Krajiny jsou na světě různé a pár jsem jich už viděla. Ale ještě nikde jsem nezažila, že by se střídaly tak neuvěřitelně rychle a v takovém množství jako na Tenerife nebo La Palmě.

Vyrazíte od moře vzhůru a nestačíte se divit. Po plážích z černého písku se povalují balvany omleté divokými útočícími vlnami.

Proti bílé pěně je nebe na obzoru neskutečně blankytné (teď konečně si tu barvu umím představit, dřív byla jen z pohádek). Černé lávové krtince mění podobu, obrůstají kaktusy a sukulenty, kvetou a hostí megačmeláky a miniptáčky.

Jemný prach střídají balvany velikosti člověka, černou střídá rudá antuka.

Postupujete zvolna po okrajích vesnic, kde jsou zabordelené dvorky umně maskované po zdech se plazícími okrasnými keři se stovkami různobarevných květů. V zahradách ovoce a kolem palmy. Ve výšce kolem 500 m se začínají objevovat vinice. Šplhají po terasách a mizí kdesi kolem tisícovky v kožíšku mraků. Stezky se stávají prudšími, lemují je zavlažovací kanály a trubky stahující vodu ze samých vrcholků hor. V korytech potoků byste ji hledali marně: už staletí slouží lidem, kradou ji slunku.

Teď jen neztratit náladu a prodrat se těmi mraky. Stoupám borovým lesem vystlaným spadaným jehličím jako králičí pelíšek. Místní ho sem jezdí nabírat po fůrách – slouží jako podestýlka pro dobytek i banány při přepravě. V lese je mír, ticho a vůně. Jdu ve vatě.

V půlce další tisícovky někdo tu vatu snědl, oblízal si ulepené prsty a nastražil měsíční krajinu. Černé kužele v rudé a okrové suti, do nich pere polední slunko. Žízeň, pot a pocit, že kdyby ten někdo chtěl, jediným pohybem mě celou spláchne po té suti zpátky do moře a zatlačí špunt. Pohledem se zaháknu za několik přičaplých kaštanů trousících plody do zežloutlého listí. Těch žlutí je na mě nějak moc. Mám kruhy před očima. Pomáhají na ně žluté banány a litr vody.

Nad dvěma tisíci se objevuje opět borový les. Z něj trčí rozeklané skály, drolící se jako moje zuby ve snu, který mě od dětství pronásleduje. Mám toho pro dnešek tak akorát dost, ale je potřeba ještě přeskákat pár kilometrů přes vyhlídkovou autostrádu s autobusy plnými těch správných vyhlídkových Němců. A pak ještě pár kilometrů unikat po holé planině někam trochu do zákrytu. A ztratit na severním protisvahu cenných 500 m převýšení, než je tu konečně zase les a s ním piknikový areál, kde doplním zásoby vody, pač jsem opravdu vydulila všechny 4 odvláčené litry.

Z posledních sil se kochám výhledem na toho krasavce na obzoru, nad nímž se nebe barví do růžové jak vystřihnuté přímo z argentinské telenovely. V 18:20 jde slunko a Lenkaplenka spát. Ráno v 7 se zase sejdem. Všichni tři.

Druhý den mě čeká chvilka rozehřívání opět po asfaltce, ale tůristi před desátou nevyrážejí, takže ji mám pro sebe. Přecházím přes táhlou planinu tvořící první široký kráter Teide. Ze všeho nejvíc připomíná patagonskou pampu. Pořád čekám, odkud vyskočí lama. Vítr kreslí s mraky na nebe neuvěřitelnou podívanou, slunko mu sekunduje střídáním odstínů na skalách okolo. Užívám si každý krok, o který se nemusím s nikým dělit. Kolem poledne se má stezička napojí na dálnice vedoucí od parkovišť a bude po soukromí. Vidím je už z dálky, trpaslíky. Je pěkné horko, čeká je několikahodinová túra, ale nemají ani pořádné boty, natož vodu nebo sváču. Tipuju na Španěly nebo Argentince. Naopak grupy důchodců vystajlované v safari oblečcích vypadají na Angličany. Prchám před hloučkem namachrovaných třicátníků s počínajícími pivními mozoly, nahých do půl těla, v jedné ruce lahváče, ve druhé selfie tyče. Večer budou skučet, dožijí-li se.

Davy houstnou a já prchám tak usilovně, že se přes serpentiny v lávě na kuželu hory Teide dostanu daleko dřív, než jsem čekala, a taky dřív, než otevřou refugio, kde dnes nocuju. Nocležníci se pomalu hromadí v závětrné předsíni. V pět se otevře kuchyň, v sedm ložnice. Je nás asi třicet, za chvilku jsou všichni v limbu.

Na východ slunce na Teide se musí z chaty vyrazit po páté ráno. Brzy se k vrcholu klikatí had čelovek, hledající si cestu v lávovém poli. Nechávám bágl schovaný u chaty a vyrážím na lehko. Cesta vede chodníčkem olemovaným šutry z obou stran, takže naštěstí není problém se tu potmě orientovat. Z toho jsem měla trochu obavy. Nahoru na nejvyšší špičku se totiž opravdu drápe jen přes strmý kamenný lávový les, a tak každý chybný krok by znamenal minimálně ublížení na zdraví. Ale jde nás dost a orientaci ulehčují i v pravidelných intervalech po stezce roztroušené útržky toaletního papíru – bohužel některým výletníkům ani nestojí za to odskočit si dva metry za nejbližší šutr, byť o potencionální kadibudky tu věru nouze není.

Jak jsem rozpumprdlíkovaná z toho, že mě netíží 15kilový bágl, předběhnu tu i onde pár šplhačů a z ničeho nic je přede mnou tma tmoucí. Vrcholek se objeví docela nečekaně. Prostě to už dál nejde. Najednou zjišťuju, že jsem tu první.

Těch deset minut, kdy jsem stála na vrcholku Pico del Teide úplně sama, v té nejčernější tmě, jaká přichází těsně před úsvitem, s kobercem hvězd nad hlavou a světýlky lemující ostrov hluboko dole, bude už navždycky patřit k mým nejsilnějším životním zážitkům. Ten pocit je neopakovatelný. Můžete se mu občas přiblížit, přidat jiný podobný do party, budete to zkoušet dál a znova. Ale ten jemný proužek světla, který se objevil na východě před tím, než do něj zablikla první čelovka, ten už mám vrytý na harddisk někde hluboko v hlavě a zůstane jen jeden. Občas si ho pouštím na strop před usnutím.