Let? Dlouhý. Když si kolem mě v letadle v Dubaji posedaly rodinky se 4! slovy čtyřmi! kojenci ve věku pod jeden rok, chtěla jsem na místě spáchat harakiri. Přežila jsem díky těsnícím sluchátkům, přísunu skvělého jídla, neustálého doplňování hladiny alkoholu a španělským filmům. Taky jsem seděla u okýnka, takže mě trochu utěšil pohled na východ slunce nad Austrálií. Když se po 17 hodinách dole začala rýsovat Ninety Mile Beach, věděla jsem, že už přežiju všechno.

Nový Zéland z výšky za slunečného dne je nádherný. Všechno je tak zelené, že máte pocit, že to po nocích natírají. Všechno zběsile roste a kvete, všude je tolik zahrad a trávníků, domky jen přízemní a většinou dřevěné. Auckland vůbec nevypadá jako město, spíš jako botanická zahrada rozesetá mezi kopci a mořskými zálivy. Těch pár věžáků v centru nemůže nikoho oklamat, obzvláště jestli ten nikdo byl předtím v Sao Paulu nebo Limě.

Mám couchsurfing. A není ledajaký. Pozval mě Hoyt, téměř osmdesátiletý stařík žijící v záhadném příbytku na ostrově Waiheke (čti Wajhiki a zpívej si při tom „Wajhiki, wajhiki wajhiki reggae!“) Sehnat jiný couch v Aucklandu je celkem beznadějné, to vám potvrdí kde kdo. Takže jsem to riskla a přes různé negativní recenze jsem se rozhodla poznat místní obyvatelstvo trochu dobrodružnější cestou. Hoyt totiž:

1) nepoužívá tekoucí vodu – má pouze petflašky ohřívající se na střeše. Pokud byste měli zájem o sprchu, stačí se polít na dvorku.

2) má na zahradě kadibudku – to našinci nevadí, ale někteří CS s tím měli evidentně problém.

3) kudy chodí, tudy sbírá odpadky, obzvláště vajgly, nutí k tomu i hosty, takže vy si pěkně jdete, kocháte se krásami ostrova, ale Hoyt má oči všude a každý druhý metr vás žádá, abyste zvedli ten vajgl, bo to déšť spláchne do moře a otráví to ryby.

4) živí se téměř výhradně čerstvou zeleninou. Když už něco uvaří, jí to po malinkých porcičkách studené, protože ohřívat je plýtvání energií. Řeknu vám, kdybych neměla vlastní suchary, umřu tam hlady, bo obchod v nedohlednu.

5) rád se dělí. Takže každé kiwi nebo banán rozkrojí na 2-4 porcičky (dle počtu hostů). Rád po ostatních dojídá nakousnuté věci a nebo dokonce i vylizuje talíře, aby se ušetřila voda při umývání nádobí.

6) všem pořád zdůrazňuje, že pláže kolem Aucklandu jsou plavkovolitelné – čili že se v klidu můžeme koupat bez plavek. Na takové pláže pak své couchsurfaře vodí.

7) má rád marihuanu v jakékoli podobě, neustále ji nabízí a je nešťasten, když si s ním nikdo nechce zahulit, ani si vypít ráno „čaj“. Tvrdí, že je bezvýhradný abstinent, ale když nabízím slivovicu, rád si dá, protože nemůže odolat pocitu dělení se.

Hoyt je zajatcem svých vlastních malých rituálů a je nešťasten, když na ně nechcete přistoupit i vy. Pořád se vám snaží organizovat čas, přimět vás, abyste vykonávali jakési úkony, které on sám považuje za důležité – třeba vyrývání jakési trávy mezi tisíci jinými trávami, protože tahle je parazit a rozmnožila by se (u sousedů jí rostou tuny!)

Kdo máte psychologické či psychiatrické vzdělání, asi už jste si ho podle tohoto popisu přiřadili k nějaké vhodné diagnóze. Na druhou stranu, Waiheke je opravdu nádherné místo, ostrov plný krásných pláží, skal, kopečků a rozkvetlými keři porostlých vyhlídek. Je to poměrně známá turistická destinace bohatých Aucklanďanů a kdyby mě Hoyt nepozval, nikdy bych se tam nepodívala a to by byla škoda. Jak říkáme my panem sbormistrem Vackem odchovaní: „Býla to zkušénost“.

Kdo to ovšem rozcházel těžce, byla dvojice Poláků, se kterými jsem se u Hoyta potkala. A jelikož neštěstí sbližuje, ve volných chvílích jsme se jali Kojota, jak ho Anna hned trefně překřtila, česko-polsky pomlouvat. Asi to od nás nebylo moc pěkné, ale takové traumatické zážitky bylo potřeba nějak ventilovat. Museli jsme jít na půldenní výlet do jediného supermarketu v okolí, abychom nestrádali hlady a abychom to zapili dvěma flaškama místního růžového. Tady jsem se poprvé setkala se skvělou pomahačností Kiwíků: postarší pár na procházce, kterého jsme se ptali na cestu, se pro nás autem vrátil, aby nás do obchodu kousek popovezl.

S ostrovem Waiheke mám spojeny ještě tři vzpomínky: utkvěly mi nehorázné ceny nemovitostí (za dřevěnou chýši s výhledem na moře chtěli 1 750 000 dolarů!!!), poprvé mě tu (nehorázně) dožraly muchničky a komáři a na bleším trhu jsem tu potkala stánek s klobáskami a opravdovými párky v rohlíku s hrdým názvem Babicka´s table.