Šťastlivec admirál

Jen co mě hodná paní s karavanem vyhodila v St. Arnaud, bylo to jasné. To se mi ještě nestalo! Tedy četla jsem o tom, to ano, ale že bych to někdy na vlastní kůži… no to by mě ani ve snu! No prostě: láska na první pohled! Jen jsem to uviděla – modré vody jezera Rotoiti s dřevěným molem, mířícím k průzračným hlubinám, a kolmé štíty Robert Ridge – okamžitě jsem se zamilovala. Uvítání v národním parku Nelson Lakes. Nevím, čím si to admirál Nelson zasloužil, ani jestli je to tu pokřtěno opravdu po něm, ale mít se svým jménem spojen tak krásný kus země, tomu říkám pocta.sam_0927

Strávila jsem tu 7 dní na jednom z nejkrásnějších treků své trampské kariéry (líbí se mi, jak se tu rozlišuje walking/hiking = pro bábovky x tramping = pro pravé drsné muže a ženy).

Vyrážím tedy na tramp, batoh nacpaný jídlem na 8-9 dní (zkušenosti z Tongarira mě poučily, že nějaké ty energetické rezervy jsou nutností). V DOC centru v dědince nechávám v úschovně stan, noťas a pár svršků (to je úleva!). V plánu je tzv. Travers-Sabine loop, čili týdenní okruh údolím řeky Travers nahoru, přes sedlo a pak údolím řeky Sabine k druhému jezeru Rotoroa a zpět. Plus nějaké zacházky, pokud to počasí dovolí.sam_1005

Počasí to dovolilo. Šla jsem 7 dní a sežrala všechno do mrtě. Myslela jsem na jídlo ve dne v noci. Zdálo se mi o kafi. Za pochodu kolem zátočin a podemletých břehů Upper Travers mě poháněla vidina čokolády v batohu. Sbíhaly se mi sliny na praktiky cokoliv. Nedivte se, je to divočina!sam_1004

Drápete se po břehu jezera v buši, místy plné roští a popadaných stromů. V údolích řek brodíte nesčetné přítoky z okolních prudkých stěn, obdivujete vodopády a čumíte přitom pod nohy, protože kochati se za pochodu je životu, respektive kotníku nebezpečno. Děláte tedy kochací pauzy. Žerou vás u toho ty svině sand flies, takže pořád odhazujete hůlky a skáčete po jedné noze, zatímco se volnou rukou drápete po té druhé noze. Zároveň vám ujíždí svah pod nohama a snaží se vám uplavat svačina. Když opět nabydete rovnováhy, je tu z nenadání lavinový svah plný šutrů jako kráva, takže opatrně balancovat, tady jsou hůlky na nic.
Pak přijde na řadu mokřada, to tu ještě nebylo. Louka tussocku, do nějž zabředáváte nad pas, bahníčko, zrádné travičky měnící se v polykače bot. A upíří komanda stále útočí. Repelent zabírá tak na 10 minut, tak jsem ho nechala taky v úschově (v horách ty svině přece nebudou – haha!). Není radno se zastavovat. Rychlost muchy nedosahuje rychlosti vašich míhajících se končetin, tudíž vás nestíhají a nežerou. Ale jakmile se na 20 vteřin zastavíte na kochanou nebo udělat fotku, nedejbože se napít, jsou tu zas. Takže bez pauz. Když neděláte pauzy, taky nemáte tendence uždibovat z přídělu na zítřek.

Huty jsou rozmístěny ve zhruba 3-5hodinových intervalech. Znamená to vyrazit ráno v 7, v prvním hutu se zabarikádovat na sváču a pak už je to jen 5 hodin do dnešního cíle. sam_1023

Kořeny, šutry, bahníčko, potok, vodopád, kopec, a tak dále. Když se po druhém dnu vyhrabu ze stínu lesa a začnou výhledy, všechna námaha je zapomenuta. Nechávám se ožírat za živa a jen každých pět minut zírám na tu nádheru. Z neprostupné džungle beech trees si razí cestu do dvou a půl tisíce metrů holé horské štíty. Pod nimi zapadající slunko ozařuje chatu Upper Travers. V noci bude obloha plná hvězd. A ráno bude vycházející slunko žhavit do žluta zase protější stranu.sam_1036

Vyskákat po obyčejné kamzičí stezce bez řek a mokřad do sedla Travers je požitek. Nahoře výhledy na celý hřeben, za nímž jsou na jihu schovány další a další kopce, táhnoucí se až někam daleko za obzor k Jižním Alpám. A stěna strmě padá do protějšího údolí. 1000 metrů direkt k řece Sabine. Díra jako kráva a tyče s odrazkami vedou bez milosti, bez oklik a bez serpentin přímo za nosem. Brzdím hůlkama, co se dá, ale kolena dostávají nakládačku. Nejdřív mech a tráva, pak hlína mezi prvními stromy buše, ale pořád bez slitování rovně dolů držkopádem.

sam_1108

Chytám se úplně všeho a uvažuju, jak tahle stezka bude vypadat za pár týdnů, když po ní denně chodí 20-30 lidí s batohy, převážně účastníci tzv. TA – Te Araroa – long distance trailu napříč celým Zélandem od severu k jihu. Jsem na něj 3 dny napojena a už je to poznat. Huty po cestě, až dosud zející relativní prázdnotou, se začínají povážlivě plnit. V noci je nutno začít používat špunty do uší. Večery v chatách jsou nabité testosteronem. Všude obrovští smradlaví chlapi v obrovských pohorkách s obrovskými batohy plnými neuvěřitelného množství jídla. Naštěstí vyrážejí vždy ráno velice záhy a během dne jsem tedy v klidu a sama, nikdo kolem neduše. Tak to trvá až k chatě u Modrého jezera, pak se já vracím zpět do údolí a vlna dlouhotrekařů vyráží dál na jih opačným směrem. sam_1102

Blue lake. Tahle odbočka navíc, vedoucí 5 hodinu vzhůru ještě po tom utrpení v sedle (brodění sta vodopádů a šplhání po neuvěřitelně strmých zákrutách stezky kamsi, kde už to musí přece končit, ale ono ne) stála opravdu za to. Je 5. února a Zéland mi k měsíčnímu výročí seznámení dal dárek jako výhru ve sportce. Azuro a bezvětří, den jako malovaný, včetně koupele v řece Travers.sam_1116

Blue lake. Jezero s nejprůzračnější vodou na světě. Nějak to měřili. Ideální teoretická viditelnost v destilované vodě je prý 83 metrů. Tohle jezero má 80. Když se zahledíte do těch modrých a smaragdových hlubin, vidíte i v 10 metrech pod hladinou každé smítko, každý oblázek. Je to naprosto neuvěřitelná hra všech odstínů modré, jaké si dovedete představit. A na hladině odraz skal a pokroucených kmenů fangornského lesa. Kdyby jen ty kurvy tak nehryzaly, člověk se nemůže ani v klidu usadit na břehu a kochat. Musíte jenom pobíhat, abyste se jich aspoň částečně zbavili.sam_1223

V noci mě budí myši snažící se dostat k zásobám jídla takticky uloženým ve vyšších patrech. Je půl druhé, jdu na záchod. Bude tam? Nebo se potvrdí předpověď o lijavci, kterou se všichni snaží zahnat nejrůznějšími modlitbami a obětinami? Je tam. Jižní kříž. Zdarec, kámo! A ráno zase azuro.
Modré jezero. Vytéká z něho řeka Sabine. Ten den bude mou společnicí až ke svému ústí do jezera Rotoroa. Sabinka. Někdy hodná a okouzlující víla, někdy mrcha plná bahnitých zákrut, dravých ošidných přítoků, podemletých břehů a hromad naplaveného dřeva. Domov upířích hejn. Ó kolena kolena, přibližte se k jezeru! Podle předpovědi už měl být dávno liják. A měl trvat dva dny. Daleko vpředu se kdesi nad dosud neviditelnou hladinou kupí nízká mračna.sam_1184

Dostala jsem odklad dobrých osm hodin. Když rozhrnu závoj mušek a vos (ano, novinka), vidím konečně jezero. Stihnu tak tak podvečerní plavání, ale na kochání z mola už není čas.
Celou noc lije. Ráno už jen mží a hladina jezera se koupe v mlhách. Neodolám a dávám si ranní koupel. Jen já, černá labuť a kousky dřeva plaveme v té mléčné prázdnotě na konci světa. No dobře, no, ještě jsou tu ty krvelačné svině. Deru si čerstvě umyté nohy do krvava.sam_1169

sam_1177

Měl to být odpočinkový den, takže dnes jen 5 hodin v mrholení do Speargrass hutu pod hřebenem Robert Ridge. Když pominu mokro v botech (počítala jsem, podařilo se mi před ním uchránit přesně 25 minut), ukazuje se mírné stoupání lesem jako příjemná meditační procházka. Nakonec ne 5 hodin, ale jen 3,5. V chatě jsme 4 ženské (fajn změna po těch smradlavých nabušených frajerech všude kolem). Až do večera sušíme, topíme, jíme a kecáme. Jsou to 3 kiwiholky, matky od rodin, co si udělaly pauzu. A já jsem nadšená, že si konečně můžu pocvičit konverzaci a vyptat se na spoustu věcí. Dovídám se už asi 8. variantu výslovnosti jména Dunedin – město, ze kterého 20. března poletím zpět do Aucklandu. No schválně, jaká by byla ta vaše?sam_1233

Poslední den. Stoupám do sedla. První hodina je peklo z hor. Brodění potoka co 100 metrů tam a co 100 metrů zpět. Bez bot, samozřejmě. Voda po prdel většinou. Ledová jako prase.

Po hodině ne že by se scénář změnil, ale potok se zužuje a už je ho možno přeskakovat i suchou (no, relativně) nohou. Po další hodině mě spolehlivě vymrazí a vysuší vítr na hřebeni. Připadám si, že jsem posledním skokem přes potok skočila i dírou na druhou stranu zeměkoule. Najednou jsem jakýmsi omylem opět v argentinských Andách kolem Bariloche a dole v údolí na mě mrká jezero s refugiem Jacob. Štípnu se, jestli se mi to nezdá. Zdá. Je to Zéland a to, co mrká dole, je jezero Angelus a u něj hut daleko luxusnější, než nač by se kdo v Argentině zmohl. A pak už jen zbytek dne plný výhledů z hřebene Robertovy hory, nádherná skaliska jako jehly, smaragdová plesa mezi nimi, poryvy větru a vyhřátá zákoutí, na kochání jak dělaná. Tady nejsou, hovada! Kochám se do umrznutí, využívám příležitosti, co to dá. Nebude to dlouho trvat a budu mít zase upíří společnost.

sam_1247

Jdu dál hřebenem k severu a za sluncem. Má cesta končí, kde začala. S výhledem na vody Rotoiti, tentokrát shora. Bushline hut a poslední večer (dávám si limit sníst každé ze zbývajících jídel až za hodinu po předchozím, ale dodržuje se to velice těžko). Kadibudka s údolím Travers jako na dlani. Dnes jsem z ptačího pohledu zhlédla celou svou vykonanou týdenní cestu.

sam_1282

V 8 večer upadám v kóma. Ráno dostanou kolena poslední dávku seběhem k jezeru. Dávám to za 2 hodiny. Musím to stihnout, než dostanu hlad, protože k jídlu už je jen čaj a 5 sušenek, večer horko těžko zachovaných. Téměř poklusem vbíhám do DOC centra, vyzvedávám uložené věci a pádím k benzínce, storu a kavárně v jednom. Tankuju plnou: liju do sebe jedno cappuccino za druhým (teda druhé za prvním), cpu se peppersteak piem a čokoládovou buchtou. Za 20 minut už jsem schopna opět komunikovat s nejbližším okolím jinak než stupidními škleby. Můj cizojazyčný mozek prostě jede jen na kafe. Opět potvrzeno (neměla jsem ho v tom Španělsku na Erasmu rozmazlit, už tehdy se to někam zakódovalo. Byla to chyba, že se rozjedou závity jen po zaklínadle cafe con leche? Nojono.)sam_1292
Vysávám drobky a maluju si nápisy Westport, Charleston. Je čas na stopa.
(celá trasa: 7 dní: St. Arnaud – Lakehead hut (3,5h) – John Tate hut – Upper Travers hut (8h) – Traverse seddle – West Sabine hut – Blue lake hut (8,5h) – West Sabine hut – Sabine hut (7h) – Speargrass hut (3,5h) – Angelus hut – Robert Ridgee – Bushline hut (7h) – St. Arnaud (2h)sam_0925
strava: instantní ovesné kaše, banány, kuskus s tuňákem, čínské nudle, sýrové nudle, instantní polívky, tortilly se sýrem nebo suché, slané krekry, sušenky s hrozinkama, čokoláda, sušené meruňky, litry čaje – a tak už to bude furt.sam_1265

lenkaplenka se představuje:

Lenka Rašková Jsem rodačka ze Štramberka, Valaška a horalka duší, vagabundka přesvědčením. Vystudovala jsem češtinu, španělštinu a estetiku na FF MU v Brně, kde od té doby žiji. Cestování po zemích španělského jazyka začalo již mým studentským pobytem v Santiagu de Compostela a postupem let se mi stalo životní vášní. Díky poutím do Santiaga jsem také zjistila, jak důležité je pro mě dělat v životě to, co mě nejvíce baví. A tak se pohybuji po planetě Zemi pěšky, poznávám její zapadlé kouty i sebe, potkávám zajímavé lidi nebo si užívám samoty, hodně čtu a zpívám a "všechno své si nosím s sebou". Kvůli touze poznat Latinskou Ameriku jsem dezertovala z pozice středoškolské učitelky a vydala se pracovat pro potomky českých vystěhovalců v Paraguayi a Argentině. Postupně jsem prochodila i další země Latinské Ameriky, Nový Zéland, Irsko, Norsko... a kdo ví, kde se to zastaví. Cestování se postupně stalo mou profesí. Pracuji jako průvodkyně ve Španělsku, Andoře, Latinské Americe, Irsku, Skotsku a Skandnávii. Pořádám cestovatelské besedy. Miluji vodu ve všech podobách, dobrou kávu, malbec, smradlavé sýry a chobotnice.
Příspěvek byl publikován v rubrice Nový Zéland. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s