhodlouze na počítači komentovat. Takže jsem se snažila jen občas se ozvat, oznámit, že stále žiju, udat polohu a hlavně zachytit hned po akci dojem, náladu, kterou ve mně právě absolvovaný trek zanechal. Pro zbytek si tam musíte zajet sami.
Už tehdy v zimě 2017 jsem si řekla, že tři měsíce je málo, že se sem jednou určitě vrátím a projdu všechno, co jsem na poprvé nestihla. Covid do toho hodil vidle a než se mi podařilo vyšetřit dost peněz a hlavně trochu souvislého času pohromadě v nabitém průvodcovském programu (což je teď má práce), psal se rok 2024.
Od začátku mi bylo jasné, že to bude pouze Jižní ostrov (víc toho opět nestihnu), že se budu pohybovat co nejvíce na trecích, pokud možno mimo civilizaci, a že z treku na trek se budu přemisťovat stopem. Trošku jsem se obávala, že situace se po covidu změnila a se stopem bude problém, ale opak byl pravdou. Skvělých lidí ochotných mě nabrat bylo pořád dost, co se změnilo, byl počet stopařů: 1, slovy jedna.
4.12. 24
Čekalo to tu na mě skoro 8 let. Tak už! Let‘ s 66 días de soledad begin!
Track 1
Glenorchy – Caples track – Steel creek track – Greenstone valley – Mavora lakes – Te Anau
Bylo to krásné a bylo tam všecko, jsem spálená, odřená, rozmočená a vysušená, zaprášená a přebroděná, čvachtavá i zabahněná, ale ty výhledy! Jo, tady jo!
A Jižní kříž samozřejmě taky přítomen, kámoš.
Teď chvilku oraz v kempu a ve čtvrtek další prochajda.
Každý cestovatel, který se vypraví do Irska poznávat mnohé z jeho krás, se dříve nebo později setká s rašelinou (peat), ať už v kterékoli z jejích mnoha podob.
Při pěších toulkách hrabstvím Mayo na západním pobřeží často narážím na sušící se hromádky rašelinných „hranolků“ u cesty. Pokud se rozhlédnete z poutní hory Croagh Patrick nedaleko Westportu, určitě si mezi mnoha pastvinami všimnete černých ploch s bílými pytli poházenými kolem: to určitě někdo místní těží své rašelinné políčko na krbové brikety. Z dálnice M6 vedoucí z Dublinu na západ přes údolí největší irské řeky Shannon můžete zahlédnout změť kolejí a velké žluté mašiny průmyslově využívaného naleziště. Při návštěvě skanzenu u hradu Bunratty vás jako první udeří do nosu pronikavá vůně hořící rašeliny v krbu některé z historických chalup. V mnoha obchodech se suvenýry je k dostání kosmetika s příměsí rašeliny. A v neposlední řadě lze například v Národním parku Connemara nebo na ostrově Achill okoštovat speciální rašelinou nakouřenou whiskey.
Kde se bere irský poklad
Rašelina vzniká postupným usazováním organického materiálu a je prakticky první fází tvorby černého uhlí. Největší zásoby rašeliny na světě se nacházejí na Sibiři, ve Finsku či v severní Kanadě, tedy v místech posledního zalednění před přibližně 10 000 lety. To je i případ Irska nebo České republiky. V Amazonii nebo v Indonésii se však vyskytují také rozsáhlá rašeliniště tvořená zetlelými vrstvami tropického pralesa.
Ačkoli ledovce v Evropě už jsou skoro všude dávno pryč, vrstva rašeliny tu ve skutečnosti stále ještě roste, i když jen rychlostí pouhý milimetr za rok. Podmínkou tvorby je nízká teplota, vysoká vlhkost, kyselá půda a přítomnost mechu rašeliníku a jiných rostlin.
Obyvatelé „Smaragdového ostrova“, notoricky známého nevlídným počasím, vysokou vlhkostí a nedostatkem dřeva (lesy byly v Irsku prakticky vymýceny během středověku na stavbu lodí a aby uvolnily místo pastvinám a obdělavatelné půdě), se naučili využívat svých zdrojů rašeliny velice záhy. Archeologické nálezy dokazují, že se začala těžit už někdy na přelomu letopočtů, tedy před dvěma tisíci lety.
Ruční těžbě se odborně říká borkování. Na vyrývání borků se používá speciální dvoubřitá lopatka, zvaná irsky a sleán. Takto vyrobené „hranolky“ se skládají do hraniček, nechávají se vysušit (jejich hmotnost se vysušením smrskne na polovic) a pak se skladují a používají přesně jako palivové dříví do kamen. To, že někdo topí rašelinou, poznáte okamžitě – po čichu. Rašelina sice nevydává téměř žádný kouř a má vysokou výhřevnost, ale její specifická čpavá vůně (pro některé zápach) odradí nejednoho potencionálního „topiče“. Irové až do 20. století ovšem neměli v možnostech, jak se v zimě zahřát, moc na vybranou.
Ruční těžbu postupně v Irsku nahradila těžba průmyslová, za pomoci povrchových fréz, které doslova nakrájí a „sklidí“ asi půlmetrovou vrstvu rašeliny. Vzniklo dokonce několik tepelných elektráren na rašelinné brikety. Počátkem 21. století se však z ekologických důvodů začalo s jejich postupnou likvidací. Průmyslová těžba sice v Irsku stále pokračuje, ale má už jiné využití než tepelné.
Na co vše se hodí rašelina?
Kromě výše popsaného topení se rašelina v minulosti hojně využívala jako podestýlka pro dobytek či jako izolace stěn a střech nuzných chýší nejchudšího venkovského obyvatelstva.
Schopnosti absorbovat teplo, vlhko a nečistoty si brzy všimli průkopníci lázeňství a třeba i české kloubní zábaly s rašelinným bahnem z šumavských slatí jsou vyhledávanou procedurou. Antiseptické účinky rašeliny jsou dnes hojně využívány ve farmacii a wellness.
Wellness můžete poskytnout také své zahrádce ve formě rašelinného substrátu. Ten sice neobsahuje žádné živiny, ale simuluje přirozené prostředí pro růst rostlin vyžadujících kyselou půdu a vyhovuje tak například vřesům či rododendronům. Poněkud překvapivé může být využití rašeliny v akvaristice, do chvíle, než si uvědomíte, že akvarijní rybičky z Amazonie se v ní budou cítit skoro jako doma.
Na konec jsem si nechala obor, který se zdá pro nejbližší budoucnost rašeliny v Irsku velmi slibný (každopádně se v něm točí velké peníze), protože je zkrátka trendy: výroba „vody života“ čili whiskey. Charakteristické „uzené“ nebo taky „nakouřené“ příchutě se dosahuje jednak použitím vody z rašelinné oblasti (což je v Irsku celých 68 % veškeré pitné vody!), jednak zatápěním rašelinnými borky při samotné destilaci. Jestli jste zvědaví, jak taková whiskey chutná, není nic jednoduššího než vydat se na degustaci na slavný „rašelinný“ ostrov Achill, kam máme namířeno s naší nejnovější připravovanou cestovatelskou novinkou.
Jožin z bažin
Těžba rašeliny se může stát i velkým dobrodružným putováním do minulosti naší planety a našich předků. Tu a tam se při kopání v hlubokých vrstvách podaří nalézt úžasné poklady, například parohy dávno vyhynulého irského pralosa (megaloceros giganteus). Několik kousků s rozpětím neuvěřitelných 3,5 metrů můžete obdivovat při prohlídce hradu Bunratty, kde zdobí zdi hlavní hodovní síně. K odhalení nejstaršího zemědělského komplexu v Evropě, neolitického pole Céide Fields, došlo tak, že si místní učitel odskočil ven za školu nakopat trochu rašeliny na topení.
Největší senzace ovšem nastane, když se podaří z rašeliny vyzvednout lidské pozůstatky. Díky zakonzervování bez přístupu kyslíku jsou tyto mumie téměř neporušené a dá se z nich vyčíst obdivuhodné množství informací. Můj nejoblíbenější nález je Clonycavan man, kterému přezdívám prostě Jožin z bažin. V archeologické části Národního muzea v Dublinu mají Jožiny hned čtyři, ale žádný nemá tak dobře zachovalý obličej i s účesem jako Muž z Clonycavanu. Když si ho pořádně prohlédnete v originále i v umné moderní plastické rekonstrukci, zjistíte, že mezi ním a současným dvacetiletým hipsterem není téměř žádný rozdíl.
Když mám v Dublinu volno a je nevlídné počasí, vždycky zamířím aspoň na chvilku do Národního muzea (vstup je zdarma) pozdravit svého kamaráda Jožina. A když dostanou mí cestovatelé volno ve skanzenu na Bunratty, bloumám si mezi chaloupkami a nasávám vůni hořící rašeliny, bez které si Irsko už opravdu nedovedu vůbec představit.
Psal se rok 122 léta Páně, ačkoli v té době v Británii ještě nikdo netušil, že se to tak jednou bude počítat. Římská říše dosáhla za staletí výbojných válek maxima své udržitelné rozlohy a byla pod neustálým atakem svých čím dál odvážlivějších barbarských sousedů. Obzvláště její severní hranice pro svou odlehlost od centra říše trpěla neustálým nedostatkem obrany a ani Dunaj už nebyl překážkou. Barbaři ze severu se stali opravdovou hrozbou a postrachem pro sebejisté a na luxusní římský standard už navyklé britské obyvatelstvo. A tak se pomalu rodila myšlenka oddělit otravné sousedy od Říše fyzicky. Kde to bylo možné, řekami s posílenou ostrahou, kde to možné nebylo, zdí s navlečenou šňůrou korálků – trvale obsazených pevností. Tak vznikl limes romanus, nejdelší opevnění tehdejšího známého světa.
Železná opona starověku?
Někdy se tak zhruba 3000 km dlouhé římské hranici od Skotska po Balkán přezdívá, já si s tím však dovolím kategoricky nesouhlasit. Během tohoto léta jsem měla možnost putovat jak po části Železné opony na hranici bývalého Východního a Západního Německa, tak po Hadriánově valu. Jsou zde dva zásadní rozpory.
Za prvé, Hadriánův val (a potažmo celý limes) nebyl nikdy neprostupný. Přes brány pevností a strážních věží i přes řeky probíhal čilý obchodní i sociální styk.
Za druhé, zatímco Val zabraňoval ve vstupu barbarům a pohyb směrem ven nebyl nijak omezen (protože nikoho by ani ve snu nenapadlo dobrovolně opustit zázemí římské civilizace a vyměnit je za drsný život v barbarské divočině), u Železné opony tomu bylo přesně naopak: prostupnost neexistovala a veškerá snaha byla zaměřena na to, aby nikdo neproklouzl ven, zatímco ze Západu nebyly žádné zábrany nutné (protože nikoho by ani ve snu nenapadlo dobrovolně opustit vymoženosti západní kapitalistické civilizace a vyměnit je za drsný život v totalitě komunistického režimu).
Jak se žilo na „Zdi“
Císař Hadrianus se narodil v Hispánii, konkrétně v Italice, kousek v od dnešní Sevilly. Dost ho lituji, když si ho představím mrznoucího někde na skotském pomezí, protože to bylo přesně to, co udělal: jel si svůj projekt osobně zkontrolovat. Ovšem on tam byl jen na návštěvě a po pár hodinách v sedle mezi poletujícími vločkami sněhu ho čekaly luxusní termály a hostina složená z nejžádanějších lahůdek. Olivy a garum z Hispánie, víno z Marseille, třešně z Kappadocie, ústřice z Galie i datle z Egypta byly na denním menu nejvyšších armádních důstojníků i zde, v této opovrhované zadnici civilizovaného světa.
Řadoví legionáři se museli spokojit s místními zdroji slaniny, hovězího a piva. Pocházeli však z podobně exotických krajin jako jejich šéf, což byla běžná římská taktika mající zabránit bratříčkování se s nepřítelem. A tak máme důkazy o pohraničních jednotkách ze Sýrie, Libye, Hispánie, Balkánu či Alp; pěkná etnická směska, která evidentně nenechala místní dámy bez odezvy. Většina se jich tu po skončení služby v legiích (pokud ji přežili, protože trvala celých 25 let!) usadila a postupem času kolem vojenských pevností vznikaly vesnice řemeslníků a obchodníků. Že jim ale všem byla neustále pěkná kosa, víme naprosto jistě, díky zachovanému dopisu jednoho z vojáků, v němž dojatě děkuje římské matičce za zásilku termoprádla.
Pěšky podél Valu
Dnes si můžete celou vzdálenost 117,5 km Hadriánova valu projít pěšky po značené dálkové trase Hadrian´s way. Zabere vám to zhruba týden, záleží samozřejmě, kolik si naplánujete denně ujít. Celá trasa je skvěle značená a na doplnění úplně postačí mapy.cz.
Po cestě narazíte na mnoho farem, kde přes letní sezónu nabízejí místo na stan a jednoduché zázemí za 10-15 £, nebo se samozřejmě můžete ubytovat v místních B&B. Já jsem putovala jako vždy „low cost“, se stanem a vařičem, abych si vychutnala prázdniny co nejvíce v přírodě. Občas jsem se stavila na pivo nebo třeba steakový koláč pie, pokud jsem natrefila na otevřenou hospodu.
Putování jsem zahájila v Newcastlu upon Tyne na východním pobřeží a postupovala západním směrem. Doporučuji to hned ze tří důvodů: 1) Newcastle je dobrý výchozí bod díky dostupné síti všech druhů transportu; já jsem zvolila přiblížení na trasu vlakem z Edinburghu, kam jsem přiletěla z Vídně.
2) Máte až do podvečera slunce v zádech a nesvítí vám tak celý den do očí.
3) Postupně si zvykáte na chůzi v nižších polohách a jednodušším terénu, než se propracujete k náročnějším kopcovitým pasážím.
Cesta průmyslovým Newcastlem z výchozího bodu Wallsend („Konec zdi“) není žádný med, vlečete se nekonečné kilometry po asfaltové cyklostezce proti proudu řeky Tyne, která tady rozhodně neláká ke smočení. Nejsou tu ani žádné viditelné pozůstatky Valu, prvních 20 km byste tedy s klidným svědomím mohli vynechat. Začíná to být zajímavé teprve až druhý den, kdy z údolí Tyne vystoupáte do přilehlého svahu a ve vesničce Heddon-on-the-Wall narazíte na první kus kamenné zdi s informačními tabulemi, jež vás už budou provázet po celou cestu. Zde se taky napojíte na vojenskou silnici B6318, kterou budete lemovat další celý den, ale naštěstí vždy po pohodlné pěšince mezi farmami oddělující vás od dopravního ruchu zídkami, ploty a křovím, takže je to veskrze příjemná a malebná procházka obohacená ovečkami, rozkvetlými loukami, lávkami přes skotačivé potůčky a vesničkami s prastarými duby a ještě staršími kostelíky.
A pak to přijde!
Nejkrásnější úsek
Pokud máte jen omezený čas a fyzickou kondici a chtěli byste zvládnout výlet na Hadriánův val za jeden víkend, jak to často dělají místní, mám pro vás tip na nejkrásnější část. Jedná se o 40km úsek, který se dá krásně rozdělit jedním noclehem poblíž pevnosti Vindolanda, ležící přesně uprostřed.
Ideální výchozí místo je Chollerford na řece North Tyne, v níž si můžete na úvod zaplavat. Hned za humny narazíte na římskou pevnost Chesters, kde najdete pozůstatky impozantního římského mostu. Pár kilometrů do kopce s úžasnými výhledy na tynské údolí vás napojí na pěšinu lemující dobře viditelný příkop a val, který se odtud už táhne, více či méně zachovalý, bez přerušení. Od pevnosti Housesteads, umně posazené přímo naštorc na ostrém skalním výběžku, už to jsou orgie focení a kochání se neuvěřitelnými skalními formacemi a umem římského vojenského inženýrství. Závěr tohoto top úseku tvoří další ruiny mostu přes řeku Irthing a pevnost Birdoswald.
Do Carlisle je to ještě jeden den pochodu a k oficiálnímu západnímu konci Hadriánova valu v Bowness-on-Solway další den, je to ale hodně po asfaltu a neuvidíte tady už nic extra zajímavého.
Vindolanda
Zlatý hřeb jsem si nechala na závěr: největší a nejzachovalejší pevnost Hadriánova valu ležící pár kilometrů stranou v údolí u vesničky Chesterholm. Jméno Vindolanda zná každý, kdo se kdy zajímal o dějiny římské Británie. Proslavily ji totiž unikátní nálezy, jež nemají jinde na území Římského impéria obdoby. Díky rašelinné půdě a chladnému podnebí se tu zakonzervovalo v několik metrů hluboké vrstvě odpadků množství předmětů z organických materiálů, jako je kůže, dřevo, kosti nebo látky, které se jinde za těch 2000 let prostě rozpadly v prach.
Nejcennějším nálezem jsou tzv. Tabulky z Vindolandy, dřevěné destičky popsané inkoustem, používané zde místo drahého a promokavého papyru. Nejednalo se jen o seznamy zboží, záznamy o chodu vojenského tábora, rozkazy, žádosti o dovolenou, koncepty zpráv do Říma či komunikaci s pevnůstkami, rozesetými od sebe na Valu ve striktní vzdálenosti jedné římské míle. Tabulky nám dávají také jedinečný vhled do osobního života běžných legionářů i rodin důstojníků ve formě dopisů a deníků. „11. září, sestro, u příležitosti oslavy mých narozenin, tě srdečně zvu k návštěvě, aby svou přítomností učinila tento den radostnějším“, píše Claudia Severa, manželka velitele tábora. Zato jízdní jednotka vyslaná na průzkum mimo pevnost má poněkud přízemnější starosti: posílá naléhavou žádost o doplnění zásob piva.
Vykopávky tu stále pokračují každé léto a archeologové i dobrovolníci z celého světa tu doslova denně činí unikátní objevy díky nejmodernějším archeologickým metodám. Za pomoci dendrochronologie (datování dřeva podle letokruhů) se dovídáme (přesně na rok!) stáří a původ jednotlivých dřevěných nástrojů či nádobí, analýza DNA z nalezených kostí pomáhá určovat etnické složení dávných obyvatel, rozbor pylů odhalí, co tu kdy rostlo a pěstovalo se, díky izotopům na zubech koster si můžeme udělat obrázek o tom, co daný člověk jedl v dětství, zda byl domácího původu, nebo se sem přistěhoval až v dospělosti, a z čeho se skládal jeho běžný jídelníček. Na návštěvu komplexu Vindolanda si určitě vyhraďte aspoň půl dne, rozsah venkovních prostor je značný a bohatství muzejní expozice fascinující.
Budovu opery ve španělském městě Valencia jsem znala dlouho jen zvenku – a už to je nezapomenutelný pohled. Ukrutně jsem ale toužila proniknout i do jejích útrob a vidět všechny ty vychytávky na vlastní oči. To se mi podařilo až v loňské „pocovidové“ sezóně, kdy jsem se trefila do prohlídky po sérii letních oprav a navíc bez obvyklých davů turistů. Pojďte, provedu vás.
Oficiální název této velkolepé budovy zní Palác umění královny Sofie (Palacio de las Artes Reina Sofía) a opravdu to není nic menšího než palác. Na první pohled vévodí celému komplexu Města umění a věd, největšího projektu renomovaného španělského architekta Santiaga Calatravy. Však si své renomé vybudoval hlavně tady. Projekt provázely stavební komplikace hned od začátku a vzbudil řadu kontroverzí. Dle dobové zprávy v deníku El País překonala stavba původní rozpočet hned čtyřikrát a s celkovými náklady přes 332 miliónů eur vešla do historie jako nejdražší budova opery na světě.
Jako sídlo operního souboru, baletu a filharmonie funguje Palác umění od roku 2005, nabízí však i nepřeberné množství dalších uměleckých a vzdělávacích aktivit, například každodenní dopolední programy pro školy. V neposlední řadě si můžete některý ze čtyř hlavních sálů nebo prostory vyhlášené restaurace pronajmout i soukromě; v době naší prohlídky se tu konalo vědecké sympózium.
Průvodkyně nás očekává v hlavním proskleném vestibulu s fantastickým výhledem na zbytek Města umění a věd: v centrálním bazénu se odráží bělostné fasády technického muzea, kina a planetária Hemisferic a soustavy terasovitých zahrad a promenád, pod nimiž jsou umně ukryty podzemní garáže. A hned nám dává hádanku: co nám tvar Opery připomíná? Obří škebli, vesmírnou loď, vejce, břicho velryby, helmu robota z Hvězdných válek – tenhle tip byl nejblíž: Calatrava dal budově tvar helmy spartského bojovníka. Ta má symbolizovat, stejně jako množství dalších detailů (vázy ve vestibulech, madla dveří ve tvaru řeckých hlavic), návaznost na antickou kulturu.
Jedním z prosklených panoramatických výtahů vyjíždíme do stínu palem, jež musely být speciálně vybrány tak, aby nedorůstaly příliš vysoko a vešly se na terasu, kde tráví posluchači příjemné chvíle před vpuštěním do koncertního sálu.
Vstup do Auditoria nám všem bere dech. Tady je to břicho velryby, ve kterém se ocitáme! Aerodynamická žebra z teplého dřeva doplňuje důmyslný systém dřevěných zástěn umožňujících akusticky regulovat prostor. Jednotlivé části pódia vyjíždějí a zajíždějí do podlahy podle momentální velkosti orchestru. Sedadla ve všech sálech pocházejí z dílny Ferrari a jsou opatřena systémem dírek dále zdokonalujících akustiku sálu. Soustava oken a zrcadel ve stropě umožňuje co nejlépe využít přirozeného světla. Auditorium má kapacitu 1480 diváků, přesto působí tak útulně a komorně, že se nám z něj vůbec nechce.
Je čas posunout se do hlavního sálu umístěného – věřte tomu, nebo ne – pod sálem koncertním, a přesto dosahujícího výšky pěti pater a kapacity 1470 diváků. Celková výška budovy dosahuje 14 pater a je to tedy nejvyšší existující operní budova vůbec. Hloubka scény je prý (po opeře v Sydney) druhá na světě. Zde zázraky nejmodernější techniky pokračují; nejedná se totiž o scénu jednu, ale dvě: můžou být vysouvány jedna přes druhou, a tak umožňují inscenovat dvě různá představení zároveň, aniž by se musely přestavovat kulisy. Také zde je pochopitelně kladen velký důraz na akustické vlastnosti sálu: je celý pokryt, podobně jako vnějšek budovy, tradiční kachlíkovou mozaikou zvanou trencadís a opatřen různými boulemi ve stěně, aby se zvuk nesl požadovaným směrem. Každé sedadlo je pro pohodlí diváka opatřeno digitálním displejem, což umožňuje sledovat operu s titulky v několika jazycích.
Na odchodu ze sálu průvodkyně naši pozornost nasměruje ještě k jedné, na první pohled nezajímavé místnůstce: pár židlí, žádná okna, jedna malá obrazovka. No co byste řekli? Místní hned vědí, já taky už pomalu začínám tušít: není to nic jiného než pokojík pro pozdě příchozí. Španělé jsou notoricky známí tím, že chodí vždy a všude pozdě. S tím bylo nutno počítat i při projektu opery. Aby „posledňáci“ nerušili představení, shromažďují se tady „na hanbě“, sledují operu jen na obrazovce a teprve o přestávce je jim dovoleno se vmísit do sálu mezi „hujery“.
Vesmírná loď nás vyplivuje do parného dne jako omámené. Už se nemůžu dočkat, až si do Paláce umění zajdu na koncert a prověřím tu akustiku v praxi. A i když dnes dělal průvodkyni někdo jiný, úplně mi z toho zážitku vyschlo. Asi bledou závistí. Nastal čas osvěžit se lahodným místním nápojem horchata.
Gibraltar sice leží celý ve španělské Andalusii, ale už od roku 1713, po jednom z mnoha válečných konfliktů, ho museli poražení Španělé postoupit Británii. Od té doby je to britské zámořské území. To znamená, že se tam mluví anglicky, platí se gibraltarskou librou, auta mají poznávací značky GBZ, no a to nejdůležitější je, že pro vstup potřebujete platný cestovní pas, jinak se tam nedostanete.
Necháváme se vysadit, tak jako to dělá drtivá většina jednodenních návštěvníků, na španělské straně hranice, v městečku Línea de la Concepción. Pěšky absolvujeme nejdříve španělskou a potom britskou celní kontrolu, což spočívá v tom, že projdeme s otevřeným pasem kolem dvou celních úředníků, kteří líně pokynou, jako že vše je all right, a než se nadějeme, jsme ven z Unie a uvnitř Británie. Aby nebylo pochyb, vítá nás hned při východu krásná červená ikonicky britská telefonní budka.
Kousek Afriky v Evropě
Vyrazili jsme časně ráno z Málagy (po placené dálnici autopista je to zhruba 2,5 h minibusem) vyzbrojeni pro všechny možné varianty počasí, protože na Skále nikdy nevíte, zda vás potká vítr, mlha nebo pražící slunce. Poslední je ta nejpravděpodobnější varianta, vždyť vzdálenost mezi mýtickými Herkulovými sloupy je jen něco kolem patnácti kilometrů a Sahara je tedy, co by kamenem dohodil. Však až vyjedeme lanovkou na Skálu, budeme se moci pokochat výhledem na africkou pevninu jako na dlani. Přítomnost datlových palem, kaktusů či dračinců a švitoření zelených papoušků v místní botanické zahradě africkou blízkost jenom podtrhuje. Nejvíce se ale těšíme na opice.
Makakové
Nejslavnějšími obyvateli Gibraltarské skály, jíž místní říkají prostě jen The Rock, jsou berberští makakové. Jedině tady, z celého Evropského kontinentu, můžete na tyto bezocasé opice narazit. Přicházely ze severní Afriky ve vlnách už od prehistorie, podobně jako lidé a často v lidské společnosti. Makakové mají rádi vysoké skalní štíty, mrkev, ovoce a turisty, v nichž vidí užitečné tvory, kteří jim přinesou nějakou tu čokoládku, chipsy nebo nanuk až pod nos. Krmit je je samozřejmě přísně zakázáno, ale ne nadarmo se říká, že je někdo „drzý jako opice“: pokud si dost nehlídáte svačinu, než se nadějete, máte makaka za krkem a už se vám dobývá do baťůžku. Hlídejte si taky sluneční brýle, foťáky, mobily a kšiltovky! Opice jsou tu sice chráněné, ale lidi se před nimi musí chránit sami! Držte se proto v bezpečné vzdálenosti, nenavazujte oční kontakt, nesnažte se jich dotýkat nebo je jiným způsobem znervózňovat. A nikdy se na ně nesmějte, i když krásně pózují před vašimi objektivy a jsou veskrze roztomilí, otevřená ústa nebo vyceněné zuby totiž berou samci jako výzvu k boji. A hádejte, kdo by vyhrál.
Kdo jsou dnešní Gibraltarci?
Ale dost už o opicích, zajímají nás také lidé, Gibraltarci, obyvatelé nejhustěji osídleného území v Evropě. Na jednom, jako nudle velkém poloostrůvku o rozloze 6,8 km2 se jich tísní na 33 000, a to nepočítám všechny ty tisíce zaměstnanců ze španělské strany „Čáry“, kteří sem jezdí na mopedech a elektrokoloběžkách každý den na otočku do práce.
Za dlouhá staletí historie se tu namixovala směska národů a etnik z celého Středomoří i všech bývalých britských kolonií, takže máte šanci tu narazit na Angličana či Malťana stejně jako na Jamajčana.
Zdrojem příjmů pro místní jsou tato hlavní odvětví: námořní transport (přes Gibraltarskou úžinu údajně prochází víc než polovina všeho světového lodního nákladu), finanční sektor (sídla bank a daňový ráj využívaný zejména firmami zabývajícími se online gamblingem) a britská armáda, která tady má velkou námořní i leteckou základnu. Vše na Gibraltaru se točí kolem vojska a války, obrany a střežení tohoto strategického místa. O množství vojáků, kteří ztratili při obraně Skály své životy, svědčí obrovský vojenský hřbitov, přilepený těsně na letištní plochu. Je tu málo místa jak pro živé, tak pro mrtvé.
Další zdroj příjmů jsou pak turisté, přijíždějící po pevnině, ale daleko více po moři na výletních lodích cruise ships. Pravidelné letecké spojení s domovinou zajišťuje sýrově bílým Britům slunečnou dovolenou.
Prvním doloženým praobyvatelem Gibraltaru, na něhož jsou místní patřičně hrdí, je pračlověk neandrtálského typu a ženského pohlaví, jehož kosterní pozůstatky se nacházejí v místním muzeu. Jejich objev předcházel tomu v německém údolí Neanderthal o několik měsíců, takže kdyby byly dějiny spravedlivé, neučily by se dnes děti ve škole o neandertálském muži, ale o gibraltarské ženě.
Tunely, tunely a zase tunely (ale i jeskyně, mosty, lanovka a schody)
Pokud během jednoho dne chcete projít co nejvíce zajímavostí, nejlepší je nechat se vyvézt lanovkou nahoru na Skálu a postupovat pěšky směrem dolů. Hned u horní stanice lanovky vás přivítají opice a máte tu první terasovité vyhlídky do všech stran, od přístavu až po vrcholky africké pevniny. Když je dobrá viditelnost, v dálce na jihu se zatřpytí i sněhová pokrývka Velkého Atlasu.
Další atrakce v pořadí už jsou v rámci vstupu do přírodní rezervace The Rock, musíte si tedy spolu s lanovkou koupit i vstupenku do areálu, vyfasovat náramek s QR kódem a tím pak pípat u jednotlivých vstupů na vyhlídky a do nitra Skály.
Nejpopulárnější vyhlídkou je Sky Walk, prosklená platforma (včetně podlahy) visící nad východním gibraltarským útesem. Odtud už je to jen skok k nádherné krápníkové jeskyni Saint Michael´s cave, pojmenované tak proto, že jeden krápníkový útvar hned u vchodu připomíná archanděla Michaela s roztaženými křídly. Jeskyně je nádherná už sama o sobě, další rozměr ale návštěvě přidává světelná audiovizuální show.
Pro milovníky vojenské historie tu je nespočet bunkrů a baterií, jako například O´Harova baterie, za níž si od jeskyně ale musíte vyšlápnout asi 1 km zpět do prudkého kopce. Odtamtud vedou i příkré „Ďáblovy schůdky“ na nejjižnější bod poloostrova opatřený vyhlídkou a symbolickým památníkem Herkulovy sloupy.
Od archandělovy jeskyně můžete traverzovat necelou hodinku na severní stranu ostrova a užít si po cestě další turistickou atrakci: visutý most pro pěší Windsor bridge.
A pak už se ocitáme v království krtků: neuvěřitelných 48 km podzemních tunelů, vyvrtaných do skály postupně během historie britského panství.
Tunely byly rozšiřovány za napoleonských válek i za obou světových a další expozice, již můžete navštívit, vám v obrovských bunkrech přiblíží, jak to tady chodilo za druhé světové války. Další patra tunelů a děr pojala vojenský lazaret, garáže pro náklaďáky, radiostanice i protiletecké kryty.
Všechno to začalo takzvaným Velkým obležením 1779-1783, kdy španělská vojska využila britského oslabení za války o severoamerické kolonie a téměř 4 roky obléhala gibraltarskou skálu ve snaze dostat ji zpátky do španělských rukou. Nepovedlo se jim to.
Nejslavnější letiště v Evropě
K večeru se vypotácíme z podzemí zcela ucaprtáni. Kolem maurské středověké pevnosti vede série schodů směrem do města na hlavní pěší zónu s nevynalézavým jménem Hlavní ulice (Main street). Končí na Kasematském náměstí, dříve sloužícím jako buzerplac, dnes jako občerstvovna. Posilujeme se fish&chips a pintou anglického alu a míříme zpět na španělskou hranici.
Poslední atrakcí dnešního dne je procházka přímo po přistávací dráze místního malinkého letiště. Měli jsme štěstí a z vyhlídky jsme už dříve mohli pozorovat bravurní přistání malého letadýlka z Londýna. Teď si ještě na rozloučenou s Gibraltarem omrkneme letiště „na vlastní nohy“, než nás apatičtí, siestu držící celníci vpustí zpět „domů“ do EU.
Letos jsem strávila na cestách 238 dní, rozložených na čtyřech kontinentech. To je o 25 víc než loni. Taky jsem navýšila počet cest soukromých oproti těm služebním: 102 dní toulání (loni 86) a 136 dní pracovních na zájezdech (loni 127). Absolvovala jsem 42 leteckých cest. Z té poslední: Dunedin-Auckland-Hongkong-Frankfurt-Praha-Brno jsem se vzpamatovávala týden.
Nejvíce času mimo svou vlast jsem si užila v Irsku a Španělsku. Nejvíc mě asi potěšila statistika 59 dnů ve Španělsku (loni 83) a 57 v Irsku. Už se to vyrovnalo. Zkrátka driftuju na sever. Měsíc toulek po západním pobřeží s Kumpánem byla náplast na vše, co špatného mě loni potkalo. Irsko prostě miluju a čím dál víc si myslím, že tu v tomhle životě pro mě bylo nachystané.
Nedávno mě jedna kamarádka dost šokovala, když mi řekla: „Ty se máš, já bych nejradši taky někam zdrhla.“ Úplně mě odrovnala, v životě by mě totiž nenapadlo, že se na to tak někdo dívá, myslí si, že zdrhám. Takhle já jsem to nikdy neměla. Mám to doma moc ráda a není tam nic, před čím bych měla utíkat, spíš naopak: cením si svého zázemí, domova, kam se můžu vracet, Beskydy bych nevyměnila za nic. Prostě se jenom potřebuju hýbat, poznávat nová místa, vracet se na stará, těšit se z nich, z té krásy světa. Přišlo by mi jako obrovské plýtvání nevyužít naplno čas a možnosti, které mám tady na Zemi. Na jednom fleku bych zakrsla a uhnila.
Od té doby, co se moje cestovní posedlost stala mým povoláním, nemám čas na velké sepisování a ani mi to nepřipadá tak lákavé: vracím se na místa, kde už jsem byla, která jsem si už dávno zamilovala a o kterých vím první poslední, a tak mi jednak přijde zbytečné popisovat svou pracovní rutinu, druhak už vnímám jako důležité úplně jiné věci než poprvé. A já nejraději píšu očima toho poprvé; to jsem já-cestovatel, poutník, objevitel, to jsem já, divení, prožívání, intenzita. Příště už by to znělo jako bedekr. No a za třetí, i když je to někdy poprvé, rovnou ze svých soukromých cest přesedám na zájezdy, takže opravdu není čas všechny ty dojmy sepisovat; místo toho si je přežvýkávám za chůze na některém z mých osamocených tripů, pračka v mozku jede naplno a já se snažím v sobě vyznat a pak čekat s napětím, jestli se moje racionální pojmenování problému či situace trefí do mého srdce jako klíček do zámku, jestli zaklapne. Když ne, chce to více času, trápení a chození. Ale naučila jsem se šetřit slovy, šetřit papír.
Letos jsem poznala dvě nové země. Ani do jedné z nich jsem vlastně původně nechtěla, ani jsem to nijak neplánovala. Zcela vědomě jsem se do toho nechala uvrtat těmi lidmi, kteří tam měli namířeno, nedělala jsem to kvůli sobě, ale kvůli nim.
Samu sebe jsem přesvědčila, že se vlastně těším, že to bude relax, že konečně nebudu průvodcovat, mlít hubou od rána do večera, být ustavičně ve střehu že to nechám na nich, že vypnu mozek a jen se nechám vést, že třeba se překvapím, přijdu tomu na chuť, objevím netušené obzory a zbavím se předsudků, které mám o některých částech světa.
Ale jak zpívají Beatles, I should have known better…
Žádný zázrak se nikdy nestane jenom proto, že někam jedeš. Buď si ho neseš s sebou, a pak je jedno, jestli tě to osvítí v Pyrenejích nebo třeba na Cikháji. Nebo si ho neneseš.
Už se znám jak své boty a čekat od sebe překvápka bylo tudíž velice naivní. O Mariovi jsem už za ty dva roky, co jsme byli spolu, věděla leccos, a čekat od něj překvápka bylo tudíž také velice naivní. Indonésii jsem neznala vůbec. Tady bylo očekávání překvápek asi nejospravedlnitelnější, vzhledem k tomu, že se moje asijská zkušenost zatím omezovala jen na Medzilaborce.
Dopadlo to tak, že skutečnost ještě předčila mé (ukázalo se docela nepočetné a zcela drobné) předsudky a že jsem byla donucena odprůvodcovat si tento kousek svého života zase úplně sama, a ještě k tomu najít koule ukončit něco, co jsem sama nastartovala a nechávala běžet na neutrál dýl, než bylo zdrávo. Relax to nebyl ani náhodou.
A pak jsem byla na Korsice. Je tam krásná příroda, v té jsem si chtěla od toho všeho odpočinout. Zavěsit se za dva naprosto samostatné, schopné a zodpovědné muže, držet hubu a krok, vařit jim a následovat je ve vegetativním, bezmozkovém skupenství. Bohužel se ukázalo, že jakékoliv dvě osoby mužského pohlaví, když jsou v přítomnosti (jakkoli v tuhle chvíli vegetativního) ženského pohlaví (a i když to jsou nejlepší kamarádi), se změní na dvě macho-ega a začne konkurenční boj. Vzduch se dá v tu chvíli krájet kudlou jak paštika. A k tomu ti protivní nafoukaní Frantíci a to vedro… Ach jo.
Už nikdy, fakt nikdy nebudu podceňovat znalost sebe sama. Už nikdy, fakt nikdy od sebe nebudu čekat překvápka. Nebudu rvát divný klíč do nesprávného zámku a čekat, že to cvakne. Chci zase zažít ten pocit, že moje hlava vibruje zároveň s mým srdcem. Na chvilku jsem to zapomněla. Nezbývá než být vděčná, že jsem neudělala větší škodu, než už se stalo.
Zimní krajina spí a nic mě neruší. Jdu chodit sama se sebou. Sžívat se s tím, jak to teda v životě mám a že nemá cenu proti tomu bojovat. A chcu se hlavně smířit s tou holkou Lenkouplenkou, co je můj nejlepší kámoš. Odprosit, že jsem ji víc neposlouchala.
Za chůze se vše vyžehlí, to už dávno vím, a tak jdu.
Loni jsem nachodila nějakých 1300 km – a pořád mám pocit, že to není dost. A tak se vypravuju na procházku a jsem zvědavá:
Jaké bude po těch letech Portugalsko? Poznám znova Tomar, Coimbru? Bude se krajina hodně lišit od té španělské, tak důvěrně známé? Budou mi rozumět, když na ně budu mluvit španělsky? Bude tam opravdu levněji? Obydleněji? Potkám hodně asfaltu, kterému se snažím vyhnout? Potkám nějaké poutníky? Nejradši bych nepotkala, naplánovala jsem si trasu co nejodlehlejší to jde, ale credencial jsem si pro jistotu pořídila a občasné vyprání a nabití někde v teple albergu jistě nebude na škodu, obzvláště jestli se vyplní předpověď a mrazy uhodí i v Lusitánii.
Mám se po 18 letech potkat se svou erasmáckou spolubydlící. S holkou, která se mnou šla moje úplně první camino, čtyři dny z Muxíe do Santiaga. Měla tak promočené boty, že šla místo ponožek v igelitových pytlících. Jaká bude? Co si pro ni život mezi tím nachystal? A jak shrnout do jednoho večera všechno, co si mezi tím nachystal pro mě?
Z Valencie do Burgosu přes Kastilii – La Manchu a kopce Sorie, nejopuštěnějším krajem celého Španělska
16.3.-4.4.2022
20 dní / 636 km
Podnikla jsem tuhle procházku ze 3 důvodů:
1) utahat tělo
2) vyprat mysl
3) poznat zas nový kousek Španělska
Všechny body se splnily, ačkoli, jak už to tak bývá, ne zcela tím způsobem, jak člověk čekal.
Ad 1: Jelikož jsem si z Dominikány na cestu přivezla malý dáreček tropického bakteriálního původu, prvořadým úkolem se ukázalo udržet svěrače. Že mé ubohé, poprvé v životě takto zkoušené tělo bude první týden jakýmkoli otvorem vracet všechno, co se budu snažit pozřít (s čestnou výjimkou coca-coly a pelyňkového čaje), a přitom dávat denně přes 30 km a eště se tvářit, jako že se vlastně ani nic mimořádného neděje, nad tím mi zůstává stále rozum stát. Detox to byl tedy důkladný a regenerace těla nabrala nečekaných rozměrů.
Hned ze začátku, to když jsem zrovna v lijáku, ve tmě a zimě pod jedlí blila čaj a tři sušenky, jsem měla na chvilku chuť to otočit a mazat zpátky, do Prahy, do Podolí, do lékárny – ale ráno bylo naštěstí moudřejší večera a jsem ráda, že jsem to neudělala. To bych pak nikdy nepotkala lišku na 5 metrů a nikdy bych nezjistila, čeho všeho jsem schopna, když zatnu zuby a táhnu.
Ad 2: V divokých snech a ještě divočejší realitě se mi podařilo obstojně přebrat, přeprat a zahodit skoro všechno nashromážděné mentální haraburdí. V mezičase jsem pak pracovala na klasifikaci bahna (viz níže).
Ad 3: Konečně vím, proč se to tu jmenuje Hispania, země králíků. Žijou jich tady…celé rodiny. Králíky časem vystřídali kanci, kance krásní srnci. Zato počasí, to se moc nestřídalo – z 20 dní nepršelo 5 – to totiž většinou sněžilo.
Stále znova mě tahle země překvapuje a uvádí v úžas. I po několika tisících prošlapaných kilometrech zbývají obrovské plochy, které jsou pro mě španělskou vesnicí (tenhle se fakt nikdy neohraje). Malinko už jsem pochopila, proč to tu Římanům trvalo dobýt 200 let. Do takového psího počasí by Římana nevyhnal! A o místním bahně, přátelé, o bahně vím už ÚPLNĚ všechno. O bahně lepivém, hroudovém, červeném polním, žlutém písečném lesním, o bahně posránkovém, lyžovacím, ulpívacím, drolivém, boty polykacím, klizavém, mňadžgavém, křupavém, bruslicím, zmrzlém bublinkovém, zrádném- zmrznutí jen předstírajícím, o bahně rozkraveném, ovcama rozmrdaném, motokárama rozježděném. Ale nejvíc o blatě obecném…
Mario přišel s nápadem, že týden okolo mých narozenin strávíme na ostrově. Abych byla přesnější, přišel s tím, že Dojče bán mají nesmírně akční jízdenku na Sylt (přes celé Německo levnější než Praha-Brno!), že je to v Severním moři, že už si tam vyhlídnul nějaký apartmánek k pronajmutí a že se mi to bude líbit.
Podívala jsem se do mapy. Představila jsem si listopad v Severním moři. Vlny a jejich bití, řev racků ve vichřici, slaný liják, průvan v uších a hrubý písek pod nohama. Představila jsem si, jak se z mlhy vynořuje obluda na přídi dračí lodě: Svein Vidlí vous, kterému z každé vidle vousisek odkapává ledová tříšť.
Koupila jsem si gumáky. A začala se těšit.
O německých ostrovech toho Čech zpravidla neví zhola nic, my východní (Moravák jak Němec) známe akorát tak Rujánu, a to většinou jen z vyprávění. Ovšem když se řekne Sylt, každý Němec zpozorní a udiveně hvízdne. Je to totiž něco jako Monte Carlo, Cancún, Punta Cana nebo Baha. Německá smetánka tu má spoustu letních domečků opatřených doškovou střechou se smetánkovou polevou, vkusně uhnízděných na dunách mezi golfovými hřišti, oddělených od sebe hustým, avšak umně ošetřovaným křovím syltských planých růží. Normální smrtelník tam za normální ceny v sezóně nepřežije, přežije-li, pak pouze jako pohůnek pro Angelu Merkel (Marlene Dietrich, Gerharda Schrödera). Ceny nemovitostí jsou zde astronomické a počet placatých aut bez střechy nekonečný. My jsme chodili neumřít do Lidlu, jediného to podniku pro lidové vrstvy utopeného v záplavě pneumatických (rozuměj mišelinových) restaurací.
Dopravní prostředky
Již od dvacátých let, kdy přišel do módy čerstvý vzduch, je ostrov spojen s pevninou umělým náspem pro šlesvickoholštýnský vlak s krásně vyvedeným nápisem „Der Echte Norde“ (ano, ověřila jsem to, nejsevernější bod ostrova je zároveň nejsevernější bod Německa). Silnice tu nevede, proto je jedinou variantou pro invazní motorizované jednotky autovlak vyplivující kyvadlově neuvěřitelné množství poršat, jaguárů, volv, bavoráků a meďourů.
Pokud sem nechcete tahat placaté auto (pro Mariánka přeloženo jako „tortilla car“), je tu taky letiště. Když jsme šli kolem, zrovna přistával jeden ze soukromých tryskáčů. V létě tu funguje i pár pravidelných linek.
Po ostrově se lze pohybovat pohodlně na kole, pokud ho vlastníte. Existuje tu několik cyklopůjčoven, ale byly všechny mimosezónně zavřené a stojany s koly či kolobkami, které by si byl býval mohl lidový vrstvič půjčit na kratší dobu a zase je někde odstavit, jak je to už běžné dokonce i v zaostalé provincii Dresden-Neustadt, tu neexistují. Ovšem v počasí, které vládlo, nebyla představa cyklovýletu ani dvakrát lákavá. Všude jsme chodili pěšky nebo se popovezli autobusem.
Ostrov má na délku cca 40 km a na šířku tak dva tři, v nejširším místě 13 km. Jezdí tu několik autobusových linek v intervalech 30 min (sever-jih) až 2 h (západ-východ) majících styčný bod uprostřed, na vlakovém nádraží v „metropoli“ Westerland. Bydleli jsme poblíž toho všeho – naši pozici vybral Mario veskrze strategicky.
Na Sylt lze doplout i loďmo, na východní straně ostrova existuje několik malých přístavů, jejichž obsazenost však byla v listopadu ubohá, takže nebylo ani co fotit.
V sezóně tu mají trajekt na nejbližší dánský ostrov Rømø z nejsevernějšího městečka List.
V sezóně tu mají trajekt na pověstmi opředený ostrov Helgoland z nejjižnějšího městečka Hörnum. V sezóně tu mají výletní loď na pozorování tuleňů.
Není sezóna.
Jali jsme se tedy objevovat vše, co je tu k mání celoročně. Dolmen vám v zimě nikam nezdrhne.
Časy dávné a nejdávnější
Pro historického nadšence je Sylt kouzelné místo. Za kdejakou dunkou se kromě huňaté černé krávy (fríské plemeno počítám?) skrývá v závětří nějaké travou zarostlé pohřebiště nebo val zajímavý pro archeology.
Sylt nebyl vždy ostrovem. Většinu existence naopak ostrovem nebyl. Je to vlastně taková placatá ledvinka, nebo, chcete-li, protáhlé embryjko připoutané k Jutskému poloostrovu. Dříve pevninskou šíjí, dnes železničním náspem. Po šíji čile běhali neoliťané tam a zpět a naháněli zvěř a sebe navzájem. Na dunách Syltu rostla šťavnatá tráva a můžu potvrdit, že srnkám chutná ještě dnes (málem jsem se přerazila o neolitickou kruhovou pevnost pozorujíc je). Po neoliťanech tu toho zbylo! Pár dolmenů, hrobky a mraky pevnůstek vybudovaných v dunách a dnes rozpoznatelných pouze dle informačních archeologických cedulí – bohužel pouze v němčině.*
*tímto děkuji za áftrpřeklad svému německymluvícímu kamarádovi Švédskému Mirovi)
O dolmen jsem zakopla hned třikrát a mohla se v klidu vykochat, protože turisté se tu téměř nevyskytují a místní tyto atrakce už dávno berou jako součást krajiny a procházejí kolem nich bez povšimnutí.
Nejvýznamnější a zároveň nejstarší stavbou na Syltu je megalitická hrobka Denghoog. Pochází z doby 4100-1700 př.n.l. a je údajně nejvýznamnější v severní Evropě (hrobky tohohle typu jsou většinou k mání spíš v oblasti keltského vlivu, např. Newgrange v Irsku). Denghooh leží zhruba uprostřed ostrova a kdybyste o ní nevěděli předem, klidně ji minete, protože stojí trošku stranou cyklostezky a hlavní cesty. Je zároveň taky jedinou historickou památkou v přírodě, která je tu obehnaná plotem a vybírá se tam vstupné. Otevřeno mají bohužel jen od dubna do října, takže mi nebylo dopřáno se vsoukat dovnitř a zažít pocit pohřbení zaživa. Tohle bylo asi jediné místo, kdy mě opravdu mrzelo, že jsme se sem vydali po sezóně.
Moře, vlny, majáky
Nejkrásnější místo na Syltu je západní pláž. Táhne se od severu k jihu 40 km rovně jako šipka a je lemována travou porostlými dunami z jedné strany a divokými vlnami Severního moře z druhé. Kdybyste chtěli, můžete si tu dávat maraton nahoru dolů pořád dokola. Tahle pláž je úchvatná za každého počasí. Mohla bych se tu v bílém písku procházet až do jara, pozorovat racky, sbírat mušle a mrtvé hvězdice, toužebně hledět za obzor a občas vylézt na dunu s vyhlídkou. Ta největší je Uweho duna. Je opatřena dřevěnými schody s pozorovatelnou. Absolvovali jsme tak bezděky výstup na nejvyšší horu ostrova do výše 52,5 m n.m.
Západní pláž je co pár kilometrů opatřena strategicky umístěným parkovištěm, občerstvovnou, budkou, kde se vybírá vstupné – ano, tady se v létě za vstup na pláž platí – a pronajímají korbičky. Dovedu si představit, že taková proutěná korbička (strandkorb) je i v létě pro plážové povaleče naprostou nezbytností. Divoké moře a vítr fičák (a jiné počasí jsme tu nezažili) dává tušit, že koupání bez neoprénu si tady dopřává málokdo a s opalováním bez závětří to bude podobné.
Měla jsem předsevzetí vykoupat se v den svých narozenin. Jižák ale dul a liják lijal tak hovadsky, že jsem vyměkla a odložila to na neurčitou budoucnost, respektive na další den. Posilněna horkým punčem a vědomím, že teplota vody se jen o jeden stupeň Celsia liší od teploty vzduchu (11 vs. 12), jsem tam nakonec hópsla a bylo to fajn (a další den na rozloučenou eště znova). Žádné plavání se ale nekonalo, před vlnami podemílajícími pod váma písek a podrážejícími nohy mám sebezáchovný respekt.
Miluju divoké moře. Miluju vlny. Miluju písek všude a sůl všude. Miluju procházky po pláži a majáky. Druhá věc, která mě nejvíc mrzí, je, že kvůli lijáku a vichřici jsme se nedostali na nejsevernější bod ostrova (a zároveň Německa), kde se vyskytuje ten nejfotogeničtější maják ze všech pohlednic a prospektů. Musela jsem se spokojit jen s dalšími třemi fotogenickými majáky. A to není mnoho!
Je to jasné: musím se sem vrátit někdy v létě. A nejlépe loďmo. Stopnu si asi Sveina Vidlího vouse, až si to poštráduje kolem via Wessex.
Malá lekce toponomastiky
I když pominu fakt, že sylt znamená švédsky marmeláda (což je zřejmě jen shoda okolností), ostrov se může pochlubit několika kuriózními názvy pamatujícími zlaté časy prvních plážových povalečů. Sylťané počátku 20. let 20. století byli nejen nadšení plážisté, ale také průkopníci nudismu a saunismu (a co já vím možná i sadismu, satanismu a socialismu). Po nich tu zbyla jména dnes minimálně na lokální úrovni proslavených pláží Samoa, Sansibar a Puan (tento poslední pro mě už méně toponymisticky průhledný, pač Puanů jsou mraky, ale tuším, že všechny někde v Asii a snad i u moře). Zdá se však, že nadšení prvních nevázaných pionýrů se tímto natolik vyčerpalo, že čím blíž přítomnosti, tím více se projevuje až trestuhodný nedostatek fantazie místního obyvatelstva: ulice Duny, Na Dunách a Dunová budiž toho ostudným důkazem. Dalo by se sice uvažovat o slovních hříčkách v kombinaci duna-nuda, ale obávám se, že takový vliv slovanského živlu na germánské starousedlíky je čistě hypotetický. Duna je sice německy Düne, ale nuda je Langweile a nudapláž FKK (Freikörperkultur).*
*tímto děkuji za poučení svým německymluvícím a německymluvitsesnažícím kamarádům)
Jak si nenechat uplavat ostrov
Nechybělo málo a Němci by o svůj letní tábor přišli. Časté bouře a síla příboje v této části světa způsobují, že moře ostrov zleva postupně ujídá. Ve středověku to řešili tím, že co nevzala voda, přestěhovali o kousek dál za dunu hlouběji do vnitrozemí a modlili se velmi. Dnes se místo modlení uplatňují milióny z evropských dotací. Západní pláže se zpevňují obrovskými betonovými ježky, železnými piloty či vysazováním trávy, jež má udržet duny více pohromadě. Udusávání ovčími kopýtky tu prý taky jemně zabírá. Umělá zaměstnanost se tu pak vyrábí tím, že po pláži jezdí bagříky a přemisťují písek z jedné strany cestičky na druhou. Zleva doprava. Pořád dokola.
Nejvíce je progres moře viditelný v obydlených částech ostrova: některé doškové chalupy propadly nenávratně moři, ty, co se drží, jsou pak opečovávány s o to větším úsilím a stávají se z nich ty nejlepší adresy, jako je to například u hostince Kliffende poblíž Červených útesů. Na jihu ve vesničce Hörnum podobající se Hobitínu zase vystavují zachráněný maják na křižovatce v centru. Je jen otázka času, kdy jim uplave i odtud. Zlé jazyky tvrdí, že kdyby se jednalo o jakýkoli jiný ostrov, byl by zanechán svému osudu. Jelikož je to však „Der Insel“, bašta milionářů, letní sídlo celebrit, vrážejí se neskutečné peníze do boje s přírodou, která bude mít stejně poslední slovo. Nevím, školy nemám. Jestli tam ale něco chcete vidět, možná si budete muset pohnout.
Co říci závěrem?
Sylt je ráj zahradníků a zahrádkářů, golfistů a nudistů, pejskařů, saunařů a možná občas i surfařů. Všechno tu je tak vymazlené a dokonalé, že jsem si občas připadala poněkud nepatřičně…ale dalo se to vydržet:-) Pokud se budete pohybovat v okolí, rozhodně vám doporučuju udělat si tu výlet: vlak z Hamburku tu jezdí co hodinu. Vyberte si krásný slunečný letní den, vemte s sebou kolo a ostrov si projeďte. Plavky nepotřebujete, nudapláží je tu dost. Vybavte se chutnou svačinkou na pláž, v tom zdravém vzduchu, za kterým se tu jezdí už sto let, vám zaručeně vyhládne.
Nebo to rozjeďte ve velkém stylu a dopřejte si romantickou večeři v jedné z plážových rybích restaurací a následnou masáž v nepřeberném množství luxusních spa skrývajících se za fasádami stylových chalup s doškovou střechou. Budete mít pocit, že jste se na chvilku ocitli v jednom z filmů Rosamundy Pilcher. Mám podezření, že spousta německých manželství vznikla jen proto, že nevěsta toužila po svatebních fotkách ze syltské pláže (maják v pozadí, dunové útesy při západu slunce se barví do růžova, křik racků – dostatečně zpovzdálí, aby nedejbože neutrousili – syltské růže ve vlasech, srdíčka na voňavém hajzlpapíru a velké srdce vystříhané v trávě kolem sedmé jamky).
Je dobré to vše vidět.
Je dobré vytáhnout kotvu a nechat se trochu omrskat severákem o pár kilometrů dál. To vás trošku probere a smyje tu lepkavou růžovou polevu.
Byl to hezký výlet. Ale další ostrovy čekají: severnější, drsnější – a tak nějak víc moje.
tenhle se fakt nikdy neohraje). Malinko už jsem pochopila, proč to tu Římanům trvalo dobýt 200 let. Do takového psího počasí by Římana nevyhnal! A o místním bahně, přátelé, o bahně vím už ÚPLNĚ všechno. O bahně lepivém, hroudovém, červeném polním, žlutém písečném lesním, o bahně posránkovém, lyžovacím, ulpívacím, drolivém, boty polykacím, klizavém, mňadžgavém, křupavém, bruslicím, zmrzlém bublinkovém, zrádném- zmrznutí jen předstírajícím, o bahně rozkraveném, ovcama rozmrdaném, motokárama rozježděném. Ale nejvíc o blatě obecném…
lenkaplenka 