Ano, přátelé, toť ona!

Nejkrásnější loď na světě, fakt! Štíhlá, urostlá, elegantní, útulná, vonící dřevem a solí. Stěžně, ráhna, samá plachta a všude lana. Splnění mých dětských snů. A co víc, bere do posádky i ženské!

Začalo to dávno, dávno v pravěku. Způsobil to Jules a Robert Louis. Kdo se kdy nechtěl plavit s Patnáctiletým kapitánem nebo bulnout školu a udělat si Dva roky prázdnin? Popít rumu s Johnem Silverem, hledat poklad podle tajemné mapy z láhve, stát se pánem sedmi moří, nechat se zajmout piráty a lstivě jim prchnout v děravém člunu?

Jsou nás tisíce. Poznáte nás podle lačného lesku v očích, když někdo vysloví to kouzelné slůvko: MOŘE.

A teď si ten sen můžu splnit. Není nic jednoduššího – až je mi to trapné! Žádný tajný útěk z domova a protloukání se bez groše po putykách nejbližšího z promočených holandských přístavů. Stačí pár kliků na www.lagrace.cz – a můžete vyrazit taky!

La Grace vyplouvá z Cannes poslední zářijovou neděli. Balím pár pruhovaných trik, plavky, šplhací tenisky, cyklistické rukavice, čelovku. Spacák a karitaťku – když počasí dovolí, budu usínat na palubě pod hvězdami.

V Marseille na letišti nás šacovali, jako bychom každý v kabelce pašovali nejmíň tunu semtexu. Kdybych z toho nebyla tak otrávená, musela bych se smát. Dvě dlouhé fronty: EU citizens a Non EU, u všech však naprosto stejná vstupní procedura, obhospodařovaná vesměs černým personálem. Jako by Unie vůbec neexistovala. Paranoia tu vládne celkem obstojně. Podobně pak šacovali také v Miláně, když jsem šla na večerní koncert do katedrály – hoši se samopaly usměrňují obecenstvo, osobní prohlídka, půl koncertu v tahu…

Mám domluvený couch u učitelky španělštiny Clary, jejího kocoura a dvou želv. Když učí, poflakuju se po městě – ve staré čtvrti námořníků Panier není ani stopa po turistech, jen místní se druží na náměstíčkách jak za groš kudla a povolávají na sebe navzájem od barových stolečků. Velmi příjemná atmosféra.

Za devatero horami, jedním nádražím a dvěma osobními prohlídkami, na kopcích nad Marseille, co by kamenem dohodil a zbytek dojel emhádéčkem, leží národní park Les Calanques. Když už jsem neměla čas prolézt si Verdon, tohle bude, počítám, důstojná alternativa: vápencové štíty padající do Azurového moře, skalní kužely jak jehly a pod nimi skryté zátoky, kam se často dostanete jen na člunu nebo po laně. Počasí je nádherné. Opravdu azuro, shora i zdola, mezi tím svítí bílý pruh skal a slunce vám v poledne začíná pomalu propalovat díru do mozku. Celé to vypadá přesně jako argentinská vlajka.

Honím se tam po kopcích půl dne, stín nikde, voda nikde. Už by to chtělo nějaké to osvěženíčko v moři. Vybavena nejchytřejšími mapami.cz s nejchytřejší GPS zjišťuju, že tam někde pode mnou by mohla být zkratka. Je značena černě. Není mi to divné. Všude kolem je tolik barevných tras, že už jim asi normální barvy došly, no.

Ehm… Po půlhodině vertikálního pádu do údolí začínám tušit něco nekalého. Místo značení černým pruhem se objevují tu dva, tu tři černé křížky. Tu a tam řetězy nebo aspoň skobička na jinak nemile hladké vápencové ploše. Tak nevím, znamenají ty křížky počet nerozvážných turistů na tomto místě zařvavších? Rozhoduju se to neřešit, zpět se mi nechce a dole se mám napojit na vrstevnici. Kdyby to nikam nevedlo, tak by to přece neznačili, ne?

Po chvíli ztrácím černou značku. Už jen kloužu šotolinovým korytem, které bylo kdysi potokem, občas slézám několikametrové úseky po skále jištěna ostružiním a kaktusy, a modlím se, aby ten expotok tam dole v díře nekončil vodopádem. Uklidňuje mě, že se můj puntík na GPS stále pohybuje tím správným směrem. Jinudy to ani nejde!

Konečně se vypotácím na turistickou značku. V zadnici tunu trnů, škrábance pak ve slané vodě cítím ještě týden. Bylo to dál, zato horší cesta – jak už to tak se zkratkami obvykle chodí. A to jsem si myslela, že se vlastně jedu jen tak poflakovat na loď!

Dobrodružstvím v Marseille však ještě není konec.

Clara mě bere na španělskou párty na pláž (Španělů tu žije jak blech). V té sangríi muselo něco být, protože po dvou skleničkách mám rozmazané vidění a dost bídnou koordinaci. Nepomáhá ani noční koupel v pořád dost teplém moři. Vzpomínky na zbytek noci mám poněkud nekompletní a ráno bylo hodně drsné. Zpětně si uvědomuju, že to nebyla jen tak obyčejná kocovina, skoro nic jsem nepila. Dostávám opožděný vztek, že mě ti šmejdi, co to přinesli, ani nevarovali. Tipuju na extázi, i když kdo ví, v tomhle se fakt nevyznám…

Sedám do TGV směr Cannes (zklamání, normální narvaný dvoupatrový vlak, vleče se jak smrad a už na příjezdu půl hoďky sekyra – prý kvůli policejním kontrolám) a loučím se s Marseille, fajn místem k žití.

V zálivu u Cannes se ještě chvíli naháníme s lodí – La Grace kvůli silnému větru kotví v Juan Les Pins. Pronásleduju je lokálkou a pak pobíhám po maríně, než mě konečně vyzvedne člun. Jsem poslední z posádky – ale stihla jsem ještě kafe!