„Co děláš na Vánoce?“

„Ále, letím na Kanáry.“

Úplně jsem se styděla při pomyšlení, co si o mně pomyslí kamarádi, až jim tohle budu vykládat! Už to vidím: první, co každého napadne, je luxusní dovolená v nějakém hotelovém rezortu s plnou penzí, koktejly až do bazénu, celodenní opékání se na pláži pod žhnoucím, téměř saharským sluncem, poté opékání ryb a jiných mořských potvor. Přes den animační programy, večer živá hudba a karaoke. Kokosový odér opalovacího krému se mísí se slanou vůní Atlantiku.

Má dobrá pověst bude nadobro zruinována! Nic naplat, budu o tom muset napsat a očividnými i hmatatelnými důkazy se ospravedlnit.

Což tímto činím.

Na Kanárské ostrovy mě to lákalo už dlouho. Je to přece Španělsko, tedy země, kterou musím. Ale pst, nebonzněte na mě, že jsem to řekla, jinak mě příště Kanárci vyhostí a po cestě eště ukamenují! Jedním z prvních nápisů, které mi cvrnkly cestou po ostrovech do nosu, bylo CANARIAS NO SON ESPAŇA! (A hned potom STAY HOME, DON´T TRAVEL:-)

Důvod číslo dvě je ten, že shodou kolonizačních okolností leží na Tenerife nejvyšší španělská hora – Pico del Teide. Zvedá se přímo z moře do výšky 3718 m. n. m. a díky příznivé poloze je lehce přístupná i nadšenému nepolárníkovi, protože sníh se tam vyskytuje i v zimě velmi zřídka (a je pak vděčným cílem všech lovců kýčovitých fotografií, včetně mě samozřejmě).

No a pokud ještě navíc patříte k nadšeným chodičům a šplhačům a rozhledy z hřebenů a hřebínků, vrcholů a vrcholků, horeček, kopečků i krtinců jsou vám životní nutností, pak vězte, že Kanárské ostrovy (obzvláště ty západní) jsou téměř panenským rájem, kam prostě musíte. Takže doufám, že po přečtení následujících kapitol se všichni seberete a zahájíte českou invazi, to je totiž jediná šance, jak rozředit to moře Dankešénů a Gutntágů. Zůstane jich tam pořád dost na to, abyste se vměstnali na stopu do jejich aut a nemuseli si půjčovat vlastní.

Když se na prosincové termíny roztrhl pytel s levnými letenkami na Tenerife a já jsem nevěděla, co s načatou zimou před odletem na Zéland, neváhala jsem ani vteřinu.

Pod vánoční stromek jsem si přála jediné: přiblížení na katowické letiště a zpět, což ochotně zařídil Ježíšek- tatínek.

Dobrodružství započala ještě na našem území: když jsme okolo šesté ráno dorazili do Ostravy, nejdřív jsme hledali UAN. Nebyli jsme tam leta a on se jaksi zmenšil a přísahám, aji posunul, kolem vyrostla řada supermarketů a nebylo kudy vjet a kde zaparkovat. Když se to povedlo, vzápětí jsme zjistili, že jsem se, já hlupák starý, hlava děravá, spletla a autobus, kterým mám jet do Katowic na letiště, vlastně nejede z UANu, ale z vlakového nádraží na Svinově (no uznejte, napadlo by vás to?) Byl to nervák. Přískokem vpřed skrz semafory ranní Ostravou. Stíhali jsme to tak tak. Vyskákali jsme z auta do pekelně mrazivého rána na svinovském nástupišti… a čekali… a čekali. Dvacet minut se nic nedělo. Místo bylo správné, hodina taky, autobus však nikde. Prý zpoždění. Když jsme vyměkli a šli se schovat do nádražní haly, taťka si všiml, že přijela jakási divná bílá nounejm dodávka s polskou SPZ. Šel se zeptat. Byl to ten „autobus“. Za předním sklem nedbale zastrčená cedule Katowice airport. Vevnitř polský řidič s vizáží 15letého puberťáka a polský dělňas, evidentně po pařbě, cestující kajsy na šichtu. A tak mi na dálnici k Bohumínu, v odéru vodky a cigaret, za česko-polské konverzace na úrovni a při rychlosti 160 km/h začla dovolená.

Už v letadle jsem si v tom davu našich teplachtivých severních sousedů připadala se svým odraným báglem, bez kufrů, froté osušky s palmama a cuklí zářivých barev, poněkud nepřístojně. Toho pocitu jsem se pak na turisticky frekventovaných místech, kam jsem byla někdy nucena zamířit, už nezbavila.

Návštěvníci ostrovů se mi jevili jako příslušníci tří kategorií odpovídající zvyšující se nadmořské výšce:

a) plážoví povaleči vizáže rudý břichouš, neschopni pohybu bez dopomoci: Poláci, Němci, Angličani (řazeno dle solventnosti). Buď jsou nesnesitelní oni sami nebo aspoň jejich děti, přímo úměrně se však zvyšuje i nesnesitelnost místního personálu, který ignoruje vaši španělštinu a vás osobně vůbec, případně vás odmítne obsloužit, bo chcete jenom kafe.

b) Německé postarší páry v dobré kondici, vyskytující se na značených, dobře motoristicky přístupných turistických trasách, či na cestě k nim v zapůjčeném autě. Nespornou výhodou z toho plynoucí je jejich snadná stopovatelnost. Někdy nebylo ani třeba zvednout palec a oni se jali činit dobré skutky úplně sami od sebe. No nekup to!

c) já.

…no dobře, ještě asi 5 dalších Čechů s podobnými úmysly i rozpočtem jako já, které jsem na Tenerife potkala. Na La Palmě ani La Gomeře už ne, protože trajekt stojí nekřesťanských 35-47 babek a i jen na Tenerife je zábavy na měsíce, což mi odpřísáhl český pár z Liberce trávící tu už asi patnácté Vánoce, a což v plném rozsahu podepisuju.