O lidech pomahačných a rozličných krajanech

Začalo to hned první den. Vlastně první Kanárci, se kterými jsem se setkala, mi pomohli. Když jsem se na benzínce při výjezdu z dálnice na Güímar dověděla, že plynová bombička, jakou hledám, „není, nikdy nebyla a nikdy nebude, nebo aspoň ne tady, jedině snad v dědině u obchodníka s celým světem zvaného Nicomedes, ale to abych si pohla, protože je za deset šest a v šest se beztak zavírá a tak snad to ani nestihnu a zítra je svátek a pozítří víkend, jé a vy nemáte auto, no tak to je teda smůla slečno!“, rozhodla jsem se zkusit něco do 10 minut stopnout, i když to bylo pěšky jen tak dva tři kiláky, ale čas je sfiňa. Po chvíli přiharcoval malý stoletý fiat z protisměru a v něm mí zachránci. Když mě – zoufalce – uviděli, otočili to na kruháči, a ať už jeli kamkoli, teď jeli se mnou závod s časem. Objeli jsme aspoň 4 železářství po cestě (většinou nezavíraly v 6) a v tom posledním (což byl Nicomedes) jsme nalezli to, co jsem potřebovala: bombu se šroubovacím uzávěrem. Jedinou v celém tom širém kanárském světě. Zachránci naskákali zase do auta a zmizeli v propadlišti dějin.

sam_0034

Od té doby mi pomáhali všichni, ani jsem se nestačila někdy divit. Stopovala jsem na první mávnutí a jednou dokonce jsem ani nemávala a auto už tu bylo nachystáno za zatáčkou, prý gutntág a jestli mě můžou svézt těmi ukrutnými serpentýnami nahoru. Pán se spletl a pak se se mnou ještě asi 7 km vracel, protože nebylo kde se otočit!

Potkala jsem skvělé Angličany, kteří mě svezli z nejvyšší hory La Palmy až k moři, po cestě jsme překonali všechny výškové pásy během dvou hodin a já jsem se držela, abych neblinkala, protože pán jel jako Formule 1, až na to, že neuměl řídit vpravo, a tak to byl docela pouťový zážitek.

Stopla jsem taky místního dědu v dodávce, který každých 5 minut blokoval provoz, protože si s osobou jedoucí v protisměru chtěl popřát veselé Vánoce a vyptat se na zdraví rodiny do desátého kolena. Pravil, že tam v kaňonu nebydlí, má tam jen takovou malou víkendovou chatičku a zahrádku s pomeranči a mandarinkami. Ale letos prý byla bídná úroda, stačí to tak leda na vánoční stůl pro rodinu, jojo, místo 30 tun jen 5, žádná sláva. Zajímalo by mě, jak velkou má rodinu!

sam_0911

Taky jsem potkala hodného pana hlídače v národním parku. Načapal mě, jak se snažím utábořit na stole pod střechou v piknikové zóně přímo u informačního střediska. Nejen že mě nevyhodil. Provedl mě, ukázal, kde se můžu uvelebit, staral se, jestli mi nebude zima a poradil mi trasu. „A nezapomeň si zítra ráno říct kolegovi, aby ti schoval batoh, ať ho nemusíš tahat celou cestu, já už tu nebudu, máme střídání.“ Pámbů mu to oplatí na dětech – celou noc prochcalo a já jsem si lebedila v suchu pod střechou.

sam_1030

Na La Palmě jsem natrefila taky na jednoho trochu odrostlého hippíka, mého ubytovatele. Provedl mě po celé zahradě, udělal dvouhodinovou přednášku o všem, co pěstuje, a nedal, dokud jsem všechno neochutnala. Různé druhy banánů, maracuya, avokádo, kaki, citróny, mandarinky, papája… byla jsem po večeři! V jeho bungalovu na mě taky čekala opuštěná treková hůl jako vánoční dárek. Ta moje mi den předtím při focení spadla z vyhlídky na Los Tilos a zahučela kilometr pod skálu kdesi do pralesa. Inu, nic se neděje náhodou a vše pod sluncem má svůj čas.

Pokaždé se velice raduju, když při cestách narazím na krajany. Když vidím někoho vizáží připomínajícího našince a vláčícího těžký bágl kdesi na konci světa, k obvyklému „!Hola!“ Přidám i nesmělé „Ahoj?“ Takhle jsem potkala Toma v pralese Anagy. On funěl nahoru, já jsem to hrnula samospádem dolů. Vyměnili jsme si dobré tipy na nelegální táboření, poradili si průchody nelegálními stezkami, prostudovali mapy, odhadli vzdálenosti a zavdali slivovice. Radostné setkání!

Při refugiu Altavista na Teide se taky ozývala čeština. Nejdřív mi Tereza a její borec svým příkladem potvrdili mou teorii, že se po světě toulá daleko více a daleko šílenější Čechů, než byste vůbec tušili. Lezli totiž nahoru večer a noc strávili kempováním přímo v kráteru sopky! Nechápu, jak na posledních výškových 300 metrech našli centimetr rovného fleku na stan, o nejpřísnějších zákazech a výparech kouřících z kráteru samozřejmě ani nemluvě. Ráno se pak nenápadně vmísili do houstnoucího davu přišedších.

sam_0304

Matěj s dívkou zas vyfuněli k refugiu právě když jsme je ráno opouštěli. Spali dole na parkovišti v autě a vyrazili v 1:30, protože nevěděli, jak daleko to je, tak aby ten východ slunce nepromeškali. Po cestě jim hodiny na mobilu dělaly psí kusy, podle dostupnosti signálu měnily čas hodinu tam a zpět, takže milí Valaši skoro běželi, a čím dál rychleji. Klobouk dolů! Tu slivovicu na vrcholu si opravdu zasloužili víc než já. Jsme to ale odolný národ, kurňa!

Když vyrážím na cesty, je to kvůli přírodě. Ale co mě nakonec vždycky nejvíc dostane, jsou neuvěřitelná setkání.

Lidi, toš poďme, už se těším na další!

017-img_2544

lenkaplenka se představuje:

Lenka Rašková Jsem rodačka ze Štramberka, Valaška a horalka duší, vagabundka přesvědčením. Vystudovala jsem češtinu, španělštinu a estetiku na FF MU v Brně, kde od té doby žiji. Cestování po zemích španělského jazyka začalo již mým studentským pobytem v Santiagu de Compostela a postupem let se mi stalo životní vášní. Díky poutím do Santiaga jsem také zjistila, jak důležité je pro mě dělat v životě to, co mě nejvíce baví. A tak se pohybuji po planetě Zemi pěšky, poznávám její zapadlé kouty i sebe, potkávám zajímavé lidi nebo si užívám samoty, hodně čtu a zpívám a "všechno své si nosím s sebou". Kvůli touze poznat Latinskou Ameriku jsem dezertovala z pozice středoškolské učitelky a vydala se pracovat pro potomky českých vystěhovalců v Paraguayi a Argentině. Postupně jsem prochodila i další země Latinské Ameriky, Nový Zéland, Irsko, Norsko... a kdo ví, kde se to zastaví. Cestování se postupně stalo mou profesí. Pracuji jako průvodkyně ve Španělsku, Andoře, Latinské Americe, Irsku, Skotsku a Skandnávii. Pořádám cestovatelské besedy. Miluji vodu ve všech podobách, dobrou kávu, malbec, smradlavé sýry a chobotnice.
Příspěvek byl publikován v rubrice Kanárské ostrovy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na O lidech pomahačných a rozličných krajanech

  1. Dalka napsal:

    Jsi hrdinka a tyhle setkávácí příběhy mě taky vždy nejvíc baví. Nejlepší týpek hippík (připomněl mi Holanďana CS hosta v Asunciónu) a treková hůl 🙂 A že bychom si nechali poradit všechny ty nelegální cesty a jeli na Kanáry na svatební cestu… 😉

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s