Spočítala jsem si, že průměr mých odpočinkových dnů, kdy jsem opravdu neměla ani malou tříhodinovou procházku někam na vyhlídku, je jeden měsíčně. To je trochu málo a začínám to cítit. Při množství přísunu masa (průměrně taky jedna porce měsíčně a občas nějaký ten kousek v páji) je s podivem, že mě ještě nožičky nesou (statečné štramberské lýtko!). Naordinovala jsem si teda dneska volný den. Ale opravdu volný, psací. Má ostatně pršet. Zatím neprší, zato dorazil vichr z hor. Mám cukání, že bych se přece jen aspoň prošla trošku kolem jezera. Ale statečně vytrvám. Jsem pozadu. Jsem už v Glenorchy, zatímco na papíře mám být teprve v Arthur´s passu.

Na druhý den po povodni, když nás cestáři vyhnali z našeho nočního fleku, aby mohli opravit břehy, než to někoho odnese, jsme si dali v Greymouthu piknik na molu (schovaní v autě nad hrozivě bouřícími vlnami) a opravdové kafe a Lenka s Tomem mě zanechali mému osudu. Já mířím do hor. Snad se zadaří utéct deštivému počasí, ale především projet Arthur´s pass, slavný průsmyk, jímž už před sto lety proudili na západní pobřeží dobrodruzi, velrybáři a zlatokopové.

Co říci o Arthurovi? Tak jako před sto lety, i dnes je plný nebezpečí, jak jsem se na vlastní kůži přesvědčila. Už tu sice nehrozí smetení lavinou, sesuv půdy, ani pád do propasti, zato se tu rozmnožila divá zvěř. Nejdříve mě napadly na tábořišti myši. Prohryzaly mi několik děr do stanu, jak se snažily dostat na tašku s jídlem. Uprostřed noci mě vzbudilo hlodání a skákání (!) na stan. Spočítala jsem mrtvé. Odnesl to banán, sýr a pytlík s ořechy, čest jejich památce (chleba jim nejel, mrchám, ale není se jim co divit, já bych ten hnusný tousťák taky nežrala). Neuplynulo ani 10 hodin a papouch kea se mi za střemhlavého letu snažil vytrhnout z ruky čerstvě zakoupený pětidolarový muffin! Ubránila jsem ho trekovými holemi, ale měla jsem co dělat, abych to ušermovala.

Pokud je v Arthur´s passu hezky, rozhodně stojí za to vyškrábat se na Avalanche peak. Výhledy jsou přímo uchvancancující, obzvláště když před tím týden pršelo a okolní vrcholy mají všechny čerstvou sněhovou čepičku. Na píku budou vaši svačinu sice taky ohrožovat key (Ikey), tak bacha, ale taky tam bude na útesu sedět Izraelec Daniel s vařičem a konvičkou a všem příchozím bude nabízet čaj na zahřátí. Jediný příjemný Izraelec, kterého jsem tu zatím potkala. Jinak se směrem na jih začínají povážlivě množit a chovat se jako v Patagonii. A kdo jste kdy byli v Patagonii, víte, o čem mluvím.

Ještě jeden výlet jsem podnikla, zcela nečekaně, hned po příjezdu. Když jsem se v infocentru pídila po nějakém kratším odpoledním výšlapu, všechny byly někde na dojezd autem. Nesměle jsem namítla, že auto nemám. A za mnou se ozvalo: „Ale já mám, tak za půl hoďky sraz na parkovišti.“ A tak se mě ujal Angličan Dan a vzal mě s sebou na výlet. Díky, Dane! Zdá se, že Britské impérium nade mnou drží na mých cestách ochrannou ruku.

Druhou noc už jsem v průsmyku pro jistotu netrávila. Zalátala jsem stan leukoplastí, aby dírama dovnitř nelezly sendflies, a zamířila zpět na pobřeží. Moc jsem toužila spatřit Hokitika gorge, soutěsku s průzračnou modrou řekou, o níž jsem se dočetla v časopise na trajektu. („Mysleli jste si, že výjevy z pohlednic a cestovatelských časopisů jsou vždycky krásnější než skutečnost? Hokitika gorge je místo, kde zažijete pohádku na vlastní oči!“ … atd). Po trochu divokém transferu (kemp, kam jsem dorazila pozdě večer, byl zrušen, nakonec nouzová noc na parkovišti za hospodou s dalšími několika zoufalci) jsem se tam přes pole a farmy dostala. Bohužel po vytrvalých deštích voda nebyla průzračná, jak to reklamovali, takže to dopadlo přesně podle střízlivého scénáře: na fotce úchvatné, ve skutečnosti ne až tak moc. Ale i tak to byl hezký vélet, udělalo se krásně, slunko pralo, co by člověk chtěl víc?

Ještě jsem se potoulala po městečku Hokitika, prohlédla si na pláži výstavu uměleckých děl z naplaveného dřeva a prolezla obchody se šperky z jadeitu. V několika jste mohli pozorovat brusiče při práci a ten největší nabízel i komentovanou prohlídku. Bylo to moc zajímavé. Šperky krásné, ale začínaly všechny někde na 100 dolarech.

Na obzoru jižním směrem se ve večerním slunku z oparu nořily zasněžené štíty Mt. Cooku a jeho kámošů. Byl čas popojet a podívat se na ně zblízka.