Týden na ostrově Sylt

Mario přišel s nápadem, že týden okolo mých narozenin strávíme na ostrově. Abych byla přesnější, přišel s tím, že Dojče bán mají nesmírně akční jízdenku na Sylt (přes celé Německo levnější než Praha-Brno!), že je to v Severním moři, že už si tam vyhlídnul nějaký apartmánek k pronajmutí a že se mi to bude líbit.

Podívala jsem se do mapy. Představila jsem si listopad v Severním moři. Vlny a jejich bití, řev racků ve vichřici, slaný liják, průvan v uších a hrubý písek pod nohama. Představila jsem si, jak se z mlhy vynořuje obluda na přídi dračí lodě: Svein Vidlí vous, kterému z každé vidle vousisek odkapává ledová tříšť.

Koupila jsem si gumáky. A začala se těšit.

O německých ostrovech toho Čech zpravidla neví zhola nic, my východní (Moravák jak Němec) známe akorát tak Rujánu, a to většinou jen z vyprávění. Ovšem když se řekne Sylt, každý Němec zpozorní a udiveně hvízdne. Je to totiž něco jako Monte Carlo, Cancún, Punta Cana nebo Baha. Německá smetánka tu má spoustu letních domečků opatřených doškovou střechou se smetánkovou polevou, vkusně uhnízděných na dunách mezi golfovými hřišti, oddělených od sebe hustým, avšak umně ošetřovaným křovím syltských planých růží. Normální smrtelník tam za normální ceny v sezóně nepřežije, přežije-li, pak pouze jako pohůnek pro Angelu Merkel (Marlene Dietrich, Gerharda Schrödera). Ceny nemovitostí jsou zde astronomické a počet placatých aut bez střechy nekonečný. My jsme chodili neumřít do Lidlu, jediného to podniku pro lidové vrstvy utopeného v záplavě pneumatických (rozuměj mišelinových) restaurací.

Dopravní prostředky

Již od dvacátých let, kdy přišel do módy čerstvý vzduch, je ostrov spojen s pevninou umělým náspem pro šlesvickoholštýnský vlak s krásně vyvedeným nápisem „Der Echte Norde“ (ano, ověřila jsem to, nejsevernější bod ostrova je zároveň nejsevernější bod Německa). Silnice tu nevede, proto je jedinou variantou pro invazní motorizované jednotky autovlak vyplivující kyvadlově neuvěřitelné množství poršat, jaguárů, volv, bavoráků a meďourů.

Pokud sem nechcete tahat placaté auto (pro Mariánka přeloženo jako „tortilla car“), je tu taky letiště. Když jsme šli kolem, zrovna přistával jeden ze soukromých tryskáčů. V létě tu funguje i pár pravidelných linek.

Po ostrově se lze pohybovat pohodlně na kole, pokud ho vlastníte. Existuje tu několik cyklopůjčoven, ale byly všechny mimosezónně zavřené a stojany s koly či kolobkami, které by si byl býval mohl lidový vrstvič půjčit na kratší dobu a zase je někde odstavit, jak je to už běžné dokonce i v zaostalé provincii Dresden-Neustadt, tu neexistují. Ovšem v počasí, které vládlo, nebyla představa cyklovýletu ani dvakrát lákavá. Všude jsme chodili pěšky nebo se popovezli autobusem.

Ostrov má na délku cca 40 km a na šířku tak dva tři, v nejširším místě 13 km. Jezdí tu několik autobusových linek v intervalech 30 min (sever-jih) až 2 h (západ-východ) majících styčný bod uprostřed, na vlakovém nádraží v „metropoli“ Westerland. Bydleli jsme poblíž toho všeho – naši pozici vybral Mario veskrze strategicky.

IMG_20211112_122522

Na Sylt lze doplout i loďmo, na východní straně ostrova existuje několik malých přístavů, jejichž obsazenost však byla v listopadu ubohá, takže nebylo ani co fotit.

V sezóně tu mají trajekt na nejbližší dánský ostrov Rømø z nejsevernějšího městečka List.

V sezóně tu mají trajekt na pověstmi opředený ostrov Helgoland z nejjižnějšího městečka Hörnum. V sezóně tu mají výletní loď na pozorování tuleňů.

Není sezóna.

Jali jsme se tedy objevovat vše, co je tu k mání celoročně. Dolmen vám v zimě nikam nezdrhne.

IMG_20211111_110003

Časy dávné a nejdávnější

Pro historického nadšence je Sylt kouzelné místo. Za kdejakou dunkou se kromě huňaté černé krávy (fríské plemeno počítám?) skrývá v závětří nějaké travou zarostlé pohřebiště nebo val zajímavý pro archeology.

Sylt nebyl vždy ostrovem. Většinu existence naopak ostrovem nebyl. Je to vlastně taková placatá ledvinka, nebo, chcete-li, protáhlé embryjko připoutané k Jutskému poloostrovu. Dříve pevninskou šíjí, dnes železničním náspem. Po šíji čile běhali neoliťané tam a zpět a naháněli zvěř a sebe navzájem. Na dunách Syltu rostla šťavnatá tráva a můžu potvrdit, že srnkám chutná ještě dnes (málem jsem se přerazila o neolitickou kruhovou pevnost pozorujíc je). Po neoliťanech tu toho zbylo! Pár dolmenů, hrobky a mraky pevnůstek vybudovaných v dunách a dnes rozpoznatelných pouze dle informačních archeologických cedulí – bohužel pouze v němčině.*

*tímto děkuji za áftrpřeklad svému německymluvícímu kamarádovi Švédskému Mirovi)

O dolmen jsem zakopla hned třikrát a mohla se v klidu vykochat, protože turisté se tu téměř nevyskytují a místní tyto atrakce už dávno berou jako součást krajiny a procházejí kolem nich bez povšimnutí.

Nejvýznamnější a zároveň nejstarší stavbou na Syltu je megalitická hrobka Denghoog. Pochází z doby 4100-1700 př.n.l. a je údajně nejvýznamnější v severní Evropě (hrobky tohohle typu jsou většinou k mání spíš v oblasti keltského vlivu, např. Newgrange v Irsku). Denghooh leží zhruba uprostřed ostrova a kdybyste o ní nevěděli předem, klidně ji minete, protože stojí trošku stranou cyklostezky a hlavní cesty. Je zároveň taky jedinou historickou památkou v přírodě, která je tu obehnaná plotem a vybírá se tam vstupné. Otevřeno mají bohužel jen od dubna do října, takže mi nebylo dopřáno se vsoukat dovnitř a zažít pocit pohřbení zaživa. Tohle bylo asi jediné místo, kdy mě opravdu mrzelo, že jsme se sem vydali po sezóně.

2021-11-10_09-27-07

Moře, vlny, majáky

Nejkrásnější místo na Syltu je západní pláž. Táhne se od severu k jihu 40 km rovně jako šipka a je lemována travou porostlými dunami z jedné strany a divokými vlnami Severního moře z druhé. Kdybyste chtěli, můžete si tu dávat maraton nahoru dolů pořád dokola. Tahle pláž je úchvatná za každého počasí. Mohla bych se tu v bílém písku procházet až do jara, pozorovat racky, sbírat mušle a mrtvé hvězdice, toužebně hledět za obzor a občas vylézt na dunu s vyhlídkou. Ta největší je Uweho duna. Je opatřena dřevěnými schody s pozorovatelnou. Absolvovali jsme tak bezděky výstup na nejvyšší horu ostrova do výše 52,5 m n.m.

IMG_20211111_124452

Západní pláž je co pár kilometrů opatřena strategicky umístěným parkovištěm, občerstvovnou, budkou, kde se vybírá vstupné – ano, tady se v létě za vstup na pláž platí – a pronajímají korbičky. Dovedu si představit, že taková proutěná korbička (strandkorb) je i v létě pro plážové povaleče naprostou nezbytností. Divoké moře a vítr fičák (a jiné počasí jsme tu nezažili) dává tušit, že koupání bez neoprénu si tady dopřává málokdo a s opalováním bez závětří to bude podobné.

IMG_20211111_111054

Měla jsem předsevzetí vykoupat se v den svých narozenin. Jižák ale dul a liják lijal tak hovadsky, že jsem vyměkla a odložila to na neurčitou budoucnost, respektive na další den. Posilněna horkým punčem a vědomím, že teplota vody se jen o jeden stupeň Celsia liší od teploty vzduchu (11 vs. 12), jsem tam nakonec hópsla a bylo to fajn (a další den na rozloučenou eště znova). Žádné plavání se ale nekonalo, před vlnami podemílajícími pod váma písek a podrážejícími nohy mám sebezáchovný respekt.

IMG_20211111_130640

Miluju divoké moře. Miluju vlny. Miluju písek všude a sůl všude. Miluju procházky po pláži a majáky. Druhá věc, která mě nejvíc mrzí, je, že kvůli lijáku a vichřici jsme se nedostali na nejsevernější bod ostrova (a zároveň Německa), kde se vyskytuje ten nejfotogeničtější maják ze všech pohlednic a prospektů. Musela jsem se spokojit jen s dalšími třemi fotogenickými majáky. A to není mnoho!

Je to jasné: musím se sem vrátit někdy v létě. A nejlépe loďmo. Stopnu si asi Sveina Vidlího vouse, až si to poštráduje kolem via Wessex.

Malá lekce toponomastiky

I když pominu fakt, že sylt znamená švédsky marmeláda (což je zřejmě jen shoda okolností), ostrov se může pochlubit několika kuriózními názvy pamatujícími zlaté časy prvních plážových povalečů. Sylťané počátku 20. let 20. století byli nejen nadšení plážisté, ale také průkopníci nudismu a saunismu (a co já vím možná i sadismu, satanismu a socialismu). Po nich tu zbyla jména dnes minimálně na lokální úrovni proslavených pláží Samoa, Sansibar a Puan (tento poslední pro mě už méně toponymisticky průhledný, pač Puanů jsou mraky, ale tuším, že všechny někde v Asii a snad i u moře). Zdá se však, že nadšení prvních nevázaných pionýrů se tímto natolik vyčerpalo, že čím blíž přítomnosti, tím více se projevuje až trestuhodný nedostatek fantazie místního obyvatelstva: ulice Duny, Na Dunách a Dunová budiž toho ostudným důkazem. Dalo by se sice uvažovat o slovních hříčkách v kombinaci duna-nuda, ale obávám se, že takový vliv slovanského živlu na germánské starousedlíky je čistě hypotetický. Duna je sice německy Düne, ale nuda je Langweile a nudapláž FKK (Freikörperkultur).*

*tímto děkuji za poučení svým německymluvícím a německymluvitsesnažícím kamarádům)

Jak si nenechat uplavat ostrov

Nechybělo málo a Němci by o svůj letní tábor přišli. Časté bouře a síla příboje v této části světa způsobují, že moře ostrov zleva postupně ujídá. Ve středověku to řešili tím, že co nevzala voda, přestěhovali o kousek dál za dunu hlouběji do vnitrozemí a modlili se velmi. Dnes se místo modlení uplatňují milióny z evropských dotací. Západní pláže se zpevňují obrovskými betonovými ježky, železnými piloty či vysazováním trávy, jež má udržet duny více pohromadě. Udusávání ovčími kopýtky tu prý taky jemně zabírá. Umělá zaměstnanost se tu pak vyrábí tím, že po pláži jezdí bagříky a přemisťují písek z jedné strany cestičky na druhou. Zleva doprava. Pořád dokola.

Nejvíce je progres moře viditelný v obydlených částech ostrova: některé doškové chalupy propadly nenávratně moři, ty, co se drží, jsou pak opečovávány s o to větším úsilím a stávají se z nich ty nejlepší adresy, jako je to například u hostince Kliffende poblíž Červených útesů. Na jihu ve vesničce Hörnum podobající se Hobitínu zase vystavují zachráněný maják na křižovatce v centru. Je jen otázka času, kdy jim uplave i odtud. Zlé jazyky tvrdí, že kdyby se jednalo o jakýkoli jiný ostrov, byl by zanechán svému osudu. Jelikož je to však „Der Insel“, bašta milionářů, letní sídlo celebrit, vrážejí se neskutečné peníze do boje s přírodou, která bude mít stejně poslední slovo. Nevím, školy nemám. Jestli tam ale něco chcete vidět, možná si budete muset pohnout.

Co říci závěrem?

Sylt je ráj zahradníků a zahrádkářů, golfistů a nudistů, pejskařů, saunařů a možná občas i surfařů. Všechno tu je tak vymazlené a dokonalé, že jsem si občas připadala poněkud nepatřičně…ale dalo se to vydržet:-) Pokud se budete pohybovat v okolí, rozhodně vám doporučuju udělat si tu výlet: vlak z Hamburku tu jezdí co hodinu. Vyberte si krásný slunečný letní den, vemte s sebou kolo a ostrov si projeďte. Plavky nepotřebujete, nudapláží je tu dost. Vybavte se chutnou svačinkou na pláž, v tom zdravém vzduchu, za kterým se tu jezdí už sto let, vám zaručeně vyhládne.

IMG_20211111_120523

Nebo to rozjeďte ve velkém stylu a dopřejte si romantickou večeři v jedné z plážových rybích restaurací a následnou masáž v nepřeberném množství luxusních spa skrývajících se za fasádami stylových chalup s doškovou střechou. Budete mít pocit, že jste se na chvilku ocitli v jednom z filmů Rosamundy Pilcher. Mám podezření, že spousta německých manželství vznikla jen proto, že nevěsta toužila po svatebních fotkách ze syltské pláže (maják v pozadí, dunové útesy při západu slunce se barví do růžova, křik racků – dostatečně zpovzdálí, aby nedejbože neutrousili – syltské růže ve vlasech, srdíčka na voňavém hajzlpapíru a velké srdce vystříhané v trávě kolem sedmé jamky).

Je dobré to vše vidět.

Je dobré vytáhnout kotvu a nechat se trochu omrskat severákem o pár kilometrů dál. To vás trošku probere a smyje tu lepkavou růžovou polevu.

Byl to hezký výlet. Ale další ostrovy čekají: severnější, drsnější – a tak nějak víc moje.

IMG_20211111_120035

lenkaplenka se představuje:

Lenka Rašková Jsem rodačka ze Štramberka, Valaška a horalka duší, vagabundka přesvědčením. Vystudovala jsem češtinu, španělštinu a estetiku na FF MU v Brně, kde od té doby žiji. Cestování po zemích španělského jazyka začalo již mým studentským pobytem v Santiagu de Compostela a postupem let se mi stalo životní vášní. Díky poutím do Santiaga jsem také zjistila, jak důležité je pro mě dělat v životě to, co mě nejvíce baví. A tak se pohybuji po planetě Zemi pěšky, poznávám její zapadlé kouty i sebe, potkávám zajímavé lidi nebo si užívám samoty, hodně čtu a zpívám a "všechno své si nosím s sebou". Kvůli touze poznat Latinskou Ameriku jsem dezertovala z pozice středoškolské učitelky a vydala se pracovat pro potomky českých vystěhovalců v Paraguayi a Argentině. Postupně jsem prochodila i další země Latinské Ameriky, Nový Zéland, Irsko, Norsko... a kdo ví, kde se to zastaví. Cestování se postupně stalo mou profesí. Pracuji jako průvodkyně ve Španělsku, Andoře, Latinské Americe, Irsku, Skotsku a Skandnávii. Pořádám cestovatelské besedy. Miluji vodu ve všech podobách, dobrou kávu, malbec, smradlavé sýry a chobotnice.
Příspěvek byl publikován v rubrice Německo. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s