Ostrov pokladů

Stewart island je proslulý v mnoha směrech, přesto tu pro jeho odlehlost zavítá jen málo turistů. A to je dobře – odlehlost mu totiž svědčí. Díky izolovanosti od zbytku Nového Zélandu se zde podařilo značně eliminovat parazitní druhy živočichů, některé zcela vymlátit (krysy), jiné omezit na minimum (oposumy). Ostrov se tak stal nejvýznamnější a nejbohatší zélandskou ptačí rezervací. Především se tu jezdí na noční pozorování ptáků kivi, ale omezovat ornitologické choutky pouze na něj by byla neodpustitelná chyba! Desítky rozmanitých druhů vzácných zpěváčků vás oblažují od první chvíle, kdy vaše noha spočine. Je to koncert k usínání, koncert při svítání, koncert celý den.

SAM_3089

Stewart je obydlen prakticky jen v okolí zátoky Halfmoon bay, jejímž centrem je osada Oban (trajekt, sámoška, hotel, škola, kostel, hostel s kempem a pár zařízení pro turisty, z nichž nejoblíbenější je stánek s fish and chips otevírající až večer v 5). SAM_2885Na zbytku ostrova se nevyskytují ani lidi, ani cesty. Jsou zde značené treky kol dokola i napříč, opatřené několika DOC huty, a pár soukromých chat. A to je celé. Obejít ostrov pěšky trvá tak 2 týdny minimálně. Po pevnině se ale jinak než pěšky pohybovat nedá. Další možnosti, jak vidět jiné části ostrova, jsou: najatý tryskočlun (případně vlastní loďka) nebo letadlo/helikoptéra. A to je drahé. A nespolehlivé. Čluny často nevyjíždějí kvůli rozbouřenému moři, povodním, odlivu (musí se dostat hluboko do zaříznutých ústí říček a to je možné jen za vysoké hladiny vody při přílivu 2x denně). Letadla často nevyjíždějí kvůli rozbouřenému moři, přílivu (přistávají rovnou na pláži), vichřici či dešti (a chčije tu skoro furt).

IMG_20170317_153706Stewart je tak opravdovou divočinou, nad jakou srdce dobrodruha zaplesá. Pokud chcete zažít týdny samoty uprostřed neporušené přírody, pokud si chcete představit, jak vypadal celý Zéland před příchodem bledých tváří, nevím o lepším místě. Nebudete se nudit ani vteřinu.

Budete se prodírat všudypřítomným pralesem (a když říkám prodírat, myslím tím opravdu prodírat! Těch odřenin a skoplých palců o kořeny, těch vyvrtlých kotníků, těch spadlých kmenů, těch klouzavých a čvachtavých strmých stezek, jimiž se derete vzhůru dolů!); budete pozorovat zvířata, která tu pomalu ztrácejí plachost, protože neví, co je člověk; budete se brodit v bahně po kolena (běžně), po pás (bez problémů) a modlit se, abyste nezapadli zcela jako král Já První; budete prolézat písečné duny a šplhat se na hory v (často marné) touze po vyhlídce; budete opatrně našlapovat po dřevěných chodníčcích uprostřed močálů (někdy i přes ně se valí metr vody po posledním dešti); budete bojovat marnou bitvu proti hmyzu enormních rozměrů; uvidíte jeleny popásající se na prosolených trsech trávy a mladých výhoncích stromků, jež byly natolik odolné, že vyrašily i uprostřed salin s navátým pískem; budete se koupat na skrytých plážičkách a vyhřívat se na sluncem vyhřátých skaliskách, voňavých pomalu vysychajícími řasami; budete sbírat kosti velryb vyvržených na pláž; a když budete mít štěstí, potkáte tučňáky, tuleně, lvouny, možná v dálce zahlédnete ploutev vorvaně nebo elegantní oblouk delfína. A to všechno bez jediné známky lidské přítomnosti.

SAM_2896

Představa, že tu ještě před dvaceti, třiceti lety žili lidé, různě roztroušeni po ostrově, snažili se tu nejen přežít, ale dokonce farmařit, chovat ovce, dokonce pěstovat obilí! Je to neuvěřitelné. Ani se jim nedivím, že to vzdali! Poslední stavení farmáři v Mason bay věnovali vládě, aby v něm zřídila muzeum, a vyklidili pozice, zanechavše volné pole působnosti Neptunovi s Vulkánem.

Tak takový je Stewartův ostrov, poslední výspa civilizace na cestě k věčnému ledu Antarktidy. Tam za tou vlnou, jen něco přes 2000 km.

IMG_20170314_163312

Předem jsem měla jen vágní ideu. Věděla jsem, že pokud strávím 3 měsíce pohybem po Zélandu od severu k jihu, ostrov Stewart prostě nesmím vynechat. Modlila jsem se, abych to stihla. Bude to zlatý hřebík, koupačka na nejjižnějším místě mé pouti. Věděla jsem, že je tam psí počasí, ale krásná příroda. Že tam kivi dávají dobrou noc a místní to tam považují za enklávu odolných podivínů, něco jako kiwi skanzen. Ale málokdo z těch, koho jsem stopla, mi byl schopen dát podrobnější informace – většina Kiwíků tam nikdy nebyla! Ještě že mám přítele na telefonu, tedy spíš kamaráda na facebooku, Honzíka Žertů, který tu nějakou dobu žil a opět mě zásobil neocenitelnými radami a tipy. Jeho pokyny zněly v podstatě takto:

SAM_28701) určitě musíš na Ulva island (proč?)

2) pokus se dostat do Mason bay (pokus??)

3) zajdi v noci na tajné místo, kde určitě budou kivi, ale opovaž se ho někomu prozradit (mlčím jako hrob!)

4) za žádnou cenu nepropásni nedělní kvíz v hospodě (ve které?)

Na odpovědi k otázkám, jež mi stále vířily v hlavě a denně se rozmnožovaly, jsem si musela přijít sama. A co vám tu píšu, je svatá pravda a nic než pravda.


Ulva island

Malinký drobek udrolený kousek od pevniny uprostřed Petersonovy zátoky, to je ostrůvek Ulva, jediné zcela „nesavčí“ místo na Zélandu (tedy prý tu z pevniny přeplave průměrně jedna myš za rok, ale ta je rychle odchycena, než se stačí potkat s tou loňskou a rozmnožit). Ostrůvek měří sotva pár kilometrů a během dne na něj vyjíždí jen několik malých motorových člunů. Celý je porostlý hustým pralesem protkaným jen tu a tam naučnými chodníčky, takže se tu najednou může procházet jen kolem 20 lidí denně a po libosti si několik hodin nerušeně užívat flóry i fauny. Je zde jen jedno stavení – historická budova pošty z 19. století. Historie praví, že aby se první obyvatelé Stewartu a přilehlých ostrůvků, roztroušených po úžině Foveaux, oddělující tuto oblast od pevniny Jižního ostrova, nehádali nebo nebyli zvýhodněni jedni nad druhými, zřídil si zaměstnanec Britské královské pošty základnu právě zde, na ostrůvku Ulva. On a jeho bratr zde byli jedinými obyvateli. SAM_2899Připlutí lodi oznamovali vyvěšením vlajky na stožáru na nejvyšším bodě (jinak dosti placatého) ostrova. Obyvatelé se na člunech, nastrojeni do svátečních šatů, začali slézat pro poštu a zboží a z rutinní služby se tak stala významná společenská událost, kde se okamžitě probraly všechny čerstvé drby z Evropy a šířily se rychlostí meteleskublesku po celé enklávě. Inu, život tu nebyl lehký a jakékoli rozptýlení tedy více než vítáno. Nedostatek papíru také způsobil, že se až do 70. let 20. století doručovaly pohlednice napsané na pevné a trvanlivé listy místního stromu (samozřejmě řádně ofrankované!). Dnes jsem tento list obdržela na molu, odkud vyjíždějí čluny na Ulvu, místo jízdenky.

Tui, kaka, tititipounamu, toutouwai, tokoeka, weka … ono je vlastně jedno, jak se ti ptáci jmenují. Jsou nádherní a dokážete se na ně dívat opravdu hodiny, dokud vás nerozrazí zima a mrholení, které vás nutí udělat pár prudších pohybů a prostocviků. Našlapovala jsem tiše a opatrně, nekecala, užívala si lidské nepřítomnosti a byla odměněna. SAM_2906Strávila jsem na ostrůvku 4 hodiny a viděla všechny ptáčky z brožurky, co se dala koupit v budce na molu za dvoudolar hozený do pokladničky. Někteří návštěvníci se pohybovali ve skupinkách, dupali a hlasitě konverzovali a pak byli zklamaní, že nic neviděli. Zato já jsem si užila i svého prvního kiviho. Za bílého, tedy vlastně šedivého pošmourného dne si to promenádoval přímo po stezičce, rozhlédl se, přešel ji 3 metry ode mě a pak se v klidu odšoural do křoví, kde ho bylo ještě pár minut možné pozorovat, jak si hrabe v zemi, hlasitě vyfukuje hlínu nozdrami umístěnými na konci zobáku a směšně u toho vrtí zadečkem. Se svým hnědošedým načechraným peřím na silných nohách a kolem zadku vypadal, jako by měl oblečené pumpky. Byla jsem překvapena, jak je veliký a jak dlouhý má zobák. Těch několik vycpaných exemplářů, jež jsem měla možnost zahlédnout v muzeích nebo infocentrech DOC, se tomuhle nemohly rovnat. Zdá se, že je tu dobře živený (i rostlinám se lépe daří tam, kde hlodavci neožírají jejich čerstvé výhonky a kořínky) a pomáhá mu i to, že vyráží na hody nejen v noci, ale i v pravé poledne (což prý dělá jen místní, stewartovský druh hnědého kiviho).

SAM_2913

Byla neděle a mě čekala odpověď na další zadanou otázku, tedy spíše na spoustu otázek: vyrazila jsem do hospody na kvíz. Nebylo opravdu těžké poznat do které. Byla tu jenom jedna a byla narvaná k prasknutí. Sešel se tu celý Oban a celý se tu nějakým zázrakem vešel. Byli tu majitelé hostelu, kde jsem na zahradě kempovala, byl tu řidič mého člunu na Ulvu z dnešního rána, byl tu prodavač ze supermarketu, slečny z infocentra DOC, prostě všichni. Pivo si od báru odnášeli v litrových džbáncích, aby nemuseli pořád stát frontu na své pinty, které dnes byly za poloviční cenu, čili pro Čecha jen dvojnásobnou. Toho jsem hned využila a rozhodla se chovat „česky“: šla jsem si pro svůj první džbánek – tupláček a hned byla vtažena do obležení místních, již značně opivených, drsoňů. (Zatímco si Honzík na druhém konci světa užíval fiesty v pravé mexické taverně, já jsem se družila s pravými nefalšovanými Kiwíky – určitě by mě pochválil!) Přisedla jsem si ke dvěma mladým párům z Aucklandu (+ mimino v kočárku vmáčklé do rohu, s nímž to celý večer ani nehlo). Ve všeobecné družné atmosféře jsme se hned seznámili a přihlásili se jako stůl-tým do napjatě očekávaného kvízu. Jedna z holek byla rodilá Španělka, takže jsme spolu dost zabodovaly, pokud šlo o otázky z antické mytologie a z umění (většinou slova latinského původu). Taky oddíl vlajek byl brnkačka, když vám tam dají českou! Kde jsem se vůbec nechytala, to byla kategorie televizních pořadů a otázky, co řekl a neřekl Trump. Zdá se, že tu americké volby prožívali dost intenzivně. Já ovšem ráda vyměním ranní zprávy za ranní probuzení ptáčkem tui na větvi nad stanem!

Kvízovalo se do pozdních hodin, únava i ty nezvyklé dvojpinty mě zmohly, takže se mi už nechtělo čekat, než spočítají body a vyhlásí, kdo vyhrál 50dolarovou útratu na báru (peníze vybrané do kasičky během večera poputují na přilepšenou místní ZŠ, aby se děcka z konce světa taky někam podívaly). Zanechala jsem kamarády jejich osudu a odešla z hospody i z jejich života. Pak mě to trošku mrzelo, zvědavost je sfiňa, ale věděla jsem, že se musím dobře vyspat, protože mě čeká náročný den. Několik dnů. Hledám totiž odpověď na další otázku. Proč Mason bay?


IMG_20170314_151939Mason bay

Masonův záliv, zátoka nebo co vlastně (inlet, bay, už je to tu zas a já zas nevím) je na západním konci ostrova. Já jsem na východním. Jsou tři možnosti. 1) letadlo až na Masonskou pláž, kde je hut, 2) tryskočlun, který je schopen za přílivu vás zanechat v polovině trasy, na molu u Freshwater hutu, 3) dva dny pěšky tam a dva dny zpět. Pro mě přichází v úvahu pouze možnost číslo 3. Studuju mapu a mám se na co těšit, inu posuďte sami:SAM_2927

Naštěstí panuje přívětivé suché letní období, to znamená, že už pár dní valně nepršelo a pár dní prý nemá (rozuměj: nebyly povodně). Vybavuju se tedy zásobami na 6 dní (má to trvat 4, ale jen se štěstím a hlad je sfiňa, to už dobře vím), zanechávám v Obanu nejtěžší věci (stan nebudu potřebovat, copak se v TOMHLE pralese dá stanovat?) a vyrážím na trek. Na svůj poslední trek. Bude nejtěžší.

SAM_2950

Prvních 13 km je to brnkačka – pěšinka lesem, protibahenní úprava trasy zajištěna, neb koinciduju s Great walk. Oběd v North arm hutu za přítomnosti srnky, nikde ani noha. A pak to začne. Nestěžuju si, byla jsem varována. 8 hodin kořenů, bahna, bahna, kořenů. Přes potoky nahoru dolů, přes zátoky za odlivu, jen vágně naznačená stezka zarostlá v pralese. SAM_3051Most přes největší říčku byl odstraněn. Pokud přebrodím, mám o starost míň, dál už by to mělo jít. Přebrodila jsem bez problémů a dalšího bahna už je opravdu jen tolik, že se dá obejít, aniž byste se propadli po kolena. Jsem pořád v lese, není možno odhadnout stezku dál než pár metrů dopředu a to je děsně demoralizující. Hore po kořenech jako po žebříku, klouže to, mezi tím bahno, neustálé obcházení něčeho a boření se někam. Projít suchou nohou? Vzdávám se po kilometru. Budu ráda, když se hůlkama vyhrabu z každé bažinky beze ztrát. Boty mám zatím obě, plus tunu bahna na každé ke zvedání navíc. Většinou po zadku, někdy i po zádech, se hrabu dál, hodinky se dávno zastavily, mobil nemá cenu vytahovat. Ani nechcu vědět, kolik ještě chybí. Průměrná ryychlost 1 km/h. Prostě se nějak potácím a zpívám si v duchu rock´n´roll Slipping and sliding, nic jiného se tématicky nehodí. Čím dál dál pralesem, tím víc je mi všechno jedno a tím víc zakopávám a padám. Tady už to sakra musí být. SAM_2939Psali 8-10 hodin, za hezkého počasí. Za jiného by tu nikdo ani neprošel! Měli pravdu. Konečně za šírání vrážím čumákem do chaty, vynořuje se jako obvykle bez přípravy z hustého křoví. Nechávám venku své zabahněné brnění, už tu visí 4 další. Skáču do černé rašelinné (ale ledové) vody říčky Freshwater, to mě udrží v bdělém stavu, než se najím. Odpovídám jednoslabičně na dotazy, (4 Kiwi = jejich přízvuku absolutně není rozumět a moje jazykové schopnosti jak známo únavou degenerují, „hm“ bude stačit) a vařím a cpu se postupně, dokud neusnu.

SAM_2961

Den druhý – cesta vede po staré trase povozu podél říčky lesem a pak močály po vybudované dřevěné lávce. Bez ní – nemožnost! Tohle místo je většinu roku totálně zatopené. No pasarán! Teď je sucho, to znamená, že neutonu, jen se učvachtám k smrti. Ještě že už jsou tím věčným luhováním moje boty tak popraskané, že voda protéká nejen dovnitř, ale i ven. Ale je to jen 15 km, tři hodinky tou břečkou, bez kopců.

SAM_2945

SAM_2967Nikdy bych nevěřila, že tu bude tolik k vidění. Co kilometr, to úplně jiná krajina. Husté křoví, pak otevřené pláně, na nichž stojí voda, rašeliniště s mrtvými kmeny stromů, rákosí a pak se začnou zvedat kopce porostlé klečí a tussockem: písečné duny dělící Mason bay od vnitrozemí. Počasí je taky jiné co kilometr. Slunko, vítr, přeháňky, chvilku se peču, hned se zas oblíkám. Screenshot_2017-03-14-16-55-31Míjím poslední pozůstatky farmářského života (kůlna na stříhání ovcí vonící lanolinem a opečovávané stavení farmy, dávno opuštěné) a pak konečně chata, schovaná v buši. Vede k ní široká vykosená zelená cestička. Chatu obývá rodinka se dvěma malými dětmi. Přiletěli sem letadlem na prodloužený víkend. Děcka jsou nadšením bez sebe. Hrajou si s mušlemi a velrybími obratli posbíranými na pláži, koupou se, lezou na duny, vyvádějí skopičiny. Skvělé místo pro takové blbnutí. Beru si z nich příklad a dělám to samé celé odpoledne. Lezu na duny po stopách oposuma a kiviho (mezi otisky pařátků se line nudle jeho hrabavého nosu). Na nejvyšší duně v trávě je schovaná keška. Dolů se dá surfovat po nohách. Pláž Mason bay je obrovská a divoká, plná mušlí. Vichr fičí do vln. Lahvově zelená, ale žádná lahev od trosečníka. Tak tady – moje nejjižnější koupání ever. A západ slunce. Navzdory sendflies, navzdory písku v uších, v nose, v botách. Tak jsem tu. A jsem tu po svých.

SAM_3004

Ráno vstávám v 5 a plížím se rosou po cestičce k farmě. Ani nedutám a nesvítím. Všechno šustící jsem nechala v hutu, teď ještě aby mi necvakaly zuby. Pěkná kosa. Měsíc a hvězdy šajní jak zjednané. Jsou nejjasnější právě před svítáním. Mžourám do tmy, ale najdu je podle sluchu. Hlasité funění. Je tady! Trošku bliknu čelovkou – mžourá na mě kivi! Rychle zase zhasnu, přiblížím se tak na metr. Když pták vidí, že mu nic nehrozí, ubere na ostražitosti, škubne hlavou, pokrčí rameny a šňupe a hrabe si nerušeně dál. Když se na něj vynadívám (jak je směšný v tom svém pumpkovém pyžamu!), zanechám ho jeho hodování a spokojeně se vracím k hutu. Už nedávám pozor. Málem nakopnu dalšího kiviho! Promenáduje si to přede mnou s žížalou v zobáku a dělá, že se neznáme. Ani nepozdraví, jen na mě vystrčí neslušně onu část, jako by říkal: „No tak sis nás užila, ale teď vypadni, mám práci.“ Tak jsem vypadla.

SAM_2971

A pak dva dny cesta zpět. Co mám psát – už to znáte. Už jsem to znala. Bolelo to. Ale stálo to za to!

Zpět v Obanu odhazuju boty i hůlky (ty jsou tak zničené, tolikrát ohnuté a narovnané, že bych si netroufla o ně už opřít; a složit taky nejdou), tak jako na Finisteře pálí svoje boty poutníci na konci Camina. Zbavuju se přítěže, doslova i symbolicky. A taky pro sichr, aby mě nenapadlo se ještě někam daleko trmácet. Zbývají dva týdny. Dva týdny pohodlných procházek, slibuju si.

Stewart island se se mnou loučí duhou. Na jejím konci, v přístavišti Halfmoon bay, je poklad. Je tam pořád.SAM_3048

lenkaplenka se představuje:

Lenka Rašková Jsem rodačka ze Štramberka, Valaška a horalka duší, vagabundka přesvědčením. Vystudovala jsem češtinu, španělštinu a estetiku na FF MU v Brně, kde od té doby žiji. Cestování po zemích španělského jazyka začalo již mým studentským pobytem v Santiagu de Compostela a postupem let se mi stalo životní vášní. Díky poutím do Santiaga jsem také zjistila, jak důležité je pro mě dělat v životě to, co mě nejvíce baví. A tak se pohybuji po planetě Zemi pěšky, poznávám její zapadlé kouty i sebe, potkávám zajímavé lidi nebo si užívám samoty, hodně čtu a zpívám a "všechno své si nosím s sebou". Kvůli touze poznat Latinskou Ameriku jsem dezertovala z pozice středoškolské učitelky a vydala se pracovat pro potomky českých vystěhovalců v Paraguayi a Argentině. Postupně jsem prochodila i další země Latinské Ameriky, Nový Zéland, Irsko, Norsko... a kdo ví, kde se to zastaví. Cestování se postupně stalo mou profesí. Pracuji jako průvodkyně ve Španělsku, Andoře, Latinské Americe, Irsku, Skotsku a Skandnávii. Pořádám cestovatelské besedy. Miluji vodu ve všech podobách, dobrou kávu, malbec, smradlavé sýry a chobotnice.
Příspěvek byl publikován v rubrice Nový Zéland. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s