Ráno se probouzím do husté mlhy a naprostého ticha, celých 7 hodin lesem nepotkám ani živáčka, to až pak. Absolutní samota, hlavně duše. Monotónní míhání stromů, brodění kapradím, brodění mechem, brodění vlastním nitrem. Jen drobné mrholení, kapka občas skápne po nose. Bezčasí. V takových chvílích oplakávám svoje mrtvé – lidi, sny i lásky. Vracejí se. Déšť je nespláchne, nejsou splachovací. Jen stečou do pusy; polknu si je s sebou na další cesty.

Houpací most na místo se jménem Rainbow – jak symbolické. Cesta za duhou a na jejím konci čeká poklad.

Statečně se brodím štěrkem na cestě z parkoviště do civilizace. Obláček prachu, zkusmo mávnu – a jedu s Colorado girl skoro 100 kiláků.

Jako bych se přepaprskla pomocí kouzelného prstenu, ze hodinu už sedím v Lumsdenu v malé milé kavárničce, jakou byste v takové díře nečekali. Pan Maor mi nachrchlá nejlepší espresso a paní Maorová naservíruje ten nejúžasnější mrkvový dortík na celém Zélandu. Kafe mě ještě hřálo v břušku, když jsem mávla – a úplně se zamilovala.

Theo: „To je super, ty jedeš do Bluffu, já jedu taky do Bluffu, doufal jsem, že někdo bude stopovat (!) Ale co tam budeš dělat, tam nic není“ (?) Říkala jsem si, že s trochou štěstí bych mohla chytit poslední trajekt v pět na Stewartův ostrov. „No problem!“ zahalekal Theo a už jsme se řítili.

Theo je Gruzínec. Na Zélandu žije už přes 40 let, ale z jeho angličtiny to rozhodně není poznat. Má černé oči, orlí nos, obrovské obočí a prošedivělý kudrnatý plnovous. Pořád se kření. Nemůžu od něho odtrhnout oči, od jeho krásných rukou se stopami dláta tančících nad volantem. Theo je šaman, Theo je hippík. Theo je prostě BOŽÍ. Za dvě vteřiny se známe jako celý život. Za dvě hodiny si řekneme celý život. Theo je námořník a stavitel lodí. Jede navštívit marae v Bluffu, aby místní Maory požádal o pomoc se stavbou obřadní kanoe waka. Veze s sebou své portfolio. Listuju nákresy ornamentů a fotkami lodí, člunů a soch. Je to nádhera! Nejradši bych toho chlápka popadla za ta jeho fousiska a dala mu pořádnou pusu. Za to, že je.

Do Bluffu přijíždíme se sluncem. Moře bouří a krásně voní. Objímáme se na rozloučenou, otiskuju si ho do paměti těla, dovnitř očí. Nikdy nezapomenu!

Člun klouže po moři, rozráží pěnu a zadrhává o každou vlnu. Dere se po hladině ze všech sil, voda stříká pět metrů vysoko. Pasažéři jsou většinou domácí a ani to s nimi nehne. Těch pár borců s batohy se drží zábradlí a mění barvy od žluté po zelenou a nazpět. Je to jak lochneska, je to bezva! Racci jsou tu pořádní macci, drží se hned u hladiny, aby s nimi vítr nemrsknul o loď, a využívají ji jako startovací rampu. Občas se některý rozběhne po vodě, regulérní sprint po vlně, běží několik metrů a pak se odrazí a vzlétne, těsně uhne pěně a zmizí.

Taky prorážíme pěnu, tříšť a ledový vichr, motor řve. Možná Stewart v tom nečase mineme a skončíme na Antarktidě, co já vím? Tahle úžina má mezi námořníky špatnou pověst.

Za hodinu nás kapitán bezpečně vysazuje na molu, celé promrzlé. Halfmoon bay – Zátoka půlměsíce. Dál už to nejde. Jsem na konci světa.

Za neuvěřitelně hlasitého (ale nádherného) řevu ptáků tui stavím na zahradě místního hostýlku stan a přemýšlím o dnešním dni. Den blbec známe všichni. Tohle byl Den dobřec. Ony existují. Jsou pro nás nachystané. Ne jen jako odměna za něco – odmítám teorii, že si vše dobré a příjemné musí člověk zasloužit nějakou strašnou dřinou, odříkáním nebo snad utrpením. Den dobřec tu dnes byl, aby mi to připomněl: že všechny dny můžou být už jen takové – když je necháme přijít.