Po několika dnech strádání na sopce stopuju do orotavského údolí, abych si trochu užila i civilizace a předvánoční atmosféry. V prvním baru, kam jdu na kafe a wifinu, potkávám Liberečáky, kteří mi dají spoustu tipů na výlety do okolí i do pohoří Anaga na východním cípu ostrova. Do svátků stále nějaký ten týden zbývá, takže není problém sehnat pokoj v penziónku v centru ještě za rozumnou cenu. Takhle už jsem se dlouho nepoměla: vlastní terasa s výhledem na moře a k večeři obrovská tuňáková empanada, kterou se pak budu živit ještě dva dny.

Orotava je moc pěkné historické městečko. Není přímo u moře, ale roztahuje se široko a daleko po svazích ve výšce asi 400 m. Není tu tudíž přeturistováno, je vidět, že si to tu místní vyzdobili pro sebe. Botanická zahrada je nádherná, vedle ještě jedna s terasami jako na zámku, všude plno kostelů a historických domů s vyřezávanými balkóny, po setmění krásně nasvícených. Na jednom náměstí betlém v životní velikosti, na dalším palmy plné třpytivých vloček. Lidi posedávají na zahrádkách a prostě si to užívají. Přidávám se, i když se cítím poněkud absurdně: sedím si v parku v tričku a nad hlavou mi svítí vánoční výzdoba. Metař palmovým listem zametá chodník a z baru zní koledy.

Ráno luxusní snídaně s výběrem domácích kdoulových a banánových marmeládek a kanárských sýrů. Donutím pana majitele, aby mi je všechny sepsal jménem, abych se orientovala v produkci. Čert vem maso, když jsou po ruce kozí a ovčí sýry, různě zralé a různými pálivými papričkami obalené.

Tenerife není jen jedna sopka. Má mnoho dalších lákadel k prozkoumání. Severní část každého ostrova je vždy daleko zelenější než jižní a počasí je proměnlivější. Mraky se zde drží víc a dokonce tu potkáte i kaluže. Horké strže jsou zarostlé laurisilvou – nefalšovaným třetihorním vavřínovým pralesem. Pobřeží samá skála a útesy, na nich se choulící vesničky jak vlaštovčí hnízda a svahy s vybudovanými terasami na nejneuvěřitelnějších místech prudce spadají do rozbouřeného moře. Občas malá plážečka přístupná jen kamzičí stezkou nebo z moře.

Tam jsem se toulala tři dny. Potkala jsem místní „Matterhorn“ Tabornskou skálu a na ní pasáčka koz, objevila jsem nádhernou jeskyni a spala v ní vysoko nad hřmícím příbojem, opatřila si pár modřin a škrábanců při pokusu vykoupat se, jak mi vlny podrazily nohy a povláčely mě trochu po šutrech, narazila jsem taky na vinnou naučnou stezku a proslavené sklepy dědinky Taganana, kde jsem chtěla i degustovat, jenomže byla neděle v poledne a všichni byli v kostele. Tak jsem se nechala vyvézt zase vzhůru a vloupala se na zakázanou pěšinu národního parku, kde byl ten opravdu pravý netknutý Farngorn, prales z pradávného času bájí, kapradiny velikosti člověka, břečťan ovíjející kmeny zkroucené těsně nad vašimi hlavami a mech nejzelenější na světě. Východy slunce střídaly západy, do toho se pomalu chystal měsíc k úplňku, a já pořád nemůžu říct, co bylo krásnější. Však mrkněte na fotky a posuďte sami.

Moje rozloučení s Tenerife však proběhlo poněkud neplánovaně: na žluté písečné pláži Teresitas, hlavní turistické pláži hlavního města Santa Cruz de Tenerife, kam jsem si stopla autobus. Řeknu vám, že jsem se tam vydržela válet přesně 2 hodiny. Pak jsem prchla před davy Němců a Poláků do jednoho z místních barů na pořádnou porci chobotnice.

A pak už byl čas přeskákat emhádéčkem přístav a průmyslovou zónu do metropole, kde mi poslední hodiny před odjezdem trajektu zpříjemnily dva architektonické skvosty: budova místní veřejné knihovny a Opera Santiaga Calatravy.