The Sounds of silence

Týden strávený ve Fjordlandu otevřel další nečekané horizonty té nádherné země, o níž jsem si myslela, že už mě po dvou měsících dohromady ničím nepřekvapí. Byla jsem zase u západního pobřeží, ale s nekonečnými plážemi severu dranými větrem a vlnami Tasmanova moře to mělo pramálo společného. Moře se tady zakusuje hluboko mezi zaoblené kopce i vysoko čnící skalnaté štíty a je mírné, černé, lesklé a plné tajemství jako zrcadlo Galadriel. Často nepoznáte rozdíl mezi fjordem a jezerem, dokud se nepodíváte do mapy. A ta jména! Křísí ve vás ducha odvážných námořníků a objevitelů, probouzí romantické tužby vyrazit na rozvrzané kocábce někam za dobrodružstvím. Milford sound, Doubtful sound, Resolution Island, Wet Jacket Arm, Expedition Peak, Lady of the Snows … Jak by se tady krásně vyjímala La Grace!

IMG_20170307_121858

Jako bych se nepřehoupla jen přes hřeben hor, ale přes celý svět. Citelně se ochladilo a krajina dostala lehce polární ráz. Po hladině jezera Te Anau se každé ráno převalovaly tajemné mlhy, těžký vzduch byl plný hlasů vodních ptáků odrážejících se ozvěnou uprostřed bílých chuchvalců. Prsty a nos mrzly, naplavené dřevo v zátočinách se obalovalo jinovatkou. Představovala jsem si, že jsem někde na Klondiku a každou chvíli musím narazit na medvěda. Nebo on na mě. Pak se mlhami začlo drát slunko a to byl tanec! Hmyzům osychala křidýlka a do trávy vyrazili králíci. Na tu krátkou chvilku mezi svítáním a úplným dnem, kdy se otvírají květy na noc uslé, se vzduch naplnil rajskou vůní. Já vím, že s tím stále otravuju, ale fakt, nekecám! A do toho si představte první větu z Peera Gynta. Zavřete oči – a máte to!

SAM_2788

Udělala jsem si základnu v kempu Lakeview v Te Anau a hodlala si to užít. Ranní procházky. Večerní kafíčka a dortíčky. Saunu. A samozřejmě výlety! Hodlala jsem utrácet prachy! Po dvou měsících šetření zbylo dost, abych si mohla začít plnit své nákladnější sny. Nebyla jsem blázen, abych utrácela za pozemní dopravu, když stopem je to zadara a daleko rychlejší a zajímavější. Ale vyhlídkovou loď si nestopnete. Zkonzultovala jsem 3 různé meteo servery, udělala aritmetický průměr, vybrala nejnadějnější den a zakoupila svůj BIG TRIP – celodenní zájezd k Doubtful sound – a modlila se ke všem vílám a trollům, aby to vyšlo. Ono plavit se v mlze nebo dešti po fjordu by mělo asi stejný efekt jako totéž na Pryglu. A za to se mi 240 babek rozhodně dávat nechtělo.

SAM_2629Co dělat, zatímco čekáte na výlet k fjordu? Udělat si výlet k jinému fjordu! Vstanout za tmy, zahřát se poklusem na milfordskou „dálnici“ a čekat na stopa. Každý den brzo po ránu se z Te Anau (nebo už z Queenstownu) začne vinout had světel: stovky turistů v autech a zájezdových autobusech lačnících spatřit krásy pověstného fjordu Milford Sound. Ani bych nemusela mít ceduli – tahle 120 kiláků dlouhá cesta nikam jinam nevede. Bere mě anglicko-řecký pár, vyjížděli kolem 4 a už mají půl cesty za sebou. Rozproudí se živá konverzace o krásách Řecka a záludnosti indoevropských jazyků a zatím se za oknem odvíjí jiná krásná podívaná, která nás donutí zmlknout a vydávat jen občasná citoslovce: širokým travnatým a lesnatým údolím se válí mlha a z ní začínají vykukovat ozářené vršky kopců. Za naprostého ticha jsme vjeli do filmu.

SAM_2586

Mezi tím co míjíme parkoviště u Routburnu, kde jsem předevčírem promokla na kost, šplháme do sedla a sjíždíme dost divokým jednosměrným tunelem na druhé straně k moři, se líhne nádherné žluté ráno. A do toho žluta s modrým dnem se vyklubal zobáček mířící k nebi, skála Mitre Peak. Je na všech pohlednicích a přebalech průvodců a map. Ale takhle naživo to je přece jenom jiné kafe.

SAM_2617

Škoda že se tu nedá udělat žádná túra; údolí fjordu je tak sevřené mezi strmými stěnami, že se tu už žádná stezka nevejde. Jediný způsob, jak se pořádně porozhlédnout a pokochat, je výlet katamaránem. Tady je to dělané na turisty, ne pro kamzíky, bohužel. Letiště, parkoviště, dva hotely a přístaviště pro několik společností tahající z lidí prachy. Obejdete to vše za hodinku a co tady pak celý den? Marné toužení podívat se dál, tam za zátočinu, za ohyb skaliska? Stopovat zpět, když všichni ti tůristi se budou vracet až večer? Nic se nedá dělat, zakupuju lodní lístek, útěcha je, že s last minute slevou.SAM_2542

Stálo to za to, ne že ne, ale na takových davy přecpaných místech se nikdy zcela nezbavím pocitu stísněnosti a negativní energie ve vzduchu. Snažím se to vytěsnit, nevšímat si všeho rušivého kolem, eliminovat kontakt s lidmi, zavřít uši, soustředit se jen na přírodu: skály vyrostlé z vody a napřahující se až do nebe, vodopády a čůrky, hladké stěny, na nichž se tu a tam podařilo zachytit mechu, kytce nebo dokonce stromu, lachtany rochnící se na skalnatém ostrůvku. Ale nikdy to nejde docela. Jako by celý fjord nesl stopy zneužívání a lačnosti podnikavců po penězích. SAM_2577V té záplavě autobusů, lodí a lidí, kteří se rvou o zákazníky a nejde jim o nic jiného než vytěžit co nejvíc, mám chuť vzít kýbl a kartáč a všechny ty skály pořádně vydrhnout a vysmýčit, aby byly zase čisté, pravdivé a svobodné. Kdyby tak chtěl přijít pořádný slejvák, potopa, sedm ran egyptských, invaze sendflies, něco, co by spláchlo celý ten mamonem zapařený dolík někam daleko na moře. A byl by klid. A nikdo by tu nebyl. A Mitre by si zhluboka oddechla. A bylo by to krásné.

SAM_2550

Těším se na zítřek. Doubtful sound není zdaleka tak profláknutý, je daleko, jede se tam dlouho, složitě a draho, nevede tam veřejná cesta, nejsou tam restaurace ani hotely. Je delší, rozlehlejší a divočejší. A nejsou tam skoro žádní lidi. Kéž je tam i ticho!


IMG_20170309_091434

Autobus mě vyzvedává před šestou. Klepu kosu před kempem, nebe si zrovna chystá setřít Mléčnou dráhu z fousů. Je nás jen pár v tom velkém autobuse – začíná to dobře. Jedeme k jezeru Manapouri, ve stejnojmenném městečku nasedáme na trajekt, který nás převeze do Západního ramene. SAM_2662Tam není nic, „jen“ elektrárna. Ovšem není jen tak ledajaká. Je to jeden z technických divů světa. Nachází se celá v podzemí a složitým čerpacím systémem využívajícím různé nadmořské výšky jezer Manapouri a Te Anau posílá vodu tunelem přes turbíny do fjordu. Elektřina zásobuje 160 km vzdálenou slévárnu aluminia v Bluffu, až na nejjižnějším výběžku Jižního ostrova. Elektrárna se stavěla v letech 1964-71 a podle Wikipedie stála přes 2 miliardy v současných dolarech. Pěkná hračka. Původně byla prohlídka tohoto neuvěřitelného díla zahrnuta do zájezdu, ale tuto sezónu se zrovna rozhodli zavřít a udělat generální opravu. Škoda. Bylo by zajímavé srovnat to s paraguaysko-brazilskou Itaipú, kde jsem byla před třemi lety.

SAM_2655

Vyrábíme jezeru Manapouri první ranní účes a ono nás odměňuje nádherným svítáním. Ve West Arm nasedáme do autobusu a šplháme elektrárenskou silnicí přes průsmyk a dolů k fjordu. Wilmot pass road je prý nejdražší cestou v historii Zélandu. Nevypadá. Je to jen pár kilometrů štěrku, ale těm několika mikrobusům, co tu denně projedou, dává pěkně zabrat.

SAM_2664

Na vnitřní straně okénka se usadily první 2 muchy. Přes varovné nápisy v mikrobusu „nerozmačkávejte nám prosím mouchy na skle“ se Japončíci sedící přede mnou v panice snaží o úkladnou vraždu. Asi se bojí, že dostanou malárii. Celý mikrobus se okamžitě začíná zuřivě šplíchat repelenty. Nevěřím svým očím. Je možné, že tihle lidi na výletě ve Fjordlandu, nejdeštivější a nejlesnatější části Nového Zélandu, ještě nikdy neviděli sendfly? Bezpochyby si o těchto krvelačných bestiích přečetli v průvodci a teď se bojí, že budou bídně sežráni.

SAM_2682Těch much bylo nakonec za celý den asi 5. A to jsem je musela skoro vyhlížet a divila jsem se i ušima, kam se poděly, a libovala si, jaká je to krása je tu nemít. Ale ostatní se oháněli a běhali před nimi jak blbí a zamořovali okolí repelenty. Pak uviděli weku a fotili ji svými teleobjektivy asi hodinu, vůbec je nezajímala ta nádherná panoramata kolem. Musela jsem se hluboce zamyslet. A na konci té úvahy si velmi upřímně pogratulovat. Jak je to skvělé, cestovat s báglem, chodit pěšky a spát ve stanu. Jak je to skvělé skamarádit se s ptáky, zvířaty a hmyzáky, zapadnout do jejich světa a sžívat se s ním každý den, za pochodu. Díky za ty štípance, díky za smrduté oposumy. Tihle lidi možná projeli celý Zéland aniž vystrčili nohu z auta, autobusu, hotelu, aniž jim myši sežraly banán, aniž slyšeli ranní písničku jediného tui, aniž se jedinkrát poškrábali nebo zakopli o liánu. Ti lidi pravděpodobně nikdy v životě nebudou čurat na kapradí a pít vodu z potoka. Najednou mi jich zabylo strašně líto. Aspoň že je napadlo vyjet si na lodi a nadýchat se trochu čerstvého vzduchu. Doufám, že si to i přes tu silnou vrstvu chemického posypu na xichtu užijou (pokud teda najdou odvahu vylézt na palubu)!

SAM_2678

Jak to popsat? Kde na to brát slova a nekrást? Tak budu mlčet. Doubtful má díky své odlehlosti tu pověst: The Sound of Silence, krajina ticha. A když náš kapitán a průvodce s námi zajede doprostřed a vypne na chvíli motor, zavalí vás to ticho jako teplá pěnivá radostná vlna. Dál už je to němý film. Jen toho Peera Gynta by to snad sneslo, ale jen úplně potichoučku. A nedejte moc na fotky. Nikdy se jim to nepovede věrně. Zajeďte si na originál. A nezapomeňte vypnout motor.

SAM_2761

lenkaplenka se představuje:

Lenka Rašková Jsem rodačka ze Štramberka, Valaška a horalka duší, vagabundka přesvědčením. Vystudovala jsem češtinu, španělštinu a estetiku na FF MU v Brně, kde od té doby žiji. Cestování po zemích španělského jazyka začalo již mým studentským pobytem v Santiagu de Compostela a postupem let se mi stalo životní vášní. Díky poutím do Santiaga jsem také zjistila, jak důležité je pro mě dělat v životě to, co mě nejvíce baví. A tak se pohybuji po planetě Zemi pěšky, poznávám její zapadlé kouty i sebe, potkávám zajímavé lidi nebo si užívám samoty, hodně čtu a zpívám a "všechno své si nosím s sebou". Kvůli touze poznat Latinskou Ameriku jsem dezertovala z pozice středoškolské učitelky a vydala se pracovat pro potomky českých vystěhovalců v Paraguayi a Argentině. Postupně jsem prochodila i další země Latinské Ameriky, Nový Zéland, Irsko, Norsko... a kdo ví, kde se to zastaví. Cestování se postupně stalo mou profesí. Pracuji jako průvodkyně ve Španělsku, Andoře, Latinské Americe, Irsku, Skotsku a Skandnávii. Pořádám cestovatelské besedy. Miluji vodu ve všech podobách, dobrou kávu, malbec, smradlavé sýry a chobotnice.
Příspěvek byl publikován v rubrice Nový Zéland. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s