Už zase někam šlapu. Kdo by to byl řekl! Je to do kopce a funím – je vedro. Ale pohání mě nečekaná energie. Za prvé to totiž vypadá, že je to už naposledy. Za druhé: loučím se s horami po rebelsku! Jsem černý pasažér na Velkém treku. Nemám ani rezervaci, ani jsem se poslušně nedostavila na velín poučit se o počasí. Už mě to fakt přestalo bavit, kvůli jedné procházce se někde dovolovat. Je krásně, to je vidět na první pohled. Tak šup! A i kdyby časem bylo hůř, to už budu dávno za horama. Doslova. Takže funím do kopce, nejdřív lesem podél jezera, pak lesem nekonečnými serpentinami a pak konečně po zlaté louce s výhledy. Batoh mě netíží, to se mi jenom zdá. A pot mi taky neteče po zádech, kde by se tu vzal, když ani pot, ani batoh, jakož ani celá já tu vůbec nejsem. Oficiálně tu vůbec neexistuju. Nikdo mě večer nebude sčítat ani legitimovat. Mám od všech pokoj. Ještě nevím, kde budu dneska spát, a je mi to jedno. Chcu si užít Kepler track, který je tak jiný než všechny předchozí tracky. Žádný prales, jen nekonečná hřebenovka po holých vrších plných trsů tussocku a kytek. Jsem na nejdeštivějším místě Zélandu. Na místě, kde prý prší 350 dní v roce. Kde se neměří srážky na milimetry, ale na metry. Obloha je vymetená, můj mozek taky. Je určitě aspoň 30 stupňů a nikde ani milimetr stínu. Takové dny pak většinou v mé paměti zůstávají jaksi neurčité, k neuvěření, jen s vůní soli a bílou žhavou koulí vypálenou v hlavě.

Ze všeho nejvíc to tu připomíná Malou Fatru. Chodníček se vine po úpatí skalnatých špic a pak po hřebínku úzkém tak metr. Každou chvilku se musím podívat na tu či onu stranu, abych se přesvědčila, že to hluboko dole nejsou louky poseté čučoriedkovím, ale modrá hladina jezera Te Anau. 10 hodin chůze, litr a půl vody.

Kepler tu ale přece jen nachystal pár osvěžení: v poledne je to krápníková jeskyňka například. Ty vratké schůdky do černé úzké díry se mi zprvu vůbec nelíbily, ale vanul odtamtud chlad, a to rozhodlo. Normálně jsem na podobné vniky děsná sralbotka, zvědavost však byla tentokrát silnější než mdlá záře vyklechtané čelovky. Nepouštěla jsem se nikam daleko, nejsem sebevrah. Prostě jenom až tam, kde ještě nehrozilo zaklínění, kde jsem se ještě mohla pohodlně postavit. Byly tam krápníky a padaly mi přímo na hlavu. Varhany, záclony, rampouchy, hlaďoučké a lesklé, třpytící se do růžova a voňavé bůhvíčím, asi tmou. Je to přece jen krása, ocitnout se na chvilku v rodidlech mamky Země!

A pak zase dál po hřebínku, kolem ty Kriváně a Rozsutce, ale pozor, ke kochání zastavit, k čurání dobře rozložit rovnováhu – nejsem přítelem suchého bobování.

Pár postaviček na hřebínku připomíná špejle na střelnici, vždycky dvě spolu a pak díra, to jak je sejmula dobře mířená rána a oddělila jeden pár od druhého. Jen já jsem jediná samotná špejlička vzadu, dvěma třískami zafixovaná na hraně tohohle foukacího hřebenu. Postupně míjím dvě dřevěné chatičky záchranných bivaků, značně odrané a smradlavé, určené opravdu jen zoufalcům ve sněhových bouřích. Jediné, co ještě neukradli, jsou lavinové lopatky – kdo by se tu s nimi tahal. Ve vzácném stínu a závětří pod dřevěnou podlážkou si udělala hnízdo papoušice Kea. Poznám to, až když mi přes mezery pod zadkem začne krást sváču. Jedeš! Ulov si zdechlinu, potvoro, v tomhle počasí jich tu budeš mít pár natotata. Je třeba se zvednout a makat dál, odpoledne se nachyluje, cesta do údolí dlouhá a voda žádná. Tak abych tou zdechlinou nebyla já.

A pak se objeví schody! Stovky schodů někam do pekel. Nechali je tu snad filmaři po natáčení Pána prstenů, nebo co? Ta absurdnost, tady uprostřed pustých hor! Pak si vzpomenu, že jsme na Great walk. Za ty prachy musí asi DOC ukázat, že se snaží. Tak sem vrtulníkem vozí schody.

Trvá to ještě dobré 2 hodiny, než se podobnými serpentinami jako ráno nahoru vykroutím lesem až dolů k potoku. Stín! Nejlahodnější voda, jakou jsem kdy pila! Vodopád! Skáču tam. Asi na 3 vteřiny, dýl ty nože nejde vydržet. Před smrtí umrznutím jsem se zachránila, ale smrt ubodáním se blíží! Sbírám veškeré síly a prchám, fackujíc se hlava nehlava, před největším muším vojskem od dob dinosaurů.

Jsem opět v deštném pralese. Pozná se to tak, že není kde složit hlavu. Po kolena v kapradí marně hledám, kudy by se dala říčka tekoucí z vodopádu přebrodit na cosi, co vypadá jako náznak louky. Přebrodit se nedá nikde, břehy jsou vymleté tak 2 metry hluboko. Dalo by se to skočit, ale nahoru bych se nevyškrábala, nejspíš by se to se mnou urvalo.

Plížím se tiše kolem chaty s tábořištěm, kde bych byla bývala spala, kdybych byla bývala na Kepler tracku legální. Z okna mě pozoruje ranger, do háje. Snažím se tvářit děsně nenápadně a nenavazovat oční kontakt, podle pravidla: když nevidím já jeho, nevidí ani on mě. Dělám, jako že mířím k tábořišti, za nejbližším křovím matu stopu a peláším dál po trase do údolí. Pár zatáček dávám v poklusu. Vinnetou hadra.

Už toho mám dost. Mám hlad. Chcu spát. A furt nikde flek na stan. Louka, již jsem si vyhlédla z hřebene, se ukáže jako louka podmáčená, veliké rašeliniště, ve kterém stojí vody na metr. Bloumám ještě aspoň hodinu, než se mi podaří najít jakštakš vyvýšené místo na suchu. Trávy nad kolena. Poctivě ušlapávám a plaším další hejna sendflies. Stmívá se. Tak tady mě opravdu nikdo hledat nebude. Ještě výprava k někde vpředu šumící řece. Bojím se, že potmě nenajdu stan, tak pádím jak Hatátitla. Stan nacházím, ale nechám se dobrovolně ožírat – na nebi se totiž hraje mléčné divadlo.