Den první – neděle

Na lodi vládne pohodová nálada letního nedělního podvečera. Všichni už jsou na palubě. Na Riviéře je tak draho, že ani nemělo cenu se obtěžovat na břeh kvůli troše toho pirátského hýření po putykách. Mnohé také zmohla stopovací hra „Přijeď, jak chceš, a najdi loď, jak umíš,“ kterou jsme celý den provozovali. Seznamuju se se zbytkem osazenstva. Bude nás celkem 13, včetně 4 členů stálé posádky, takže máme hromadu místa. Kapitán nás hned zinkasoval a zabavil nám doklady, aby nikdo nemohl zběhnout, bude-li se mu dřina zdáti obzvláště otrockou, a taky aby měl celou truhlu s pokladem po ruce, až půjdeme k tomu dnu.

Bydlím v „salónu“ s Petrem a Bárou, jeho jedenáctiletou dcerou, nejmladším členem posádky. Budou mými kumpány v hlídce č. 4. a i jinak to s nimi bude dobrodružství, protože každou noc na střídačku mluví, křičí a chodí ze spaní. Oba. Eště že není úplněk, nerada bych viděla jejich vyceněné upíří zuby příliš zblízka!

Na noc popojíždíme dál od břehu a kotvíme spolu s několika luxusními jachtami (bodyguardi, bazény, prosklené obýváky, park motorových člunů) u pravého ostrova, kde byl vězněn Hrabě Monte Christo. To s tím Ifem je prý jen kec.

Den druhý – pondělí

Hned po snídani (švédský záchranný člun, stoly tu na palubě nevedou) si nás bocman Panák vzal do drápů a snaží se nás naučit v deseti minutách všechno o asi 865 lanech, a to jen o těch větších. Zaznamenala jsem první úspěch: už je umím smotat a pověsit na kolík. Zdá se, že několik probdělých nocí nad „Příručkou kadeta“ nemělo ten správný pedagogický účin. A už se vrháme na úvazky a žebříky, protože „v ráhnoví plachty vítr nadouvá, žene loď v širou dál“, to je to, na co se všichni těšili především. Pro začátek se pouštím pouze do koše a nalevo nechodím radši vůbec, nejsem sebevrah.

Což o to, širá dál je před námi, ale vítr jaksi nenadouvá. Máme proklatě dobré počasí. Ani vlnka. Ani mořská nemoc se nekoná. A já jsem se tak těšila!

Čeká nás otevřené moře na Korsiku. A už máme společnost. Nejdřív delfíni, občas se ozve rána, jak si blbé želvy omlacují krunýř o bok lodi, než aby se vyhly.

A pak najednou nádherný černý nekonečný hřbet. A ještě jeden. Ocas jak lopata větrného mlýna, zamává a je pryč. Zbytek odpoledne trávím v koši a skenuju to modro, modro, modro všude kolem. Velryby se objevují ještě jednou, ale hodně daleko.

Plujeme celou noc, škoda jen, že na motor. Navigační služba. Fasuju Petra, kormidlo, spoustu budíků, lodní zvon a přesýpací hodiny od půlnoci do čtyř ráno.

Taky fasuju neskutečnou oblohu posetou hvězdami, od obzoru k obzoru a hluboko až na věčnost. Okamžiku, postůj, jsi tak krásný, prodli jen!

Jsme malou tečkou na dně skleněné koule. Sněží na nás vesmír.

Den třetí – úterý

Před úsvitem spouštíme kotvu u Korsiky. Řetěz rachotí do ticha, ale celou noc kolébané spáče hned tak něco neprobudí. Až kuchařův budíček. Tu příšernou uvřeštěnou flétnu mu pak bude celý týden někdo vynalézavě schovávat.

Port de Centuri je prý vyhlášen svými langustími specialitkami. Bohužel chudí rybáři doby Napoleonovy poněkud zdivočeli a nasadili divoké ceny, nedostupné chudým pirátům La Grace. Spokojíme se tedy s kafem a zmrzkou a vyrážíme na výlet do kopců. Kraj je to divoký, plný kaktusů, sukulentů a zřícenin (taky místy odpadků), ale místní domorodci jsou nápomocní, takže po několika hodinách, s pomocí Panáka, jeho navigačních schopností a pestrého slovníku vulgarismů, má La Grace opět svou posádku na palubě. Oslavíme to zvýšenou koupací a skákací aktivitou a zvýšenou žravostí.

Už nám zbývá jen nenápadně se prosmýknout kolem znepřátelené posádky severního mysu, snažící se nás bombardovat záplavou francouzských slovíček (žabaři!) a přivítat slavnostním pokřikem a změnou vlajky vplutí do italských vod ostrova Capraia.