Není lepší čas na vzpomínání na krásné Vánoce, než když sedíte v horské chatě uprostřed novozélandské divočiny a čekáte, až se zlepší počasí. Venku se honí všichni čerti, vichřice cloumá komínem, ale já sedím s výhledem, za zády rozehřátá kamna, na kamnech čaj, a při psaní jen tak občas mrknu, kolik zbývá baterky a jestli se ten nečas venku přece jen nechce umoudřit, že bych vyrazila.
Nechce, tak začínáme:
Příjezd do San Sebastiánu de la Gomera velmi brzkým ranním trajektem má své výhody i nevýhody. Nevýhodou je tma, zima a nevyspání, ale to se dá rychle spravit návštěvou místní přístavní cafeterie. Pak už následují jen výhody: hned za rohem malá pláž s majákem na skalisku, odkud se dá pozorovat východ slunce opět malující neuvěřitelné odstíny na stěně Teide, vzdáleném jen hodinku plavby odsud. Na pláži ani noha (kromě několika pospávajících individuí baťůžkářského typu, zcela neškodných) a vlny tak akorát, že dostanete chuť na osvěžující vykoupání. Tak nějak si představuju začátek romantických Vánoc! (Možná na to nevypadám, ale já jsem tajně hrozný romantik, abyste věděli.)

Po obhlídce městečka (metropole ostrova!) zjišťuju, že tu chcíp pes a že vymyslet zábavu do večera, kdy má dorazit Nic, bude oříškem. Potloukám se teda více méně poblíž přístavu (nic jiného tu není) a z vyhlídky pozoruju cvrkot v parkovišti jachet, vybavená za degustačními účely flaškou místního vína, kozím sýrem a trsem banánů. Vše v degustačním testu obstálo na výbornou.

Večer je tu a s ním trajekt a na trajektu Nic a (opět romantická!) večeře v rybí restauraci přímo na pláži. Ale kdo byste čekali, že odteď to bude už jen barové, plážové a hotelové povalečství, a že se nebude dít zajímavého n(N)ic, musím vás uklidnit: ráno balíme saky paky a vyrážíme do kopců. Plán: přejít ostrov z jihu na sever a po cestě se kochat, co to dá. Je to skvělé mít po týdnech, kdy jste komunikovali jen s havranem, psem a svým alteregem, s sebou parťáka, obzvláště je-li to parťák vašemu srdci nejmilejší.

Jižní svahy La Gomery jsou téměř pusté, ale evidentně poznamenané dávnou lidskou činností. Tak jako už napořád na této cestě, míjíme opuštěná terasovitá pole, zmizelé osady. Kdysi se tu prý pěstovalo ve velkém obilí (hlavně místní typické gofio), luštěniny, zelenina. Dnes si připadáte jak na archeologickém nalezišti. Terasy postupně přecházejí v kaňony, skály, hory, nejdřív porostlé kaktusy, výš ve vlhku mraků se rodí deštné lesy. A ty výhledy!

První noc trávíme v již osvědčené piknikové zóně – na stolech pod střechou, s vodou a ohništi po ruce. Tentokrát i ve společnosti tří koček, které tu evidentně žijí ze zbytků zanechaných grilovánímilovnými Kanárky, jako byla skupina asi 20 pubošů, na něž jsme tu večer narazili. Pěkně tu vyfukovalo, kosa, ale ráno opět podívaná za odměnu.

Na celém ostrově funguje jen jediný oficiální kemp s příznačným názvem La Vista (Vyhlídka). Je opatřen tou vyhlídkou, dokonce i venkovními sprchami s vyhlídkou, kde se můžete sprchovat a kochat v plavkách i bez, dle libosti, jak hlásá místní informativní cedule. Vyzkoušeno ve dne i v noci, a zas nevím, zda byla lepší ta vyhlídka do údolí až k moři, nebo ta noční na hvězdy třpytící se v oblaku horké páry. Kemp je opatřen taky restaurací, otevřenou denně od rána do večera, což je výhoda za předpokladu, že máte s sebou ten typ chlapa, který vyžaduje minimálně 2x denně teplé jídlo (maximum není stanoveno), jinak se stane protivným (neriskuju).

Usalašili jsme se tu na skoro 3 dny a postupně vyjedli celý jídelníček, skládající se převážně z jakéhokoli masa (ryba, králík, čuně, kuře, kozle) vařeného v paprikové omáčce a k tomu brambory v šupce a obalené v soli, kterým tu říkají arrugadas (vrásčité). Neodmyslitelným doplňkem lagomerské stravy je pak lehce pikantní papriková omáčka mojo, do které se kobzole namáčejí.

Kemp byl v podstatě skoro jediný fungující objekt v areálu opuštěné dědiny. Nádherné místo, kde prý bývala i škola a rušný společenský život. Dnes to vše připomínají jen pobořené domy, zbytky zavlažovacích kanálů a prales ostružiní a kiwi skrývající dvorky a zahrady kdysi určitě plné zeleniny, vinné révy a ovocných stromů. Všichni odešli, odstěhovali se do města a pouze několik chalup, které se ještě zcela nerozpadly, tu slouží jako letní chaty turistům.
Vystoupali jsme i na nejvyšší vrchol ostrova, Alto Garajonay. Bylo po dešti a nevlídno, ale cesta lesem plným mechu a břečťanu plazícím se po různě zkroucených vavřínech byla nádherná. Nahoře mlha hustá tak, že by se dala krájet. Ale zatímco jsme tam pobíhali a snažili se zahřát a přečíst si cedule, které říkaly, co bychom asi měli vidět, mlha se protrhala a během deseti minut jsme opravdu viděli: celou La Gomeru jako na dlani, včetně části národního parku Garajonay vzpamatovávající se po devastujícím požáru před několika lety.

Cesta z kempu La Vista (asi jsme je vyjedli a zaručeně jsme jim vypili všechen místní rum) do údolí vede kolem nejvyššího vodopádu na ostrově (no, cosi tam po skále čůralo) a noří se do hlubokého kaňonu městečka Hermigua. Tady začíná džungle, subtropický ráj. Banánové plantáže, vinná réva, citróny a pomeranče, avokáda, papája, maracuya, palmy, ibišky, cukrová třtina … a tak to jde až k moři, mezi pestře nabarvenými a útulně vyhlížejícími domy. Je Štědrý den. A podívaná je to štědrá. Já slavím dneska, takže si ke štědrovečernímu obědu na vyhlídkové terase baru Pepe dávám bramborový salát a rybu. Nic má plány na vánoční večeři na zítra, ale zatím ani nevíme, kam se podějem dnes. Bude to překvápko.

Představa byla po jídle si dát siestu na pláži, ale pláž zmizela pod hladinou přílivu a divoké vlny si pohrávají s šutry jako s lentilkami. Za nimi na obzoru vrcholek sopky, tentokrát zasněžený. Ale znáte mě, já jak vidím vodu, nic mě nezastaví. A tak jsem si tam mezi těmi čokoládovým lentilkami, pěnou z cappuccina a cukrovou homolí se šlehačkou na obzoru oslavila svůj Štědrý den.

Dřív jsem to nemívala ráda,

během let cestování jsem tomu ale přišla na chuť: je odpoledne a vy netušíte, kam dnes dojdete a kde budete spát. Ono se to vždycky nějak vyvrbí a večer bývá často plný překvapení. Tak jsme se po pár hodinách šplhání po skalách a terasách nad mořskými útesy ocitli v Agulu, v hotýlku s vánočním stromečkem a Santa Clausem šplhajícím do okna. Skutečnost, že na Štědrý večer někde nebivakujeme mezi skalisky a smetištěm, jsme hned šli oslavit do místní taverny Stará škola (inu, některé věci jsou stejné, ať jste na Gomeře nebo ve Štramberku!). Pan starý školník nám připravil vynikající menu s výborným vínem a turrónem, o který jsme se poprali, takže musel donést ještě repete.

Na druhý den byly Vánoce č. 2 – takové španělsko-holandské. Vyšplhali jsme na vyhlídku. Nebyla to jen tak obyčejná vyhlídka! Agulo leží na plošině na skále 150 m nad mořem. Za ním se zvedají štíty do 600 m. A tam se visutá mezi mraky nachází skleněná hogofogo restaurace Mirador de Abrante. Má skleněné stěny i podlahu, takže tu půlkilometrovou díru máte přímo pod sebou. Dorazili jsme tam zablácení a vyfoukaní větrem a nedali jsme si jídlo – pan servír vloženě nebyl rád. Tak jsem se ho snažila utěšit aspoň objednávkou rumu, ale jeho kyselý xicht (asi se mu nelíbilo, že tam musí na svátek trčet) jsme rádi nechali daleko za sebou.

Za šíleného vichru jsme v poledne nalezli útočiště v další restauraci. Nic pravil, ať moc nejím, že dnes má Vánoce on a že teda bude pořádná večeře. Hm, nevím, školy nemám, ale večer se nachyloval, obešli jsme půl okresu a všude zavřeno. Navíc dost osídlená krajina, takže nebylo pořádně kde se utábořit. Už jsme si vyhlídli křovíčko, kam to po setmění zapíchnem, teď jenom kde to setmění nastane, že. Nakonec jsme spatřili ceduli Bar Rincón del campesino (Vidlákův koutek). To je ono! Jestli místní zemědělci nebudou mít otevřený lokální bar na svátek vánoční, tak už nikdo. Drápeme se do strmého kopce a možná se i modlíme, já teda jo, ke všem Ježíškům, Tomtenům, dědům Mrázům a všem třem králům eště nadto. Otevřeno! Hurá! Je teprv 5, hospoda prázdná, jen babka s dědkem chystají oheň na grilovačku. Toš jsme zasedli a poručili pár rumů. Děda se hrozně divil, že k nim nechceme colu. Štědrovečerní a zároveň i závěrečná večeře. Všechna čest – obskakovali nás jak vlastní (byli jsme jediní hosté) a na rozloučenou nás ještě mravně opili místním palmovým likérem zvaným Gomerón.
No a to je vlastně vše, ráno balím stan, ještě za tmy prchám na autobus do San Sebastianu, poslední koupání, poslední banány, trajekt, fronta na letišti…. uběhlo to nějak rychle. Ale na Vánoce mezi palmami a kaktusy budu ještě dlouho vzpomínat. Obzvláště za dnů jako je tenhle, když se venku v novozélandské divočině honí všichni čerti a já tu čekám, až to přejde.