Mířím na West coast, Západní pobřeží. V příštích dvou týdnech to pro mě bude opravdu Divoký západ. Počasí bude nepředvídatelné a drsné. Hodně zmoknu a hodně se natrápím s neporazitelnou armádou much. Moře bude rozbouřené, nekoupatelné. Prales neprostupný, pro divoké kempování zcela nevhodný. Řeky rozvodněné. Spousta treků a atrakcí bude uzavřena vlivem nejrůznějších rozmarů počasí. A přesto to bude nádherný čas. K tomu valnou měrou přispěje společnost, která mě tu čeká. Příští dny budou ve znamení českém.

Prvního Čecha jsem potkala hned na druhém stopu do Westportu. Opálený týpek s batohem, peří ve vlasech, mohl to být klidně indoš. Mávli jsme na sebe z dálky a zkoušeli to na stejném fleku jen pár metrů od sebe, uprostřed země nikoho. A nikdo nechtěl zastavit. Asi po hodině nás oba posbíralo auto a když jsme se při nastupování seznamovali, řeklo to stvoření: „Ahoj, já jsem Tomáš.“ Od té doby se krajani začli objevovat hustěji a s jednou rodinkou jsem se potkala právě před 20 minutami, zatímco tohle píšu, na lavičce na pláži u jezera Wanaka.

Kousek od Westportu je dědinka Charleston a kousek před Charlestonem uprostřed buše malá chaloupka. A v té chaloupce bydlí Tomáš Harabiš, Věrka a jejich 3 synové. Na farmě u Dona taky zrovna pracují Lenka (Ostrava) s Pavlem (Libhošť). Severomoravská enkláva v Kiwilandu opravdu ví, co je to pohostinnost! Díky, přátelé, za ty dary!

Setkání s Tomem už jsem měla trochu předdomluvené z domova. Osobně jsme se sice ještě neznali (což je s podivem, vzhledem k jeho několikaletému působení na postu provozovatele Štramberské Trúby), ale máme nějaké společné známé a věděla jsem o jeho přesunu na Zéland. Prostě jsem se nadrzo ozvala, že až pojedu kolem, byla by škoda se nestavit. Minuli jsme se o den. Takže když jsem s šíleným postarším hippíkem („Hi, vezmu tě na farmu, Don je můj kámoš, jsem z Charlestonu.“ – „A co tam děláš?“ – „Hulím!“) raketovou rychlostí přistála před jejich domem … nikdo tam nebyl doma. Rozhodla jsem se vyčkat návratu Věrky a uvidět. Za nějakou hodinku se objevila Lenka s Pavlem a uvítali mě večeří a lahvemi místního červeného moku. Tomu říkám dobrá společnost! Jestli to takhle půjde dál, West coast se mi bude líbit.

Šlo to takhle dál, neboť pohostinnost krajanská mezí nezná. Věrka mě viděla poprvé v životě, ale starala se o mě jako o vlastní 4 dny. Vzala mě s kluky na výlet na pláž s tulení kolonií (nebo to byli lachtani? Pořád v tom nemám jasno. Ale byly roztomilá.)

Vyjeli jsme na kopec nad Westport do starého Dennistonova uhelného dolu. Těžko si představit, že tam, kde jsme se my kochali pohledem na větrem česané západní pláže táhnoucí se do nekonečna, stávalo svého času životem kypící město s nejprudší železniční tratí na světě, kterou se sváželo uhlí na pobřeží až do 70. let. Dnes jen z buše čouhající trosky kolejí, vozíků a železných nástrojů dávají znát, že tu kdysi býval jeden z největších uhelných dolů celého Zélandu.

Do žádné jeskyně na pobřeží jsem se bohužel nedostala, ale Věrka mi ukázala místo hned za jejich barákem, kde byli k vidění glowworms v plné kráse a zcela zdarma. Tihle červíci se svítícíma prdelkama tvoří kolonie na skále nebo starém dřevu a vydávají takovou hvězdám podobnou záři, že když se na ně v noci díváte, máte pocit, jako by se před vámi otevíral celý vesmír. Je pár slavných jeskyní na západním pobřeží, kde přebývají, ale vesměs jsou to turistické atrakce pochtívající za vstup opravdový balík (něco jako 100 nebo 200 dolarů). Aby si ty nehorázné sumy Kiwáci odůvodnili, narvou vás do neoprénu a povozí pod vodou na nafouknutých pneumatikách a podobně. To jsem si ráda nechala ujít; navíc vzhledem k tomu, že nejsem zrovna nakloněna klaustrofobickému prostředí, mě to ani nemrzí.

Během ročního pobytu na Zélandu se z Lenky a Pavla stali nadšení rybáři. Den před mým odjezdem Lenka chytila nádhernou rybu, takže nám všem vystrojila luxusní hostinu. Mňam!

Na farmě u Dona mi také bylo dáno objevit některé stinné stránky místního venkovského života: domy jsou tu dřevěné, postavené na kůlech (bo tu věčně chčije a chčije) a myši se tím pádem prohryžou úplně všude. Nejvíc pasou po burákovém másle a ořechách. Několikrát to zkoušeli v mém batohu, ale suchý chleba jim nejel. Taky zahnat slépky z buše do ohrady se ukázalo jako pěkně tvrdý oříšek.

Ale jeden ze zážitků nejsilnějších, na které budu ještě dlouho vzpomínat, netrval ani 10 vteřin: ležím si tak ráno v posteli, přemýšlím, že už bych mohla vstávat, všude ticho, kolik je asi hodin? A najednou se se mnou postel začne třást. Jako kdyby s ní někdo pořádně zatřepal. Nebo jako by vám hned za hlavou projel tank. V první vteřině mi problesklo hlavou, že ti kluci mají po ránu nějak hodně energie, když tak běhají a dupou po baráku. Pak jsem pochopila, že to je zemětřesení. Chvíle paniky. Co teď? Vyskočit z postele? Běžet před barák? Mám s sebou něco brát? Mám spustit povyk? Ale žádný další otřes už se nekonal, během pár vteřin bylo vše v klidu, kontinentální předěl dělal mrtvého brouka a ostatní to vše v pohodě zaspali. Na internetu jsme si pak našli v registru otřesů, že tenhle měl ohnisko asi 100 km odsud na východ a byl klasifikován jako „strong“: 5,2 stupňů Richterovy stupnice.

Lenka s Pavlem opouštěli Donovu farmu, aby trochu pocestovali. Za tímto účelem si v minulých týdnech upravili dodávku na „selfcontained“, což byl docela proces. Abyste získali certifikát, musí vám potvrdit 2 na sobě nezávislí inspektoři, že máte spaní, WC, kuchyňku s odpadem, vodní nádrž a uzavíratelný odpaďák. Pak ovšem ušetříte balík peněz, protože můžete kempovat prakticky kdekoli. Pokud jste dva, je to asi ten nejlepší způsob, jak objet všechny krásy země zcela soběstačně a nezávisle. Většina lidí, co tu jsou na pár měsíců a dýl, to tak dělá. Pavel je umělec, takže dodávku opatřil ještě krásnou výzdobou. A jelikož jsme měli chvíli stejnou cestu, popovezli mě. Směr jih, podél nádherných pláží se skalisky a hor stoupajících téměř z vody, obrostlých pravěkým deštným pralesem. Z nich se valí záplavy vody, podemílající říční břehy a cesty podél nich. Jakmile prší – a to tady skoro furt – můžete si být jisti, že pár silnic bude neprůjezdných a pár treků neprostupných právě kvůli divoké vodě beroucí všechno, co má v dosahu. Tam nahoře v horách jak jednou zahučíte do potoka, najdou vás až po pár dnech vyplavené na pobřeží, omlácené o šutry, které klidně mohly být jadeit.

Greenstone, jade, je vyhlášeným bohatstvím tohoto kraje. Zelený jadeit, jenž byl pro maory cennější než zlato, pro který sem putovali ze všech koutů země. Vyskytuje se jen v korytech řek vytékajících z ledovců, putuje s nimi až na pobřeží. Lenka je geoložka, takže poučení mám z odborného zdroje.

Bylo hnusně. A ještě hnusněji. Po trase stavíme na pár plážích; vymleté útvary ve skalách by člověk dokázal pozorovat hodiny. Malá procházka podél jedné z řek v záplavě zeleně: megakapradě, minikapradě a kapraďostromy porostlé mechem – tady byste úspěšně a bez triků natočili další Cestu do pravěku. V Punakaiki mě zavezli na obdivovanou turistickou atrakci Pancakes rocks – palačinkové skály.

A pak už jen chcalo a chcalo. Na noc jsme to zapíchli na uzavřené boční cestě. Uzavřené proto, že dál proti proudu jí prostě kus odnesla řeka. Kempuju vedle dodávky na fleku, který se do rána mění v bazének. Pro vytrvalý liják nikdo celou noc oka nezamhouříme. Přemýšlím, jak se uvnitř ve stanu pozná, že už neležím v bazénku, ale jsem unášena k moři za účelem omletí o jadeitové šutry. Byla by to ovšem vznešená smrt, být umlácena polodrahokamy!