Arthur´s pass a zpět k moři

sam_1436

Spočítala jsem si, že průměr mých odpočinkových dnů, kdy jsem opravdu neměla ani malou tříhodinovou procházku někam na vyhlídku, je jeden měsíčně. To je trochu málo a začínám to cítit. Při množství přísunu masa (průměrně taky jedna porce měsíčně a občas nějaký ten kousek v páji) je s podivem, že mě ještě nožičky nesou (statečné štramberské lýtko!). Naordinovala jsem si teda dneska volný den. Ale opravdu volný, psací. Má ostatně pršet. Zatím neprší, zato dorazil vichr z hor. Mám cukání, že bych se přece jen aspoň prošla trošku kolem jezera. Ale statečně vytrvám. Jsem pozadu. Jsem už v Glenorchy, zatímco na papíře mám být teprve v Arthur´s passu.

sam_1440

Na druhý den po povodni, když nás cestáři vyhnali z našeho nočního fleku, aby mohli opravit břehy, než to někoho odnese, jsme si dali v Greymouthu piknik na molu (schovaní v autě nad hrozivě bouřícími vlnami) a opravdové kafe a Lenka s Tomem mě zanechali mému osudu. Já mířím do hor. Snad se zadaří utéct deštivému počasí, ale především projet Arthur´s pass, slavný průsmyk, jímž už před sto lety proudili na západní pobřeží dobrodruzi, velrybáři a zlatokopové.

sam_1444Co říci o Arthurovi? Tak jako před sto lety, i dnes je plný nebezpečí, jak jsem se na vlastní kůži přesvědčila. Už tu sice nehrozí smetení lavinou, sesuv půdy, ani pád do propasti, zato se tu rozmnožila divá zvěř. Nejdříve mě napadly na tábořišti myši. Prohryzaly mi několik děr do stanu, jak se snažily dostat na tašku s jídlem. Uprostřed noci mě vzbudilo hlodání a skákání (!) na stan. Spočítala jsem mrtvé. Odnesl to banán, sýr a pytlík s ořechy, čest jejich památce (chleba jim nejel, mrchám, ale není se jim co divit, já bych ten hnusný tousťák taky nežrala). Neuplynulo ani 10 hodin a papouch kea se mi za střemhlavého letu snažil vytrhnout z ruky čerstvě zakoupený pětidolarový muffin! Ubránila jsem ho trekovými holemi, ale měla jsem co dělat, abych to ušermovala.

sam_1448

Pokud je v Arthur´s passu hezky, rozhodně stojí za to vyškrábat se na Avalanche peak. Výhledy jsou přímo uchvancancující, obzvláště když před tím týden pršelo a okolní vrcholy mají všechny čerstvou sněhovou čepičku. Na píku budou vaši svačinu sice taky ohrožovat key (Ikey), tak bacha, ale taky tam bude na útesu sedět Izraelec Daniel s vařičem a konvičkou a všem příchozím bude nabízet čaj na zahřátí. Jediný příjemný Izraelec, kterého jsem tu zatím potkala. Jinak se směrem na jih začínají povážlivě množit a chovat se jako v Patagonii. A kdo jste kdy byli v Patagonii, víte, o čem mluvím.

sam_1470

Ještě jeden výlet jsem podnikla, zcela nečekaně, hned po příjezdu. Když jsem se v infocentru pídila po nějakém kratším odpoledním výšlapu, všechny byly někde na dojezd autem. Nesměle jsem namítla, že auto nemám. A za mnou se ozvalo: „Ale já mám, tak za půl hoďky sraz na parkovišti.“ A tak se mě ujal Angličan Dan a vzal mě s sebou na výlet. Díky, Dane! Zdá se, že Britské impérium nade mnou drží na mých cestách ochrannou ruku.

sam_1426

Druhou noc už jsem v průsmyku pro jistotu netrávila. Zalátala jsem stan leukoplastí, aby dírama dovnitř nelezly sendflies, a zamířila zpět na pobřeží. Moc jsem toužila spatřit Hokitika gorge, soutěsku s průzračnou modrou řekou, o níž jsem se dočetla v časopise na trajektu. („Mysleli jste si, že výjevy z pohlednic a cestovatelských časopisů jsou vždycky krásnější než skutečnost? Hokitika gorge je místo, kde zažijete pohádku na vlastní oči!“ … atd). Po trochu divokém transferu (kemp, kam jsem dorazila pozdě večer, byl zrušen, nakonec nouzová noc na parkovišti za hospodou s dalšími několika zoufalci) jsem se tam přes pole a farmy dostala. Bohužel po vytrvalých deštích voda nebyla průzračná, jak to reklamovali, takže to dopadlo přesně podle střízlivého scénáře: na fotce úchvatné, ve skutečnosti ne až tak moc. Ale i tak to byl hezký vélet, udělalo se krásně, slunko pralo, co by člověk chtěl víc?

sam_1505

Ještě jsem se potoulala po městečku Hokitika, prohlédla si na pláži výstavu uměleckých děl z naplaveného dřeva a prolezla obchody se šperky z jadeitu. V několika jste mohli pozorovat brusiče při práci a ten největší nabízel i komentovanou prohlídku. Bylo to moc zajímavé. Šperky krásné, ale začínaly všechny někde na 100 dolarech.

Na obzoru jižním směrem se ve večerním slunku z oparu nořily zasněžené štíty Mt. Cooku a jeho kámošů. Byl čas popojet a podívat se na ně zblízka.

sam_1477

lenkaplenka se představuje:

Lenka Rašková Jsem rodačka ze Štramberka, Valaška a horalka duší, vagabundka přesvědčením. Vystudovala jsem češtinu, španělštinu a estetiku na FF MU v Brně, kde od té doby žiji. Cestování po zemích španělského jazyka začalo již mým studentským pobytem v Santiagu de Compostela a postupem let se mi stalo životní vášní. Díky poutím do Santiaga jsem také zjistila, jak důležité je pro mě dělat v životě to, co mě nejvíce baví. A tak se pohybuji po planetě Zemi pěšky, poznávám její zapadlé kouty i sebe, potkávám zajímavé lidi nebo si užívám samoty, hodně čtu a zpívám a "všechno své si nosím s sebou". Kvůli touze poznat Latinskou Ameriku jsem dezertovala z pozice středoškolské učitelky a vydala se pracovat pro potomky českých vystěhovalců v Paraguayi a Argentině. Postupně jsem prochodila i další země Latinské Ameriky, Nový Zéland, Irsko, Norsko... a kdo ví, kde se to zastaví. Cestování se postupně stalo mou profesí. Pracuji jako průvodkyně ve Španělsku, Andoře, Latinské Americe, Irsku, Skotsku a Skandnávii. Pořádám cestovatelské besedy. Miluji vodu ve všech podobách, dobrou kávu, malbec, smradlavé sýry a chobotnice.
Příspěvek byl publikován v rubrice Nový Zéland. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s