Královna Šarlota, kolega James a kolega Abel

K této kapitole se dostávám dlouho, v dalších dnech a už týdnech přemýšlím, jak se nejlíp píše o tom, co vnímáte hlavně očima a nosem. Pak tuhle slunečnou a  mořskou epizodu mé cesty převálcuje další hromada zážitků. Tak co teď? Vezmu to trochu jinak, tak, jak jsem si to nahrála do paměti, tak, jak si to promítám v hlavě před usnutím ve vymrzlém spacáku, když se chcu zahřát – jako rychle za sebou jdoucí střihy jednoho zatím neukončeného filmu:

sam_0649

– Queen Charlotte track – Marlborough sounds – zálivy, zátoky, skaliska, pláže, průlivy, prales mezi nimi.

sam_0664

sam_0688– Zapršelo jen jednou, ale v mžiku jsou všude tuny bahna. Paradox promočenosti až na kost pod tou nejblankytnější oblohou. Co dřív? Stříkat repelentem, nebo mazat opalovacím krémem? Tady tomu říkají sunblocker – v žádném případě nehodlám blokovat slunce! Co kdyby už se nevrátilo?sam_0741

– První setkání s wekami. Něco mezi koroptví a kachnou, odrzlé až hrůza, snaží se urvat v kempech žrádlo nebo aspoň odtáhnout vám pohoru do křoví. Please, nekrmte weky! Nejradši bych jim zakroutila krkem a nakrmila se jimi sama. Při představě šťavnaté pečínky nad ohněm se mi sbíhají sliny. Ale prý jsou ty mrchy chráněné. (Dnes tedy zase čínské nudle.)

sam_0628

– Všude pasti a jedy na vše, co ohrožuje život zpěvných ptáků. Na ptáky si tu potrpí a zuřivě vraždí jejich predátory. Je fakt, že ten koncert v korunách stromů je kouzelný. Jeden zní jako vrzající železná vrata. Další vydává zvuk, jako když vlk konečně chytnul vajco v prastaré digitální hře mého dětství, pamatujete? Ráno vás budí ptačí písnička; než do toho začnou skřekat hladové weky. No ale taky by se mi líbilo spatřit aspoň jediného, jedinkatého smrdutého oposuma! Nemám nárok. A na tuplovaného už vůbec ne. Marná snaha. To jsou ty kožíšky podél cest. Kiwiřidiči jim vyhlásili křížovou výpravu. Neváhají ohrozit život své posádky a kličkovat po cestě tak dlouho, dokud nějakého nesejmou.

sam_0629

– Jak se mi tu stává stále, chodím většinou trasy v opačném směru, než je běžné či doporučené. Prostě to tak vychází, aniž bych se příliš snažila. Vyhnu se však případným davům německých mládežníků a francouzských párů – ti jsou všudypřítomní! Na konci pak tentokrát nezbyde než vyčkat na watertaxi – 67 babek! A já se tady v kempu sprchuju studenou, abych ušetřila 2 dolary. Ach jo. Já ti to říkám pořád, nepřepočítávat, nepřepočítávat, nepřepočítávat, nebo se z toho zblázníš.sam_0671

– Stále si lámu hlavu v názvosloví. Co je bay, co je sound, co je inlet? My suchozemci už v těch zátokách, zálivech, průlivech a ústích budem mít asi guláš navždy.

sam_0750– Severní konec Královny Šarloty je poznamenán historií. Během 3. dne míjím Endeavour inlet, pojmenovaný podle slavné lodi Jamese Cooka. První běloch, jehož v roce 1770 spatřily tyto břehy. Trasa končí na Ship Cove, kde má dokonce krásný pomníček. Zajel sem v následujících letech celkem 5x, pro zásoby a na průzkumy. Dějiny praví, že to tu měl moc rád. Nedivím se mu. (Maoři byli mírumilovní, na rozdíl od Hawaianů, co si kapitána nakonec o pár let později dali k obědu). Fotím očima tiché zátočiny s průzračnou (a ledovou) vodou, břehy porostlé divokou džunglí kapraďostromů. Až na ty příležitostné watertaxi a invazi německých vos a smrdutých oposumů z Austrálie se tu za posledních 300 let nic nezměnilo.

– Při přesunu na Abel Tasman Great walk se seznamuju s Davem. Je potetovaný – jako všichni. Řídí jako vrah – jako všichni. Nechodí do práce – jako mnozí. A co tedy dělá? Hulí – jako všichni. Protože už je v důchodu a má prd na práci, stráví celé odpoledne tím, že mě doveze přes různé nezapomenutelné plážové scenérie („Ještě si zajedeme tady, tam je to hezké, nespěcháš?“) až k mému cíli do Marahau. Dělá to asi 120 km. Seznámí mě se správcem kempu, pozve mě na pivo a na jointa a ještě mi poděkuje za společnost.

sam_0839

– Nejdřív si dávám Inland track, abych se zas ocitla na opačné straně Tasmana a šla proti davu. 3 dny po hřebínku jsou trochu zklamáním: hodně dřiny za málo odměny. Skoro žádné výhledy, jen pot a slzy, jak se prodírám nahoru dolů lesy plnými popadaných stromů po poslední vichřici. V prvním hutu čtveřice malých trampů. Je jim 13 a rodiče je pustili na víkendovou výpravu. Bravo, Kiwíci!

– Ještě to netuším, ale začíná celičký týden bez jediné kapky deště. To se ještě nestalo. Bude to týden plný pláží vypečených sluncem, mušlí, naplaveného dřeva a té slané vůně, co zbyde po odlivu, kterou tak miluju. A nocí plných hvězd, že máte chuť sbírat mléčnou dráhu do víčka od ešusu a dát si ji ráno k snídani do kafe. Ano, bude to také týden kávového absťáku. Po cestě není ani obchůdek, natož hospůdek. Navzdory mé lásce k zélandské divočině, občas mi ten jejich životní styl „všude jedu autem a všechno si vozím s sebou“ dost komplikuje život. Prostě je vedro a já chcu pivo! Nebo aspoň nanuka!

sam_0813

– Mám nového kámoša Iana. Velšan ze Snowdonu. Šťastlivec! Ukázalo se, že před dvěma lety jsem prakticky procházela kolem jeho baráku. Horolezec, učitel outdoorových aktivit pro puberťáky. Po dvou dnech kecání o jídle jsem ho naočkovala na frgále, nudle s mákem, borůvkové knedle, chleba a samozřejmě pivo a domluvili jsme se, že se potkáme v létě v Českém ráji. Tak teď se ukáže, jak drží Velšani slovo!

– Přechody plážemi – jako bych zase byla na Caminu del norte – horký písek a studené vlny, mušle a skaliska, patvary naplavených větví. Válení sudů v písku. Písek ve vlasech ještě za týden. Písek v uších, písek v zubech, písek v jídle. Písečné mušky. Ručník nasáklý solí. Já nasáklá mořem.

– Výborná aktivita po cestě – čekání na odliv a brodění odvodněných zátok (inlet – aha!). To je zvláštnost Tasmanova treku. Odliv je touhle dobou kolem 6 ráno. Vychutnávám si vstávání do tmy s ptačí jamsession, samotu se slanou vůní mělčin. Racci hodují na odkrytých slávkách. Mezi prsty písek, střepy šneků, bahníčko, řasy. Vyhrnuté gatě a ještě ne muchy, ještě ne hlad a chuť. Tak vypadá štěstí.

– Ohlušující kravál cikád. Pak ohlušující kravál vodopádů a kaskád ledových bystřin deroucích se z kopců k plážím. Koupu se v jedné z nich v místě zvaném Kleopatřin bazén. Pomůže to něčemu?

– Abel Tasman a jeho herbáře, ilustrace ze života Maorů, zoologická zahrada na lodi. Jeho moře?

– Na konci treku čeká opravdová hospoda. A v ní opravdové teplé jídlo. Překvapivě dobrý chleba, nebesky dobré kafe. Od kuchaře, kterého si vzápětí stopnu, se dovídám, že podnik vlastní Češi.

Jen co sundám batoh, začne chcát. Díky, Neptune, za ten týden!

sam_0886

lenkaplenka se představuje:

Lenka Rašková Jsem rodačka ze Štramberka, Valaška a horalka duší, vagabundka přesvědčením. Vystudovala jsem češtinu, španělštinu a estetiku na FF MU v Brně, kde od té doby žiji. Cestování po zemích španělského jazyka začalo již mým studentským pobytem v Santiagu de Compostela a postupem let se mi stalo životní vášní. Díky poutím do Santiaga jsem také zjistila, jak důležité je pro mě dělat v životě to, co mě nejvíce baví. A tak se pohybuji po planetě Zemi pěšky, poznávám její zapadlé kouty i sebe, potkávám zajímavé lidi nebo si užívám samoty, hodně čtu a zpívám a "všechno své si nosím s sebou". Kvůli touze poznat Latinskou Ameriku jsem dezertovala z pozice středoškolské učitelky a vydala se pracovat pro potomky českých vystěhovalců v Paraguayi a Argentině. Postupně jsem prochodila i další země Latinské Ameriky, Nový Zéland, Irsko, Norsko... a kdo ví, kde se to zastaví. Cestování se postupně stalo mou profesí. Pracuji jako průvodkyně ve Španělsku, Andoře, Latinské Americe, Irsku, Skotsku a Skandnávii. Pořádám cestovatelské besedy. Miluji vodu ve všech podobách, dobrou kávu, malbec, smradlavé sýry a chobotnice.
Příspěvek byl publikován v rubrice Nový Zéland. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s