El Bastón, Špacírka, je oficiální název nejdelšího treku na La Palmě, protože má tvar zahnuté hole. Nejdřív si to hrnete z úplného jihu na sever po části zvané Ruta de los volcanes (Cesta sopek), pak stále ještě na sever po trase, kterou skoro nikdo nechodí (aspoň já jsem tam 2 dny nepotkala živé nohy, když nepočítám havrany), a potom to zakroužíte doleva, kolem kráteru tvořícího vrchol La Palmy. Vše se to odehrává tak kolem 2000 m. n. m., výhledy jsou úchvatné na obě strany, a když vám vyjde počasí tak jak mi, je to prostě neuvěřitelná podívaná. A neuvěřitelná zabíračka. Jdete po hraně sopečného kráteru – na vodu zapomeňte. Po celé 3-4denní trase jsou jen dvě místa, kde můžete nabrat. To znamená 4 litry vody na hrbu navíc k těm všem kilům. Stezka je jak opičí dráha, furt nahoru, dolů, nahoru, skály špičaté a ostré tak, že musíte opravdu dávat pozor, kam šlapete na tom kohoutím hřebínku, kde na každé straně na vás čučí díra nejmíň kilometr hluboká. Ale ta odměna za to stojí. Na jedné straně vám zapadá slunko do moře a rudě osvěcuje úplněk na straně druhé to směle rozbalující. V šest večer jedno divadlo a v šest ráno další, jenom naopak: na východě se z moře mraků vynořuje slunko ozařující špici Teide na obzoru, na západě pomalu hasne měsíc nad nejvyšší horou La Palmy Roque de los Muchachos (Ogaří skála). V prvních paprscích se lesknou střechy komplexu astronomické observatoře, prý druhé nejdůležitější na světě hned po té v chilské poušti Atacama.

Po ránu je svět nejkrásnější. Rosa spadlá večer z mraků ráno zmrzle křupe pod nohama. Musíte si dát na roztátí pár koleček kolem stanu a do čaje slivovicu. Ale jste tu sami se světem, kolem jen ptáci a ta neuvěřitelná oranžová kula koupající se ve vatě.

Po třech dnech potu se Lenkaplenka dohrabala šťastně až na Ogaří skálu … a ono je tu parkoviště! Davy Gutntágů ve vystajlovaných outdoorových oblečcích o sebe zakopávají na vyhlídce. Prchám. A protože čas je drahý, prchám stopem do údolí, abych se na ten pověstný kráter Caldera del Taburiente podívala taky zdola.

Kempuju v křáku při vstup do rokle kaldery. Peru a čekám, až přeběhnou všichni Němci, kteří by snad ještě mohli být uvnitř. Samozřejmě v momentě, kdy se jmu vyzlíkat a koupat, objeví se jich celé hejno a nestačí se divit. Ráno vyrážím brzo, abych se těm davům vyhla, a skutečně se mi to povede. Jdu roklí, převážně korytem řeky a po skalách až kam to jde, a jde to asi ještě 4 hodiny vzhůru. Bílá řeka, žlutá řeka, duhový vodopád. Stoupám a se mnou stoupá prales – až zase pod ty dvoutisícové štíty, tak důvěrně prochozené. Slunko pere. Nikde ani noha. Sem se ani těm Němčourům nechce, museli by se vracet stejnou cestou a není tam restaurace.

Jo a kdybyste někdo v blízké době šli kolem a našli bílé gaťky sušící se na stromě, tak jsou prosím vás moje.

Mám poslední dva dny – dny tak akorát na to, abych si vyšla pověstným kaňonem Los Tilos na severním konci ostrova. Prales nad pralesy, třetihorní nefalšovaný, v něm vodopády a voda z nich sbíraná do kanálu. No bože, kanál, jenomže ten kanál vede třinácti tunely ve skále a vy je můžete projít taky. Jen si nezapomenout čelovku. Po dlouhém rozhodování nechávám bágl v infocentru. Budu se vracet stejnou cestou. Znamená to neprojít tunely úplně všechny, ale po dvou týdnech už mám té soumařiny tak akorát a chcu si taky vyšlápnout nalehko. Navíc pan strážce parku povídal, že bych se do některých těch tunelů s takovým báglem ani nevešla (evidentně tak veliký eště nikdy neviděl).

Celou noc prochcalo a ráno bylo mlhavo a podmračeno, proto jsem za celý boží den nepotkala zase ani živé nohy, krom havrana Rumburaka, který mě přišel vzbudit do mého přístřešku. S tím báglem jsem dobře udělala, protože převýšení bylo přes kilák a odměna přišla až na sám závěr: hluboko ve skalách síť provrtaných tunelů odvádějící vodu ze dvou hlavních pramenů La Palmy. Dva nádherné vodopády živené nočním deštěm. V některých tunelech pršelo, v některých se bylo nutné brodit přímo kanálem s ledovou vodou. Byl to adrenalin!

Adrenalinovým zážitkem bylo pro mě bohužel o pár dní později i nahánění slečny na couchsurfing. Vybodla se na mě a já jsem na poslední chvíli musela v Santa Cruz zaplatit 50 babek za hotel, protože všude jinde bylo plno a trajekt mi jel v 5 ráno. Veselé Vánoce!

Ale abych neskončila negativně, povím vám ještě, že na La Palmě rostou ty nejsladší banány na plantážích terasovitě sestupujících k moři, u toho moře že se vlny rozbíjejí o skály majáku a slaně voní, že ryba snězená na pláži, kde byla ráno ulovená, chutná s tou slanou vůní a divokým rachotem nejlépe, a že vůbec nejlepší koupání není na žluté písečné pláži, beztak sem navezené, ale v bazéncích vybudovaných přímo mezi skalami, do nichž vodu hrne příboj, kde se vám pod nohama míhají rybky a na schůdcích se vyvalují krabi hledající útočiště před větrem a vodní tříští.