Franta Pepa Jednička, Liška podšitá a Copland

SAM_1553
Z jihoalpského masivu kolem Aoraki, čili Mt. Cooka, si to do údolí hrne několik ledovců. No, hrne, spíš odčůrává, a to čím dál rychleji. Dva z nich, Franz Josef a Fox glacier, jsou nejznámější, a to z jediného prostého důvodu: jsou hned u moře a z parkoviště se na ně mrknout zvládne opravdu každý, od předškoláka po Číňany v cuklích s labutěnkou (zdokumentováno). Těm, co jsou zmlsaní ledovci argentinskými tak jako já, bych ten výlet turistickou dálnicí údolím k ledovci snad ani nedoporučovala, pokud vyloženě nemáte cestu kolem. Jsou poměrně daleko od vyhlídkového bodu, kam až vás to pustí, a jsou chuděrky oba odtáté a relativně špinavé. Ovšem pro ty, co ještě nikdy žádný ledovec neviděli, to asi bude „stunning“ a „marvelous“ a „unforgettable“, jak píší místní brožury.
SAM_1608
Ale pokud je hezky a je šance dobrých výhledů, rozhodně si vyběhněte na vyhlídku Alex Knob. Píšou sice, že je to 6 hodin, ale nezapomeňte, že jste v oblasti tůristické, čili DOC si zde trošičku zapřeháněl, aby mu tam nelezli lidi. Dala jsem to za slabé 4 hoďky a bez batohu to šlo samo. Je tam nahoře taky nádherné místečko, asi jediné v celém tomhle parku, kde se dá rozložit stan. Je tam totiž louka. Ale to dole netušíte, protože dole všude je prales. Můj oblíbený, typický západní, plný padlých stromů, mechu a kapradí, bažinek a rašeliníštěk, neprostupný, beechtreeový prales, kde metr čtvereční volný nenajdeš, a najdeš-li, stan nepostavíš, a postavíš-li, nevyspíš se, a vyspíš-li se, muchy tě ve spaní ohlodají na kost.
SAM_1604
U Franty Pepy Jedničky na vyhlídce se díkybohu sandflies nevyskytovaly. Měly by to 1000 m převýšení, tak proč by tam taky lezly, když dole je čerstvé krve habakuk. Co se však ve výšinách kolem ledovce vyskytuje, jsou helikoptéry, a jejich neodbytného bzučení nad hlavou se po celý den nezbavíte.
SAM_1622

Dědina Franz Josef je totiž narvaná mládeží toužící po adrenalinových zážitcích. Čerstvě odmaturovavší Němci (především), Francouzi a možná pár Američanů se tu sjíždí v Kiwi Adventure autobusech a jiných zájezdových dopravních prostředcích. Je tedy nutno je nějak zabavit, bo upřímně řečeno, je tu celkem hovno co robit. Takže děcka chodí po kempu s diářema a sdělují si navzájem, kdy jsou objednané na kterou atrakci. Jak u zubaře. Nejpopulárnější je, zdá se, HELIHIKING, čili výlet helikoptérou na horní část ledovce, kde se pak projdete po ledu a uděláte si cool selfíčka, nejlépe s holým zadkem: pozadí se sněhem v pozadí. Pokud byste ještě měli nějaké prachy, což tady všichni, mezi akčními cenami za chlast pro každého helihikera se dá ještě stihnout skydiving, čili seskok padákem na ledovec, nebo vyjížďka na tryskočlunu po řece z ledovce vytékající. Neptejte se mě, jak museli jejich rodiče v Německu makat, aby to ratolestem dopřáli. Cifry jsou to astronomické a nikdo z šesti přítomných na mém pokoji v hostelu (stanovat zde nelze) si na to nevydělal sám. Drze jsem se zeptala. Německá mládež se zde pohybuje v tlupách (tak jako Izraelci v Argentině, akorát disciplinovaně) a vymazlená služba hop-on-hop-off bus zajišťuje jejich přesun po Zélandu (většina jich totiž eště nemá řidičák nebo by nemohli chlastat, kdyby jeli vozem). Tohle jsou tedy nástrahy cestovkami zprofanovaných míst jako je FJ, Queenstown nebo Christchurch (ve stylu „nevím, co na tom všichni mají, ale všichni tam jezdí, tak musím taky.“)

Ale nenechte si zkazit dojem, výlet to byl pěkný. Po Knobovi jsem byla tak rozjařená a bylo tak nádherně, že jsem si dala ještě odpolední vycházku na vyhlídku Robert´s point. Cesta je to krásná, plná přelézání skalek a přeskakování potoků, ocenila jsem i několik dobrodružných swingujících mostů (visutý most = swing bridge, já vždycky říkám swinging bridge).
SAM_1629
Na Knobově vyhlídce jsem taky potkala Italku Federiku, s níž jsme si okamžitě padly do noty a moc se pak skamarádily. Je bezvadná, připomíná mi značně mou jinou italskou kamarádku Laylu, cestuje Zélandem na kole a potkáme se ještě několikrát.
SAM_1660
Rozloučila jsem se s Frantou Pepou a zamířila k Foxově ledovci o pár kilometrů jižněji. Chtěla jsem hlavně k jezeru Matheson, které je zvěčněno na všech pohlednicích, jak se v jeho hladké neposkvrněné hladině zrcadlí sněhem posypané nejvyšší zélandské štíty. Měla jsem v plánu tam někde rozbít stan, vykoupat se a počkat na východ slunce.
Haha. Tak to jsem se přepočítala. Jednak bylo hned od začátku jasné, že tady stan nerozbiju, ani se tu nevykoupu. Bylo to prostě rašelinné jezírko obklopené již výše popsaným pralesem. Kolem sice luk hojnost, ale všechny na očích a obehnané ostnatými dráty, že by se za to nemusel stydět ani Majdanek. No a druhak bylo zataženo a větrno. Hladina nic nezrcadlila. A i kdyby zrcadlila, byly by to jenom mraky. Prvek očekávání vystřídal prvek zklamání. Byla jsem tak zklamaná! Tohle mohl být vrchol! Uvidět to jak z pohledu! Jak to, že to nevyšlo, když jsem si to naplánovala?
Tak jsem tam seděla s tím megatěžkým batohem, nevěděla, kde přespím (ve Foxu jen hotely a lodge a vše plné), kam se poděju. Ale pak jsem se začala líp dívat a na tom molu, kde jsem seděla, se mi začalo líbit. Lítaly tam vážky jako kráva a byly tam rozvěšené různé citáty o přírodě.
Čtu: „I go to nature to be soothed and healed, and to have my senses put in tune once more.“ A já jsem se vám tak strašně zastyděla!

SAM_1668

Najednou mi to došlo, že bych měla sedět na zadku a „put my senses in tune“. Že proto jsem tu. Proto to má smysl, že se tu vláčím s tím batohem a nechám se ožírat za živa a potím se a mám hlad a jsem unavená… ale chcu to zažít, ten pocit, že jste jedno s přírodou. Že vás hladí a ladí. A že je to i déšť, i mrak, i vítr, i bahno, i mokro. (Ale NE muchy, to ani náhodou!)
A tak jsem odešla od jezera Matheson bez vyhlídky, zato s nadějnými vyhlídkami. Potkala jsem zase Federiku. Potkala jsem hodné Angličany, kteří pro mě sehnali „emergency bed“ v hostelu. Večer se udělalo krásně a já jsem opravdu uviděla Aoraki a Tasman Peak v celé jejich kráse, i když jen z cesty a nikde se nezrcadlící. A na druhý den tomu korunu nasadil první stop: mávla jsem a zastavil mikrobus plný Čechů včetně Toma Harabiše! Byli bezvadní. No řekněte, vydali byste se v 70 na dobrodružný výlet na Nový Zéland? Přemýšlejte!
SAM_1674

Vzali mě na vyhlídku na ledovec Fox a ještě poposunuli na místo, kde začínal Copland track, moje zábava na další dva dny.
Copland pass je sedlo vysoko v horách pod Mt. Cookem. Je to místo, kudy se dají přejít hory na druhou stranu do dědiny Mt. Cook, kam se jinak dostanete jen asi 200 km dlouhou oklikou. Údolím řeky Copland se za den dojde k Wellcome flat hutu, pověstnému tím, že se zde vyskytují horká bahenní jezírka. A tam já mám právě namířeno. Počasí je všelijaké, už se těším, jak se tam nahoře večer ponořím.
SAM_1714
Copland track byl jeden z nejkrásnějších, jaké jsem zažila. Sice skoro celou cestu poprchávalo a místy to bylo dost o hubu kluzké, ale zato celou cestu podél té nejmodřejší řeky ve známém Lenčině vesmíru. Modřejší než skalice modrá. Modřejší než Modrovousovy vousy. Žádný foťák tohle nedokáže vyfotit – to musíte vidět. Nahoře mě opravdu vítala Vítací chata a byla o to vítanější, že jakmile jsem se na 2 vteřiny zastavila, abych rozbila stan, sneslo se na mě dosud nevídané množství armády sandflies.

Byly ve vrstvách. Když se vám draly na stan, měli jste pocit, že padají kroupy. Chata byla jediným trochu relevantním útočištěm. Horké bazény tam taky byly. Byly opravdu horké. Krásně se z nich kouřilo a když se večer zvedly mraky, podívaná to byla neuvěřitelná. Zašla jsem si tam 3x. Nejkrásnější to bylo ráno za svítání. Nikde nikdo, jen ty krvelačné svině. Vraždila jsem je topením a vařením ve vodě. Za tmy normálně nelítají, ale byly tam i tak, první ranní směna. Když soustředíte svou mysl a ponoříte se do horké vody s bahýnkem, až vám trčí jen nos, můžete se jich občasným odfrknutím trochu zbavit a nebo se dostat do takového saunotranzu, že je silou mysli odmažete (až na to, že si pak škrábete týden nos, uši a čelo a musíte se jít zahojit do ledové řeky).
SAM_1776
Pozorujete světlo kolem, skály nořící se z nicu, blednoucí Jižní kříž, páru a různé barvy usazených minerálů v potůčcích s horkou vodou a říkáte si, že je to skoro k vzteku, že jen pár kilometrů vzhůru údolím vede cesta na druhou stranu hor, a vy tam nemůžete. Je to totiž přes ledovec. Je to totiž cesta jen pro horolezce. A tak si musíte počkat ještě víc než týden, než tam dostopujete druhou stranou, přes Gondor.

V hlavní roli účinkovaly:SAM_1842

lenkaplenka se představuje:

Lenka Rašková Jsem rodačka ze Štramberka, Valaška a horalka duší, vagabundka přesvědčením. Vystudovala jsem češtinu, španělštinu a estetiku na FF MU v Brně, kde od té doby žiji. Cestování po zemích španělského jazyka začalo již mým studentským pobytem v Santiagu de Compostela a postupem let se mi stalo životní vášní. Díky poutím do Santiaga jsem také zjistila, jak důležité je pro mě dělat v životě to, co mě nejvíce baví. A tak se pohybuji po planetě Zemi pěšky, poznávám její zapadlé kouty i sebe, potkávám zajímavé lidi nebo si užívám samoty, hodně čtu a zpívám a "všechno své si nosím s sebou". Kvůli touze poznat Latinskou Ameriku jsem dezertovala z pozice středoškolské učitelky a vydala se pracovat pro potomky českých vystěhovalců v Paraguayi a Argentině. Postupně jsem prochodila i další země Latinské Ameriky, Nový Zéland, Irsko, Norsko... a kdo ví, kde se to zastaví. Cestování se postupně stalo mou profesí. Pracuji jako průvodkyně ve Španělsku, Andoře, Latinské Americe, Irsku, Skotsku a Skandnávii. Pořádám cestovatelské besedy. Miluji vodu ve všech podobách, dobrou kávu, malbec, smradlavé sýry a chobotnice.
Příspěvek byl publikován v rubrice Nový Zéland. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s